Jste zde

Liturgická obnova církví stagnuje

Konání ve prospěch všeho lidu, či konání všeho lidu?

Řecký pojem leitúrgia, předtím, než jej začali používat křesťané pro označení bohoslužby, znamenal „konání ve prospěch všeho lidu“. Pavel (srv. Ř 3,16) tak např. označil vládce, kteří vybírají daně – jsou leitúrgoi - „těmi, kdo konají veřejnou službu“. Sám sebe označil za „liturga“ Krista Ježíše mezi pohany (srv. Ř 15,16), když jim káže evangelium. I péči o organizaci sbírky pro chudé Jeruzalémské křesťany nazývá „liturgií“ (srv. 2 K 9,12).

Pojem leitúrgia je užit také pro popis starozákonního kultu. Stánek a všechno nářadí pro službu („liturgii“) Bohu bylo pokropeno krví (srv. He 9,21). Každý kněz stojí a koná denně službu („liturgii“) a častokrát přináší stejné oběti, které nemohou nikdy odstranit hříchy. (srv. He 10,11). Oproti tomu Ježíš dosáhl význačnější služby („liturgie“), tak jako je i prostředníkem lepší smlouvy, která je založena na lepších zaslíbeních. (srv. Žd 8,6) V NZ je Ježíš Kristus jediným „liturgem“. Vydává se za církev, aby ji posvětil, když ji očistil vodní koupelí v slovu. (srv. Ef 5,25-26) Musel být ve všem učiněn podobný bratřím, aby se stal milosrdným a věrným veleknězem v Božích věcech, k usmíření hříchů lidu. (srv. Žd 2,17). Jedinou obětí učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni. (srv. Žd 10,14) Skrze něho máme přístup k Otci v jednom Duchu. (srv. Ef 2,18) Je totiž jeden Bůh, jeden je také prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš. (srv. 1 Tm 2,5)

Při křesťanském použití pojmu leitúrgia došlo k významovému posunu od „konání ve prospěch všeho lidu“ ke „konání všeho lidu“. Byl dán důraz na celek bohoslužebného shromáždění, ve kterém se uplatňují různé služby. Po konstantinovském obratu dochází k jakémusi plíživému návratu k důrazu na jednotlivce, který službu pro ostatní koná. Ve středověku již shromáždění hraje roli statisty. Tato mentalita stále trvá, přestože se liturgická obnova 20. století v celé řadě církví pokouší zdůrazňovat, že jde o „konání všeho lidu“.

Křesťanská obec jako řádné liturgické prostředí

Zásadní zlom v charakteru liturgického života křesťanské obce nastal na Západě ve středověku, v karolínské době (přelom 8. a 9. stol.). Dosud měl každý pokřtěný svou liturgickou roli vč. pravidelného přijímání. Od této doby se liturgie stává doménou kléru a ostatním věřícím zbyla pasívní role. Důvodů bylo několik. Duchovenstvo začalo být vnímáno jako jakási „kasta“ postavená mimo laos – celek božího lidu. Začaly vznikat národní jazyky, zatímco západní liturgie zůstala latinská. Většina křesťanů ji přestala rozumět. Římský ritus se rozšířil do nových prostředí s odlišnou kulturou, kde přestal být chápán. S následky tohoto dědictví se setkáváme dodnes.

Mnohokrát je v konstituci Sacrosanctum koncilium (SC) II. vatikánského koncilu užit výraz „participatio actuosa fidelium“, překládaný jako „činná účast věřících“ – celého božího lidu na liturgii. Všichni pokřtění jsou „celebranty“, mají oprávnění i závazek liturgii slavit (srv. SC 14). Liturgické úkony „přísluší celému tělu církve“ (SC 26). Obec není tvořena jakýmkoli setkáním křesťanů, ale těch, kteří žijí v interpersonálních vztazích, kteří společně přijímají povolání i závazek být znamením (svátostí) tomuto světu svědčícím o přicházejícím Božím království. Každá obec „představuje do jisté míry celou viditelnou církev“ (SC 42). Obec je prostředím, kde se obvykle liturgie slaví. Z pohledu liturgické teologie je obec pro slavení konstitutivní. Tím není řečeno, že není možné liturgii slavit i v jiném prostředí, ovšem mimořádně.

V případě eucharistické liturgie římské církve je ale role shromážděné obce natolik určující, že liturgické knihy slavení bez její přítomnosti nepředpokládají. V církvích křesťanského Východu je něco takového zakázané, v církvích vzešlých z reformace by postrádalo jakýkoli smysl. V římském katolictví se sice vyskytuje útvar zvaný „mše bez účasti lidu“, ale zde se ovšem předpokládá účast alespoň jednoho přisluhujícího, aby s předsedajícím tvořili jakési miniobecenství. Liturgie má sice schopnost napomoci obec vytvářet, ale to platí pouze do určité míry. Smysluplné slavení liturgie vyžaduje od církevní obce také určité předpoklady, které velmi často nejsou naplněny.

Podíl na Kristově kněžství skrze křest

Každý pokřtěný je z titulu svého křtu povolán k realizaci poslání církve. Jak toho dnes dosáhnout je těžší, než se na první pohled zdá. V obci, jejímiž členy jsou lidé pracující, žijící v rodinách, je obtížné najít čas k formování komuniální spirituality. Individualismus, který se od 19. stol. v západním světě prosadil, ještě situaci ztěžuje. Hledání mohou napomoci komunity společného života, které pomáhají hledat ekleziální zaměření víry. Ne každý je však povolán v takové komunitě žít. Je zapotřebí hledat takové formy, které umožní i lidem žijícím „ve světě“ být křesťanskou obcí, kde křestní poslání každého člena dojde naplnění.

Podíl na Kristově kněžství skrze ordinaci

NZ

V církvích novozákonní doby kněží zřejmě neexistovali. Služebníci označení jako episkopoi sice existovali, ale jejich funkce je nejasná. V Korintské obci byli „Bohem ustanoveni“ (tj. podle Pavla skrze charismatické pověření) apoštolové, proroci, učitelé, ti kteří konají „mocné činy“, uzdravují, slouží potřebným, řídí církev, mluví ve vytržení. (1 K 12,28) V listu Efezským k těmto službám přistupují ještě pastýři (Ef 4,11). Později ve Skutcích apoštolů se objevují starší (Sk 20,17). Neznáme přesně jejich status – zřejmě ještě v té době nedošlo k rozlišení služby biskupa a presbytera. Biskupové jako pravděpodobně už představitelé a představení obce se objevují až v pastorálních epištolách (např. 1 Tm 3,2n). Je zde řeč i o jáhnech. Starší jsou ve stejném listě (1 Tm 4,14) zmiňováni v souvislosti s pověřováním k biskupské službě. Rovněž v Jakubově listu vkládají starší ruce na nemocné (Jk 4,14). Až za hranicemi Nového zákona je s biskupskou službou spjata správa více křesťanských obcí. V nich byla ovšem biskupská a kněžská služba jen jednou z mnoha dalších. V Novém zákoně najdeme často autoritu neformální, např. presbyter Jan byl jistě autoritou v okruhu „svých“ církevních obcí, zřejmě v okolí Efezu, Jakub – bratr Páně – byl autoritou pro církev v Jeruzalémě.

Ovšem teprve doba pozdější na zmíněné a další osobnosti vztáhla funkci „biskupa“, což ovšem z Nového zákona nelze doložit. Rozmanitost jednotlivých obcí prvního století i služeb, které se v nich uplatňovaly, je inspirací pro dnešní uspořádání. Musíme mít na paměti specifičnost této doby, zejména očekávání brzkého Kristova druhého příchodu. V takové situaci služby zajišťující dlouhodobou správu obcí zdaleka nejsou tím nejvýznamnějším, k čemu se upínala pozornost.

Antické prameny

Apoštolská tradice popisuje ustanovení kněží (presbyterů) ke službě (TA 7). Biskup a po něm kněží vkládají na kandidáta ruce. Poté biskup přednáší eulogii, ze které vyplývá, že kněz je vnímán především jako člen kolegia, presbyterátu kolem biskupa. Kněží jsou biskupovými pomocníky a rádci. Každý den ráno se shromažďují ke společné modlitbě, dříve než odcházejí za svou prací (TA 39). Liturgické role jsou popsány u křtu a eucharistie. Při křtu přijímají od kandidátů odřeknutí se Zlého. Poté mažou kandidáty olejem exorcismu. (Olej je požehnán biskupem, přinášejí jej jáhni.) Po vlastním křtu, při kterém slouží jáhni, kněží mažou novokřtěnce olejem díkůvzdání. Po oblečení novokřtěnci vystoupí z baptisteria a biskup dokončí mazání označením na čele a vymění si s každým pozdrav pokoje (TA 21). Při slavení eucharistie lámou (spolu s jáhny) chléb a podávají ho lidu (TA 22).

Pátá mystagogická katecheze Cyrila Jeruzalémského popisuje slavení eucharistie, které je vyvrcholením křesťanské iniciace. Předsedá ji hiereus (tj. biskup či kněz) obklopen presbytery (kněžími).

Dnešní situace

Mnoho dnešních katolíků si nedovede církev bez kněží představit. Je vytvářeno a všeobecně přijímáno povědomí jakéhosi nedostatku kněží. Pokud přežívá josefínský model farností, pak skutečně jedna z hlavních starostí biskupů je získat kněze. Lidé jsou na jedné straně vybízeni k modlitbám „za kněžská a řeholní povolání“, ale na druhé straně jsou kněžskému povolání kladeny nemalé překážky: celibát, feudální pojetí vlády, vyloučení žen, velká odpovědnost před státem za svěřený majetek atd. Zájemců o kněžskou službu ubývá. Domnívám se, že tento trend není svojí podstatou špatný, naopak, může církev přivést k hlubším systémovým změnám. Asi nebudou příliš úspěšné, budou-li spočívat pouze ve zvětšení územních celků spravovaných knězem nebo ve zřízení ještě větších celků, o které se stará pastorační tým (např. kněz, jáhen, pastorační asistent). Ani mnoho nepomůže, budou-li kněží nahrazeni laiky, kteří budou „všechno dělat“ (myslí se tím učit, křtít, oddávat, pohřbívat, vést liturgie slova) a kněží sami budou „pouze proměňovat a zpovídat“. Změny by měly reflektovat otázky samé podstaty církve a jejího poslání.

Paradoxně podobná je liturgická role předsedajícího v církvích vzešlých z reformace (v našem prostoru se jedná především o církve mající původ v reformaci kalvínské). Ačkoli služba kazatele či faráře vychází z obecného kněžství (ordinace je zmocněním církve, nikoli zmocněním od Boha), je často jediným liturgicky aktivním členem shromáždění. Ovšem v církvích, které již prošly liturgickou obnovou, tomu tak není. Vedle předsedajícího pastora a výrazné liturgické role celého shromáždění se na liturgii aktivně podílí i starší, jáhni, lektoři, kantoři, členové pěveckého sboru, služebníci věnující se dětem atd.

Role předsedajícího

Role předsedajícího v modelu „konání ve prospěch všeho lidu“ je poněkud odlišná od role v modelu „konání všeho lidu“. V obou případech je důležitá, ale v prvním modelu je předsedající dominantní. I když pomineme extrémní podoby „liturgie“ typu „akce jednoho muže/jedné ženy“, tak v tomto modelu předsedajícímu náleží, kromě důležitých rolí jako jsou předsednické modlitby, homilie/kázání, rozdílení svátostných způsob i řada vedlejších rolí jako akt pokání, úvod a závěr k přímluvám, úvod k vyznání víry, úvod k modlitbě Páně, často úvod k liturgii, k biblickým čtením, čtení evangelijních perikop atd. Ve druhém případě není posláním předsedajícího „vše dělat“, ale umožnit jiným, aby se toho ujali. Jeho role se uplatní spíše při týmové přípravě liturgie, než při liturgii samotné. Jeho úkolem je rozpoznávat charismata jednotlivých členů obce, nositelů obecného kněžství a dočasně či trvale jim svěřovat jednotlivé služby. Při vlastním slavení mu náleží přednášení předsednických modliteb, ale další části, jako např. homilie/kázání jsou svěřeny někomu jinému.

Příklady jak čelit liturgické stagnaci

Přímluvy svěřit obci

Přímluvy jsou od raných dob formou proseb, kterými dané liturgické shromáždění vyjadřuje sounáležitost a solidaritu s celou církví a celým světem (odtud označení obecná modlitba). Právě v přímluvách se nejzřetelněji realizuje obecné kněžství všech pokřtěných. Obvykle jsou zařazeny na konci bloku slova jako odpověď na slyšené boží slovo. Hospodin ví, co svět, církve i my sami potřebujeme. Nejde o to mu předepisovat co a jak má udělat. Jde spíše o předkládání témat, aby se s nimi mohli ostatní ztotožnit, aby měli možnost tato témata rozvíjet.

Způsobů, jak dosáhnout, aby shromáždění bylo skutečným tvůrcem, a nikoli jen „konzumentem“ přímluv je více. Nejlépe je nechat přímluvy improvizovat přímo shromážděním. Mít podíl na přímluvách, tj. hlasitě je přednášet, je jedním z podstatných důvodů, kvůli kterým se křesťan zúčastňuje liturgie, aby naplnil své obecné kněžství. Je také možné, aby obec postupně vytvářela vlastní přímluvy (doplněné vždy o konkrétní prosby). Nebudou sice třeba tak kvalitní jako ty, které přednáší Tomáš Halík (ač mu to, coby předsedajícímu, nepřísluší), či oproti těm, které se čtou ze sbírky sestavené Janem Rücklem, ale budou daleko věrněji naplňovat smysl, proč jsou přímluvy součástí liturgie.

Slavit smíření kombinací forem Ordo paenitentiae

Ordo paenitentiae – Řád pokání byl v římskokatolické církvi vydán v r. 1972. V r. 1974 jsme měli k disposici samizdatový český překlad, který nás inspiroval k novému způsobu slavení. Opustili jsme zpovědnice a začali se smiřovat společně. (Oficiální české vydání je z r. 1982)

Poznání společenského rozměru hříchu velmi napomáhá společně slavená liturgie smíření. Hřích má tu nepříjemnou vlastnost, že se netýká jen toho, kdo v něm žije, ale šíří se jako epidemie. Důsledky hříšného jednání jednotlivce či skupiny škodí všem a může je to motivovat k podobně špatnému jednání. Nejen znečišťování životního prostředí, ale i „zamořování ovzduší“ pomluvou má obdobné důsledky. Jeden z nejtěžších hříchů – zatvrzelá neochota odpustit druhému, blokuje, mnohdy na dlouhou dobu, smíření celých generací.

Liturgie jako společenské dění nabízí prostředky, jak čelit nákaze hříchu a jak následky hříchu léčit. Především boží slovo napomáhá k rozpoznání hříchu a vybízí k lítosti. Svědčí též o velkém milosrdenství toho, který „doutnající knot neuhasí, nalomenou třtinu nedolomí“. Pro někoho může být společné slyšení božího slova znamením již pokročilého procesu smíření s Hospodinem (zahrnující poznání hříchu, nápravu škody, usmíření s bližním), pro někoho je teprve příležitostí tento proces zahájit. Je proto výhodné slavit smíření několikrát do roka – jde o trvalé dění, kterému liturgické vyjádření napomáhá. Důležitou součástí liturgie je vyznání hříchů. Poctivé vyznání, nejen že již samo o sobě má psychologický efekt pro hříšníka samotného, ale velice pomáhá druhým hříšníkovi odpustit. Jsme tak dokonce v tomto případě povinni vždy odpustit („sedmasedmdesátkrát“). Vyznání druhého pomáhá k poznání vlastního hříchu a jeho vyznání. Tak jako hřích působí lavinu, tak i vyznání hříchu strhává ostatní k pokání. Veřejné vyznání se týká především veřejných hříchů. Jak by napomohlo věrohodnosti církví a ozdravění celé společnosti, kdyby se veřejný hřích spolupráce s komunistickým režimem veřejně vyznával. Jak můžeme chtít změnu smýšlení, např. po veřejných činitelích, když sami máme některé provinilé kněze a kazatele, kteří nepovažovali za nutné se veřejně vyznat, a dokonce své provinění bagatelizují.

Liturgie smíření vrcholí zvěstováním božího odpuštění formou eulogie, které je svěřeno ordinovanému služebníkovi. Boží slovo dává také inspiraci k následujícímu projevu vděčnosti a díkůčinění za odpuštění.

Slavení smíření, ať již svátostné či nesvátostné, je svojí povahou věc společná. Přitom společné vyznávání je věc velmi delikátní a představuje velmi tvrdý liturgický oříšek. Každý by se měl vyznávat sám za sebe. Pro liturgii z toho vyplývá, že vyznání má být formulováno v jednotném čísle – ať je již předem napsané (Confiteor), sestavené pro dané slavení, či na místě improvizované. Formu je třeba volit s ohledem na situaci. Jiná bude ve velkém shromáždění, jiná v malé komunitě, kde se všichni znají a kde lze vyžadovat zachování tajemství. Pokud se předpokládá individuální vyznávání, pak je nezbytné zachovat naprostou svobodu. Nikdo nesmí být považován za druhořadého účastníka liturgie proto, že se nevyznává. Musíme předpokládat, že každý, kdo přichází, projevuje o smíření zájem. Jednou se třeba k vyznání přidá. Povzbudit k vyznání lze jedině svým vlastním příkladem. Iniciativa tedy záleží na předsedajícím či na těch, kteří liturgii připravují. Přitom musí počítat s tím, že třeba nebudou následováni. Je vhodné, aby se detailní vzájemné vyznávání a smíření účastníků dělo po dvojicích před společným slavením. Vyznání při společném slavení je pak pečetí toho, co se stalo. Nemusí být příliš obsažné a detailní, a přesto je pravdivé. Význam pro růst církve není umenšen.

K pravdivosti vyznání není třeba jeho naprostá úplnost – vyznání je, a i při velké obsažnosti by zůstalo znamením našeho postoje – ochoty se s hříchem rozejít. Přesto by v něm neměla chybět důležitá provinění. Některá provinění, o kterých se neví a jejichž uvedení by způsobilo více škody než užitku, se veřejně vyznávat nesmí. Taková patří, pokud jsou závažná, k soukromému vyznání.

Pomazání nemocných vrátit do života obce

I když již dnes není pomazání nemocných vnímáno jako „poslední pomazání“, které nemocný přijímá v samém závěru života, zbývá mnoho možností jak jej vrátit do života obce nevyužito. Zatímco klerikálové pomazání nemocných „udělují“, obec jej „slaví“. V římské církvi se společné slavení (stále jen někde) praktikuje několik desetiletí, v sesterských církvích se tak děje podstatně déle a je možné se inspirovat.

Eucholeinon („díkůvzdání nad olejem“) ortodoxních církví se děje v obci. Tradičním termínem je středa Svatého týdne, ale může se slavit vícekrát do roka. Obřad obsahuje sedm eulogiií (pokud jsou přítomni, každou přednáší jiný kněz). Zažil jsem slavení v rumunském klášteře, kde bylo asi deset kněží. Zatímco jeden vždy přednášel eulogii, ostatní stáli s rukama v pozici oranta mezi lidmi, kteří se jich dotýkali pažemi na ramenou. Lidé, kteří se nevešli se dotýkali těch, na které dosáhli. Byla tak působivě naznačena modlitební sounáležitost všech, umocněná naprostým tichem, ač se jednalo o velké shromáždění. Ortodoxní eucholeinon je zaměřen jak na neduhy těla, tak duše. Nese v sobě i jisté prvky západní svátosti smíření. Vlastní mazání je součástí slavení, ale lidé si mohou odnést požehnaný olej domů a jeho užití je svěřeno každému křesťanovi.

Healing service („služba uzdravení“) anglikánských a metodistických církví neobsahuje mazání olejem (alespoň při těch slavnostech, které jsem zažil), ale kombinuje sociální a individuální prvek slavení. Zájemci přichází individuálně před skupinku „modlitebníků“ (skupinek může být více), před kterou vyznají své neduhy, svou hříšnost. Členové skupinky mu pak vkládají ruce na hlavu či ramena a postupně se za něj modlí.

Inspirováni jak římskokatolickým ritem, tak těmito vzory slavíme ve vlastní obci jednou do roka společně pomazání nemocných tak, že po bloku slova následuje eulogie nad olejem. Poté ten, který chce být pomazán, si sedne na židli ve volném prostoru a ostatní se shromáždí kolem něj. Žadatel vyznává, co jej trápí, případně jak stylem svého života tomu sám napomohl... Poté na něj ostatní vloží ruce (pokud se vejdou) a postupně se přimlouvají. Nakonec ordinovaný služebník žadatele pomaže olejem na čele a rukou. Jakmile se všichni žadatelé vystřídají, liturgie končí několika koly individuálního díkůčinění účastníků. I v době covidu jsme slavili společně, byť v nouzovém režimu. Na blok slova byla celá obec propojena přes Skype. Poté, po odpojení, slavení pokračovalo v rodinách, kde byl někdo nemocen a kam přišel ordinovaný služebník.

Obec se podílí na svěřování služby

Aby křesťanská obec mohla efektivně naplňovat své poslání (diakonia, martyria, leitúrgia) je zapotřebí, aby v ní existovaly nejrůznější služby. Pokud tomu tak není, pak veškerá tíha dopadá na několik málo lidí, v limitním případě na jediného. Optimální je, pokud každý člen/členka obce zastává nějakou službu vzhledem k ostatním členům i vně obce. Hodně lidí by mělo dělat málo věcí, nikoli málo lidí hodně věcí…

V této stati se zabýváme liturgií, tak se soustředím na služby liturgické (byť mezi ně může patřit např. doprava starších lidí na bohoslužby, hlídání batolat během bohoslužby, pečení chleba či pěstování vína pro bohoslužbu, tištění pořadu liturgie atd.) Důležitou podmínkou služby je, aby byla obcí přijata. V budoucnu neobstojí, pokud bude biskup disponovat kněžími bez souhlasu obce. (Podobně nuncius a kongregace pro biskupy při výběru biskupů bez souhlasu lidí, kterým mají sloužit.) Domnívám se, že i ordinovaná služba žen není osobním „právem“, ale musí být přijata těmi, kterým má sloužit.

Velký význam pro obec mají ministéria – služby vycházející ze křtu. Nositelům těchto služeb lze již nyní svěřit vedení bloku slova. Domnívám se, že v budoucnu jim bude umožněno, coby mimořádným služebníkům, i předsedání eucharistie a dalších svátostí. Role řádných, ordinovaných, služebníků by tím neutrpěla – naopak by získala nový rozměr – tyto mimořádné služebníky připravovat a být jím oporou.

Při svěřování služby se obec podílí nejen v rámci skrutinií (otázek k obci, zda si takového služebníka/služebnici přeje a ke kandidátům/kandidátkám zda takovou službu přijímají), ale i v rámci vlastního aktu svěření služby. Ať již při vkládání rukou či jiném vhodném znamení.

Závazky vyplývající z takové služby je vhodné pravidelně obnovovat za účasti těch, kterým služebníci slouží.

Komentáře

Opět spíše jen doplnění o "církvích vzešlých z reformace". Vy píšete, že kazatel nebo farář je tam "často jediným liturgicky aktivním členem shromáždění." - Podle Agendy - bohoslužebné knihy tomu má být jinak, a na mnoha větších sborech skutečně je, že se členové církve na mnoha místech bohoslužeb aktivně zapojují či dokonce bohoslužby spolu připravují. - Ale i ve většině malých sborů se dnes setkáte s tím, že "běžní členové" vítají účastníky před bohoslužbami, loučí se s nimi při vycházení z kostela; předčítají z Písma; mají sborová ohlášení; spoluvysluhují večeři Páně; organizují sbírku. Ani nezmiňuji prvky, kde se všichni účastníci hlasitě přidávají. A v neposlední řadě připravují pohoštění po bohoslužbách, což podle prof. P. Filipiho holt jsou ty evangelické agapai.

Je to sice pěkně napsané, ale když je ta naše církev tak klerikální :-) Jednak proto, že věřící i často kněží jsou nevzdělaní a druhý důvod je lenost. Moc duchovních není, kteří se snaží věřící vyučovat a zapojovat. Ty změny půjdou hodně pomalu. Jedině samotné dno pomůže se odrazit...