Jste zde

353 - listopad 2022

Šedesát let od zahájení II. vatikánského koncilu

Dne 11. října jsme si připomněli 60. výročí zahájení II. vatikánského koncilu, který byl pro katolickou církev přelomovou událostí v mnoha ohledech. Jeho svolání, oznámené 77letým papežem Janem XXIII. v lednu 1959, bylo nečekané. V říjnu 1958 zvolený papež byl považován za kompromisního a přechodného papeže, od kterého se toho příliš nečekalo. Navíc po prohlášeních I. vatikánského koncilu se o konání dalších koncilů už moc neuvažovalo. „K řízení církve sněm není nutný, poněvadž církev je zřízena na primátu biskupa římského a moci biskupské,“ uváděla dobová skripta pro výuku teologie na pražské teologické fakultě. Přelomová byla i organizace přípravy koncilu. Zatímco před I. vatikánským koncilem bylo rozesláno několik konkrétních dotazů ohledně programu jednání zhruba 50 vybraným biskupům, přípravná komise II. vatikánského koncilu rozeslala téměř 3.000 dopisů biskupům, řeholním představeným a teologickým institucím po celém světě s výzvou k předložení návrhů pro jednání koncilu. Přelomový byl i způsob jednání koncilu. V římské kurii si mysleli, že koncil bude spíše jen formálním setkáním, na kterém shromáždění biskupové schválí kurií připravené dokumenty. Biskupové na koncilu tento postup odmítli a výrazně ovlivnili jednání a výsledné dokumenty. Velkou pomocí byli teologičtí poradci, někteří z nich byli ještě pár let před koncilem církevními představenými různým způsobem umlčováni. Pořádali přednášky a besedy pro biskupy k projednávaným otázkám. Propojení pastorační zkušenosti biskupů s erudicí teologických poradců bývá považováno za jeden ze zdrojů obnovy, kterou koncil přinesl. V neposlední řadě k přelomovým událostem koncilu patří některá konkrétní prohlášení v dokumentech, a především styl jednání a vyjadřování církve. Tento nový styl, o kterém nedávno vyšel překlad článku amerického jezuitského historika Johna O'Malleye (1927-2022) v Magazínu Christnet, místo vymezování se vůči „druhým“ usiloval o hledání toho, co nás spojuje a vyzýval k dialogu.

Právě toto úsilí o změnu stylu ve vyjadřování a jednání církve, která je možná ještě důležitější než nějaké konkrétní vypracované dokumenty, je tím, co propojuje II. vatikánský koncil se současným synodálním procesem. Domnívám se, že synodální proces jde ještě dál než koncil, neboť počítá se zapojením laiků a usiluje o naslouchání i jejich hlasu. Zdá se, že 60 let od zahájení koncilu jsme svědky další přelomové události v katolické církvi. Zajímavé je, že papež František je prvním papežem, který se aktivně II. vatikánského koncilu nezúčastnil, ale zároveň nejvíc z pokoncilních papežů prosazuje jeho myšlenky v životě církve. Budoucnost ukáže, zda synodálním procesem katolická církev učiní „skok kupředu, který přispěje k prohloubenému pochopení víry a ke vzdělání svědomí“, jak vyjádřil očekávání od II. vatikánského koncilu papež Jan XXIII. ve své zahajovací řeči nazvané Gaudet mater ecclesia (Matka církev se raduje).

Komentáře

"Naslouchat hlasům laiků." Pro římské katolíky je synodalita tématem posledních let, pro nás české evangelíky životním prostorem od úplného počátku. Římským katolíkům fandíme a se zájmem je sledujeme. - To, co čtu jako prozatimní české výsledky, mi připadá jen jako takové nesmělé pootevření dveří. A po čase by naopak mohla mnohé zúčastněné přepadnout pochybnost, komu to vlastně dveře otevřeli. Protože rozjetá synodní dynamika může neznalému občas připomínat "žumpu" či "kecárnu". Jistě, že se všichni duchují, že to není světský parlament, že tady nemluví ze sebe, ale snad z Ducha svatého. Ale ten vane, kde a jak chce. (Sk 2:12n: Ti kdo je slyšeli žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“)

Díky za zmínku, že pro české evangelíky je synoda běžná věc od počátku. Někdy zapomínáme, že zde nejsme sami, objevujeme objevené a přivlastňujeme si Ducha Svatého i vševědoucnost. U nás bylo zvykem mlčet a poslouchat, poslušnost a pokora i lhostejnost k dění okolo ( jen se nenamočit) se nazývala ctností.

Zajímavější je sledovat vývoj Synodální cesty v Německu, zejména snahy o zvětšení podílu laiků na činnosti církve, snahy za zdobrovolnění celibátu, svěcení žen, zrovnoprávnění LGBT, .. I když je otázka, co toho se povede prosadit.

Všechna vámi zmíněná témata jsou třeskutá, a nejméně jedno z nich, "zrovnoprávnění LGTB" tímto způsobem nediskutovatelné. Dodnes téma, které má potenciál církev a církve štěpit - i v tomto čísle Getseman viz zprávu o Metodistické církvi. - Nedávám tady tento komentář proto, že bych chtěl toto téma na tomto místě otvírat. Zajímá mě tady především formální stránka takových diskusí. A zrovna tady je zlomových linií několik mezi těmi, kdo chtějí číst Bibli poctivě a těmi, kdo chtějí jít od doslovnosti k hlubšímu smyslu; mezi tím, že my heterosexuálpvé pro utváření své identity možná potřebujeme distanc vůči jiným orientacím, a tady se po nás chce pochopení a tolerance vůči nim; taky rozdíl mezi generacemi je tu silně ve hře - pro starší je to skoro tabu, mladí už zase často nevidí žádný problém... - Jak by mohla vypadat synoda, společná cesta k rozhovoru a praxi těchto otázek?

To, co je pro nás třeskuté, je pro drtivou většinu ostatních lidí normální. Neuvědomujeme si, jak moc žijeme ve svých bublinách. Pokud se v našem okolí nevyskytuje manipulátor, který cokoli řekneme zneužije proti nám, můžeme mluvit normálně, být sami sebou. Proč to v církvích nejde? Proč chce každý zapadnout? Proč jsme v občanském životě otevřenější a svobodnější než ve svých církvích? Když se každý z nás ve své církvi bude chovat stejně jako v občanském životě, namísto zbožných řečí sdělovat své názory, bude to ono.

Co to znamená: být sám sebou? A zůstanu u jednoho malého příkladu z této oblasti. Když nějaký katolický politik řekne, a mezi českými jich takových bylo v poslední době několik, že by stejnopohlavním párům přiznal všechna práva, jen by takový vztah nenazýval manželstvím, hned se ozve mnohočetná palba proti němu i proti církvi. - Kdo tady "manipuluje" a kdo je "sám sebou", abych použil vašeho rozlišení? A jsou jen tito církevníci "ve své bublině", a jejich názoroví protivníci jsou svobodomyslní?

Být sám sebou znamená říkat, co si myslím (pokud tím neubližuji) a jednat tak, jak je to správné dle svého svědomí. Když si hrajeme na zbožné lidi správných katolických názorů, škodíme sobě, církvi i světu. Váš příklad je příkladem katolické neupřímnosti Jednou "správný" katolický politik uráží lidi jiné orientace, a když zjistí, že je za to kritizován, tak blahosklonně otočí, což je průhledná a trapná lež. Dělá tak lháře i z věřících, které si troufá zastupovat. (Viz. jeden kandidát na prezidenta.) Po sňatcích jiných lidí nám naprosto nic není, mé, ani vaše manželství můžeme ohrozit nanejvýše my sami, ne odlišní lidé. Koho dráždí to, že odlišní lidé jsou lidé se vším všudy, ať si stěžuje Bohu, že nestvořil lidi podle správných katolických představ. Je zvláštní, že války a genocidy nejsou na prvním místě zájmu některých katolíků.
Totéž se týká naší víry, našich občanských postojů či vztahů.
Já tvrdím, že církev vynucováním encykliky jednoho papeže, který tak popřel synodalitu II. vatikánského koncilu škodí rodinám. Důsledkem toho, že katolíci v nesnázích mlčí (aby nebyli poučování těmi lepšími katolíky) je, že neznáme ani problémy a bolesti své vlastní církve.

Když tvrdím, že manželství je podle Bible i podle etymologie toho slova "trvalým svazkem mezi mužem a ženou", urážím tím lidi jiné orientace? Ajajaj, to je pokroucené myšlení. Ano, vlastně tady chci jen ukázat, jak je na taková témata synodalita krátká. To bychom museli nejdříve na kolena, nadlouho do silencia a modliteb, a hledat shodu laskavě a pokorně. - Římsko-katolická církev teď žasne nad novostí objevu synodality, a proto ji pochopitelně přeceňuje.

Katolická církev je na kolenou 2 000 let. To, že po těchto letech stále řeší sexualitu namísto násilí, sexuálního zneužívání (pobuřující je to,že i ve vlastních řadách) a dokonce i genocid, svědčí o tom, že na svědomí hází bobek. My laici nad synodalitou nežasneme, je to pro nás součást běžného života, bez ní nelze žít. To, že aparát církve zneužíval svou moc v rovině psychické i spirituální, to je primární problém.

Jo, to bych římským katolíkům taky přál, souhlasím s vašim pojmenováním "primárního problému". I v mém vnímání je tato církev především mocenskou strukturou, a mnozí funkcionáři neumějí s nabytou mocí zacházet, což se v této době, která je na zneužívání přecitlivěla, drsně ukazuje.

Stránky