Ozvěny a otázky k odvážnému vyznání paní Radany
(Getsemany 12/1993) vyžadují podle našeho názoru odpovědi. Je na čase, abychom
si všichni připustili svou obecnou spolu-odpovědnost za ducha i literu
církevních dokumentů. Je to také
odpovědnost za to, jak bude příští generace věřících i nevěřících rozumět slovu "dobrá zvěst" v souvislosti s katolickou manželskou morálkou. Taková
odpovědnost nemůže ležet jen na hierarchii. Právem posuzují naši současníci
věrohodnost křesťanství podle jeho ovoce. Kdysi o křesťanech říkávali: "hleďte,
jak se milují". Nejsem si jist, že by to dnes neznělo dvojsmyslně. Ať si to
připouštíme či nikoli, i dnes posuzují podle každého z nás pokřtěných
nejen naše charaktery, ale i Krista a jeho věc.
Známému citátu z Lukáše (L 10,16) .Kdo slyší vás. . . mnou pohrdá"
lze přece rozumět také jako napomenutí.
Zdá se mi, že dopis odhaluje nejméně tři krizové okruhy
současné pastorace katolických manželů: etika manželské lásky, plánování
rodičovství a svátost smíření. Ke všem by se slušelo zaujmout stanoviska. Já
sám nemám po ruce žádná snadná či zázračná rozuzlení. I kdyby se mi podařilo
erudovaně a srozumitelně odpovědět na všechny problémy, tíha všedního života
stejně zůstane ležet na těch, kteří se v jednotlivých rodinách musejí sami
rozhodovat. Můžeme si ovšem navzájem
aspoň v něčem pomáhat. Pokusím se pomoci ze strany, kterou bohužel málokdo
používá, ačkoli může v mnohém zcela spravedlivě a poctivě ulehčit.
Křesťanská víra a také morálka nejsou jakousi ideologií,
kterou lze v delším nebo kratším kurzu nalít pozornému žáku do hlavy. Víra
a tím i morálka jsou totiž svou podstatou postoji dialogickými, jak názorně
demonstruje např. Mt 19, 16-26. Je tedy na místě postupovat hermeneuticky:
k legitimitě křesťanské mravnosti prostě nestačí znát autentické výroky
církevních autorit. Chceme-li autority v dobré vůli respektovat, je třeba
jejich poselství především dobře rozumět.
K tolik potřebnému dialogu o věcech závažných je
nezbytně třeba aktivity obou stran. Obě kladou otázky, obě odpovídají
z hlubin své personální existence, kam jedna i druhá strana zasely zjevení
jako hořčičné semeno. Všichni společně
pak právem očekáváme, že časem takové dobré semeno zjevení vyroste a stane se
místem odpočinutí dalším bytostem kolem nás, jak to líčí líbeznou zkratkou
podobenství (Mt 13, 31-32). Nechci
obtíže věřících manželů nijak zlehčovat; dobře vím, že obtíže bývají nad síly
přinejmenším některých. Nářky nejsou ani plodem nechuti obětovat se, ani je
nediktuje poživačnost. Domnívám se však, že mnoho obtíží vzniká také
z nedorozumění, a ta je třeba na obou stranách minimalizovat (oběma
stranami myslím teď ty, kteří vedou nebo mají vést dialog o věcech praktické
morálky, tedy manželů a jejich duchovního vůdce, učitele či správce, ale také
manželských párů v různých společenstvích i manželů navzájem). Proto se
snad vyplatí ztratit něco místa zásadami, které má mít každý takový dialog
předem na paměti, ať už je veden literárně, ve zpovědnici či ve společenství.
(1) názor církve nebo osobní
přesvědčení?
Velice snadno se šermuje frází .církev učí, že. . ." Málokdy
právem. Církev učící, to jsou konkrétní lidé a konkrétní instituty. Tito
konkrétní lidé a instituty mají v církvi velmi rozdílnou autoritu formální
i neformální. Taková pluralita autorit
je nutná a řádná. Nepoctivé je pouze, jestliže se jakýkoli vážně zavazující
výrok uvádí bez rozlišení autority. Je jistě rozdíl, učí-li něco koncil nebo
farář, vysloví-li autorita něco v kázání nebo v oficiálním dokumentu,
má-li tvrzení důvod v soukromé spiritualitě zpovědníka, v disciplíně,
v tradici nebo v závazné nauce církve obecné nebo lokální, jde-li o
příkaz, doporučení nebo mínění. Těmto rozdílům povahy výroku i povahy autority
odpovídá rozdíl vah výrokům poprávu náležejících. A také naopak: Vzhledem
k tomu, že k manipulaci poddanými se používá a zneužívá nejraději
výroků původu ve skutečnosti neurčitého, nelze pak pro takové výroky
spravedlivě vyžadovat poslušnost přiměřenou "učení církve" - nejvýše snad učení
faráře X.Y. nebo zpovědníka Y.Z. Ti, kteří o své vůli zvedají laťku nároků,
odpovídají nejen za neštěstí bližních, ale i za celkový úpadek mravnosti vůbec.
Nejčastější příčinou mravní vlažnosti věřících totiž nebývá jakýsi sklon
k nevázanosti, ale sklon jejich představených pro jistotu "utahovat šrouby",
rigorózní výklad zákona nebo směrnice a to, čemu Fromm říká výstižně "nekrofilie": moralizují nejčastěji ti, kteří (např. pro získání "zásluh") upřednostňují bolest
před radostí, obtíž před lehkostí, nemoc před zdravím a smrt před životem.
(2) váha
autority a pravda
Zapomínáme, že ani názor autentické církevní autority
nemusí být nutně i učením církve; jak ukazují církevní dějiny dostatečně a
mnohokrát, i názory sdílené kompetentními autoritami někdy dokonce
v celých regionech mohou být nakonec shledány neortodoxními. (Příklady pro
to lze najít v christologických sporech předchalcedonské církve;
v dějinách se uvádí i případ papeže Honoria.) Bylo by naivní, kdyby kvůli
tomu někdo odpíral důvěru autoritě vůbec. Bylo by neméně naivní, kdyby někdo
vyžadoval důvěru nekritickou, a to šmahem. Autorita je svou povahou služebná,
slouží obecnému dobru. V tom smyslu může být nadána i charismaticky. Tím
spíš je třeba, aby obě strany autoritě sloužit umožnily. Mimo jiné i tím, že
poctivě rozlišují, jak to radí Tomáš Akvinský.
(3) učení, závazné učení a neomylné
učení
Autoritou předkládané učení nemusí být vždy i učením
církve. Podobně učení oficiálně předkládané na církevně řízené teologické
fakultě nemusí být nutně identické se závaznou naukou. Teologie je věda; někdy
bývá vpředu, jindy dokonce pozadu za současným autentizovaným učením
magisteria. Objeví-li se tedy rozdíl
mezi prohlášeními autorit, vůbec není a priori zřejmé, že vědecká teologie se
mýlí a autorita nemýlí. (Tak se života sv. Tomáše Akvinského prý lecčíms
zřetelně lišilo učení tehdejší Sorbonny, kde Tomáš působil, od názorů
předkládaných oficiálně hierarchií; naštěstí Tomáš unikl oficiálnímu odsouzení
svými současníky v biskupském úřadě; jak známo, stal se pak dokonce "učitelem církve".) Najdou se ovšem v dějinách i příklady varující právě
opačně; předem - a priori - není jisté nic.
Z toho vyplývá další osvobozující, pro mnohé překvapivý závěr: ne
vše, co se oficiálně a jakoby s jistotou hlásá na místech k tomu
určených (v chrámech, katedrách, zpovědnicích, církevních časopisech a knihách
s církevním schválením vydaných) je také závazným učením církve. A také: nikoli
vše, co je v současné době tak nebo onak závazným učením, je také učením "neomylným". Pro výkon učitelského úřadu
platí v katolické církvi důležitá formální pravidla; jen jsou-li splněna
daná kritéria, může být řeč o obecně závazném nebo dokonce neomylném učení. Tak
např. papežské encykliky patří k disciplinárně závazným dokumentům,
nepatří však k učení neomylnému.
Rozhodnutí sídelního biskupa zavazuje disciplinárně jeho .poddané", ale
nemusí vůbec zavazovat mimo tuto diecézi. Proto by katolík měl ve vlastním zájmu pečlivě rozlišovat. Nejen mezi učením a
kérygmatem i mezi učením a dogmatem; je třeba rozlišovat také mezi učením jako
takovým a jeho interpretací.
Už od dob klasické německé filozofie se přetřásá problém
vztahu mezi pravdou a lidskou schopností ji vyjádřit a poznat, resp. správně
porozumět. To jsou otázky nejen dodnes zajímavé, ale také složité. Bohužel
mnozí včetně kněžstva šmahem zahrnují do pravdy pravdoucí vše, co autorita
orazítkovala. Ovoce takových zkratů bývá
trpké pro jednotlivce i pro církev jako takovou.
Podobně snadno může cizopasit na autoritě učitelského
úřadu také katolický tisk: čte-li laik v tiráži, že periodikum vychází
s církevním schválením, mnohý tomu rozumí jako záruce pravdy. (Nic
takového ovšem vydavatel ani cenzor zaručit ani nemohou.)
(4) vědomost, porozumění,
hermeneutika
Pokud se tu a tam přece jen použije předloh teologicky
relevantních, zapomíná se rádo, že každý zavazující dokument vyžaduje
přiměřenou hermeneutiku, správný výklad. Platí to o bibli, jak nám markantně
dokazují často naivní, fanatické a fundamentalistické výklady sektářů. Platí to
i o jiných spisech pro ortodoxii směrodatných (výnosech starověkých i
novověkých koncilů, o pracích církevních otců a učitelů), platí to pro výsledky
práce teologů i pro učení magisteriu vlastní. Je to pochopitelný požadavek. Jakoukoli opravdu odbornou přednášku i
literaturu přijímá s plným užitkem jen ten, kdo nejen pochopil jednotlivá
slova a věty, ale také porozuměl psaným i nepsaným pravidlům takové komunikace.
Tak např. má každá doba i každý obor svůj specifický slovník; bez jeho znalosti
se posluchač nebo čtenář sice domnívá, že rozumí, rozumí však často jen své
víceméně libovolné představě. (Jako příklad připomenu třeba častou mlhu kolem
pojmů "přirozený", "podstata", "skutečnost" a dokonce i sama "regulace početí".)
I v našem tématu hraje občas chybná hermeneutika roli větší, než se
zdá. Tak tvrdí-li např. autentický
dokument, že to či ono .není dobré", netvrdí tím nikterak, že .je to zlé".
Pouze fanatik zná právě jen věci dobré nebo zlé, a proto z výroku "není
dobré" hravě usoudí .nesmí se"; realista ví o mnohém mezi dobrým a zlým, o
mnohém, co je zatím nelišné a dobrým či zlým se stane teprve kontextem atd.
(5) relativizace?
Stalo se nešťastnou módou obviňovat každého, kdo usiluje o
reflexi pramenů nějaké zásady anebo kdo zkoumá existenční souvislosti zásad, že
prý relativizuje pravdu objektivního církevního učení, anebo dokonce objektivní
mravní řád. V kontextu takové výtky ovšem nechybí naivní přesvědčení, že "absolutní" je vždy dokonalejší než "relativní" a že bezmyšlenkovitá poslušnost
je poslušností víc než poslušnost rozmyslná. Taková výtka je ovšem
nespravedlivá, někdy dokonce zlo-myslná; často totiž vůbec nejde o zásady, ale
o jejich subjektivní pochopení. Lidský čin existuje jen zasazen v nějakém
kontextu, tedy v relaci, a z relací přijímá některé charakteristiky
velmi důležité pro etické hodnocení. Je zajisté podstatný rozdíl, jestli se
vrhne člověk pod kola vlaku proto, aby nemusel žít, anebo proto, aby z pod
kol vytrhl třeba dítě. Je podstatný rozdíl relací, miluje-li někdo "duší i
tělem" svého legitimního partnera, anebo partnera někoho třetího. Brát ohled na
relace je nejen právem, ale povinností. Ti, kteří by rádi povýšili (třeba .pro
jistotu") každý výrok autority mezi neomylné (moderní tabu), anebo každé mínění
autority mezi závazné a sankcionované učení, dosáhnou právě opaku: mravní
význam takové instrukce devalvuje, čin upadá do všeobecné šedi slušného
chování. Pravda pak už neosvobozuje, jak slibuje Janův Ježíš (J 8, 31-32), ale
ztratí se v neplodných řečech mentorů a v ohledech na mínění davu.
Podobně učení, kdysi pomoc a služba, Duchem svatým milostivě dotovaná, stane se
tak nástrojem panování, a to z božího lidu na obou stranách kateder činí
lid otroctví.
(6) atmosféra dialogu
Atmosféra, kterou laici vnímají ve své církvi, není jen
dílem autority. Zapomínáme, že nitrocírkevní atmosféru definují nejen pastýři,
ale i stádo. Ostatně také od každého
z nás má či nemá církev tvář, možná ji postupně získává, anebo ztrácí ve
prospěch jakési neúprosné anonymně drtivé instituce, jakou representuje třeba
biblický Jonáš. Za to, jak se v církvi dýchá, jak se uvažuje, jak
odpovědné jsou reakce uvnitř církve i signály světu navenek, za to všechno
odpovídá boží lid, tedy pastýři i stádo dohromady. Je-li právem autority autentizovat
formy víry (ortodoxii i ortopraxii církve), nestačí jí k tomu jen a jen
zděděná nauka, ale i bezprostřední kontakt s faktickou vírou celého božího
lidu, jak dokládá např. Lumen gentium, články 12 a 13. Pokud se kritické
hlasy nechají umlčet některým z oblíbených pokřiků, (např. .to je proti svatému Otci" - ačkoli proti papeži nebo
papežství nepadlo jediné slovo) anebo pokud se laikové chovají téměř pravidlem
jen jako stádo němých ovcí sem tam proháněných, musí pak úlohu celku vůči
rozvoji víry suplovat samotní pastýři. Někteří tak činí s potěšením, ale
mohou zde celek božího lidu opravdu jen suplovat. A nikoli vždy
s úspěchem. Za to pak můžeme aspoň zčásti i my všichni. Ostatně starý
aforismus tvrdí, že každý má nad sebou právě takovou vrchnost, jakou si
zasluhuje.
(7) vyplatí se kritické postoje?
Většinou se předpokládá, že legitimní církevní autorita si
musí nesouhlasný nebo kritický názor jí oponující vyložit jen ve zlém. Nikoli,
nemusí; dělá tak často, ale nikoli vždy, jak ukazují například vzrušené diskuze
katolické veřejnosti všech úrovní před více než dvaceti lety právě o problému
antikoncepce. Tehdejší papež Pavel VI.
se nezapomenutelně zapsal do povědomí nejen encyklikou Humanae vitae, ale také
příkladně pokornou a přejnou reakcí na její kritiku; Pavel VI. prý dokonce
pochválil ty biskupské konference, které z titulu své pastýřské
odpovědnosti za konkrétní regiony tehdy vznesly vůči některým intencím
promulgovaného textu encykliky výhrady. (Občas se v dějinách stane, že
kritický názor nebo dokonce odlišnou praxi původně striktně odmítanou a
trestanou nakonec autorita přijme jako správnou. Tak přijala liturgická reforma
II. vat. za své lecos z toho, co nedávno před tím Posvátné officium pro
inkvizici trestalo, jako např. užívání lidového jazyka v liturgii.) Někdy
dokonce autorita i pochválí kritiku jako upřímnou pomoc, srov. k tomu
např. texty koncilní konstituce II. vat. Lumen gentium v odstavcích 13 a 37.
Tedy znovu: vyplatí se kritizovat s dobrou vůlí?
Odpověď závisí na tom, v jaké měně výplatu čekáme. Jisté riziko
nevlídnosti tu ovšem vždy zůstane. Je
pak na každém z nás, co rozumíme vlastně láskou k bližnímu: má si
pálit prsty o horké brambory společného zájmu vždy jen ten druhý? To všechno jsou poznámky, ale domnívám se, že
v rámci našeho tématu nikoli bez významu. Ani my, ani naše autority nejsme
andělé. Všichni boží království teprve hledáme. Všichni však odpovídáme nejen
za pověst své církve ve světě (a církev má být sekulárnímu světu svátostí!),
ale také za pravdivost svých jedinečných, neopakovatelných životů a zčásti i za
pravdivost obecného lidského zde-bytí.
Ta pravdivost trpí logickými zkraty a demagogiemi. Naši
kazatelé a zpovědníci často lidový dojem o rovnítku mezi autoritou a pravdou
výroku autority dokonce podporují; možná
z nepřiznaného komplexu méněcennosti, možná z vlastních frustrovaných
konfliktů, nejčastěji ovšem proto, že v našem prostoru se už desítky let
nejen neučila vědecká teologie, ale vyplácelo se tak či onak kolaborovat
s autoritářskou mocí vtělenou do jediné neomylné strany. Není pak divu, že si pozůstalí dodnes
vypomáhají z nedostatku argumentace temným emocionálním vydíráním, jako že
ten nebo onen názor se prý protiví Svatému Otci, pravému náboženství, církvi.
Těmto nekalým způsobům pokleslého dialogu nelze zabránit. Lze však čelit aspoň
tomu, když jsou lidé nezralými autoritářskými postoji před našima očima
zaháněni v krajní nouzi do osobní katastrofy. Odedávna totiž
v Kristově církvi platí, že autoritou poslední musí být každému věřícímu
jeho vlastní svědomí. Toto svědomí je nutno podepřít, aby se zase postavilo na
nohy.
JaK
Poslední komentáře