Co je to vlastně „základní“ obec?

V češtině se dosud neujal ani jednotný překlad: původně jihoamerické hnutí "základních obcí" či "základních skupin" je známo prakticky jen odborníkům. Přesto naše domácí "skupinky", "společenství", "obce" a "svobodné sbory" vykazují řadu zajímavých shod - a řadu důležitých rozdílů. II. vatikánský koncil označil církev za lid Boží a znovu postavil do popředí společné kněžství všech věřících. Co koncil nahlížel jako vizi, musí být teprve pracně uváděno do praxe. Vznik a rozvoj základních obcí je k tomu zřejmě důležitým krokem. Tím naléhavěji je třeba vyjasnit sebepochopení tohoto hnutí, aby spočívalo na dobrém základě a mohlo se správně projevovat v církvi. K tomu chce přispět následující pokus pochopit podstatu základních obcí a oddělit ji od nedostatečných představ. Dostatečným měřítkem pro to je Nový zákon.

Základní obec musí v každém případě být obcí. Ve smyslu Ježíšova pověření to znamená, že věřící lidé, učedníci a učednice Kristovy spolu v osobní lásce komunikují tak, že lze rozpoznat Boha jako jejich společného Otce (srv. Mt 23,8n; J 13,35; Mt 5,16 aj.). Křesťanské obce jsou tedy společnosti věřících, jejichž členové mají navzájem sourozenecké vztahy a jež jsou tím srovnatelné s rodinou (Mk 3,35 a 10,29n). Nejsou to pouhé funkční a účelové společnosti, křesťané se v obci milují navzájem. A to nejen kvůli "Boží vůli", ale kvůli těm druhým (jinak by to nebyla žádná láska), ovšemže silou víry a s vědomím, že jim je toto společenství darováno Bohem. Že církev ve smyslu Nového zákona vlastně musí být takovým společenstvím, bylo důkladně prokázáno již Gerhardem Lohfinkem (viz G. Lohfink, Jakou obec chtěl Ježíš?). Co se však zdá být méně jasné, je otázka, proč musejí v takové církvi být obce a co v té souvislosti navíc znamená pojem základní obec. V Novém zákoně může slovo "církev" znamenat jak celou církev, tak místní obec (např. v Korintě), aniž by toto napětí v pojmu bylo blíže reflektováno. My používáme pojmu církev pro celou církev, a pojmu obec pro konkrétní místní křesťanskou obec (v češtině často farnost nebo sbor, pozn. překl.). Naše otázka nyní přesněji zní: v jakém smyslu mají tyto obce být "základem"? Ohledně toho můžeme rozlišit trojí pojetí:

1. První možností je chápat základní obec sociologicky. Základna se pojímá jako sociální třída chudých, tvořících nejspodnější rovinu, a tedy základ společnosti, utlačovaný a práv pozbavený lid. Toto pojetí má např. Leonardo Boff, který lid chápe "ve smyslu neprivilegované třídy" (L. Boff, Znovuobjevení církve, str. 65 německého vydání). Vykořisťovaní lidé "se spojují, tvoří různá společenství a posilují své uvědomění ve smyslu, že je třeba kritizovat a změnit církev i společnost" (tam. 67). Ona společenství tedy slouží "třídní solidaritě" (tam. 75). Stejný základ má pojem "církev lidu" ("Iglesia popular"), který hraje v teologii osvobození významnou roli. Tak píše Luis Zambrano: "Církev je pověřena být církví lidu, tj. církví chudých." (ZMiRe 68 /1984/ 227 - 230, zde 229) Podstatné přitom je, že nejde o to, aby církev udělala něco pro chudé, ale o to, aby sami chudí byli církví. Je však otázka, zda toto sociologické pojetí základny ke zdůvodnění základních obcí postačí.

Z takového pojetí základních obcí by plynulo, že hlavním důvodem, proč se v církvi vytvářejí společenství, je solidarita chudých za účelem odstranění útlaku. To však znamená, že základní obce jsou nanejvýš přechodnou formou organizace, jež by vlastně měla sama sebe nakonec odstranit. Nikdo snad přece nebude zastávat názor, že by třídní rozdíly neměly být překonány. V té souvislosti je zajímavé, že podle zprávy rakouského odborníka na rozvojovou pomoc dr. D. Grünberga existovalo v Managuji za dob diktátora Somozy 200 základních obcí, po sandinovské revoluci již jen 12.

Základní obec tedy může být předmětem teologie - tedy důsledkem křesťanské víry - jen pokud není odůvodňována třídní solidaritou. Jinak by jí totiž mezi křesťany některého místa a v církvi vůbec nebylo zapotřebí. Pavel píše: "Není již žid ani Řek, otrok ani svobodný, muž ani žena; vždyť jste všichni v Kristu Ježíši jedno." (Ga 3,28) V každém církevním společenství by tedy měla být hierarchie tříd překonána, chudí a bohatí by se měli sbratřit (srv. List Filemonovi). Neměly by tedy existovat církevní obce dělníků jako opozice obcí zaměstnavatelů nebo vysokoškoláků? Příspěvek církve k řešení sociální otázky by měl spočívat právě v tom, že v ní jsou tyto rozdíly překonány.

Norbert Lohfink v této souvislosti mluví o Božím "rozhodnutí (opci) pro chudé" a píše o počátku a cestě církve jako místa osvobození z chudoby:

"Opět jde o počátek nové, bratrské a rozdíly mezi chudým a bohatým již neuznávající společnosti uprostřed našeho světa. Vzniká okolo Ježíše. Jeho zabitím již nebudou moci její existenci otřást. O jeruzalémské prvotní obci se bude moci ve Skutcích apoštolských napsat: ,Byli jednoho srdce a jedné duše. Nikdo nenazýval svým vlastnictvím nic z toho, co měl, ale měli všechno společné... Také mezi nimi nebyli žádní chudí.‚ (Sk 4, 32-43) ... Nová boží společnost, procházející nyní od této chvíle dějinami, nikdy svůj počátek neopustí: v ní se děje zázrak zničení chudoby... Boží rozhodnutí (opce) pro chudé znamená exodus: Bůh chudé vyvádí z vykořisťovatelské společnosti a vytváří si z nich nový, bratrský lid, ve kterém již žádná chudoba neexistuje... Stačí tu pouze říci, že křesťanská obec je místem, kde se udržuje vzpomínka, zní prorocká obžaloba a vzniká kritické vědomí? A až se chudí stanou kritickými, poslat je zase opravovat egyptské silnice? Nebylo by spíše zapotřebí ještě více zdůraznit, že sama církev je místem, kde jsou chudí osvobozováni? Ano, že ona by měla být dokonalou realizací osvobození, jeho náležitým místem, bez jehož existence by nikdy nemohla povstat naděje, že nastoupí proces, směřující k proměně celé společnosti?" (N. Lohfink, StZ 110 /1985/, 461 - 463)

2. Stejně nedostatečné se zdá být pojetí základních obcí, které chápe základnu jako protějšek hierarchie. Přenáší sociologické kategorie marxistického učení o společnosti na vnitrocírkevní struktury. Podle něho v církvi stojí takzvaní laici na místě základny, neboť jsou ovládáni hierarchií. Mají jen poslouchat a vykonávat, co jim nositelé úřadu poroučejí. V zásadě jde o pojetí církve jako pyramidy, na jejíž špici stojí papež, pod ním biskupové, pak kněží a zcela dole laici. Taková církev zřejmě nedrží pohromadě bratrskou láskou svých členů, nýbrž autoritou nositelů úřadu.

V protikladu k tomu spočívá smysl základních obcí podle tohoto druhého pojetí hlavně v tom, obejít se i bez nositelů úřadu (základní obce jako důsledek nedostatku kněží), či se bránit nadvládě hierarchie (základna jako spodní společenská vrstva církve; srv. L. Boff, Církev: charisma a moc) nebo úplně popřít jakoukoli předem danou autoritu (chápat úřad jen jako funkci obce; srv. E. Schillebeeckx, Církevní úřad). Podstatné přitom je, že v základech tohoto modelu základní obce vždy je takové negativní odůvodnění. Motivem sdružování se v základní obci zde totiž je nezávislost na hierarchii nebo odpor proti ní. Jakmile by zde tedy bylo dost kněží a jakmile by hierarchie přestala zneužívat svoji moc či se stala jen funkcí obce (obcí), nebylo by již základních obcí třeba.

Mnohem důležitější však i zde je, že představa církve jako hierarchické pyramidy, proti které se zde vystupuje, neodpovídá Novému zákonu. Tam se slovo "kněz" ve smyslu "prostředník spásy" používá pouze pro Ježíše Krista, resp. pro celou církev (srv. 1 Petr 2,5 a 9). Starší (presbyteři) a dohlížitelé (episkopové) nejsou v církvi žádnými zprostředkovateli spásy, stojícími nad ostatními a zaujímajícími místo boží, nýbrž nositeli úřadu, odpovědnými za předávání víry a soulad v církvi. Jsou bratry mezi svými bratřími a jsou i takto až do třetího století oslovováni; teprve když se obce příliš rozrostly a věřící lid zmizel v anonymitě, nabyla nadměrného významu hierarchie jako řídící struktura této církve, chápané jako čistě společenská struktura (srv. J.-P. Audet, Priester und Laie in der christlichen Gemeinde. in: Der priesterliche Dienst I. Quaestiones Disputatae 46, 115 - 175). Tato mocenská pozice kléru byla ve středověku podle příkladu světských feudálních struktur stále více upevňována a teologicky podepírána, takže zavdala příčinu k jakémusi povstání laiků proti nanucenému poručníkování a povýšenému vedení - což je také motiv popisovaného chápání základních obcí. Takové motivy mohou sice být podnětem k vytvoření obce, nemohou však být vlastním důvodem její existence: ta by měla vycházet z víry. Kromě toho jsou v nebezpečí, že ve své negaci budou popírat i správné chápání úřadu.

Jednou z příčin jistě je, že ani na 2. vatikánském koncilu ještě nebylo toto nedostatečné chápání církve jako jakési pyramidy úplně překonáno. Mluvilo se tam sice o kolegialitě, té se však nerozumělo jako univerzální kolegialitě všech křesťanů, nýbrž jako kolegialitě na každé z odlišných úrovní: biskupové mezi sebou, kněží mezi sebou, laici mezi sebou. Poměr těchto kolegií ke svým příslušným představeným (papež, biskup, kněz) je poněkud nejasný. Zůstává totiž na představeném, zda sám sebe chápe jako člena kolegia, se kterým se musí shodovat, anebo zda rozhoduje sám (čímž je kolegium degradováno na poradní grémium). Tak se např. o papežovi praví, že je mu ponecháno na vůli rozhodnout, zda bude rozhodovat osobně nebo kolegiálně (Dogmatická konstituce o církvi, vysvětlující poznámka 3).

Schematicky by se model církve podle 1. vat. koncilu dal naznačit asi takto:

Kdyby smyslem svěcení nositele úřadu bylo předání vůdcovské pravomoci, musel by papež podle tohoto modelu obdržet zvláštní svěcení. Kromě toho vede nevyjasněné postavení těchto představených k tomu, že se nyní - zajisté ze strachu před hrozbou demokratizace církve - vracejí k autoritativnímu stylu vlády. Proto je v pokoncilní církvi opět tendence považovat biskupské synody a kněžské i farní rady za pouhé poradní orgány. Proti tomu se zvedá nevůle laiků, kteří také chtějí být považováni za rovnoprávné členy božího lidu. Na obou stranách se ovšem ještě příliš málo uvažovalo o tom, jaké by byly předpoklady takové plné spoluodpovědnosti za církev. Jistě k tomu nepostačí, je-li někdo pokřtěn jako dítě a nedostane se mu ani dodatečně jakéhosi katechumenátu, nutně uzavřeného obnovou křestního slibu v dospělosti. Musíme tedy najít lepší chápání církve, shodující se s Novým zákonem, které by překonalo hierarchickou vládu jako pojící princip.

3. Základní obec jako mateřská obec v rámci bratrské církve: má-li existovat teologické zdůvodnění základních obcí v církvi, nemělo by se zakládat na překonatelných společenských poměrech nebo mylně chápaných strukturách církevní moci, nýbrž by je mělo být možno odvodit z nadčasové podstaty církve. Proč se tedy církev musí členit do obcí, musí se z nich nutně skládat, proč musí být ze své podstaty společenstvím obcí? Nejsou obce tedy jen .částí božího stádce" přidělenou biskupem knězi (Dogmatická konstituce o církvi 28), nezakládají se tedy na knězi, nýbrž jsou základními částmi církve, bez kterých církev nemůže žít?

Náznak odpovědi jsme nalezli již dříve, když jsme mluvili o ztrátě bratrskosti i v souvislosti s nositeli církevních úřadů. Tuto v církvi tak podstatnou bratrskost ve vzájemné osobní lásce všech členů je vzhledem k omezenosti lidských možností možno zakusit, osvojit si, žít a prokazovat jen v obcích přehledné velikosti. Proto jsou tyto obce stavebními kameny a tedy základnou církve, jejíž pravá povaha se až v nich uskutečňuje a může se stát svátostí nové společnosti.

Základní obec je podle tohoto pojetí "mateřskou obcí" (orig. "Stammgemeinde" - "kmenová obec", pozn. překl.), ze které vyrůstají zralí křesťané. Lidský rozměr v ní musí být tak velký, aby se sourozenci mohli navzájem zdravit jménem (srv. 3 Jan 15). Ztratí-li se toto přehledné měřítko, nemůže ani jednotlivý křesťan zažít původní církev, ani církev nemůže uskutečnit sama sebe.

Podle tohoto pojetí základní obce jako obce mateřské nestojí vysvěcení nositelé úřadu nad obcí, ale musejí také sami náležet k ní, být především bratry. Jako nositelé úřadu představených mají za úkol prosazovat v obci, diecézi, biskupském kolegiu soulad, a sami přirozeně stojí pod stejným požadavkem. Protože však jednotlivá obec musí být začleněna do církve Ježíše Krista, dostávají biskupové a kněží ještě jedno svěcení: svátostné znamení toho, že jsou dosazeni jako autentičtí představitelé tohoto spojení, že mají pravomoc pečovat o soulad s celou církví a skrze ni s Ježíšem Kristem a že mají tento soulad - především při slavení eucharistie - zviditelňovat. Tento model církve můžeme schematicky znázornit takto (přičemž jsou na rozdíl od předchozího schématu všichni členové církve na stejné rovině - viděno jakoby seshora):

Na tomto schématu je i papež jako biskup některé diecéze současně knězem v jedné základní obci (= OB). Jako představený biskupského kolegia nemusí být jakýmsi "svorníkem" celé církve, a proto jako papež nepotřebuje dostávat žádné zvláštní svěcení. Biskupové pečují o začlenění svých diecézí do celé církve, kněží propojují obce s diecézí. Všichni křesťané stojí na stejné rovině pod nárokem jednoty. Na ní se zakládá boží království, takže jednota je i místem, kde vertikála přechází do horizontály. Požadavek jednoty je na obrázku vyjádřen svazujícími ("závaznými") vnějšími kružnicemi. V tom je rozdíl od modelu církve a kněžství, jaký předložil E. Schillebeeckx (srv. P. Wess, Ihr alle seid Geschwister).

V tomto pojetí základních obcí neexistuje žádná "církev dole", která by oponovala "církvi nahoře" a musela s ní bojovat. Tato církev je naopak společenstvím, budovaným "shora", tj. Bohem. Není ani monarchií, ve které jeden panuje nad ostatními, ani demokracií, ve které každý nebo každá skupina může svévolně stanovit, co je pravda. Je společenstvím osob pod vládou boží.

(z německého originálu P. Wess, Was heit eigentlich "Basis"- Gemeinde, in: W. Bahr, H.-P. Hurka (hrsg.), Besisgemeinden in Österreich, Wien 1993, přeložil JaS)