Kritéria nového myšlení v přírodních vědách a teologii

Nové myšlení v přírodních vědách

Staré paradigma přírodních věd lze označit za karteziánské, newtonovské nebo baconovské, protože jeho hlavní vlastnosti byly formulovány Descartesem, Newtonem a Baconem.

Nové paradigma lze popsat jako celostné, ekologické nebo systémové, ale žádné z těchto adjektiv ho přitom necharakterizuje úplně.  Nové myšlení v přírodních vědách zahrnuje následujících pět kritérií. Dvě první se týkají chápání přírody, ostatní tři naší epistemologie.

1.      Obrat od části k celku

V rámci starého paradigmatu se věřilo, že lze v každém komplexním systému odvodit dynamiku celku z vlastností částí.

V novém paradigmatu se poměr mezi částmi a celkem obrací. Vlastnosti částí mohou být pochopeny pouze z hlediska dynamiky celku. V zásadě vlastně ani žádné části neexistují. To, co označujeme jako části, je pouze jakýsi vzorek v nerozpletitelném tkanivu souvislostí.

2.      Obrat od struktury k procesu

Podle starého paradigmatu se věřilo, že existují jakési základní struktury, a dále síly a mechanismy, jimiž tyto struktury interaguji, čímž se rozbíhá fyzikální, chemický nebo biologický proces.

V novém paradigmatu se každá struktura považuje za manifestaci procesu, který za ní stojí. Celé tkanivo je ze své podstaty organické.

3.      Obrat od objektivní k "epistemické" přírodovědě

Ve starém paradigmatu přírodní věda věřila, že je objektivní, tj. nezávislá na lidském pozorovateli a na procesu poznávání.

V novém paradigmatu se věří, že epistemologie - tedy naše chápání poznávacího procesu - musí být v popisu přírodních fenoménů zahrnuta.  V tomto okamžiku ještě neexistuje shoda v otázce, jaká epistemologie je správná. Pomalu však vzniká shoda v tom, že epistemologie musí být nedílnou součástí přírodní vědy.

4.      Obrat od myšlenkové stavby k síti jako metafoře poznávání

Metafory o poznání jako myšlenkové stavbě - základní zákony, základní principy, základní kameny atd. - se v přírodních vědách a filozofii Západu užívá již tisíciletí.

Během změny paradigmatu vzniká dojem, že se tyto základy poznání rozpadají.  V novém paradigmatu je tato metafora nahrazena metaforou sítě. Protože nyní skutečnost vnímáme jako síť souvislostí, tvoří i naše popisy síť s mnoha příčnými spojeními, která reprezentuje popisované fenomény; v takové síti neexistuje hierarchie ani základy. Opouštíme představu, že fyzika tvoří směrodatný model všech ostatních věd a dává těmto vědám myšlenkové vzory vědeckého popisu.

5.      Obrat od pravdy k přibližným popisům

Karteziánské paradigma spočívalo na víře v určitost vědeckého poznání.  V novém paradigmatu uznáváme, že všechny vědecké pojmy a teorie jsou omezené a pouze přibližné. Přírodní věda nemůže nikdy předložit úplné a definitivní pochopení reality.

Přírodovědci se nezabývají pravdou (ve smyslu precizní korespondence mezi popisem a popisovaným fenoménem); zabývají se omezenými a přibližnými popisy reality.

Nové myšlení v teologii

parafráze

Thomas Matus a David Steindl-Rast

Staré paradigma teologie lze označit za racionalistické, manualistické (učebnicové) nebo pozitivně scholastické, protože jeho hlavní vlastnosti byly formulovány v teologických příručkách na základě scholastických, písemně tradovaných autoritativních textů.

Nové paradigma lze popsat jako celostné, ekumenické nebo transcendentálně tomistické, ale žádné z těchto adjektiv ho přitom necharakterizuje úplně.

Nové myšlení v teologii zahrnuje následujících pět kritérií. Dvě první se týkají našeho pojetí božího zjevení, ostatní tři naší teologické metodologie.

1.         Obrat od Boha jako Zjevovatele pravdy k realitě jako božímu sebezjevení

V rámci starého paradigmatu se věřilo, že celkový úhrn dogmat (jež si měla být všechna navzájem co do významu rovnocenná) lze odvodit ze zjevené pravdy.

V novém paradigmatu se poměr mezi částmi a celkem obrací. Smysl jednotlivých dogmat lze pochopit pouze z dynamiky zjevení jako celku; samo zjevení pak je jediný, celostný děj. Jednotlivá dogmata se soustřeďují na určité okamžiky boží sebemanifestace v lidské zkušenosti s přírodou a duchem.

2.         Obrat od zjevení jako nadčasové pravdy ke zjevení jako dějinné manifestaci

Podle starého paradigmatu se věřilo, že existuje jakýsi statický souhrn nadpřirozených pravd, které se Bohu uráčilo nám zjevit. Sám historický proces, jímž se Bůh zjevoval, byl pak nepodstatný, a proto nedůležitý.  V novém paradigmatu je sám dynamický proces dějin spásy onou velkou pravdou božího sebezjevení. Zjevení samo je v nejvlastnějším smyslu dynamické.

3.         Obrat od teologie jako objektivní vědy k teologii jako procesu poznání

Ve starém paradigmatu byly výroky teologie považovány za objektivní, tj.  nezávislé na věřícím a na procesu poznávání.

Nové paradigma se domnívá, že reflexe nepojmových cest poznání - intuitivní, citové, mystické - musí být výslovně zahrnuta do teologického myšlení.  V tomto okamžiku ještě neexistuje shoda v otázce, v jakém poměru se k sobě mají pojmové a nepojmové cesty poznání v rámci teologických úvah.  V každém případě se však prosazuje shoda v tom, že nepojmové cesty poznání jsou nedílnou součástí teologie.

4.         Obrat od myšlenkové stavby k síti jako metafoře poznávání

Metafory o poznání jako myšlenkové stavbě - základní zákony, základní principy, základní kameny atd. - se v teologii užívá již mnoho staletí.  Během změny paradigmatu vzniká dojem, že se tyto základy nauky rozpadají.  V novém paradigmatu je tato metafora nahrazena metaforou sítě. Protože nyní skutečnost vnímáme jako síť souvislostí, tvoří i naše teologické výroky síť různých perspektiv transcendentní reality. V takové síti může každá perspektiva dát jedinečný a platný vhled do pravdy. Opouštíme představu, že by mohl jediný jednotný teologický systém být závazně platný pro všechny věřící.

5.         Přesun těžiště od teologických výroků k božím tajemstvím

Učebnicové paradigma teologie již svou samotnou formou "sumy" nebo kompendia dávalo najevo, že naše teologické vědění je vyčerpáno. Silným zdůrazněním mystéria v novém paradigmatu uznáváme omezený a přibližný charakter všech teologických výpovědí. Teologie nemůže nikdy předložit úplné a definitivní pochopení božích tajemství. Jako každý jiný věřící ani sám teolog nehledá poslední pravdu v teologické výpovědi, nýbrž v neomezené realitě, která jeho výpovědi propůjčuje objasňující, avšak omezenou sílu.

z němčiny přel. JaS