Mezi hesla, která tak přesvědčivě zněla po listopadu 89,
patřila i "cílená sociální pomoc". Jednoduchá úvaha říkala, že sociální dávky
pobírá nepochybně spousta lidí, kteří je vzhledem ke svým příjmům vůbec
nepotřebují. Teď, když máme, co jsme
chtěli, se však věci jeví jinak. Vytvořil se systém, v němž staré známé
soudružky na místní rovině ("blízko k občanovi") získaly obrovskou
pravomoc dávku přiznat či nepřiznat. Nepříjemně vyrušeny z pití kávy a
lakování nehtů rozhodují o lidských osudech, které si zřejmě ani nedovedou
představit. Zvláštní potěšení jim nepochybně působí, že křesťanské rodiny
s mnoha dětmi se jich zase musí chodit doprošovat. Tento systém vyhovuje profesionálním
žadatelům, kteří nakonec dosáhnou svého. Člověk s minimální lidskou
hrdostí na to většinou nemá žaludek.
Nejde přece jen o přežití chvíle ponižujícího doprošování, jde i o
otevírání svého soukromí, vpodstatě trvalé právo úřadů provádět domovní
prohlídku. Úřad v tomto systému
oprávněně potřebuje informace; dosahuje toho - podle mých informací -
vytvářením systému informátorů, česky řečeno fízlů, v němž prodavačka
hlásí, když si sociálně slabší člověk koupí boty pro zimní období, podle ceny
věc skutečně nestandartní. Vím, že proti mému pohledu lze postavit stejně dobře
vyargumentovaný pohled opačný a že ideální stav je v této věci asi
nedosažitelný. To však vůbec neznamená, že o něj není třeba usilovat.
Poslední komentáře