(6. 3. 1903 - 20. 5. 1984)
Ekumenický teolog
- zakladatel prvního německého ekumenického institutu na
universitě v Heidelbergu a ekumenického kruhu katolických a evangelických
teologů (1946) - spoluzakladatel a evangelický vedoucí oficiální
římskokatolicko-evangelickoluterské komise, jejíž úsilí o teologickou dohodu
obou církví stojí dnes prakticky u cíle - oficiální účastník - pozorovatel
Druhého vatikánského koncilu - autor Ekumenické dogmatiky, shrnující výsledky
dialogu mezi evangelickými, katolickými a pravoslavnými křesťany Při pohřbu
Jana XXIII., domnívaje se, že katolická církev upřímně želí papežova skonu,
vyjádřil Edmund Schlink slova uznání zesnulému. "Budeme potřebovat celá
desetiletí, než napravíme všechno, co udělal!" odpověděl mu ledově jeden
z kardinálů.
O své dogmatice, vydané těsně před smrtí, soudil Schlink,
že vychází o deset let později, než bylo třeba. Její čtenáři však ji přijali
jako znamení, že ekumenismus je živý, a vzpruhu k dalšímu zápasu.
Tajemství jednoty
Edmund Schlink
Co se stane, když se na "církevní prvky a hodnoty", o
nichž mluví koncil, budeme dívat jako na činy Kristovy, a když ve snaze o
porozumění vlastní církvi a jiným církvím vyjdeme z působení Kristova?
Ačkoli Kristus chce jednotu všech věřících, působí
v rozdělených církvích. Ačkoliv si
církve navzájem upírají moc odpouštět hříchy, odpouští v nich hříchy.
Ačkoliv se navzájem neuznávají za tělo Kristovo, začleňuje skrze jejich křest
lidi do svého těla. Ačkoliv se k sobě nechovají jako části těla, dává jim
své svátostné tělo. Ačkoliv si navzájem upírají plnost darů Ducha, působí
v nich mocí Ducha sv. Ačkoliv navzájem neuznávají své duchovenské úřady,
používá těchto úřadů k tomu, aby budoval a vedl svou církev. Tak hluboko
se Pán snižuje ke svým církvím, že v nich slouží i tehdy, když jsou
rozdělené. Ani jako vyvýšený Pán nepřestal být Ježíš Kristus stále tím, který
se ponížil, stal se služebníkem všech a zemřel za ně na kříži. Když vidíme Kristovo působení v různých
církvích, poznáváme nezměrnou velikost jeho milosrdenství.
Jsou rozdělení přikázaná Bohem. Jde v nich o hranici
spásy a zavržení, vyznání a zapření Krista. Jsou však i rozdělení
z nelásky, panovačnosti, úzkoprsosti a neústupnosti, k nimž dochází
mezi těmi, kdo vyznávají Krista jako svého Pána, ale podceňují univerzalitu
jeho působení. Nemůžeme-li neuznat .Kristovo bohatství" a "dary Ducha sv." i
mimo hranice naší církve, pak to znamená: Kristus nedopustí, aby každé
rozdělení, k němuž v církvi dojde, bylo i oddělením od něho. Působení
téhož Pána uchovává jednotu rozdělených, nezrušenou jejich rozdělením.
Přijímání darů téhož Krista uchovává jednotu, skrytou za rozděleními - skrytou
zraku církví i zraku světa. Tak hluboko se Kristus k církvím snižuje, že
jejich rozkoly bere na sebe a sjednocuje rozdělené v sobě.
Tato skrytá jednota vystupuje v naší době na světlo.
Začínáme ji tušit. Jsme uchváceni
bohatstvím Kristových darů, s nimiž se setkáváme tam, kde jsme je dříve
neviděli ani nečekali. Začínáme tušit, že k sobě patří protiklady, které
jsme považovali za neslučitelné; a jednostrannosti, které jsme považovali za
neúnosné, jsou nutné korektury naší vlastní jednostrannosti. Z protikladů začíná vystupovat bohatství
působení Ducha sv. a začínáme tušit, že sám Bůh i přes skandál rozkolů udržel
univerzální celek a dále rozvíjí to, co v žádné dílčí církvi není plně
rozvinuto. Tím se dostává do nového světla jak současnost křesťanstva, tak jeho
dějiny. Začínáme tušit, jakým tajemným způsobem, překonávajícím všechny naše
představy, se proplétají Kristovo působení a hříšné jednání křesťanů. I přes
skandály církevních dějin vytrval Bůh ve svém úmyslu spasit lidi. Bolestmi
rozkolů soudil církve a současně je nepřestal volat, napomínat, obdarovávat a
přijímat je do služby pro spásu světa. Vždy byla větší jeho milost než jeho
soud. Dokonce i skrze rozdělení rozvinul poznání a dary, které byly předtím
potlačené a zakrnělé. Dokonce i skrze rozdělení dosvědčil církvím bohatství své
milosti a rozmnožil svůj lid. Stejně jako Boží všemohoucnost vypadá
v katastrofách a zločinech lidských dějin jako nemohoucnost, vypadá i
Kristova vláda nicotně v dějinách rozkolů, bojů a selhání křesťanstva. Ale
tak jako Bůh zahrnuje i zlo do řízení dějin a obrací je ke prospěchu svého
lidu, tak i Kristus užívá i rozkolů pro službu své vládě.
Tajemství jednoty je tedy tajemstvím Kristovy milosti.
Jednota církví je v tom, že se Kristus nepřestává nad nimi smilovávat a
užívá k dílu spásy světa jejich pochybné služby. Vystupuje-li tajemství
jednoty otřeseně i nadějně uprostřed rozděleného křesťanstva, pak tím nepřestává
být tajemstvím. Spíše se právě stává
zřejmým, že to je tajemství. Vždyť Kristovo smilování přesahuje naše hranice a
představy. Církev nevznikla tím, že se lidé spojili a založili ji, ale Božím
činem, a podobně je tomu i s jednotou církve. Církev je nezničitelná, i
její jednota je nezničitelná. Církev lze potlačovat, bránit jejímu rozšíření,
redukovat počet jejích členů, zatlačit ji do podzemí; Bůh ji však uchová
uprostřed světa a nedopustí její zánik. Podobně i její jednota může být
znetvořena nejednotou jejích členů, zakryta rozkoly, ale Bůh ji přes všechny
rozkoly zachraňuje, očišťuje, soudí a skrytě uchovává její jednotu.
Ospravedlňuje toto uznání Kristova působení
v rozdělených církvích taková rozdělení? Ne. Skandál a vina rozdělení se
ukazuje zcela zřetelně právě tam, kde je vidět Kristovo působení za hranicemi
naší církve. Je jistota jednoty skryté v rozdělení něčím uklidňujícím? Ne,
právě naopak. Jsme-li jedno v Kristu, pak je nemožné zůstat
v rozdělení. "Máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? Vůbec
ne! Hříchu jsme přece zemřeli - jak bychom v něm mohli dál žít?" (Ř 6,1n).
Právě to veliké milosrdenství, že se Kristus dává dokonce i rozděleným církvím,
je největší impuls k jednotě. To neznamená, že bychom měli "udělat jednotu".
Ta je v Kristu dána. My jí máme dát prostor a odstranit, co ji zastírá a
znetvořuje. O přikázání jednoty platí totéž co
o všech novozákonních imperativech: Bůh od nás nežádá nic, co by nám už předtím
nebyl dal v Kristu.
(Tento krátký úryvek z knihy Po koncilu odráží
základní rysy a přístupy Schlinkovy teologie a spirituality.)
Poslední komentáře