Misie v "novém věku“

Je typickým rysem neperspektivních institucí a seskupení, že ve všem, co přichází, vidí spíše ohrožení. Bohužel i v církvi mají velké slovo lidé a proudy, které se budoucnosti v podstatě bojí. Je zřejmé, že takovýto postoj vede k ochromení misie, protože misii může konat pouze církev přiměřeně sebevědomá, vědomá si toho, že "toto přemáhá svět: Naše víra".  Jiným příznakem krize je neschopnost rozpoznat svou vlastní tradici, své vlastní hodnoty v tom, co je nové a ještě není opatřeno příslušnou nálepkou, a s tím spojené odmítání nových věcí.

Až směšně paradoxní je tato situace u ctitelů Tomáše Akvinského, kteří se dokáží nadchnout pro jeho otevřenost třináctému století, ale sami jsou takové otevřenosti neschopni. Příkladem může posloužit nedávno vydaná Summa proti pohanům, napsaná Tomášem jako příručka pro dialog s aristotelsky uvažujícími muslimy - název "contra", který ostatně ani nepochází od Tomáše, vyjadřoval stranu, která odpovídá v dialogu, nejde tedy v žádném případě o "kladivo" proti někomu, ale o pružnou reakci na moderní myšlení své doby. Misijní charakter nepoznáme z nového vydání příručky ani náhodou, na tomto místě nám však jde o to napsat s obdobnou otevřeností jakousi před-příručku pro misijní dialog v "novém věku", době po .konci novověku", "postmoderní době" či jak jinak chceme naši misijní situaci nazývat.

Ti, kdo straší sami sebe a Boží lid, nás už ovšem předběhli, a musíme hned v úvodu jejich strašení odmítnout. Na mysli mám zejména některé katolické charismatiky, kteří nevědomky přebírají postoje protestantských fundamentalistů v této věci, aniž by pořádně rozlišovali mezi jedním z hnutí, více méně komerčním new age, a celkovou konstelací epochy, "novým paradigmatem", které je prostě faktem a proti němuž protestovat či demonstrovat je stejně směšné jako protestovat proti renesanci či baroku. Při studiu církevních dějin se těžko ubráníme dojmu, že křesťanství po smrti Bonaventury, Tomáše a Dunse Scota vlastně předem prohrálo všechny následující epochy, a my jsme na nejlepší cestě prohrát tímto způsobem i epochu nadcházející. To by bylo tím trapnější, že na rozdíl od novověku, který skutečně žil hodnoty a postoje často protikladné evangeliu, .nový věk" je či bude epochou duchovních hodnot, epochou, která už nyní je v mnohém dobrém i zlém obnovou situace, v níž dějiny církve začaly. Jako by nám Pán církve přihrával takovouto epochu, kdy není nutné nic moc nového objevovat či aktualizovat, kdy naše texty promluví bezprostředně jako na počátku. A jako by ovšem tentýž Pán církve chtěl říci: Aspoň toto snad zvládnete, jinak už jste skutečně solí zmařenou.  Situace je o to snazší, že "nový věk" přichází s resentimentem proti novověku, který mnozí křesťané, zejména pak římskokatoličtí, také pěstují; ve skutečnosti se ovšem právě nyní ukáže, jak je římskokatolická církev v mnoha důležitých ohledech poplatná novověku. (Jako typické tendence novověku se uvádí např. centralizace, standardizace, dominace.) V evangelických církvích je nutno zaujmout stanovisko k otázce, zda byla reformace událostí zachraňující středověk či otevírající novověk - podle toho bude zřejmě vypadat i náš postoj k misii v "novém věku". Základní křesťanský postoj, obnovený reformací jako korektiv teologie, totiž postoj přijímajícího narozdíl od novověké agresivity a kořistnictví, by však mohl umožnit pozitivní přístup evangelických křesťanů k nové době.  "Nové myšlení v teologii" (viz připojené srovnání paradigmat) není pro současného teologa až natolik nové - podle mého soudu je realizováno už v katolické dogmatice Mysterium salutis z let šedesátých, a koresponduje s tím, čemu říkáme "biblické myšlení", na rozdíl od "antického".  Popisovat podrobně nové paradigma není cílem tohoto textu, v češtině už je dost textů k této otázce. Zde chci upozornit jen na určité problémy. Především:

Důraz misie bude nutno položit na osobní charakter Boha, neboť je už zřejmé, že .nový věk" bude tíhnout k neosobnímu pantheismu či náboženstvím orientálního typu - z našeho hlediska "ateistickým". Misijně bude působit pouze člověk duchovně hluboký, při setkání s nímž bude Bůh vnímán jako realita - důraz bude kladen na zkušenost, přímo na mystickou zkušenost - s tíhnutím spíše k typu Gottesmystik (Eckhart, španělští mystici) než Christusmystik (sv. Bernard, Luther) - to druhé, kristovské prohloubení bude naším úkolem. Převažovat bude muset syntetický, ekumenický postoj; analýza a konfrontace bude méně věrohodná. Nevěrohodný bude jakýkoli náznak agrese - již dnes ztroskotává naše misie na tom, že lidé reagují, jako bychom jim chtěli hodit smyčku kolem krku a podrobit si je. Bude muset být jasnější, že Kristus osvobozuje - jakkoli tuto formulaci lze zneužít či učinit z ní frázi.

Následující ukázka o roli misie je z rozhovoru atomového fyzika a benediktinských mnichů, zaměřených liturgicky, mysticky a ekumenicky. Toto spojení snad lze považovat pro "nový věk" za charakteristické - a díky Bohu za to, že spolu s "novým věkem" přichází mnišství i do evangelických církví a že po zrušení povinného celibátu lze předpokládat obnovu mnišství i v římskokatolické církvi, kde osobnosti srovnatelné s východními mnichy u nás prakticky chybějí:

David Steindl Rast OSB: Misie se mi jeví jako dobrý příklad pro změnu paradigmatu v oblasti hotových představ. Dříve byla proto typem misie soutěž, expanze, maskulinní zdůrazňování kvantity - kolik lidí můžeme v co nejkratší době pokřtít?

Fritjof Capra: A čím je misie dnes?

DSR: V posledních desetiletích prodělala misie velkou krizi. (. . .) Nyní je klíčovým pojmem .vydávat svědectví", nikoli obracet. 

Thomas Matus OSB: Vydávat svědectví a vést dialog. Jinými slovy: Naše přítomnost mezi těmito lidmi a náboženstvími, především v Asii, je přítomností dialogu.

FC: Není už tedy cílem misie obrátit lidi na katolictví? 

TM: Ne. Cílem misie je vydávat svědectví zvěsti spásy. .Obracení" není něčím, co činí misionář. Je jedině a pouze Božím jednáním v srdci člověka, který pozná: "To je pro mne dobrá zvěst!" (. . .) Existuje dokonce řeholní řád, jehož úkol výslovně vylučuje kázání, obracení a křtění. Jsou to Misionářky lásky k bližnímu Matky Terezy. Jejich svědectvím je výhradně dílo lásky. Jinými slovy: Matka Tereza chce, aby její sestry svědčily o své víře výhradně modlitbou a skutky lásky. 

FC: Co znamená .svědčit o své víře"?

TM: Žít svou víru v praxi. Podívejte - rozdíl mezi vydáváním svědectví a kázáním - v lehce negativním podtónu, který slovo kázání mívá - spočívá v tom, že vydávání svědectví nezprostředkuje moje ego. Vyjádřeno jinak:

Jsem jednoduše přítomen, abych svým působením vyjádřil velikou pravdu.  Nakonec já zmizím a pravda bude poznatelná v lidech, mezi nimiž jsem přítomen.

SR: (. . .) Ježíš neobracel, ale osvobozoval. Vydával svědectví o hodnotě každého člověka ve zvláštních podmínkách své doby. Činit to zůstává úkolem křesťanské misie. (. . .) Misionáři - to prostě znamená lidé, kteří jsou vysláni.  Podle evangelia Ježíš vysílá své učedníky, protože jsou plni nadšení pro nový život, který jim otevřel. Jsme-li nadšeni dobrým filmen, staneme se mezi přáteli a kolegy něčím jako misionáři pro Felliniho či Bergamna. . . 

TM: Misionář vstupuje do určité situace jako nositel dobré zvěsti o Božím království. Jak se to má udělat nejlépe a jak spojíme dialog a misii dohromady, to v tomto stadiu změny paradigmatu v církvi zůstává otevřenou otázkou.

(Obě ukázky z knihy Fritjof Capra, David Steindl-Rast: Wendezeit im Christentum, Perspektiven für eine aufgeklärte Theologie, DTV Bern a München 1993, s. 12-15 - srovnání paradigmat a 112-115 - dialog o misii)