Teilhardův přínos k teologii misie

Teilhard de Chardin je v našem prostředí spojován především s problematikou vztahu křeťanství a moderní vědy. Uniká nám širší rámec, v němž Teilhard tuto problematiku promýšlel. Tím rámcem je evangelizace moderního světa. Teilharda nechápeme, nechápeme-li jej především jako misionáře a teologa misie.

Popis misijní situace

.Přestali jsme být nakažliví." .Ta forma křesťanství, kterou kážeme, není už dost strhující." .Nerozumějí nám." .Nenosíme v sobě širší porozumění světu. A tato situace bije do očí, hned jak se vykročí z kostelů a ze seminářů." Těmito a podobnými slovy opisuje Teilhard současnou krizi.  Modernímu člověku se zdá, že křesťanství ochuzuje život, a dokonce odlidšťuje člověka: .Veliká současná námitka proti křesťanství a skutečný zdroj nedůvěry, která odděluje celé velké části lidstva od vlivu církve, nespočívá ani tak v historických nebo teologických těžkostech. Je to podezření, že naše náboženství činí své vyznavače nelidskými." Svět se stal v očích moderního člověka nekonečně velkým, a my stále ještě zvěstujeme Krista v anticko-středověkých rozměrech. Také pesimismus, skepticismus v církvi paralyzují misii.

.Křesťanství stojí v této chvíli před něčím absolutně novým. Na počátku se mu jednalo o dobytí a proměnu světa, který končil. Později mělo poměrně snadný úkol zorganizovat svět evropské civilizace, který se zrodil z něho. V současné chvíli (a zhruba už od renesance) vystupuje na scénu nová lidská vlna, vzniklá v prostoru církve, ne však pod jejím znamením.  Po světě řecko-římském a středověkém se objevuje třetí, moderní svět. Rozvíjí se na okraji křesťanství a má proti němu větší lidský potenciál: vždyť právě z .moderního ducha" se v poslední době odvozuje každý elán a každá iniciativa na této Zemi.

Odpověď na tuto situaci

Vzory, které Teilharda inspirují, jsou apoštolové Petr a Pavel, církevní otcové starověku, Tomáš Akvinský, Ignác z Loyoly, Henry Newman a další.  Klíčová je postava apoštola Pavla - až po kosmické vidění Kristovy velikosti.  Vzorem je pokřtění některých rysů stoicismu ap. Pavlem (při zápase s jinými rysy stoicismu) a otevřený vztah církevních otců k pravdě, kdekoli ji nalezli. Jeroným užíval obrazu Áronovy hole, která pohltila pruty egyptských kouzelníků, jako obrazu převahy křesťanství a jeho schopnosti asimilace. Právě tak jako dobově podmíněné obrazy světa římské epochy je třeba přijmout i dynamický obraz vesmíru, nebát se jeho propastí - .ani výšiny, ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu." Velkorysost, otevřenost, sebevědomí - to je nutností misie i v této .třetí evangelizaci Evropy". .Ty energie, které se zdály pro církev tak hrozivé, se naopak potom stávají novým zdrojem, který může oživit starý základ křesťanství." Teilhard bývá označován za optimistu a jeho optimismus pak bývá zesměšňován.

Ve skutečnosti však nelze konat misii bez víry v Kristovo vítězství:

Je třeba .solidní optimismus, založený na nezměrných a jedinečných možnostech Boha evangelia". Přátelé dosvědčují, že Teilhard nebyl optimisticky založen, jeho optimismus je překonaný pesimismus (stejně jako i jeho laskavost a schopnost budit sympatie byly získané vlastnosti). Je třeba se cvičit v pohledu vpřed, v překonávání nostalgie. .Očekávání je křesťanský úkol v nejvyšším smyslu. . . Co jsme udělali z očekávání, my křesťané, pověření udržovat po Izraeli na zemi plamen touhy?. . . Vidím stále ještě jen jediné východisko: Jít stále vpřed a stále více věřit." .Jdu vstříc tomu, který přichází." Pro misii je klíčová naše solidarita s lidmi. Nevěří nám, protože spolu s nimi netrpíme, nespolupracujeme, nedoufáme. .Začínám si myslet, že určitý pohled na reálný svět je mnoha věřícím stejně uzavřený jako svět víry těm, kdo nevěří." .Svět se však neobrátí k nebeským nadějím křesťanství, dokud se samo křesťanství neobrátí k nadějím této země, aby je divinizovalo." .Křesťan, který plně nesympatizuje s rodícím se světem, který nenechává v sobě růst svůj lidský smysl. . ." je pro misii nezpůsobilý. .Obrátit mohu jen to, co miluji." Takto Teilhard chápe i své kněžství: .Ze všech sil chci teď být, protože jsem kněz, tím prvním, kdo hledá, sympatizuje, dělá si starosti; tím prvním, kdo se otevře a obětuje. Chci být šíř lidský a vznešeněji pozemský než všichni, kdo slouží světu." Parafrází Pavlových slov říká: Jsou oni lidmi? Já tím více!

.Největší obrácení, ale i zkázu, působili vždy lidé, v nichž nejintenzivněji hořela duše jejich doby." Pozitivní přístup k aspiracím lidí naší doby nemá znamenat pouhé .smíření se světem". Spíše jde i v nové situaci o to, co podle Gilsona učinil Tomáš Akvinský: Ukázal aristotelikům, že se nejen mohou smířit s křesťanstvím, ale že křesťanství potřebují k plné realizaci svého ideálu. Jde o to, aby církev prohloubila své chápání Krista na pozadí aspirací moderního světa a zpětně pak prohloubila aspirace světa zvěstováním lépe poznaného Krista. .To nejtradičnější křesťanství, křesťanství křtu, kříže a eucharistie, může být přetlumočeno tak, že obsáhne to nejlepší z aspirací naší doby." Vedle optimismu založeného na víře v Kristovu přítomnost a Kristovo působení ve světě je pro misii důležitá důvěra v církev. Teilhard odmítá ztrácet čas kritizováním, protože viděl její vitalitu, znaky obnovy. .Církev je stále živá, je třeba ji jen nechat růst." .Už padesát let vidím jasně a zřetelně, jak se křesťanské myšlení a život - navzdory všem encyklikám - obnovují a oživují, a proto chovám bezmeznou důvěru v regenerativní síly starého římského kmene." Nejde však o konformismus: .Modleme se, aby nám Pán zachoval stejnou měrou pokoru i odvahu." K tomu patří kříž:

.Aby pravda postupovala, musí ti, kdo ji milují, trpět. Tak tomu vždy bylo." Co se týče misijní zvěsti, je pro Teilharda de Chardin důležitá její relevantnost pro svět. Kážeme Krista tak, jako by - upřímně vzato - neměl pro běh světa žádný význam. Teilhard vidí nutnost nového nicejského koncilu, který definici vztahu Krista a Trojice doplní o definici vztahu Krista ke světu, .kosmické přirozenosti Kristovy". (Co přišlo, bylo Druhé vaticanum, které ukázalo vztah církve a světa, k hlubšímu zakotvení tohoto vztahu do vztahu Krista a kosmu však nedošlo, a v tomto nedostatečném zakotvení je zřejmě i zdroj pokoncilní povrchnosti a následující krize v této věci.) Skutečný Kristus však má význam pro běh světa a v Teilhardově perspektivě jsme ve fázi dějin, kdy si evoluce uvědomila sama sebe, a tato vědomá evoluce je bez evangelia slepá.

Nová misie musí obnovit i velkorysý vztah k náboženstvím, který byl typický pro starou církev. .Aby ukázali světu věrohodnost křesťanské zvěsti, předkládají ji Otcové na pozadí světového náboženství. Křesťanské stojí na tomto pozadí jako naplnění fragmentů smyslu světa (logos spermatikos), který dosahuje své jednoty a plnosti a vykoupení svobody ve vtěleném Slovu (Logos sarx) - Klémens, Athanasius; stojí na tomto pozadí sice jako naplnění, ale současně i jako obrácení, protože všechny dílčí logoi se absolutizují a v tom kladou hříšný odpor pravému Logu - Augustin, Civitas Dei." (Hans Urs von Balthasar). Kristus je však pro Teilharda stejně jako pro .magis extruens quam destruens". Nejde však o uznání pohanských náboženství jako takových, ale o jejich konvergenci a konverzi ke Kristu. (Dogmatiku na pozadí světových náboženství chystá v naší době Hans Küng.) Dávno před náboženskou vlnou sedmdesátých let vidí Teilhard, že .moderní náboženství" má panteistické, imanentistické a organistické sklony, proto musí být důraz při zvěstování položen na personalitě a transcendenci křesťanského Boha, Kristus-Omega není jen šifra pro konec dějin, ale naopak:

To, že dějiny znamenají přibývání personálního prvku, je dáno tím, že cíl, který evoluci působí, je sám osobnostní. Bůh křesťanství je nejen personální, ale i personalizující - činí z nás osobnosti, když se k němu blížíme.  Sjednocení s Kristem neznamená splynutí: .Sjednocení diferencuje." Nesmíme ovšem zaměňovat osobnost a individualitu. Moderní člověk všechno odosobňuje, podle Teilharda však .láska umírá při dotyku s neosobním a anonymním".

Právě tak věděl Teilhard (před dnešní érou různých guru), že pro misii nepotřebujeme ani tak přesvědčivé argumenty, jako přesvědčivé lidi: .Duchovní hodnota člověka, jeho vliv, jeho vyzařování závisí na stupni reality, jakou se pro něj stal Bůh: Nikoli na stupni spekulativní či afektivní dokonalosti - ne, opakuji ještě jednou: na stupni reality."

Teilhardova apologetika

Slovo apologetika dnes nemá dobrý zvuk. Jednak je tu podezření, jako by šlo o konstruování víry z rozumu, jednak špatné zkušenosti s apologetikou, jak se u nás ještě někdy provozuje: operuje se s .důkazy", které měly svou platnost v rámci starověké a středověké představy světa, a pak se vysloví pár urážlivých tvrzení o hlouposti či zlé vůli těch, kdo tyto .důkazy" neuznávají.  Teilhard nechce konstruovat víru vedle zjevení, jde mu však o to, .dovést moderního člověka až na práh víry". Říká: .Katolický křesťan je člověk, který na základě určitých motivů a navzdory mnoha pohoršením si je jistý, že Ježíš Kristus je Bůh." Teilhardovým východiskem není pouhý fakt světa, ale svět jako hodnota.  Počáteční postulát je - bytí je dobré: .Připustí-li člověk, že bytí je lepší než jeho protiklad, je obtížné zůstat stát, aniž se dojde až k Bohu." Společné východisko, které Teilhard sdílí s nevěřícím člověkem, je víra ve svět. (V té souvislosti činí výroky, které pak jsou zlomyslně interpretovány, jako by Teilhard měl jen tuto přirozenou víru.) Tato první víra ve svět implikuje podle Teilharda víc, než si nevěřící připouští - kroky, po nichž ho Teilhard vede k cíli, jsou víra v ducha, víra v nesmrtelnost, víra v personalitu a až na práh víry v Krista. Přestože jde o východisko sdílené i s nevěřícími, je to přece jen víc než jen uznání skutečnosti světa, je to víra (ale i přirozená láska a naděje); je to něco, co má pro člověka existenciální význam. Na rozdíl od klasické apologetiky tedy Teilhard netvoří neosobní řetězce argumentů, jde u něho o osobní svědectví (.Jak věřím") a o postup na cestě k Bohu. Na rozdíl od triumfalismu klasické apologetiky mluví Teilhard skromně, bez vnucování, jako člověk, který hledal, nalezl a chce se rozdělit o svůj objev.  Logicky bezchybně vyvozuje partnerovi, že víra ve svět, kterou oba společně sdílejí, má mnohem více předpokladů, než se nevěřící zpočátku domníval, zejména pak má-li být solidně založena.

Za těmito hranicemi je víra založená na Zjevení, na kříži Kristově. Teilhard nazývá Boha .Bohem kříže" a jinde píše: .Neexistuje žádné nebezpečí, že věrní, které kosmický Kristus k sobě přitahuje, zapomenou na nebe, propadnou pohanskému uctívání přírody a oddají se už jen materialistickému podmaňování země. Neboť Kristus univerza přichází, i ve své slávě, vždy z kříže."

Teilhard a misie u nás

Teilhardův vliv lze u nás pozorovat v evangelické i katolické církvi už v polovině šedesátých let. Doložen je i u biskupa Davídka a mnohé z Teilhardových požadavků byly skutečně realizovány ve zvláštních podmínkách .skryté pastorace".  V osmdesátých letech se však i u nás začíná projevovat konzervativní móda. Známé jsou protiteilhardovské výroky Václava Bendy (přesto měla KDS Teilhardův citát na volebním plakátě). Teilhardovský vliv v podzemní církvi zatím přináší literární plody pouze ve spisech slovenského jezuity Jozefa Porubčana.

Pro teilhardovskou misii u nás (jakož i pro zaměření Getseman) jsou charakteristická zřejmě slova z úvodu k Božskému prostředí: .. . . neobrací se na křesťany, kteří jsou ve své víře zakotveni pevně. . ., ale na kolísající uvnitř i venku, to jest k těm, kdo se církvi plně neoddávají, nýbrž zůstávají na jejím okraji, nebo se od ní vzdalují v naději, že ji překonají." Jim je určeno .přetlumočení toho nejtradičnějšího křesťanství".

Literatura k tématu

V tomto textu se opíráme o teilhardovské knihy Henri de Lubaca, podstatnou část z jedné z nich přeložili slovenští jezuité a je přístupná ve sborníku Svedectvo viery sv. Základní teilhardovské texty k misii najdeme ve sborníku Chuť žít a v časopise VIA 1/1968.