Abychom pochopili naši mnohavrstevnou kulturní krizi,
musíme si osvojit extrémně širokou perspektivu a vidět svou situaci
v souvislosti s kulturní evolucí lidstva. Musíme svou perspektivu
přenést od strnulé fixace na konec dvacátého století k pohledu na časový
rozměr zahrnující tisíce let, od pojmu statických společenských struktur
k poznání dynamických struktur změny.
Z této perspektivy se krize jeví jako jeden aspekt proměny. Číňané,
kteří vždy viděli svět v podstatě dynamický a měli vybroušený smysl pro
dějiny, si zřejmě byli dobře vědomi této hluboké souvislosti mezi krizí a
proměnou. Pojem, jehož užívají pro
krizi, wei-ji, se skládá ze znaků pro nebezpečí a pro šanci.
Západní sociologové potvrdili tuto odedávna tradovanou
intuici. Studium period kulturní proměny v různých společnostech ukázalo,
že těmto proměnám typicky předcházela řada různých společenských symptomů,
z nichž mnohé jsou identické se symptomy naší současné krize. Patří sem
pocit odcizení a nárůst duševních chorob a násilných zločinů, jakož i rozpad
společnosti, ale i silnější zájem o náboženské kulty - všechno jevy, které
během uplynulých dvou desetiletí bylo možné pozorovat i v naší
společnosti. V dobách historické kulturní proměny se tyto symptomy
objevují jedno až tři desetiletí před vlastní proměnou, a čím více se
přibližuje změna, tím roste jejich intenzita a frekvence, aby po příchodu změny
opět ustupovaly. Kulturní proměny tohoto
druhu jsou podstatnými stupni ve vývoji civilizací. Síly v základech tohoto vývoje jsou
komlexní a historici jsou ještě vzdáleni toho, aby zkonstruovali konzistentní
teorii kulturní dynamiky. Zdá se však, že všechny civilizace musí projít
podobnými cyklickými procesy vzniku, růstu, zhroucení a rozpadu.
K nejlepším studiím o vzestupu a zániku civilizací (i
přesto, že spočívá více na hypotézách než na formulovaných teoriích) patří A
Study of History Arnolda Toynbeeho. Podle Toynbeeho spočívá zrod civilizace
v přechodu od statického stavu k dynamické aktivitě. K tomuto
přechodu může dojít zcela spontánně, vlivem již existující civilizace nebo
rozpadem jedné či více civilizací starší generace. Toynbee vidí základní
strukturu vzniku civilizací jako vzorek vzájemných působení, které nazývá
.výzva a odpověď". Výzva přírodního či společenského prostředí vyvolá kreativní
(tvůrčí) odpověď ve společnosti nebo v jedné skupině společnosti, která
uvede společnost do procesu civilizace.
Civilizace roste dál, když její úspěšná odpověď na původní
výzvu vyvolá kulturní podnět, který přenese společnost přes stav rovnováhy do
stavu ztráty rovnováhy, který opět znamená novou výzvu. Tímto způsobem se
opakuje počáteční vzorec výzvy a odpovědi v následujících fázích růstu,
přičemž každá úspěšná odpověď vyvolá ztrátu rovnováhy, která vyžaduje nové
kreativní přizpůsobení.
Tento vracející se rytmus kulturního růstu souvisí zřejmě
s procesy fluktuace, které mohly být pozorovány ve všech epochách a stále
jsou považovány za část fundamentální dynamiky univerza. Staří čínští
filozofové soudili, že všechny manifestace skutečnosti jsou působeny vzájemným
dynamickým působením dvou polárních sil, které nazvali jin a jang. Ve starém
Řecku srovnával Herakleitos světový řád s věčně hořícím ohněm, který
zahoří silněji, a pak opět plápolá slaběji. Empedokles odvozoval změny
v univerzu z přibývání a ubývání dvou komplementárních sil, které
nazýval .láska" a .nenávist".
Myšlenku fundamentálního rytmu formulovali i četní moderní
filozofové. Saint-Simon viděl dějiny
civilizací jako sled .organických" a .kritických" period. Podle Herberta
Spencera se univerzum proměňuje sledem .integrací" a .diferenciací". A Hegel
viděl v lidských dějinách spirálový pohyb od formy jednoty přes fázi
nejednoty k nové jednotě na vyšší rovině (tezeantiteze-syntéza). Zdá se
skutečně, že myšlenka fluktujících struktur zůstává velmi významná pro studium
kulturní evoluce.
Jakmile civilizace dosáhly vrcholu své životní síly, mají
tendenci ztrácet svou hnací kulturní sílu a upadat. Toynbee soudí, že
podstatným prvkem tohoto kulturního zhroucení je ztráta flexibility
(pružnosti). Ustrnuly-li sociální struktury a vzorce chování natolik, že se
společnost už nemůže přizpůsobit změněné situaci, pak už není ani schopna
pokračovat v kreativním procesu kulturní evoluce. Zhroutí se a nakonec
rozpadne. Zatímco civilizace ve stavu růstu jsou charakteristické nekonečnou
rozmanitostí a schopností adaptace, ukazují rozpadající se společnosti
uniformitu a nedostatek vynalézavosti.
Ztráta flexibility v rozpadající se společnosti působí i všeobecnou
ztrátu harmonie mezi jejími různými prvky, která nevyhnutelně vyvolá společenskou
nejednotu a rozladěnost.
Během bolestivého procesu rozpadu se však kreativita
společnosti - její schopnost reagovat na výzvy - neztrácí docela. Ačkoli hlavní
kulturní proud prakticky zkamení ve svém lpění na nezměnitelných představách a
ustrnulých vzorcích chování, objevují se tvůrčí menšiny a pokračují
v procesu výzvy a odpovědi. Vládnoucí společenské instituce se obvykle
vzpírají přenechat svou dosavadní vedoucí roli novým kulturním silám, ale
nezadržitelně ztrácejí na významu a upadají, zatímco tvůrčí menšiny snad budou
schopny nově formovat některé staré prvky. Proces kulturní evoluce tedy
pokračuje, ale za změněných podmínek a s novými protagonisty.
"Během úpadku určité kultury se vedle sebe současně hrají
dvě oddělená divadelní představení s různým dějem. Zatímco vládnoucí menšina,
neschopná proměny, znovu a znovu nacvičuje vlastní porážku, vyvolávají
nové výzvy nové tvůrčí odpovědi ze strany nově vzniklých menšin, které
dokazují svou tvůrčí sílu tím, že vždy umějí reagovat na novou situaci.
Drama výzvy a odpovědi se uvádí dále, ale v nových kulisách a
s novými herci."
Arnold Toynbee
Přeloženo z knihy: Fritjof Capra, Wendezeit, Bausteine
für ein neues
Weltbild, München 1992, s.21-24 a 45
Poslední komentáře