Z dopisů čtenářů

(. . .) Bolavý bod antikoncepce. Každý zákonodárce, když vyhlásí zákon, předpokládá samozřejmě, že ne všichni občané ho budou dodržovat, a taky hned na to stanoví sankce. Mravní řád Božích dětí má být ponechán každému na vůli, aby si přizpůsobil mravní normu jak se mu to hodí? Zákon, resp. norma musí být vyhlášena. Potom záleží na jednotlivcích, aby se snažili podle svého svědomí tento řád respektovat. Žádný rozumný zpovědník si nemůže dovolit drtit manželky neúnosným břemenem. Vždy se počítá se slabými, ke kterým rozumný zpovědník bude shovívavý a bude mít velké pochopení. Laťka musí být v patřičné výšce. Ne všichni ji přeskočí, aspoň ať se všichni snaží. Kdyby laťka nebyla, lezli by lidé po zemi.  Bohužel, stokrát bohužel, katolíci jsou jako praštění. V dnešní době pořizují drahé zvony a varhany. A navíc už čtyři roky jezdí vlny autobusů do ciziny na poutě a zájezdy, dokonce až do Svaté země. Milióny se projezdily a my nemáme azylové domy, vyvařovny pro tuláky, vázne charitativní služba, prostě něco viditelného, aby to i nevěrci respektovali. Říci nahlas, abychom si nyní udělali půst od pouťování, a až se finančně postavíme na nohy, potom jet děkovat na poutní místa, to by se hned pozvedly hlasy hněvu. Navrhoval jsem, aby se obnos, určený např. k cestě do Lurd, složil na hromadu a tato oběť by přinesla velké Boží požehnání a působilo by to příkladně: .Tak sviť vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích." Bohužel tato natvrdlost je prozatím nevyléčitelná. Škoda, přeškoda.

J.M.

(. . .) V posledním čísle mne zvlášť zaujal článek o jáhnech. Je to velmi sympatické, ale v té realitě, ve které žijeme, se mi zdá spíš utopické. Nemám ve svých letech (74) naději, že bych se toho ještě dožila. Ten starý konzervativní způsob života se za staletí neměnil, a tak se .zažral" do mentality lidí, že se budou bránit všemi silami, aby se něco změnilo. Věřící jsou příliš zvyklí považovat mši za jediné .místo", kde se mohou setkat s Bohem.  Myslím, že je tu velká vina církve, že Písmo sv. bylo odsunuto po celá staletí na vedlejší kolej. Tradiční katolíci si s biblí moc neporadí a prostě v ní neumějí číst. Znají stále se opakující perikopy a k tomu tzv. homilie, což jsou kázání, často nemající zvláštní úroveň. Bohoslužba slova je skutečně pro většinu věřících jen bohoslužba slova. Snad máme aspoň nějakou naději, že za půl století se to zlepší, až vyroste nová generace.  Homilie faráře Heryána jsou velmi dobré, tak jako byly ty od P. Máši. Škoda, že se nedostanou k většímu počtu věřících, než je čtenářů Getseman.

J. A., Praha

(. . .) Prohlášení spolkového výboru KAB jižního Německa z 8. května 1993 v Getsemanech 4/94 se týkalo nahrazení vysoké nezaměstnanosti v Německu plnou zaměstnaností, formulace plného práva na práci. Pokud jde o sám tento fakt, jistě bych byl první, kdo by to s radostí přivítal. Ovšem čtyřicetiletá zkušenost a ekonomická praxe přesvědčují o něčem jiném.  Vždyť tady pod rouškou plné zaměstnanosti se vlastně volá po realizaci jistého ekonomickosociálního a nutně také mocenského systému uspořádání společnosti. Vzniká možná otázka, proč mocenský systém.  Ideální společnost, tak, jak je v návrhu uvažována, zůstává totiž pouze na úrovni krásné utopie. K jejímu uvedení v život je nezbytně nutná struktura moci schopná vytvořit mocenské plánovací centrum a zajistit jeho další fungování. Lidstvo má dnes již bohaté zkušenosti s vytvářením plánovité společenské organizace. Dostatečně o tom přesvědčují všechny totalitní režimy počínaje starověkem. Nakonec též my sami se dosud .v potu tváře" a s mnohými potížemi tohoto centralizovaného systému zbavujeme. Je příznačné, že s těmito myšlenkami přicházejí právě lidé z oblasti, kde podobný model organizace společnosti již delší dobu nezažili. Avšak ani to není zcela pravda, vždyť hitlerismus splňoval všechny postuláty v prohlášení vyjádřené.  A těžko lze říci, že by se tím nějak přiblížil evangelní zvěsti o sociální spravedlnosti.

Domnívám se, že všechny výhody direktivně zajištěné plné zaměstnanosti jsou jednak nedosažitelné, jednak v případě jejího dosažení je cena těchto výhod příliš vysoká. Přesvědčili jsme se o tom v uplynulých čtyřiceti letech.  V každém obdobném bezkonkurečním prostředí vzniká protekcionistickopreferenční model řízení. Iluze o možnosti růstu osobnosti, sebevzdělání, a tím rovného uplatnění všech jsme prožili na vlastní kůži. A dejme tomu, že plánovací struktura hýbající soukolím rozdělovny práce a prostředků by byla veskrze křesťanská, ovlivňovaná výhradně křesťanskými ideály. Nevyhnutelně by se však stala jen byrokratickou mašinerií, bez života a bez jakékoli stimulace směrem vpřed na cestě polidšťování a posvěcování světa, např. ve smyslu učení Teilharda de Chardin.

Zdá-li se někomu, že uvedený návrh splňuje poslání sociálního učení evangelia a církve, je zřejmě na omylu. Jak evangelium, tak sociální dokumenty církve nikde nepředpokládají určitý konkrétní ekonomický systém spravedlnosti pro všechny. Je právě na každém jedinci, aby v duchu svého křesťanského smýšlení se konkrétně rozhodoval v dané situaci, do níž byl Bohem postaven.

Vím, že jak v minulosti, tak nyní mnozí křesťané rádi podobným náladám popřávají sluchu. Nacházejí se častokrát ve velmi obtížné situaci. Ale není přece jen občas nutné se nad svým případem více zamyslet a položit si otázku, zda opravdu jsem sám udělal všechno pro to, abych Pánu tvorstva nevrátil jen tu hřivnu, kterou jsem místo jejího rozvíjení zakopal? Anebo: přijal jsem skutečně své poslání ve světě možnosti a vydanosti? Staré přísloví tu správně říká: Člověče, přičiň se, a Pán Bůh ti pomůže.  Je pochopitelné, že toto též není lék na vysokou nezaměstnanost. Avšak myšlenky uvedené v prohlášení se více než k sobě obracejí k někomu jinému, který má vše za člověka zařídit. Není ani vidět, jakou má mít ten dotyčný podobu. Je to snad stát, ústřední výbor, nebo zatím neznámý .vůdce"?  A závěrem ještě jedna otázka: Materiální nedostatek způsobený nezaměstnaností v západním světě je jistě tísnivý, ale podívejme se na něj pro změnu očima lidí třetího světa a poznáme, jak je to všechno najednou relativní.  Možná právě proto .hladový sytému nevěří".

J. Š., Plzeň