Jste zde

F. M. Davídek a skrytá církev

5. svazek knižnice revue Proglas má pro nás kolem Getseman zcela zvláštní význam: pod titulem Koinótés - Felix M. Davídek a skrytá církev autoři Petr Fiala a Jiří Hanuš nabízejí pokus o historicky podložené a co nejobjektivnější zpracování života tajného biskupa Felixe Maria Davídka (1921 - 1988). Pokus mimořádně zdařilý: v nevelké knížce se podařilo shrnout maximum informací o této klíčové postavě československého katolického podzemí a současně nezanedbat ani myslitelský a spirituální rozměr Davídkovy osobnosti. Kniha se podrobně zabývá i některými .ožehavými" otázkami Davídkova života (svěcení žen, vztah k Římu. . .) a snaží se Davídkovu památku očistit od pomluv a nedorozumění, kterých je kolem tohoto biskupa dosud více než dost.

Protože předpokládám, že si každý čtenář Getseman knihu podrobně prostuduje sám, nebudu ji dále rozebírat. Rád bych pouze za nás kolem Getseman autorům poděkoval, protože i my Davídkovi vděčíme za mnoho. V této souvislosti ovšem musím vyslovit i jedinou výraznější výhradu, kterou jsem při četbě pocítil. Na straně 165 autoři tvrdí, že činnost Koinótés (skryté církve) je ukončena, neboť .vzhledem ke svobodné existenci církve pozbývají platnosti mimořádné fakulty (tedy zmocnění), na jejichž základě byla skrytá církev vytvářena a organizována". Tento názor je podle mého soudu teologicky přinejmenším silně sporný, protože platnost fakult papežem daných na neomezenou dobu může skončit pouze tak, že je sám papež opět výslovně odvolá, tedy nikoli pouze změnou politické situace na uzemí daného státu. Ale ani samo odvolání mimořádných fakult by ještě ipso facto neznamenalo zrušení církevního společenství, které jimi bylo obdařeno nebo zastavení jeho činnosti: znamenalo by pouze, že tyto fakulty nebudou nadále používány, nemohlo by ale např. zrušit vykonaná kněžská svěcení apod. Dokud nebude uspokojivě a řádně vyřešeno církevněprávní postavení všech členů skryté církve, zejména jejích ordinovaných služebníků a členů jejich rodin, není možno o nějakém zrušení hovořit, protože každý křesťan má právo na zařazení do některé místní církve a nelze ho svévolně ponechávat v právním vzduchoprázdnu anebo - je-li ordinován - mu bezdůvodně zabraňovat ve výkonu kněžské služby.

Jinak ovšem je kniha zřejmě tím nejlepším a nejobjektivnějším, co bylo dosud o Davídkovi vydáno. Jistě značná námaha (a také odvaha) autorů knihy přinese nepochybně dobré ovoce.

Jan Spousta