Jít beze zbraně

Rozhovor časopisu Publik-Forum se zakladatelem křesťanského hnutí malých společenství v Maďarsku, György Bulanyim.  György Bulanyi je jednou z nejvýznamnějších postav východoevropského křesťanství. Žije v Budapešti, je mu 75 let, katolický kněz, piarista. Již v době II. světové války začal Bulanyi zakládat křesťanská společenství, .základní obce". Za svoji práci v hnutí .Malých společenství", které se rychle rozšířilo po celém Maďarsku, byl Bulanyi později stalinistickým režimem odsouzen na doživotí. Po propuštění z vězení pak tento teolog deset let pracoval jako stěhovák. Je duchovním vůdcem tzv. hnutí Bokor. Bokor znamená keř - a připomíná hořící keř, ve kterém Mojžíš podle bible spatřil Boha. Tato ekumenicky otevřená katolická společenství tvoří nejživější součást maďarské církve - k velké nevůli tamní biskupské konference.

Publik-Forum: Otče György, proč jste nastoupil tuto životní dráhu? 

Bulanyi: Všechno začalo tím, že se můj otec obrátil ke křesťanství. Stalo se to tak: Když se jednoho večera vracel z práce k nám domů, šel kolem jednoho budapešťského kostela. Dveře byly otevřeny. Z domu božího pronikala varhanní hudba. A z té hudby ho musel oslovit přímo nějaký .hlas boží". V každém případě se stal katolíkem a hluboce věřícím člověkem. Proto jsem byl posílán ke svatému přijímání dříve než moji vrstevníci. Později jsem se dostal do piaristického gymnázia a našel tam velkolepé učitele. Velmi jsem miloval maďarskou literaturu a myslel jsem si, že pomocí literatury lze vychovat dobré věřící lidi. Proto jsem roku 1936 vstoupil do piaristického řádu, který se po staletí věnuje vychovatelské práci. Byl jsem vysvěcen na kněze. Za války jsem sloužil jako duchovní v různých maďarských městech, naposledy v Debrecíně. Tam jsem pracoval jako učitel na řádovém gymnáziu. Roku 1948 byly katolické školy zestátněny. Debrecínský biskup mě tedy jmenoval duchovním správcem vysokoškolské mládeže. To je část mého života.

Následující část: v únoru 1945 do Debrecína přišel chorvatský jezuita s krycím jménem Kolakovič. Předtím byl univerzitním knězem v Záhřebu. Musel prokázat svoji identitu před debrecínským farářem a ten pak požádal představeného piaristů o Kolakovičovo ubytování. Jezuita žil v Debrecíně snad tři nebo čtyři týdny. A během těchto týdnů zorganizoval .Malá společenství", jedno tvořené dospělými, jedno studentské, jedno pro pracovníky s mládeží a také jedno pro mladé ženy. Na konci svého pobytu mi řekl, že již na Debrecín nemá čas, že musí dále na východ. Tenkrát byla oblast Debrecína již obsazena Rusy, Rudou armádou. Prosil mě, abych jím založená Malá společenství doprovázel dále. Odpověděl jsem mu - ano, proč?  Na to mi řekl, že přichází doba, kdy církev bude moci přežít pouze v podobných Malých společenstvích. - Ano, byl jsem tenkrát mladý, měl jsem málo zkušeností. A věřil jsem mu.

Publik-Forman: Péčí o tato společenství jste pak strávil celý svůj život. 

Bulanyi: Zpočátku pro mne tato společenství .zdola" znamenala pouze dvacátou první možnost, jak být křesťanem - vedle dvaceti jiných, už osvědčených forem křesťanského života.

Publik-Forum: To se změnilo.

Bulanyi: Ano. Po třech letech, v roce 1948, jsem si byl jist: chci-li skutečně něco vykonat pro své ideály, pro církev, pro Boha, aniž bych lidem ohýbal záda, uzavíral nepřijatelné kompromisy s režimem a spolupracoval se státní bezpečností, potom mi jako pracovní pole zbývají jedině Malá společenství.  Počínaje školním rokem 1948/49 jsem byl pro myšlenku Malých společenství znám po celém Maďarsku. Po dalších čtyřech letech byli moderátoři této práce po celé zemi zatýkáni, souzeni a odsuzováni. Mě odsoudili .na doživotí", jiné ke dlouholetým trestům. Od té doby byly každé dva tři roky souzeny a uvězněny skupiny křesťanů z Malých společenství. Někdy to potkalo šedesát lidí, jindy sto dvacet.

Publik-Forum: Myslíte někdy na čas, který jste strávil ve vězení?  Bulanyi: Ano. To nejdůležitější přitom je: v těch letech byla většina dobrých lidí našeho národa v kriminále, pronásledována, v exilu. Mě vězení nezatvrdilo.

Publik-Forum: Jak byste stručně vyjádřil podstatu své teologie?  Bulanyi: To hlavní je: jako Ježíšův učedník musíš být malý, tedy hmotně chudý, a bez pušky, tedy neozbrojený. Tohle bylo jasné od počátku. Tato cesta zdola, bez moci, to bylo jediné, s čím jsme jako lidé křesťanského přesvědčení mohli intelektuálně obstát vůči marxismu. Marxisté totiž tenkrát, v prvních letech své vlády, poukazovali v názorových konfrontacích neustále na to, že tam, kde byli křesťané, a zejména katolíci u moci - například v Jižní Americe, - tam se též vyskytovalo nejhorší vykořisťování, nespravedlnost a ponižování lidí.

Publik-Forum: Dnes Maďarsko spravuje demokraticky zvolená vláda. Země se chce stát blahobytnou společností západního typu. Nevzdáváte se Vy a Vaši přátelé ve společenstvích Bokor účasti na vytváření demokracie, jestliže se držíte .cesty zdola" a chudoby?

Bulanyi: Musíme se touto otázkou zabývat. Mohl bych si představit situaci, kdy by někdo z členů Bokoru byl zvolen do maďarského parlamentu, aby tam zastával ježíšovské stanovisko. V praxi to však není možné. Bylo by nutné dělat příliš mnoho kompromisů a příliš se přizpůsobovat mocenským mechanismům vůbec jen proto, abychom se do parlamentu dostali. To, co bychom v tomto historickém okamžiku měli v maďarském parlamentu zastávat, je cosi, co tu nikdo nechce slyšet.

Publik-Forum: Co to znamená?

Bulanyi: Oficiální ideologie učí: Každý Maďar by co nejrychleji měl co nejvíce zbohatnout, pokud možno dosáhnout stejného blahobytu, jako mají občané Německa. Tato cesta, cesta kapitalismu, tržního hospodářství, vede přímo do zániku, ke katastrofě - ekologicky i v jiných oblastech života.  Publik-Forum: Co proti tomu dělají členové Bokoru?

Bulanyi: Ideály této kapitalistické společnosti popíráme. A z toho vychází naše jednání. Žijeme ve stabilních rodinách, vychováváme mnoho dětí. Odřezáváme se od možností velkého výdělku. Jediné, co můžeme dělat, spočívá v tom, aby náš život byl znamením odporu. Tím, že volíme prostý životní styl - kdy celá rodina žije z jednoho platu, kdy jeden z rodičů zůstává doma a věnuje se dětem a prarodičům; tím, že nevolíme možnost politické kariéry vyžadující přizpůsobit se; tím, že konáme práci, za kterou se platí minimální mzda.

Snad můžeme v naší době uskutečnit to, čím byly první křesťanské obce v Jeruzalémě. Ale toho jsme ještě nedosáhli. Víme jen, že bychom chtěli pokračovat tímto směrem. Za komunistů jsme k tomu možnosti neměli.  Doufám, že teď to už bude možné.

Publik-Forum: Kolik lidí se počítá k hnutí Bokor?

Bulanyi: Přesně to nepočítáme; teď to ale je kolem dvou set skupin a asi 50 000 lidí v celém Maďarsku.

Publik-Forum: Proč Vás vedení maďarské církve pronásleduje, např. tím, že Vám zakazuje slavit veřejně bohoslužby?

Bulanyi: Žije-li společnost půl století pod komunistickou diktaturou, vede to k tomu, že každý, kdo stojí na společenském žebříčku výše než uklízečka nebo pomocný dělník, musí být buď člen strany nebo musí spolupracovat se státní mocí. V různých povoláních byl počet informátorů státní bezpečnosti různě vysoký. Jisté je, že mezi duchovními bylo toto procento jedno z nejvyšších. Protože kněz - to bylo pro stát to nejnebezpečnější povolání.  Kdo chtěl udělat kariéru, musel se přizpůsobit. Exagenti a exkolaboranti dominují i dnes ve veřejném životě postsocialistického státu. O to víc to platí pro církev: u vesla jsou bývalí kolaboranti.

Publik-Forum: Maďarští biskupové Vás obvinili v Římě u Kongregace pro nauku víry. Proč?

Bulanyi: Konec konců je to následek vatikánské východní politiky: v dobách koncilu si směrodatní lidé v Římě mysleli, že bude lépe, obdrží-li Východ biskupy, než aby tamní katolíci museli přežívat bez biskupů. Jiní se domnívali, že by bylo třeba nechat biskupské stolce v těchto zemích neobsazeny.  Toto stanovisko se ocitlo v menšině, a od té doby chtěl Vatikán v těchto zemích ustavit legální hierarchii. V Maďarsku se to podařilo. Roku 1964 dostalo Maďarsko biskupy, kteří vyhovovali státu. Od roku 1964 proto žili maďarští biskupové v úplném souladu s Vatikánem - a v ostrém rozporu k předchozímu mučednickému vystupování církve za kardinála Mindszentyho, jehož zásadou byl odpor vůči totalitnímu, víře nepřátelskému režimu.  Řím a biskupové se zde snažili dělat to, co se zdálo být možné. A tak byli všichni, kdo setrvali v linii odporu, považováni za neposlušné - a k nim nepatřil jen starý kardinál, který se za národního povstání v roce 1956 postavil na stranu ozbrojeného boje za svobodu, ale konec konců i my, Malá společenství, ačkoliv jsme jako pacifisté a křesťané zdola zastávali úplně jinou teologii než Římem na vedlejší kolej odsunutý kardinál Mindszenty.  Jinými slovy: Kdo byl až do tohoto .obratu" v roce 1964 poslušný, ten se náhle - nezměnil-li svůj postoj - stal neposlušným. A kdo byl do tohoto data neposlušný, byl teď náhle považován za poslušného. To znamená: bylo pošlapáno lidské svědomí. Taková byla situace církve. Od roku 1964 znamenala sama existence režimu se bránících Malých společenství odpor proti představám hierarchie.

Publik-Forum: Proč Vám výzva k odmítání služby ve zbrani udělala tolik nepřátel?

Bulanyi: Když jsme po vzoru prvních křesťanů začali důsledně odmítat službu v armádě, pohár definitivně přetekl. Biskupové se rozhodli, že nás musejí potrestat. Začali s tím od roku 1979. Členové Bokoru dostávali od státu za odpíračství po třech letech vězení. A biskupové? Ti chválili obranyschopnost státu. Dva kněze z Bokoru suspendovali. A po vyloučení těchto dvou duchovních z úřadu byl svolán tribunál, aby soudil mne, jistě za vědomí a se svolením Vatikánu. Tento tribunál konstatoval, že jsem heretik, bludař. 

Publik-Forum: Proč?

Bulanyi: V podstatě šlo o to, co jsem mezi jiným vyslovil v knize .Řád církve". Od roku 1982 mě maďarští biskupové ve Vatikánu žalují, že se podle mého názoru církev buduje zdola. Komunistický tisk v Maďarsku podporoval biskupy proti mně. Nakonec se zapojil kardinál Josef Ratzinger, prefekt Kongregace pro nauku víry. Napsal mi dlouhý dopis, ve kterém mi podsouvá, že v knize Řád církve tvrdím něco, co se tam ale vůbec nepíše.  Během měsíce jsem Ratzingerovi odpověděl německy textem, zvaným Velkopáteční dopis. Potom přišel od kardinála Ratzingera druhý dopis, kde píše, že sice nemusím svou knihu odvolávat, ale mám složit veřejné vyznání věrnosti k víře.

Konec příběhu: roku 1991 jsem byl v Římě. Pozvala mě základní obec Sant Egidio, a generál našeho řádu piaristů mi umožnil setkání s kardinálem Ratzingerem.  Kardinál se mě zeptal: .Otče, jak vidíte svoji situaci?" Odpověděl jsem: .Vzhledem k postoji maďarských biskupů mám trochu naděje." Ratzinger odpověděl: .Ale milý Otče, to jsem nebyl já, kdo Vás potrestal. To byli maďarští biskupové." Konečně 29. ledna 1993 o mě hovořil před maďarskými biskupy papež při jejich návštěvě od limina, aniž by ale uvedl mé jméno. Řekl, že by biskupové měli být ochotni mi odpustit, vzdám-li se své kritiky hierarchie. A tím končí příběh.

Publik-Forum: Znamená to, že ani papež, ani kardinál Ratzinger proti Vaší pozici nic zvláštního neměli?

Bulanyi: Konec konců ano. Ale křesťanský postoj, který se orientuje podle Ježíše, který myslí zdola, který jde cestou bezbranných po boku chudých lidí a který důsledně odmítá vojenskou službu a vůbec každé zabíjení lidí - takový postoj je a zůstává kamenem úrazu, a nejen v očích vedení maďarské církve.

Z německého originálu Der Weg der Waffenlosigkeit v čas. Publik-Forum, Zeitung Kritischer Christen, č. 24/1993 - přeložil JaS (Časopis je čtrnáctidenník, číslo za 5,50 DM, objednat lze na adrese Publik-Forum Verlagsgesellschaft mbH, D-614 10 Oberursel, Postfach 2010. Doporučujeme!)