Jste zde

Budoucnost církve

Je jistě lehčí mluvit o minulosti a přítomnosti církve, než o její budoucnosti.

Dovolte mi nejprve, abych nemluvil jako „futurolog" (což je, zdá se mi, moderní výraz pro to, čemu v biblických dobách říkali „falešný prorok"), ani jako plánovač budoucnosti v nějaké manažerské kanceláři církve či jako výrobce slibných, optimistických vizí a sloganů na nějaký volební plakát církve.

I když jsem svým původním vzděláním i současnou akademickou profesí sociolog a o církvi často přemýšlím také v sociologických termínech, dovolte mi začít krátkou teologickou meditací. (Ostatně jsem si jist, že Romano Guardini, můj velký životní vzor a celoživotní inspirátor, by na podobnou otázku začal odpovídat také z tohoto konce.)

Budoucnost, jak víme od Karla Rahnera a jiných, je skvělou metaforou pro Boha (snad pro naší kulturu může nahradit poněkud nám vzdálenou metaforu nebe, oblohy).  Budoucnost (podobně jako obloha) je stále s námi jako něco, na co si nemůžeme sáhnout, co je mimo dosah naší manipulace a režie. Jsme na ni bytostně odkázáni: být bez budoucnosti znamená být mrtev. Budoucnost je neviditelná právě tak, jako je neviditelný Bůh - je viditelná a srozumitelná až tehdy, až se stane přítomností a přestane být budoucností. Podobně, jako Bůh se stává viditelný a srozumitelný až tehdy, když vstupuje do našich dějin ve svém Synu - ale i tehdy zůstává viditelný a srozumitelný jen jako člověk, nikoliv jako Bůh. Jeho odkaz k Bohu a jeho jednota s Bohem je předmětem víry, nikoliv vidění.

Podobně je tomu s církví: její budoucnost, její budoucnost v dějinách i její eschatologická budoucnost (a její pravá podoba a podstata, kterou vyznáváme v Krédu, když mluvíme o její katolicitě - úplnosti, její svatosti a jednotě) je skryta s Kristem v Bohu. To, co vidíme, je (do určité míry a jistě nikoliv nezkresleně) její minulost a její přítomnost - také v lidské, mnohde až příliš lidské podobě. Její svatost, katolicita a jednota je předmětem víry a naděje, nikoliv vidění.

To, co je především k vidění, jsou její rány - a to jak rány, které obdržela od svých nepřátel, tak ještě více ty, které jí zasazujeme v té či oné míře i my, její děti a údy, a ovšem i rány, které pozemská církev uštědřila druhým (a které se také na ní podpisují a jsou velmi viditelné). A to asi také to jediné, co můžeme s určitostí říci o církvi budoucnosti: i ona bude mít své rány. Ty rány jí odlišují od oné eschatologické podoby „nevěsty bez poskvrny", avšak zároveň jsou známkou její autenticity.

O svatém Martinovi se vypráví, že se mu jednou zjevil sám Satan v podobě Krista. Světec se však nedal zmýlit. „Kde máš své rány?" zeptal se. Kdybych potkal církev úspěšnou a velmi vlivnou, blyštivou nespornými zásluhami na poli charity, politiky i kultury, se skvělými vůdci, teology i manažery, těšící se úctě a uznání všech, církev bez stínu, bez poskvrn, bez škrábanců a bolestných jizev, uhnul bych hrůzou z cesty, neboť bych si byl jist, že se jedná o pekelný trik. Kdybych po takové církvi silně zatoužil, začal bych se modlit exorcismus. Kdybych potkal církev evangelicky chudou, naplněnou pokorou a svatostí všech svých údů, nedávající nikomu v ničem příčinu k pohoršení, ano, onu nevěstu krásnou, „církev svatou, slavnou, bez poskvrny", o níž čteme v Písmu, uznal bych, že se tentokrát v ďáblově maskérně ještě více snažili. „Kde jsou tvé rány?" zeptal bych se; kde jsou všechny projevy naší lidské slabosti, hříšnosti a malověrnosti, kde je ta věčně uprášená a rozbahnělá půda našeho člověčenství, do níž Bůh vložil semeno svého Slova, z níž uhnětl člověka; kde je ta věčně nečistá a neuklizená země, do níž poslal, vtělil své Slovo, svého Syna a z níž je tedy též  uhněteno  Jeho mystické tělo, církev - lidé jako já a vy? Není snad bytostnou součástí věrnosti, kterou jsme zavázáni zachovávat Kristu a jeho snoubence církvi, také trpělivost - tedy síla odolávat všem iluzím a příslibům, že „církev svatou, slavnou, bez poskvrny" uvidíme a zažijeme už teď a tady - a ne, jak bylo slíbeno, až na konci věků?

Naprosto nevyzývám těmito řádky k rezignaci v úsilí o nápravu chyb církve, jejichž seznam, vyčíslovanými jejími kritiky, bych i z vlastní bezprostřední zkušenosti mohl povážlivě rozmnožit; vždyť sám jsem snad alespoň trochu v několika iniciativách a také v řadě konfliktů ukázal, že beru vážně Augustinův požadavek, aby církev byla „semper reformanda", stále se obnovující. Avšak varuji před naivní představou a nebezpečně zélotskou vizí, že toto dílo může a má přinést na tomto světě, v tomto čase (saeculum) příliš viditelné úspěchy.

Tak jako božství Synovo je skryto v jeho kříži a Božství otcovo se dokáže skrýt i do temného mlčení Velkého pátku, tak autenticita církve Boží bude až na práh věčnosti skryta v dvojznačnosti našeho lidství, vždy tu bude církev lidská, až příliš lidská a někdy i nelidská, nakolik lidé dokážou nelidští být - vždy tu bude církev zraněná a zraňující.

Můžeme jen doufat, že v budoucnosti už nebude církev zraňována tak, jako byla v cirkusech starých Římanů, pod gilotinami vyznavačů pokroku a humanity či v koncentrácích a na popravištích nacismu a komunismu, mexické, španělské, ruské, čínské, kambodžské či kubánské revoluce.  Můžeme si snad být jisti, že církev už opravdu nechce a naštěstí ani nemůže  zraňovat a zabíjet  své syny a dcery a pohoršovat svět tak, jako v dobách svých nepožehnaných svazků s mocí, v sérii manželství, která naštěstí všechna ztroskotala. 

Skutečná církev Kristova, tvořená lidmi jako vy a já a žijící uprostřed světa, naplněného lidmi jako vy a já, však vždy nějakým způsobem bude zraňována a bude zraňovat - a právě podle obojího druhu těchto ran je možné jí rozeznat od šarlatové babylonské děvky z Apokalypsy, pouze rafinovaně přizdobené slušivými róbami, šperky, šminkami a parfémy zdánlivé dokonalosti z módního salónu Satan a synové.

Teď mi dovolte se vrátit k věcem velmi současným.

Jistě víte, že v České republice stále probíhají dál vášnivě spory o restituce církevního majetku, vlastnictví katedrály atd. atd.  To vše se podařilo vpašovat do hlav české veřejnosti coby první asociace na slova Bůh, víra, náboženství a církev. Protože mi velmi jde o to, aby tato slova otvírala úplně jiné, hlubší a podstatnější otázky a cesty uvažování, zařekl jsem se, že do těchto sporů vstupovat nebudu a nebudu se k nim vyjadřovat. Nemám ostatně dost ekonomické ani právnické kompetence, abych mohl zodpovědně říci, jaké konkrétní ekonomicko-právní uspořádání vztahu církve a státu je ideální nebo alespoň relativně nejlepší (a zároveň politicky průchodné).

Co k těmto otázkám vůbec může říci teolog, o jaké věty Písma může opřít svá doporučení? Zapřisáhlí ateisté v tomto sporu ustavičně „citují Bibli", že církev má být chudá a vyzývají proto stát, aby církvím nic „nedával". Kupodivu, nic takového v Bibli nestojí. Pán Ježíš blahoslaví chudé, ty, kdo „mají ducha chudoby", ale nezanechává žádné konkrétní instrukce pro řešení vztahu církve a státu či financování církevních aktivit, ani nenabádá stát, aby církev platil či jí naopak majetek zabavil a odmítl vydat. Pokud někdo v církvi chce následovat chudého Krista a podle jeho slov rozdat všechen majetek chudým, je to chvályhodné, dobré a spasitelné, avšak je to jeho věc, nikoliv věc státu. Úlohou státu není zajišťovat, aby církev nebo kterákoliv jiná skupina jeho občanů byla chudá; naopak, posláním státu je starat se o co největší prosperitu pokud možno všech obyvatel, bez rozdílu pohlaví, rasy a náboženství.

Blahoslavenství chudých ani líčení „apoštolského komunismu", kratičce snad opravdu trvajícího - v omylném očekávání brzkého konce světa a církve jako eschatologické nevěsty - v části mladé jeruzalémské obce, jak jej léčí Skutky apoštolské, těmito východisky být zřejmě nemohou.

Myslím, že je tu však jiné důležité slovo: Nestarejte se! Nestarejte se úzkostlivě o to, co budete jíst a pít a do čeho se budete oblékat...

Pominul jsem se na rozumu? Snad ne tak docela. Ani v nejmenším nevyzývám zákonodárce, ať už jsou křesťané či nikoliv a ať mají osobně k církvím jakýkoliv vztah, aby neusilovali o spravedlivé a prozíravé řešení těchto otázek - právě naopak, to je jejich mravní a politická odpovědnost, kterou z nich nikdo nemůže sejmout. Ani v nejmenším nevyzývám biskupy, aby přestali za pomoci kvalifikovaných odborníků hledat řešení pro všechny situace, které mohou nastat, neboť je jejich povinností starat se o „boží domácnost" nejen v úzce spirituálním ohledu, jakkoliv ten musí zůstat jejich prvotní starostí. Ale i ti, kteří jsou povinni se starat o tyto věci, by se neměli starat  úzkostlivě, nervózně a se strachem, který vede k chybám a někdy i k agresivním a jinak nešťastným a opravdu nekřesťanským jednáním a postojům.

Nestarat se úzkostlivě, to znamená vědět, že ať tyto spory dopadnou jakkoliv, bude to dobře - resp. může to být dobře (a může to ovšem  být i špatně), a to skutečně ve všech případech.  A říkám to ne proto, abychom složili ruce do klína a pasivně čekali, jak to dopadne, nýbrž naopak:  abychom bděli a byli připraveni volit to dobré a snižovat rizika toho zlého ve všech případech, protože mohou nastat různé varianty a i naše odpovědi na ně musí být různé.

Bude-li církev relativně slušně zabezpečena ve společnosti blízké budoucnosti, bude to jistě dobře, protože pro tuto společnost bude moci udělat spoustu dobrých a důležitých věcí. Ovšem může to být také velmi špatně, nenaučí-li se církev se svými prostředky dobře hospodařit (kdysi to uměla většinou skvěle, ale příležitost se v tom cvičit neměla už po dvě generace), natož svede-li jí to k jakémukoliv triumfalismu či k přílišnému kopírování špatného a korupčního zacházení s majetkem, jaké dnes bohužel vidíme všude kolem nás.  To, že se v církvi případy korupčního zacházení s majetkem vyskytnou, tím si můžeme být stejně tak jisti, jako že vždy potkáme mezi kněžími (podobně jako mezi učiteli či třeba skautskými vedoucími) pedofily a že při každém pronásledování se v ní také najdou (jako v celé společnosti) zrádci a konfidenti; jde snad jen o to, aby těch případů nebylo příliš mnoho. Kdo se nad tímto faktem pohoršuje (koho to činí horším - ať už v tom smyslu, že v tom hledá alibi pro svou vlastní morální laxnost či pro rezignaci a opuštění církve), ten se stal obětí hereze morálního idealismu - chce mít nebeskou církev tam, kde mu Bůh sám předkládá jen tu pozemskou, zraněnou a ušmudlanou, tvořenou lidmi jako vy a já.

Pokud se církvi nedostanou potřebné prostředky k takovému působení ve společnosti, jaké je obvyklé v civilizovaném světě - např. stát jí skutečně upře velkou část zabaveného majetku a věřící, kteří se dnes v Čechách rekrutují převážně ze sociálně nejslabších vrstev obyvatelstva,  nebudou schopni adekvátní prostředky k činnosti církve „ad extra" obětovat z vlastních zdrojů - i tak může být jak dobře, tak zle - podle toho, jak církev sama s touto nesnadnou výzvou naloží. Církev bude v tom případě nejspíš  přežívat na okraji společnosti - a to bude špatné tehdy, když ji to povede k rezignaci (nemůžeme nic dělat!). Bude to dobré tehdy, pokud tuto situaci v síle víry plně přijme a začne tvořivě hledat nové způsoby, jak žít svou slabost ze síly Kristova kříže. Přijme-li opravdu svou situaci na okraji společnosti - a to ne ukřivděně, nýbrž (s pomocí poctivé teologické a spirituální reflexe této situace) jako „znamení času" a výzvu, může z této „rány" čerpat dokonce uzdravující sílu pro ostatní. Nebude „společnost hojnosti" potřebovat také věrohodnou alternativu svého životního stylu a kritické zrcadlo, nastavené jejím jistotám a ideálům? A nebudou chudí, které budeme mít vždycky s sebou (i ve „společnost hojnosti"), potřebovat i něco jiného, než štědrou ruku bohatých a perfektně zorganizovanou charitní službu, totiž lidskou blízkost, kterou chudému nemůže nabídnout ten, kdo se na chudobu jen dívá z odstupu vlastní zajištěnosti? Možná varianta „církve na kraji" nebude příliš dobrá pro společnost jako celek - v uprázdněném prostoru se totiž neusadí nějaký nový „vědecký ateismus" (člověk je opravdu „tvor nevyléčitelně náboženský"), spíše ho opanují „náhradní náboženství", včetně i velmi problematických sekt - avšak pro církev samu to určité nové šance otevřít může.

Jaké tedy mohu dát doporučení? Bděme, modleme se, přemýšlejme, dělejme, co je v našich silách - ale: nestarejme se úzkostlivě! Každý den má dost svých vlastních starostí. Možná tou nejvlastnější podobou a charakteristikou „křesťanského životního stylu" není chudoba sama, nýbrž ona otevřenost a flexibilita, umění - podle slov a příkladu svatého Pavla - žít v dostatku i žít v nedostatku, umění přijmout a proměňovat každou situaci, kterou nám kdy  život (Bůh sám) - jakožto církvi i jakožto jednotlivcům - nabídne.

Když přemýšlím o církvi, vždy mi nakonec vytane na mysli slovo Písma o tom, že poklad, který nám byl svěřen, máme zde na zemi „v nádobách hliněných". Často se ptám, proč Luther, který napsal tak nádherná, hluboká, odvážná slova o Bohu, který se zjevuje „sub contrario", v paradoxech, který svou sílu ukrývá v slabosti, krásu v ošklivosti, svatost v hříchu, nepoužil týž „hermeneutický klíč" ve svém učení o církvi a ve svém praktickém postoji k ošklivé „papeženské církvi". Ale nakolik můžeme soudit někoho, v jehož situaci a době nestojíme? Při studiu dějin církve - právě například doby Husovy či Lutherovy - si někdy musíme říci: Díky Bohu - přes všechny skandály a jizvy - za naší současnou církev! Díky Bohu za papeže naší doby; díky také za to, že jsme mohli během svého života poznat lidi, kteří svou věrnost Kristu a církvi dokázali léty utrpení, kteří ukázali církev nejvěrohodněji - totiž svědectvím své krve, svých ran.

Místo, kde v realitě tohoto světa a v církvi, někdy až příliš ponořené do této „reality", prosvítá alespoň na chvíli a v náznaku „neviditelná církev" ve své zaslíbené kráse, to nebývají její institucionální struktury a její katechismy (jakkoliv i ty jsou jistě potřebné), pro mnohé to nebývá ani krása a síla, ukrytá v symbolech liturgie a svátostí. Tím místem jsou svatí, i ti nepopularizovaní a nekanonizovaní, a zejména ti, v jejichž ranách se spojuje obojí význam slova martyr - svědek i mučedník. Oni dosvědčují, že zalíbená krása nevěsty Kristovy není jen prázdný a šalebný slib, v nich se tato realita prolamuje do té naší, pokleslé, v nich eschatologická budoucnost vlévá naději do úzkostí a starostí přítomnosti. Co bychom si bez nich počali? Copak bychom mohli vytrvat na cestě, kdybychom ani na okamžik nebyli povzbuzeni tím, že zaslechneme pár tónů hudby ze sálu svatební hostiny, k níž směřujeme, či ucítíme vůni vína, které Bůh, dobrý hospodář a zkušený vinař, uchovává až pro onu chvíli?

Mučedníci krve zjevují už nyní eschatologickou pravdivost církve uprostřed její současné, mnoha kompromisy s „tímto světem" znevěrohodněné podoby. Možná, že v budoucnosti bude zejména třeba těch svědků, kteří budou uprostřed pokušení k uzavřenosti zjevovat krásu církve, spočívající v její velkorysé katolické otevřenosti.

Tento důraz je potřebný už dnes, v době nejrůznějších fundamentalismů, které hranice mezi církvemi a náboženstvími naopak posilují a z náboženských společenství chtějí udělat opevněné a ozbrojené šiky - a bude patrně ještě potřebnější v budoucnu.

„Extra ecclesiam nulla salus" - mimo církev není spásy! S touto větou svatého Cypriána, tak pyšně a arogantně znějící, jsem se trápil celá léta.

Jak jsem ho mohl smířit s onou úplně jinou vizí církve, s tou, která mne do církve přivedla, s učením Druhého vatikánského koncilu, že církev je svátostí (tedy symbolem, příslibem a zároveň nástrojem) jednoty všech lidí - a proto k ní už nyní nějakým způsobem patří každý člověk? Koncil vzal vážně učení o Vtělení, na jehož základě věříme, že každý člověk už svým lidstvím (a nejen až svou vírou) je spojen s Kristem, že církev jako „prodloužení Vtělení", jako tajemné tělo Kristovo tajemně (to znamená také v míře, u konkrétních lidí těžko „zvnějšku" zcela zjistitelné) zahrnuje všechny lidi. Že jakožto znamení toho, že nakonec  budou všichni a všechno sjednoceni v Kristu, už teď je vztažena a otevřena ke všem, i k těm, kdo jsou daleko za jejími viditelnými (institucionálními) hranicemi. Skrze toto učení církev cítí své bratrství i s těmi, kteří ji odmítají, aniž by si naivně nárokovala reciprocitu jejich postojů k sobě samé.

Zvláště v dobách, kdy jsem hledal svůj duchovní domov a nalezl ho v církvi, zatlačené do podzemí a držené vší mocí v izolaci od ostatního křesťanského (ale i společenského a intelektuálního) světa, bylo pro mne důležité vědomí, že má nová duchovní rodina není pyšně či úzkostlivě uzavřená sekta. Vědomí, že i ta zubožená církev je maličkou, avšak zcela integrální součástí nejen celoplanetárně rozprostřené katolické církve, nejen pestrého a bohatého organismu celého křesťanstva; vědomí, že jsem v rodině církve „příbuzným" lidí jako byl svatý Augustin, Tomáš Akvinský, Ignác z Loyoly, Pascal či Matka Tereza, a že jsem právě ve společenství církve, skrze její tajemnou otevřenost, nějak (ano, tajemně, avšak skutečně) spojen i s lidmi jako byl Platon či Laotse a i se „zápasníky s Bohem", jako byl třeba Nietzsche, „nejzbožnější z bezbožníků".

Víme, kde církev je, ale nevíme, kde není, kde jsou její skutečné hranice, napsal pravoslavný teolog Evdokimov. A právě tento výrok mi náhle umožnil číst slavnou větu svatého Cypriána úplně jinak než dotud. Možná, že výrok „Extra ecclesiam nulla salus" neodpovídá na otázku, kde je (resp. kde není) spása, nýbrž na otázku, kde je (resp. kde není) církev. A odpovídá v duchu „negativní teologie": církev není tam, kde nepůsobí Bůh, kde nečiní své dílo spásy. Tam, kde Bůh je a  koná své nejvlastnější zaměstnání, zachraňuje lidi - dává spásu, tedy vždy a všude, po celé dějiny, tam je „nějakým způsobem" také církev. Tedy: jen o pekle je možné snad s jistotou říci, že tam církev není. A protože církev dostala Kristův příslib, že „brány pekla ji nepřemohou"7, můžeme snad doufat, že se tohoto povolání k otevřenosti nikdy nevzdá.

Ti, jejichž smýšlení a srdce je otevřené touhou po oné veliké jednotě - a často zraněné tím, jak je této velkorysé lásce církev dneška v mnoha ohledech uzavřena - zjevují (a jistě i v budoucnosti budou zjevovat) její krásu.  Každou myšlenkou, každým činem, jímž se snaží vyvést církev, jejíž součástí jsou, z úzkostlivé uzavřenosti (ze dveří, zamčených strachem) do prostoru svobody, k níž nás osvobodil Kristus, k následování jeho velkorysé, všechny zahrnující lásky, se hlouběji a věrohodněji stávají svědky Kristovy církve jakožto svátosti (symbolu, předzvěsti a nástroje) oné jednoty, po níž ve skrytu srdce přece všichni toužíme. 

Text přednášky je z velké části zkrácenou a upravenou podobou jedné kapitoly z knihy Tomáše Halíka „Dotkni se ran", nakl. Lidové noviny, Praha 2008

Komentáře

Budoucnost církve v Česke republice
K článku Tomáše Halíka “Budoucnost církve" v UNIVERSUM 4/2008, s. 23-26 a „Getsemany“ č. 200, prosinec 2008
Jiří G. Kohl
Článek Tomaše Halíka nesplnil mé očekávání, která jsem spojoval s jeho názvem. Název neodpovídá obsahu článku. K budoucnosti církve očekávám konkretnější návrhy, návrhy pro život. V článku nejde o budoucnost církve jako takové, ani o budoucnost církve v Česku, ale o nove utváření vztahu mezi církví, resp. církvemi a současným českým státem.
Podle mého názoru je ale při prohloubeni tohoto tématu nutno se oprostit od úzkého formálního pohledu na otázky církevního majetku (ve "státní správě") stejně tak jako na otázky hospodářského zabezpečení církví v našem státě.
V první řadě musí jít o to, jakou roli chtějí církve hrát, jakou úlohu jsou ochotny převzít při nutné obnově občanské společnosti a při její činnosti. Jde při tom nejenom o sociologicky významnou úlohu náboženství pro soudržnost a etickou strukturu společenství státu, kde mají církve a naboženské společnosti nezadatelnou společenskou funkci, ale také o sociální, charitativní a výchovnou činnost ve společnosti. Tyto posledně jmenované činnosti jsou úlohou státu a církve těmito aktivitami posilují státní společenství. Za vynaložené úsilí na tomto poli jim přílsluší odměna za státotvornou a společensky prospěšnou činnost.
Církve se musí dopracovat k pochopení toho, že náboženská činnost církví je výlučná záležitost jejích členů. Zde se musí dojít k financovaní této činnosti z příspěvků věřících. Církve by měly usilovat 0 to, aby jim stát přiznal právo, vybírat jakousi „církvení daň", kterou mohou občané vykázat jako platby snižující daňovou povinnost daně z příjmu. To ovšem předpokládá, že církve vedou evidenci svých členů. Pokud je známo, existuje tato evidence v evangelických církvích, ale je dosud v katolické církvi neznámá. Tento deficit je třeba urychleně odstranit.
Církev skládající se ze členů musí být ale organizována tak, že všichni její členové mohou jako takoví mít právo vystupovat na veřejnosti. Jinými slovy: budoucnost církve je hlavně v rukou církevních „laiků” a nebude určována jenom kleriky. Zde je ovšem zapotřebí velmi mnoho osvětové práce uvnitř církví, hlavně uvnitř katolické církve.
To dále předpokládá, že církve budou ve státě povazovany za společenství veřejného prava se všemi s tím spojenými právy a povinnostmi. To ovšem může být možné jenom tehdy, když budou vykazovat – vedle tradiční hierarchické také – demokratickou organizační strukturu, tj. oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní. To vyžaduje v pravém slova smyslu občanskou ústavu církví v České republice po vzoru většiny švýcarských kantonů.
Církve se musí zapojit do kulturní, vzdělávací a osvětoví činnosti ve společnosti a pro společnost. To odpovídá křest'anske tradici stejně jako činnost charitativní. Protože však kulturní, vzdělávací, osvětoví a charitativní činnost je úkolem státní správy v jejích územních jednotkách – v obcích, městech, okresech a krajích jakož i celostátně – musí církve uplatňovat nárok na náhradu čistých nákladů s takovou činnosti spojennými.
Církve nesmí přistoupit na žadný způsob činnosti, která by měla podporovat stát na veřejnosti. Církve ale nejsou samy pro sebe, ale pro Iidi. Lidé, to jsou ale občané státu. Vztah mezi církvemi a státem nesmí obsahovat žadné těsné vazby, ale oboustrannou povinnost koordinaee a průběžného řešení nově se objevených otázek.
Jako katolicky křest'an bych si přál, aby všechny křest'anské církve v České republice vytvořily společnou pracovní komisi, která by byla stalým orgánem dialogu se státem. Dále bych si přál, aby se církve společně zaměřily na osvětu týkající se tématu náboženství jako součásti společenského života. Druhý vatikánský koncil (1962-65) zdůraznil, že Bůh je pro všechny a že chce blaho všech Iidí. Úloha a funkce náboženství v životě člověka je stále ještě zamlžena čtyřiceti lety t.zv. ateistické propagandy. Zde je nutno mnoho vysvětlovat a objasňovat. Nicméně nejdůležitější je ovšem věrohodnost a opravdovost církví a jejích příslušníků.

Pane Kohle, přečtěte si, prosím, ten Halíkův článek ještě jednou. Hned na začátku Tomáš Halík zdůrazňuje, že nebude mluvit jako "plánovač budoucnosti v nějaké manažerské kanceláři církve"... Kdo má uši k slyšení, slyš! :-)

Čtenář ??? mně vyzývá k opětnému čtení Halíkova článku. To je mi poněkud podivné. Toto diskusní forum je přece něco jiného než základní škola a čtenáři píšící příspěvky nejsou ani žáci ani učitelé. Jestliže čtenář, který své jméno skrývá za třemi otazníky, nemá nic jiného k mému příspěvku říci, tak jeho výzva nemá pro mně žádný pozitivní účinek. Škoda. Rád bych se byl býval dozvěděl, co má k mým výpovědím co říci obsahově. Třeba se mu to podaří příště.

Pane Kohle, samozřejmě jsem se podepsal - bohužel v grafické úpravě webu je potřeba jméno "přejet" myší, aby bylo čitelné. Ono "???" spíše vyjadřovalo můj údiv nad tím, že vás Halíkův článek zklamal. Já ho naopak považuji za vynikající. Proč? Právě proto, že se stejně jako Halík domnívám, že to, o čem bychom v souvislosti s budoucností církve měli mluvit, je spíše něco jiného než vámi proklamované "nové utváření vztahu mezi církví, resp. církvemi a současným českým státem". Z vašeho příspěvku jsem zmaten. Co znamená např. vaše "Církve nesmí přistoupit na žadný způsob činnosti, která by měla podporovat stát na veřejnosti."??? Přečetl jsem tu větu snad šestkrát, ale nedokážu si pod tím představit vůbec nic!
Všiml jsem si z několika vašich jiných článků, že vám Tomáš Halík z jekéhosi důvodu "leží v žaludku"... Pro mne ale tento jeho článek i jeho knihy představují velmi inspirující povzbuzení ke křesťanskému životu, k hlubšímu následování Krista. Jestli naše církev něco potřebuje, pak je to dobrá intelektuální a duchovní formace. Méně už potřebujeme ony "plánovače budoucnosti v nějaké manažerské kanceláři církve" neuroticky fixované na prosazování institucionálních změn (Sorry, ale krystalickým příkladem této tendence je celý váš příspěvek prošpikovaný perlami typu: "To dále předpokládá, že církve budou ve státě povazovany za společenství veřejného prava se všemi s tím spojenými právy a povinnostmi. To ovšem může být možné jenom tehdy, když budou vykazovat – vedle tradiční hierarchické také – demokratickou organizační strukturu, tj. oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní. To vyžaduje v pravém slova smyslu občanskou ústavu církví v České republice po vzoru většiny švýcarských kantonů."