Je jistě lehčí mluvit o minulosti a
přítomnosti církve, než o její budoucnosti.
Dovolte mi nejprve, abych nemluvil jako
„futurolog" (což je, zdá se mi, moderní výraz pro to, čemu
v biblických dobách říkali „falešný prorok"), ani jako
plánovač budoucnosti v nějaké manažerské kanceláři
církve či jako výrobce slibných, optimistických vizí a sloganů
na nějaký volební plakát církve.
I když jsem svým původním vzděláním
i současnou akademickou profesí sociolog a o církvi často
přemýšlím také v sociologických termínech, dovolte mi
začít krátkou teologickou meditací. (Ostatně jsem si jist, že
Romano Guardini, můj velký životní vzor a celoživotní
inspirátor, by na podobnou otázku začal odpovídat také z tohoto
konce.)
Budoucnost, jak víme od Karla Rahnera
a jiných, je skvělou metaforou pro Boha (snad pro naší kulturu
může nahradit poněkud nám vzdálenou metaforu nebe, oblohy).
Budoucnost (podobně jako obloha) je stále s námi jako něco,
na co si nemůžeme sáhnout, co je mimo dosah naší manipulace a
režie. Jsme na ni bytostně odkázáni: být bez budoucnosti znamená
být mrtev. Budoucnost je neviditelná právě tak, jako je
neviditelný Bůh - je viditelná a srozumitelná až tehdy, až se
stane přítomností a přestane být budoucností. Podobně, jako
Bůh se stává viditelný a srozumitelný až tehdy, když vstupuje
do našich dějin ve svém Synu - ale i tehdy zůstává viditelný
a srozumitelný jen jako člověk, nikoliv jako Bůh. Jeho odkaz
k Bohu a jeho jednota s Bohem je předmětem víry, nikoliv
vidění.
Podobně je tomu s církví: její
budoucnost, její budoucnost v dějinách i její eschatologická
budoucnost (a její pravá podoba a podstata, kterou vyznáváme
v Krédu, když mluvíme o její katolicitě - úplnosti, její
svatosti a jednotě) je skryta s Kristem v Bohu. To, co vidíme,
je (do určité míry a jistě nikoliv nezkresleně) její minulost a
její přítomnost - také v lidské, mnohde až příliš
lidské podobě. Její svatost, katolicita a jednota je
předmětem víry a naděje, nikoliv vidění.
To, co je především k vidění,
jsou její rány - a to jak rány, které obdržela od svých
nepřátel, tak ještě více ty, které jí zasazujeme v té či
oné míře i my, její děti a údy, a ovšem i rány, které
pozemská církev uštědřila druhým (a které se také na ní
podpisují a jsou velmi viditelné). A to asi také to jediné, co
můžeme s určitostí říci o církvi budoucnosti: i ona bude
mít své rány. Ty rány jí odlišují od oné eschatologické
podoby „nevěsty bez poskvrny", avšak zároveň jsou známkou
její autenticity.
O svatém Martinovi se vypráví, že
se mu jednou zjevil sám Satan v podobě Krista. Světec se však
nedal zmýlit. „Kde máš své rány?" zeptal se. Kdybych potkal
církev úspěšnou a velmi vlivnou, blyštivou nespornými zásluhami
na poli charity, politiky i kultury, se skvělými vůdci,
teology i manažery, těšící se úctě a uznání všech, církev
bez stínu, bez poskvrn, bez škrábanců a bolestných jizev, uhnul
bych hrůzou z cesty, neboť bych si byl jist, že se jedná o
pekelný trik. Kdybych po takové církvi silně zatoužil, začal
bych se modlit exorcismus. Kdybych potkal církev evangelicky chudou,
naplněnou pokorou a svatostí všech svých údů, nedávající
nikomu v ničem příčinu k pohoršení, ano, onu nevěstu
krásnou, „církev svatou, slavnou, bez poskvrny", o níž čteme
v Písmu, uznal bych, že se tentokrát v ďáblově maskérně
ještě více snažili. „Kde jsou tvé rány?" zeptal bych se;
kde jsou všechny projevy naší lidské slabosti, hříšnosti a
malověrnosti, kde je ta věčně uprášená a rozbahnělá půda
našeho člověčenství, do níž Bůh vložil semeno svého Slova,
z níž uhnětl člověka; kde je ta věčně nečistá a
neuklizená země, do níž poslal, vtělil své Slovo, svého
Syna a z níž je tedy též uhněteno Jeho mystické
tělo, církev - lidé jako já a vy? Není snad bytostnou
součástí věrnosti, kterou jsme zavázáni zachovávat Kristu a
jeho snoubence církvi, také trpělivost - tedy síla
odolávat všem iluzím a příslibům, že „církev svatou,
slavnou, bez poskvrny" uvidíme a zažijeme už teď a tady - a
ne, jak bylo slíbeno, až na konci věků?
Naprosto nevyzývám těmito řádky
k rezignaci v úsilí o nápravu chyb církve, jejichž
seznam, vyčíslovanými jejími kritiky, bych i z vlastní
bezprostřední zkušenosti mohl povážlivě rozmnožit; vždyť sám
jsem snad alespoň trochu v několika iniciativách a také
v řadě konfliktů ukázal, že beru vážně Augustinův
požadavek, aby církev byla „semper reformanda", stále se
obnovující. Avšak varuji před naivní představou a nebezpečně
zélotskou vizí, že toto dílo může a má přinést na tomto
světě, v tomto čase (saeculum) příliš viditelné úspěchy.
Tak jako božství Synovo je skryto
v jeho kříži a Božství otcovo se dokáže skrýt i do
temného mlčení Velkého pátku, tak autenticita církve Boží
bude až na práh věčnosti skryta v dvojznačnosti našeho
lidství, vždy tu bude církev lidská, až příliš lidská
a někdy i nelidská, nakolik lidé dokážou nelidští být -
vždy tu bude církev zraněná a zraňující.
Můžeme jen doufat, že v budoucnosti
už nebude církev zraňována tak, jako byla v cirkusech
starých Římanů, pod gilotinami vyznavačů pokroku a humanity či
v koncentrácích a na popravištích nacismu a komunismu,
mexické, španělské, ruské, čínské, kambodžské či kubánské
revoluce. Můžeme si snad být jisti, že církev už opravdu
nechce a naštěstí ani nemůže zraňovat a zabíjet
své syny a dcery a pohoršovat svět tak, jako v dobách svých
nepožehnaných svazků s mocí, v sérii manželství,
která naštěstí všechna ztroskotala.
Skutečná církev Kristova, tvořená
lidmi jako vy a já a žijící uprostřed světa, naplněného lidmi
jako vy a já, však vždy nějakým způsobem bude zraňována a
bude zraňovat - a právě podle obojího druhu těchto ran
je možné jí rozeznat od šarlatové babylonské děvky
z Apokalypsy, pouze rafinovaně přizdobené slušivými róbami,
šperky, šminkami a parfémy zdánlivé dokonalosti z módního
salónu Satan a synové.
Teď mi dovolte se vrátit k věcem
velmi současným.
Jistě víte, že v České
republice stále probíhají dál vášnivě spory o restituce
církevního majetku, vlastnictví katedrály atd. atd. To vše
se podařilo vpašovat do hlav české veřejnosti coby první
asociace na slova Bůh, víra, náboženství a církev. Protože mi
velmi jde o to, aby tato slova otvírala úplně jiné, hlubší a
podstatnější otázky a cesty uvažování, zařekl jsem se, že do
těchto sporů vstupovat nebudu a nebudu se k nim vyjadřovat.
Nemám ostatně dost ekonomické ani právnické kompetence, abych
mohl zodpovědně říci, jaké konkrétní ekonomicko-právní
uspořádání vztahu církve a státu je ideální nebo alespoň
relativně nejlepší (a zároveň politicky průchodné).
Co k těmto otázkám vůbec může
říci teolog, o jaké věty Písma může opřít svá doporučení?
Zapřisáhlí ateisté v tomto sporu ustavičně „citují
Bibli", že církev má být chudá a vyzývají proto stát,
aby církvím nic „nedával". Kupodivu, nic takového v Bibli
nestojí. Pán Ježíš blahoslaví chudé, ty, kdo „mají ducha
chudoby", ale nezanechává žádné konkrétní instrukce pro
řešení vztahu církve a státu či financování církevních
aktivit, ani nenabádá stát, aby církev platil či jí naopak
majetek zabavil a odmítl vydat. Pokud někdo v církvi chce
následovat chudého Krista a podle jeho slov rozdat všechen majetek
chudým, je to chvályhodné, dobré a spasitelné, avšak je to
jeho věc, nikoliv věc státu. Úlohou státu není zajišťovat,
aby církev nebo kterákoliv jiná skupina jeho občanů byla chudá;
naopak, posláním státu je starat se o co největší prosperitu
pokud možno všech obyvatel, bez rozdílu pohlaví, rasy a
náboženství.
Blahoslavenství chudých ani líčení
„apoštolského komunismu", kratičce snad opravdu trvajícího -
v omylném očekávání brzkého konce světa a církve jako
eschatologické nevěsty - v části mladé jeruzalémské
obce, jak jej léčí Skutky apoštolské, těmito východisky být
zřejmě nemohou.
Myslím, že je tu však jiné důležité
slovo: Nestarejte se! Nestarejte se úzkostlivě o to, co
budete jíst a pít a do čeho se budete oblékat...
Pominul jsem se na rozumu? Snad ne tak
docela. Ani v nejmenším nevyzývám zákonodárce, ať už jsou
křesťané či nikoliv a ať mají osobně k církvím
jakýkoliv vztah, aby neusilovali o spravedlivé a prozíravé řešení
těchto otázek - právě naopak, to je jejich mravní a politická
odpovědnost, kterou z nich nikdo nemůže sejmout. Ani
v nejmenším nevyzývám biskupy, aby přestali za pomoci
kvalifikovaných odborníků hledat řešení pro všechny situace,
které mohou nastat, neboť je jejich povinností starat se o „boží
domácnost" nejen v úzce spirituálním ohledu, jakkoliv ten
musí zůstat jejich prvotní starostí. Ale i ti, kteří
jsou povinni se starat o tyto věci, by se neměli starat
úzkostlivě, nervózně a se strachem, který vede k chybám
a někdy i k agresivním a jinak nešťastným a opravdu
nekřesťanským jednáním a postojům.
Nestarat se úzkostlivě, to znamená
vědět, že ať tyto spory dopadnou jakkoliv, bude to dobře -
resp. může to být dobře (a může to ovšem být i
špatně), a to skutečně ve všech případech. A říkám to
ne proto, abychom složili ruce do klína a pasivně čekali, jak to
dopadne, nýbrž naopak: abychom bděli a byli připraveni
volit to dobré a snižovat rizika toho zlého ve všech
případech, protože mohou nastat různé varianty a i naše
odpovědi na ně musí být různé.
Bude-li církev
relativně slušně zabezpečena ve společnosti blízké
budoucnosti, bude to jistě dobře, protože pro tuto společnost
bude moci udělat spoustu dobrých a důležitých věcí. Ovšem
může to být také velmi špatně, nenaučí-li se církev se svými
prostředky dobře hospodařit (kdysi to uměla většinou skvěle,
ale příležitost se v tom cvičit neměla už po dvě
generace), natož svede-li jí to k jakémukoliv triumfalismu či
k přílišnému kopírování špatného a korupčního
zacházení s majetkem, jaké dnes bohužel vidíme všude kolem
nás. To, že se v církvi případy korupčního
zacházení s majetkem vyskytnou, tím si můžeme být stejně
tak jisti, jako že vždy potkáme mezi kněžími (podobně jako
mezi učiteli či třeba skautskými vedoucími) pedofily a že při
každém pronásledování se v ní také najdou (jako v celé
společnosti) zrádci a konfidenti; jde snad jen o to, aby těch
případů nebylo příliš mnoho. Kdo se nad tímto faktem pohoršuje
(koho to činí horším - ať už v tom smyslu, že v tom
hledá alibi pro svou vlastní morální laxnost či pro rezignaci a
opuštění církve), ten se stal obětí hereze morálního
idealismu - chce mít nebeskou církev tam, kde mu Bůh sám
předkládá jen tu pozemskou, zraněnou a ušmudlanou, tvořenou
lidmi jako vy a já.
Pokud se církvi
nedostanou potřebné prostředky k takovému působení ve
společnosti, jaké je obvyklé v civilizovaném světě -
např. stát jí skutečně upře velkou část zabaveného majetku a
věřící, kteří se dnes v Čechách rekrutují převážně
ze sociálně nejslabších vrstev obyvatelstva, nebudou
schopni adekvátní prostředky k činnosti církve „ad extra"
obětovat z vlastních zdrojů - i tak může být jak dobře,
tak zle - podle toho, jak církev sama s touto nesnadnou
výzvou naloží. Církev bude v tom případě nejspíš
přežívat na okraji společnosti - a to bude špatné tehdy, když
ji to povede k rezignaci (nemůžeme nic dělat!). Bude to dobré
tehdy, pokud tuto situaci v síle víry plně přijme a začne
tvořivě hledat nové způsoby, jak žít svou slabost ze síly
Kristova kříže. Přijme-li opravdu svou situaci na okraji
společnosti - a to ne ukřivděně, nýbrž (s pomocí poctivé
teologické a spirituální reflexe této situace) jako „znamení
času" a výzvu, může z této „rány" čerpat
dokonce uzdravující sílu pro ostatní. Nebude „společnost
hojnosti" potřebovat také věrohodnou alternativu svého
životního stylu a kritické zrcadlo, nastavené jejím jistotám a
ideálům? A nebudou chudí, které budeme mít vždycky s sebou
(i ve „společnost hojnosti"), potřebovat i něco jiného, než
štědrou ruku bohatých a perfektně zorganizovanou charitní
službu, totiž lidskou blízkost, kterou chudému nemůže nabídnout
ten, kdo se na chudobu jen dívá z odstupu vlastní
zajištěnosti? Možná varianta „církve na kraji" nebude příliš
dobrá pro společnost jako celek - v uprázdněném prostoru se
totiž neusadí nějaký nový „vědecký ateismus" (člověk je
opravdu „tvor nevyléčitelně náboženský"), spíše ho
opanují „náhradní náboženství", včetně i velmi
problematických sekt - avšak pro církev samu to určité nové
šance otevřít může.
Jaké tedy mohu
dát doporučení? Bděme, modleme se, přemýšlejme, dělejme, co
je v našich silách - ale: nestarejme se úzkostlivě!
Každý den má dost svých vlastních starostí. Možná tou
nejvlastnější podobou a charakteristikou „křesťanského
životního stylu" není chudoba sama, nýbrž ona otevřenost a
flexibilita, umění - podle slov a příkladu svatého Pavla
- žít v dostatku i žít v nedostatku, umění
přijmout a proměňovat každou situaci, kterou nám
kdy život (Bůh sám) - jakožto církvi i jakožto
jednotlivcům - nabídne.
Když přemýšlím
o církvi, vždy mi nakonec vytane na mysli slovo Písma o tom, že
poklad, který nám byl svěřen, máme zde na zemi „v nádobách
hliněných". Často se ptám, proč Luther, který napsal tak
nádherná, hluboká, odvážná slova o Bohu, který se zjevuje „sub
contrario", v paradoxech, který svou sílu ukrývá
v slabosti, krásu v ošklivosti, svatost v hříchu,
nepoužil týž „hermeneutický klíč" ve svém učení o církvi
a ve svém praktickém postoji k ošklivé „papeženské
církvi". Ale nakolik můžeme soudit někoho, v jehož
situaci a době nestojíme? Při studiu dějin církve - právě
například doby Husovy či Lutherovy - si někdy musíme říci:
Díky Bohu - přes všechny skandály a jizvy - za naší
současnou církev! Díky Bohu za papeže naší doby; díky také za
to, že jsme mohli během svého života poznat lidi, kteří svou
věrnost Kristu a církvi dokázali léty utrpení, kteří ukázali
církev nejvěrohodněji - totiž svědectvím své krve, svých
ran.
Místo, kde
v realitě tohoto světa a v církvi, někdy až příliš
ponořené do této „reality", prosvítá alespoň na chvíli a
v náznaku „neviditelná církev" ve své zaslíbené kráse,
to nebývají její institucionální struktury a její katechismy
(jakkoliv i ty jsou jistě potřebné), pro mnohé to nebývá ani
krása a síla, ukrytá v symbolech liturgie a svátostí. Tím
místem jsou svatí, i ti nepopularizovaní a nekanonizovaní, a
zejména ti, v jejichž ranách se spojuje obojí význam slova
martyr - svědek i mučedník. Oni dosvědčují, že
zalíbená krása nevěsty Kristovy není jen prázdný a šalebný
slib, v nich se tato realita prolamuje do té naší, pokleslé,
v nich eschatologická budoucnost vlévá naději do úzkostí a
starostí přítomnosti. Co bychom si bez nich počali? Copak bychom
mohli vytrvat na cestě, kdybychom ani na okamžik nebyli povzbuzeni
tím, že zaslechneme pár tónů hudby ze sálu svatební hostiny,
k níž směřujeme, či ucítíme vůni vína, které Bůh,
dobrý hospodář a zkušený vinař, uchovává až pro onu chvíli?
Mučedníci krve zjevují už nyní eschatologickou pravdivost
církve uprostřed její současné, mnoha kompromisy s „tímto
světem" znevěrohodněné podoby. Možná, že v budoucnosti
bude zejména třeba těch svědků, kteří budou uprostřed
pokušení k uzavřenosti zjevovat krásu církve,
spočívající v její velkorysé katolické otevřenosti.
Tento důraz je
potřebný už dnes, v době nejrůznějších fundamentalismů,
které hranice mezi církvemi a náboženstvími naopak posilují a
z náboženských společenství chtějí udělat opevněné a
ozbrojené šiky - a bude patrně ještě potřebnější
v budoucnu.
„Extra ecclesiam
nulla salus" - mimo církev není spásy! S touto větou
svatého Cypriána, tak pyšně a arogantně znějící, jsem se
trápil celá léta.
Jak jsem ho mohl
smířit s onou úplně jinou vizí církve, s tou, která
mne do církve přivedla, s učením Druhého vatikánského
koncilu, že církev je svátostí (tedy symbolem, příslibem a
zároveň nástrojem) jednoty všech lidí - a proto k ní už
nyní nějakým způsobem patří každý člověk? Koncil vzal vážně
učení o Vtělení, na jehož základě věříme, že každý
člověk už svým lidstvím (a nejen až svou vírou) je spojen
s Kristem, že církev jako „prodloužení Vtělení", jako
tajemné tělo Kristovo tajemně (to znamená také v míře, u
konkrétních lidí těžko „zvnějšku" zcela zjistitelné)
zahrnuje všechny lidi. Že jakožto znamení toho, že nakonec
budou všichni a všechno sjednoceni v Kristu, už teď je
vztažena a otevřena ke všem, i k těm, kdo jsou daleko za
jejími viditelnými (institucionálními) hranicemi. Skrze toto
učení církev cítí své bratrství i s těmi, kteří ji
odmítají, aniž by si naivně nárokovala reciprocitu jejich
postojů k sobě samé.
Zvláště
v dobách, kdy jsem hledal svůj duchovní domov a nalezl ho
v církvi, zatlačené do podzemí a držené vší mocí v
izolaci od ostatního křesťanského (ale i společenského a
intelektuálního) světa, bylo pro mne důležité vědomí, že má
nová duchovní rodina není pyšně či úzkostlivě uzavřená
sekta. Vědomí, že i ta zubožená církev je maličkou, avšak
zcela integrální součástí nejen celoplanetárně rozprostřené
katolické církve, nejen pestrého a bohatého organismu celého
křesťanstva; vědomí, že jsem v rodině církve „příbuzným"
lidí jako byl svatý Augustin, Tomáš Akvinský, Ignác z Loyoly,
Pascal či Matka Tereza, a že jsem právě ve společenství církve,
skrze její tajemnou otevřenost, nějak (ano, tajemně, avšak
skutečně) spojen i s lidmi jako byl Platon či Laotse a i se
„zápasníky s Bohem", jako byl třeba Nietzsche,
„nejzbožnější z bezbožníků".
Víme, kde církev
je, ale nevíme, kde není, kde jsou její skutečné hranice, napsal
pravoslavný teolog Evdokimov. A právě tento výrok mi náhle
umožnil číst slavnou větu svatého Cypriána úplně jinak než
dotud. Možná, že výrok „Extra ecclesiam nulla salus"
neodpovídá na otázku, kde je (resp. kde není) spása, nýbrž na
otázku, kde je (resp. kde není) církev. A odpovídá v duchu
„negativní teologie": církev není tam, kde nepůsobí Bůh,
kde nečiní své dílo spásy. Tam, kde Bůh je a koná své
nejvlastnější zaměstnání, zachraňuje lidi - dává spásu,
tedy vždy a všude, po celé dějiny, tam je „nějakým způsobem"
také církev. Tedy: jen o pekle je možné snad s jistotou
říci, že tam církev není. A protože církev dostala Kristův
příslib, že „brány pekla ji nepřemohou"7, můžeme snad
doufat, že se tohoto povolání k otevřenosti nikdy nevzdá.
Ti, jejichž
smýšlení a srdce je otevřené touhou po oné veliké jednotě -
a často zraněné tím, jak je této velkorysé lásce církev
dneška v mnoha ohledech uzavřena - zjevují (a jistě i v
budoucnosti budou zjevovat) její krásu. Každou myšlenkou,
každým činem, jímž se snaží vyvést církev, jejíž součástí
jsou, z úzkostlivé uzavřenosti (ze dveří, zamčených
strachem) do prostoru svobody, k níž nás osvobodil Kristus,
k následování jeho velkorysé, všechny zahrnující lásky,
se hlouběji a věrohodněji stávají svědky Kristovy církve
jakožto svátosti (symbolu, předzvěsti a nástroje) oné jednoty,
po níž ve skrytu srdce přece všichni toužíme.
Text přednášky je z velké části zkrácenou a upravenou
podobou jedné kapitoly z knihy Tomáše Halíka „Dotkni se
ran", nakl. Lidové noviny, Praha 2008
Komentáře
Budoucnost církve
Budoucnost církve v Česke republice
K článku Tomáše Halíka “Budoucnost církve" v UNIVERSUM 4/2008, s. 23-26 a „Getsemany“ č. 200, prosinec 2008
Jiří G. Kohl
Článek Tomaše Halíka nesplnil mé očekávání, která jsem spojoval s jeho názvem. Název neodpovídá obsahu článku. K budoucnosti církve očekávám konkretnější návrhy, návrhy pro život. V článku nejde o budoucnost církve jako takové, ani o budoucnost církve v Česku, ale o nove utváření vztahu mezi církví, resp. církvemi a současným českým státem.
Podle mého názoru je ale při prohloubeni tohoto tématu nutno se oprostit od úzkého formálního pohledu na otázky církevního majetku (ve "státní správě") stejně tak jako na otázky hospodářského zabezpečení církví v našem státě.
V první řadě musí jít o to, jakou roli chtějí církve hrát, jakou úlohu jsou ochotny převzít při nutné obnově občanské společnosti a při její činnosti. Jde při tom nejenom o sociologicky významnou úlohu náboženství pro soudržnost a etickou strukturu společenství státu, kde mají církve a naboženské společnosti nezadatelnou společenskou funkci, ale také o sociální, charitativní a výchovnou činnost ve společnosti. Tyto posledně jmenované činnosti jsou úlohou státu a církve těmito aktivitami posilují státní společenství. Za vynaložené úsilí na tomto poli jim přílsluší odměna za státotvornou a společensky prospěšnou činnost.
Církve se musí dopracovat k pochopení toho, že náboženská činnost církví je výlučná záležitost jejích členů. Zde se musí dojít k financovaní této činnosti z příspěvků věřících. Církve by měly usilovat 0 to, aby jim stát přiznal právo, vybírat jakousi „církvení daň", kterou mohou občané vykázat jako platby snižující daňovou povinnost daně z příjmu. To ovšem předpokládá, že církve vedou evidenci svých členů. Pokud je známo, existuje tato evidence v evangelických církvích, ale je dosud v katolické církvi neznámá. Tento deficit je třeba urychleně odstranit.
Církev skládající se ze členů musí být ale organizována tak, že všichni její členové mohou jako takoví mít právo vystupovat na veřejnosti. Jinými slovy: budoucnost církve je hlavně v rukou církevních „laiků” a nebude určována jenom kleriky. Zde je ovšem zapotřebí velmi mnoho osvětové práce uvnitř církví, hlavně uvnitř katolické církve.
To dále předpokládá, že církve budou ve státě povazovany za společenství veřejného prava se všemi s tím spojenými právy a povinnostmi. To ovšem může být možné jenom tehdy, když budou vykazovat – vedle tradiční hierarchické také – demokratickou organizační strukturu, tj. oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní. To vyžaduje v pravém slova smyslu občanskou ústavu církví v České republice po vzoru většiny švýcarských kantonů.
Církve se musí zapojit do kulturní, vzdělávací a osvětoví činnosti ve společnosti a pro společnost. To odpovídá křest'anske tradici stejně jako činnost charitativní. Protože však kulturní, vzdělávací, osvětoví a charitativní činnost je úkolem státní správy v jejích územních jednotkách – v obcích, městech, okresech a krajích jakož i celostátně – musí církve uplatňovat nárok na náhradu čistých nákladů s takovou činnosti spojennými.
Církve nesmí přistoupit na žadný způsob činnosti, která by měla podporovat stát na veřejnosti. Církve ale nejsou samy pro sebe, ale pro Iidi. Lidé, to jsou ale občané státu. Vztah mezi církvemi a státem nesmí obsahovat žadné těsné vazby, ale oboustrannou povinnost koordinaee a průběžného řešení nově se objevených otázek.
Jako katolicky křest'an bych si přál, aby všechny křest'anské církve v České republice vytvořily společnou pracovní komisi, která by byla stalým orgánem dialogu se státem. Dále bych si přál, aby se církve společně zaměřily na osvětu týkající se tématu náboženství jako součásti společenského života. Druhý vatikánský koncil (1962-65) zdůraznil, že Bůh je pro všechny a že chce blaho všech Iidí. Úloha a funkce náboženství v životě člověka je stále ještě zamlžena čtyřiceti lety t.zv. ateistické propagandy. Zde je nutno mnoho vysvětlovat a objasňovat. Nicméně nejdůležitější je ovšem věrohodnost a opravdovost církví a jejích příslušníků.
???
Pane Kohle, přečtěte si, prosím, ten Halíkův článek ještě jednou. Hned na začátku Tomáš Halík zdůrazňuje, že nebude mluvit jako "plánovač budoucnosti v nějaké manažerské kanceláři církve"... Kdo má uši k slyšení, slyš! :-)
Budoucnost církve
Čtenář ??? mně vyzývá k opětnému čtení Halíkova článku. To je mi poněkud podivné. Toto diskusní forum je přece něco jiného než základní škola a čtenáři píšící příspěvky nejsou ani žáci ani učitelé. Jestliže čtenář, který své jméno skrývá za třemi otazníky, nemá nic jiného k mému příspěvku říci, tak jeho výzva nemá pro mně žádný pozitivní účinek. Škoda. Rád bych se byl býval dozvěděl, co má k mým výpovědím co říci obsahově. Třeba se mu to podaří příště.
dodatek
Pane Kohle, samozřejmě jsem se podepsal - bohužel v grafické úpravě webu je potřeba jméno "přejet" myší, aby bylo čitelné. Ono "???" spíše vyjadřovalo můj údiv nad tím, že vás Halíkův článek zklamal. Já ho naopak považuji za vynikající. Proč? Právě proto, že se stejně jako Halík domnívám, že to, o čem bychom v souvislosti s budoucností církve měli mluvit, je spíše něco jiného než vámi proklamované "nové utváření vztahu mezi církví, resp. církvemi a současným českým státem". Z vašeho příspěvku jsem zmaten. Co znamená např. vaše "Církve nesmí přistoupit na žadný způsob činnosti, která by měla podporovat stát na veřejnosti."??? Přečetl jsem tu větu snad šestkrát, ale nedokážu si pod tím představit vůbec nic!
Všiml jsem si z několika vašich jiných článků, že vám Tomáš Halík z jekéhosi důvodu "leží v žaludku"... Pro mne ale tento jeho článek i jeho knihy představují velmi inspirující povzbuzení ke křesťanskému životu, k hlubšímu následování Krista. Jestli naše církev něco potřebuje, pak je to dobrá intelektuální a duchovní formace. Méně už potřebujeme ony "plánovače budoucnosti v nějaké manažerské kanceláři církve" neuroticky fixované na prosazování institucionálních změn (Sorry, ale krystalickým příkladem této tendence je celý váš příspěvek prošpikovaný perlami typu: "To dále předpokládá, že církve budou ve státě povazovany za společenství veřejného prava se všemi s tím spojenými právy a povinnostmi. To ovšem může být možné jenom tehdy, když budou vykazovat – vedle tradiční hierarchické také – demokratickou organizační strukturu, tj. oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní. To vyžaduje v pravém slova smyslu občanskou ústavu církví v České republice po vzoru většiny švýcarských kantonů."