Pozvání na bohoslužbu nebo plnění nedělní povinnosti?

Nad knihou Václava Vacka „Pozvání k Večeři Páně".¹

Václav Vacek je římsko-katolický kněz, ročník 1946. Knězem se stal v roce 1975 a působí v diecézi Hradec Králové. Od roku 1990 je farářem v Letohradu v podhůří Orlických hor. Jeho kniha Pozvání k Večeři Páně vznikla z kázání a promluv, které Václav Vacek pronášel během posledních třiceti let. Celou tuto dobu usiloval Václav Vacek s křesťany ve farnosti o důkladnou obnovu v chápání a praktikování eucharistie. Vodítkem a podstatným impulzem mu při tom byla liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu zakotvená v konstituci Sacrosanctum concilium z roku 1962.

Že katolický kněz mluví a píše o Večeři Páně, se může zdát neobvyklé. Skutečně, nepsaná (římsko-katolická) tradice vychází z toho, že o Večeři Páně mluví evangelíci, katolíci ale mluví o mši svaté respektive - po Druhém vatikánském koncili - o eucharistické slavnosti. Václav Vacek ale trvá na tom, že naše bohoslužebné setkávání je hlavně a podstatně Večeře Páně. To dokládá z Nového Zákona a z dokumentů prvotní církve. Bohoslužba se má konat ve smyslu toho, co nám Ježíš Kristus při hostině na rozloučenou se svými nejbližšími, se svými přáteli a učedníky odkázal a nakázal.

Naše nedělní bohoslužba by měla být také slavnostní hostina na Ježíšovu památku. Tak nám to ustanovil Ježíš Kristus sám. Účelem této slavnosti je zpřítomnění Ježíšova odevzdání pro nás. Je tam přítomen, aby se s námi stále znovu spojoval a sjednocoval. A tím nás vedl ke spojení a sjednocení s Bohem a spolu navzájem. Máme být společenstvím údů jako jedno tělo. Tím, že společně jíme chléb a pijeme z jednoho kalicha, máme účast na těle Kristově (1 Kor 10,16-17). - Jsou to neobvyklá slova, ale tato slova jsou dobře biblická, novozákonní.

Václav Vacek se brání všem pokusům a snahám těch, kterým se nezdá být tato vzpomínka na Ježíše Krista a zpřítomnění jeho spásonosného díla dost zbožná a nábožná. Mnohokrát připomíná, že bychom měli více přemýšlet o tom, jak Ježíšův odkaz v jeho smyslu naplňovat, než se snažit Večeři Páně „vylepšovat", aby byla zbožnější a nábožnější.

To považuji za velmi důležitý důraz, který možná mnohým tradičně katolickým uším zní neobvykle a cize. Mnozí z generace těch křesťanů, kterým je dnes šedesát a více let, si jistě vzpomenou na dobu, kdy jim byla ukládána povinnost „jít v neděli do kostela" a „navštívit mši svatou". „Svaté přijímání" bylo osobní, intimní spojení s „Pánem Ježíšem". Tím se bohužel stala připomínka Ježíšovy poslední večeře a jeho odkazu: „To čiňte na mou památku!", povinností, zvykem a soukromou pobožností. Z původního společného „lámání chleba" se stala osobní, soukromá, zbožná záležitost mezi jednotlivým křesťanem a Ježíšem. Zcela se zapomnělo na to, že tělo a krev Ježíše Krista znamená také jeho radostnou zvěst, evangelium, jeho nasazení za věc Boží mezi lidmi, jeho odevzdání na smrt i jeho vzkříšení. Rovněž se zapomnělo na to, jak bylo Ježíšovi důležité, aby jeho učedníci (= stoupenci, přívrženci, následovníci) tvořili společenství. A v neposlední řadě se pozapomnělo na to, že to celé je „eucharisteia", díkůvzdání Bohu za to všechno.

Václav Vacek chce fenomén svaté Večeře Páně osvětlit z mnoha stran a přiblížit dnešnímu člověku. Z knihy je možno čerpat mnoho podnětů pro vlastní úvahy a hlavně pro úvahy ve společenstvích, pro které je důležité slavit eucharistii, Večeři Páně v novém světle původního podání Nového zákona a nejstarších církevních tradic. Bylo by dobré a žádoucí, aby i v našich křesťanských církevních obcích - katolických i reformačních nebo husitských - se o tématech v této knize oslovených hlouběji diskutovalo, a tím se hledaly a nacházely cesty k hlubšímu pochopení a prožívání eucharistie, Večeře Páně.

Ostatně jde o to, být křesťanem. Chodit do kostela, plnit nedělní povinnost nestačí. Albert Schweitzer v této souvislosti poznamenal: „Nikdo se nestane křesťanem, když chodí do kostela, zrovna tak jako se nestane autem, když bude chodit do garáže!"

1Vacek, Václav, Pozvání k Večeři Páně. Vyšehrad, edice teologie, Praha 2008, 206 s., ISBN 978-80-7021-919-5.