Společenství a instituce

Text druhého šéfredaktora Getseman Jaroslava Vokouna ukazuje, že církev jako instituce není úplně totéž jako církev jako společenství. Jde o ukázku z malého kursu teologie obce, který v našem časopise tehdy vycházel. (Getsemany 050 - duben 1995)

V předcházejících částech kurzu jsme se zabývali vymezením obce a jejích funkcí. Dnes tento výklad doplníme o jedno hledisko, které nám pomůže vyřešit množství konkrétních problémů - z Teologie budování obce (F. Schwarz / C. A. Schwarz, Neu­kir­chen-Vluyn 1985) přebíráme důsledné rozlišování církve jako instituce a eklézie jako živého společenství. Toto rozlišení nemá být módní kritikou instituce, naopak, autorovi jde o to, že směšování těchto dvou pojmů vede k falešným očekáváním a následným zklamáním.  Naopak správné rozlišení obou pojmů pomáhá využít šance společenství i instituce.

Termín eklézie, společenství, vyhrazuje Schwarz tomu, co je smyslem a cílem veškeré církevní práce - společenství lidí, kteří mají osobní vztah k Bohu i k sobě navzájem a jejichž víra se projevuje ve světě láskou. Jde o lidi, kteří jsou fascinováni Kristem, a to je chrání před fascinací jinými věcmi. Eklézie je koinonia pneumatos, společenství svatých.

Naproti tomu označení církev, instituce vztahuje na všechno, co tomuto cíli slouží. Instituce a společenství tedy nejsou alternativy (nemusí být), instituce je prostorem, v němž kdykoliv může eklézie vzniknout. Instituce jsou předpoklady, které je možno zajistit, zorganizovat - přitom nejde jen o materiální věci, ale bez instituce bychom neměli ani Písmo, instituce zajišťuje zvěstování evangelia, udílení svátostí a další věci, bez nichž by eklézie nemohla být. Církev jako instituce má kontinuitu, kdežto společenství víry vznikají a zanikají - společenství je v různých fázích svého vývoje různě navenek aktivní, kdežto církev nese např. charitativní službu jako instituce nehledě na momentální stav víry pracovníků. Problém je v tom, že instituce může běžet i naprázdno, aniž vzniká společenství víry. Církev jako instituce má své (sebezáchovné) instituční zájmy, které je nutno registrovat, protože mohou být někdy i v rozporu s cílem eklézie. Eklézie bez víry nemá smysl, zatímco instituce může běžet i bez ní a na víru svých členů se raději neptá; eklézie usiluje o opravdové následování Krista, kdežto instituce se 28. strana zpravidla snaží nároky evangelia zmírnit; eklézie má spíše tendenci k exkluzivitě, kdežto instituce nechce nikoho ztratit. V dnešní době je instituce v krizi, a proto většinou nebrání vzniku eklézie, neboť si od toho slibuje svou stabilizaci. Cílem budování obcí však nemůže být zvyšovat religiozitu či stabilizovat stav členstva, ale pomoci lidem k víře a ke společenství s Bohem a lidmi. Církev jako instituce se nemůže stát eklézií a není jí to třeba vyčítat - neměla by však předstírat, že eklézií je. V optimálním případě lze vztah eklézie a církve vyjádřit obrazem mušle a perly, již v sobě skrývá a již živí.

Zatímco v církvi se jasná hranice mezi vírou a nevírou často ztrácí, je pro eklézii víra základem. Budování obcí proto musí být voláním k víře a k následování Krista. Toto volání je zároveň z definice volání ke společenství s Bohem a s lidmi - obec buduje pouze takové kázání, z něhož je patrné, že Boží vůli můžeme naplnit pouze jako společenství, nikoli jako izolovaní jednotlivci. Nový život v Kristu je život s druhými lidmi. Nositelem tohoto volání ke společenství není jednotlivec, ale společenství. Všude lze najít dva nebo tři, kteří věří a sdílejí svou víru, a toto společenství se pak otevírá dalším lidem - evangelizace je tedy takovýto samozřejmý proces, nikoli nárazová akce. Obsahem evangelizace je „jednoduché evangelium", „stručný souhrn víry", tedy to, co nás skutečně nese, z čeho opravdu žijeme, co se nás týká a co nás naplňuje radostí, žádné složité teorie. Základem je zvěstování jména, v němž jsme spaseni, a skutků s tímto jménem spojených. Bůh sám, jehož jméno dosvědčujeme, v tom projeví svou moc a vyprovokuje rozhodnutí víry. Instituce vychovává propagandisty, eklézie svědky pro Krista. Svědek pro Krista je však při vší výřečnosti bezmocný, pokud tu není eklézie, která svým životem dosvědčuje vážnost a pravdivost jeho slov.  Zkušenost ukazuje, že co lidé mnohokrát slyšeli a ignorovali v kázání, to přijmou v osobním rozhovoru.

Je jistě správné poukazovat na to, že nás Kristus dal dohromady nehledě na naše sympatie, to však nevylučuje, že bratrství, sesterství a přátelství je v eklézii zakusitelnou realitou. (Odvolávání se na .objektivní skutečnosti" je typické pro církevní instituci. Eklézie se ptá, jak se tyto objektivní skutečnosti projevují v jejím životě - jedno a druhé se totiž nevylučuje, ale doplňuje.) Testem jeho pravosti je však otevřenost pro nové příchozí.

Společenství eklézie je společenstvím v naslouchání, modlitbě, slavení a práci. Tyto čtyři faktory se navzájem podmiňují a doplňují, nikoli vylučují: práce není alternativou modlitby!

Eklézie je odkázána nejen na dar víry a na milost, které nejsou v našich rukou, ale i na konkretizaci daru milosti v jednotlivých charismatech. Zatímco pro instituci mohou být charismata rušivý prvek, eklézie je bez charismat nemyslitelná. Bůh dává eklézii vše, co potřebuje pro budování obce. Budování obce a charismatika jsou tedy totéž. Charismata jsou Boží dary pro budování obce - to je jejich teologická definice. Eklézie je schopna rozpoznat charismata svých členů, modlí se za charismata, která potřebuje.  Přitom se zpravidla obejde bez nápadných charismat, jako je mluvení jazyky (které tím nemá být odmítnuto), ale neobejde se bez řady obdarování nenápadných a neobdivovaných. Je též nutno mít jasno v tom, co je úkolem všech pokřtěných a k čemu je nutné speciální charisma, protože zaměňování těchto dvou věcí působí velké škody. Každý má své charisma pro budování obce, druzí mu pomáhají toto charisma rozpoznat a současně jej nesou svými charismaty.

Rozlišování mezi církví jako institucí je zvláště důležité pro ty, kdo jsou aktivními zaměstnanci či dobrovolnými spolupracovníky instituce. Je třeba, aby vydrželi toto napětí mezi institucí a eklézií, aby se nestali pouhými funkcionáři a nezapomněli, že všechna jejich instituční angažovanost může mít jediný cíl v tom, že lidé přicházejí k víře a žijí nový život s Bohem i lidmi.

Přes drtivou kritiku institučních církví považují autoři knihy za možné budovat obec i v té nejbyrokratičtější církvi bez čekání na reformy, jejichž příchod však růst eklézie urychlí. Ti, kdo instituční církve opustili, většinou skončili budováním nových institucí a dále se nedostali: „Srdcem Božím nehýbe vůbec otázka, jak může být církvi zajištěna její chabá finanční báze, aby nezahynula na úbytě. Boží srdce tluče pro hříšníky, pro chudé a slabé. Těm se má dostat odpuštění, osvobození a právo. Boží lásce nejde o to, aby tito lidé stabilizovali církev, aby jí opět pomohli ke společenské prestiži. Bůh chce, aby nalezli společenství s Otcem, Synem a Duchem svatým, s bratřími a sestrami.

Je nejvyšší čas, aby námi hýbalo to, co hýbe Božím srdcem. Strach církve o existenci je dubiózní motivací evangelizace a vede k její degeneraci v propagandu."