Rozhovor s Bernhardem Häringem

Slavný katolický morální teolog Bernhard Häring (1912-1998) poskytl Getsemanům následující exkluzivní rozhovor koncem roku 1992. (Getsemany 26 - únor 1993)

Getsemany: Milý pane profesore, jak hodnotíte současnou situaci v naší katolické církvi, zejména v západní Evropě?

Prof. Häring: Já osobně se ji mohu pokusit zhodnotit pouze na základě pohledu na církev v jiných částech světa a srovnání s církví tam. Vracím se právě ze setkání s africkými teology, duchovními a laiky. Společně pracují na přípravě celoafrického synodu, který by měl započít v příštím roce (1993). Existuje tu tolik pohybu, tolik úžasných rozmachů v místních církvích... Ponechají v Římě místním církvím Afriky a celé africké církvi svobodu, aby vzala inkulturaci do vlastních rukou? Církev Afriky by mohla být velmi obohacujícím přínosem pro celou církev, povzbudí-li ji ostatní místní církve i Řím k tomu, aby se nechala vést Duchem Božím a svým tvůrčím talentem. Předně má velkou schopnost prožívat a umožňovat prožít spásu a uzdravení jako jednotu. Stejně tak myslím na mimořádný rozmach v Latinské Americe a podobně v některých částech Asie. Malicherná a panovačná kritika zvnějšku - např. kritika latinskoamerické teologie osvobození - povede jen k ochuzení celé církve.

A teď k situaci v západní Evropě: obraz komunistického nepřítele již jaksi chybí. Budeme hledat nové obrazy nepřítele, aby bylo proti čemu bojovat? Pro Boha, ne! Takovému pokušení je třeba se postavit. Jde o to, vidět pozitivní možnosti. Někteří Římané a Římánci nalezli svůj nový obraz nepřítele v „sekularizaci" naší kultury. Sotva ale takoví Římánci rozlišují mezi sekularizací a sekularismem. Sekularizace jako děj, který je v plném chodu již dvě století, odsakralizovala se církevní moc; ukazuje, jak je ono impozantní sakrální divadlo směšné. Jako příklad za mnohé jiné uvedu jen titulaturu hodnostářů: "čestný prelát Jeho Svatosti" (každé z těch slov má pro moderně myslícího člověka nevábný přídech - ale ještě nevábnější je pro niterně svobodného křesťana, který vychází z evangelia), Eminenza Reverendissima: „nejvýše ctihodná Výsost", Eccellenza: „nejctihodnější Vznešenost". Dokonce se v římských dokumentech čítá ještě o audiencích u sanctissima nebo beatissima (tedy papeže). Není potřeba být teologem, aby člověk nahlédl, jak ostře takové tituly protiřečí evangeliu. Jsou výrazem patologické celkové situace, zjevně jen špicí ledovce nepřiměřeného chápání autority. Totální krach centralistického a absolutistického komunismu, jehož mocenská špička chápala sebe samu jako historicky vyvoleného vykladače socialistické pravdy, je podnětem k zamyšlení i pro církev. Pavel VI. odložil tiáru, trojitou zlatou korunu. Papežský trůn byl postaven o něco níže. V posledních letech však centralistické restaurující úsilí určité části vatikánských úřadů a tlak k absolutnímu konformismu i vůči omylným naukám znovu zřetelně zesílilo, ba zčásti je ještě silnější, než bylo před koncilem. Zbytečně tak byly vyvolány těžké poruchy a napětí. Právě v nynější chvíli je cítit, že jednota musí jít ruku v ruce s dodržováním principu solidarity. Chceme a potřebujeme jednotu, nikoli ale uniformitu. Chceme solidaritu, ale s plným doceněním plurality kultur...

Současný systém jmenování biskupů a ustanovování teologů výhradně Římem vyžaduje nesmírné množství informací (ze spisů církevní bezpečnosti), což znamená vážné narušení vzájemné důvěry. I ono silné, ba přespříliš silné zdůrazňování papežských nauk nepocházejících ze zjevení smývá hranice základů víry a mate lidem hlavy. Doufám však, že nynější vysoká horečka způsobená uvedenými okolnostmi brzy přivolá radikální léčbu: kolegialitu, subsidiaritu, uznání vlastní odpovědnosti místních církví, obnovení vzájemné důvěry na všech rovinách a mezi všemi rovinami. Očekávání do budoucna, která mají mnozí lidé podobná jako já, se zakládají na rozpoznání patologické situace, ale i mnoha ozdravných sil, směřujících proti chorobě. A tyto ozdravné síly se sbírají všude v celé světové církvi, ve všech částech křesťanstva. Petrovská služba by dnes či zítra mohla být službou ekumenicky obecně uznávanou, kdyby byla konána v duchu papeže Jana XXIII. a kdyby byly odbourány všechny rušivé struktury, které do církve vešly v posledních sedmi staletích nápodobou evropského, především francouzského centralismu a absolutní monarchie. Silné veřejné mínění nám dává naději.

G.: Co si myslíte o ekumenickém hnutí v současnosti?

H.: Ekumenický rozmach a ekumenická ochota k obrácení, jakou jsme od dob Jana XXIII. prožili, je velkým divem milosti. Ekumenické smýšlení a ekumenické snahy rostou na téměř všech rovinách, především od základny.

G.: Říká se ale, že i v tomto směru dochází ke stagnaci.

H.: Sekretariát pro jednotu křesťanů je setrvale věrný ekumenickému hnutí. Jiné vatikánské úřady jsou však jako balvany v cestě. Dvojstranné a mnohostranné oficiální ekumenické rozhovory došly k velkolepým výsledkům. Jako příklad může sloužit práce anglikánsko-římskokatolické komise. Diskuze vycházely z žité víry: „Co znamená tato výpověď víry pro můj život, pro život mé obce?" Reakce Kongregace pro věrouku přišla ne jako studená sprcha, ale jako opravdové krupobití. Její odpověď za prvé nevychází jen a jednoduše ze slova Božího a za druhé neuvažuje na základě víry, jaká je prožívána v nejživějších katolických obcích a místních církvích, ale na základě abstraktních římských formulací. Současnou stagnaci lze v tomto bodě překonat jen tehdy, budou-li výsledky Komise pro dialog vyňaty z kompetence Kongregace pro věrouku. Všechny místní církve, všechny biskupské konference, a pak skutečně reprezentativní synoda by si je měly „přivlastnit", přezkoušet a doplnit. Myslím, že existuje značná shoda i co se týče těchto názorů. V tomto směru mají a musejí být shromažďovány síly ku pomoci.

G.: O jaké církvi sníte?

H.: Helder Camara, Ernst Bloch a mnozí jiní tvrdí, že sen jednoho člověka zůstává snem - ale sen tisíců a miliónů lidí, ochotných pro svůj sen něco vykonat, tvoří dějiny. Sním o církvi naplněné sourozeneckým duchem, o učednicích a učednících Kristových, kteří se navzájem uznávají ve své důstojnosti a milují, kteří se sytí vydatným pokrmem evangelia, společně svoji víru zpívají, tančí a dosvědčují v životě...

G.: Jaké změny byste sám zavedl, kdybyste například mohl nějak změnit platné církevní právo?

H.: Protože vím, že sám nemohu nic rozhodovat, vyprávím svým čtenářům, vám i mnoha jiným, svůj sen o pastýřském listu papeže Jana XXIV. z 1. 1. 2001:

Milované sestry a bratři, Křesťanstvo dnes na své pouti vstupuje do třetího tisíciletí. Nejniternější touhou nás všech je, aby se splnila modlitba Ježíšova srdce - „aby všichni jedno byli". Koncilem vstoupila katolická církev do věku ekumenismu, připraveného již ostatními částmi křesťanstva. Můj ctihodný předchůdce papež Pavel VI. měl odvahu říci, že papežství ve své historicky zatížené podobě může být hlavní překážkou. Započal důležité reformy ve správném směru. Zpátečníci však až dosud dělali těžkosti. Milý Jan Pavel I. vyjádřil s prorockou jasností, že na cestě ke znovusjednocení „je kolegialita zkušebním kamenem a známkou katolicity." A již detailně rozmýšlel, co to bude znamenat pro vykonávání a ekumenickou přijatelnost Petrova úřadu. Teď jde o to, podniknout odhodlaně rozhodující kroky v tomto směru.

Prvním krokem, který musíme bezprostředně vykonat, je pokorné zhodnocení dějin papežství. Ať celý svět vidí, že z těchto dějin se chceme učit s ochotou k obrácení. Upamatujme se na počátky petrovské služby, jak jsou vyjádřeny Písmem svatým a nejstarší tradicí. To podstatné zřejmě nalezneme v Ježíšově instrukci, že ani Petr, ani ti druzí nemají dále sdělovat vyznání „ty jsi Kristus," dokud ještě očekávají mesiáše s pozemskou mocí. Petr je nejenom sám pokoušen, ale je i sám nazván pokušitelem, dokud nepřitaká Mesiáši pokornému, nenásilnému, ochotnému trpět (Mt 16). Petr bude moci své bratry, své sourozence ve víře posilovat teprve tehdy, až se sám zcela radikálně obrátí v Božího služebníka, k naprosté pokoře, a až je sám připraven raději trpět než jiným připravovat utrpení. Poněvadž Otec povýšil Mesiáše pokorného a ochotného snášet utrpení. Jedním z hlavních důvodů rozdělení církve bylo zapletení římských biskupů do světských bojů o moc, dokonce do válek, a příliš světská představa o vykonávání církevní, obzvláště papežské moci. Jedním z nejostudnějších znamení, s nímž jsme se doposud nevypořádali, byly a jsou nesmyslné, nebiblické tituly hodnostářů. Proto nařizuji, aby byly s okamžitou platností všechny tyto nesmyslné tituly zakázány: nikdo nesmí Petrova nástupce uvádět do hanby tím, že ho bude nazývat Sanctissimus, Beatissimus, Jeho Svatost a podobně. Již neexistují žádní „čestní preláti Jeho Svatosti". Nebudou již žádní „nositelé purpuru"; vždyť již v Bibli to je symbol zapletení se do nespravedlnosti a hříchu světa. Nesmějí již existovat mezi následovníky apoštolů žádné eminence a excelence. Každé připodobnění Petrova úřadu monarchickým formám vlády musí být vymýceno. Proto se církev musí bez výhrad navrátit k synodální ústavě, jak to bylo v prvních staletích, ba dokonce v prvním tisíciletí samozřejmé.

Papežství také není žádný druh dědičné monarchie. Proto papež sám nebude jmenovat volitele svého nástupce. Biskupské konference spolu s papežem budou neprodleně uvažovat, jak by se místní církve mohly na papežské volbě podílet. Co se týče jmenování, popřípadě volby biskupů v celém světě, vraťme se neprodleně k praxi prvního tisíciletí. Poučme se přitom z praxe ostatních částí křesťanstva, především sesterských pravoslavných církví. Ohled je třeba vzít i na novou situaci. Význam a pravomoci biskupských konferencí a patriarchátů budou podstatně zvětšeny, znovu v souladu se synodální ústavou církve prvních staletí. Dosavadní systém diplomatické služby římskokatolické církve bude zásadně pozměněn. Spojení a spolupráce římského biskupa s místními církvemi, patriarcháty a biskupskými konferencemi není diplomatické povahy, nýbrž výrazem a službou obecenství lásky, spásy a záchrany. Detaily budou v nejbližší možné době rozhodnuty zvláštní biskupskou synodou. Pokud by z vůle této synody měla na místo dosavadního diplomatického sboru nastoupit služba pro „justitia et pax", bude se změna dít na základě společné porady, zřejmě se záměrem, aby nešlo o zástupce Říma ustanovované Římem, ale o zástupce patriarchátů a biskupských konferencí pro synodální orgány a pro službu spravedlnosti a míru. Papeže bude ve všech záležitostech světové církve podporovat permanentní synoda.

Pečlivá teologická interpretace dokumentů Prvního a Druhého vatikánského koncilu ve světle Bible a nejstarší tradice ukazuje, že výkon nejvyšší učitelské autority římským biskupem je zcela zapojen do celku církve. Papež není takříkajíc jakýmsi učitelem zvnějšku a svrchu. Je vázán tím, aby vyjadřoval víru celé církve, popřípadě jí umožňoval vyjádřit se. Je zavázán ve zcela zvláštní míře, aby se v naslouchání a modlitbě účastnil učednického obecenství církve. Musí vědět a dosvědčovat svou praxí, že všichni stojíme pod slovem Božím a máme se nechat vést Duchem pravdy, Duchem Svatým. Z toho plyne, že my všichni, zcela zvlášť ale římský biskup, musíme vždy mít na paměti, že „Duch působí ve všech, skrze všechny a pro všechny." Papež se musí učit, co se v církvi skutečně ve svobodě svědomí a smyslu pro víru věří. Ve věcech, které nejsou zjeveny - a zvláště v nově se vynořivších otázkách - nesmí existovat tabu. Zaujímá-li k nim římský biskup stanovisko, musí pečlivě dbát na to, co je skutečně čestně přijímáno. Čím více římský biskup naslouchá všem hlasům poradní synody a čím více je ochoten se učit, tím spíše bude jeho hlasu nasloucháno.

My všichni jsme součástí putujícího lidu. Musíme společně naslouchat Božímu slovu a pokoušet se rozumět znamením času. Jako lidé se smíme dopustit chyb, musíme si je však co nejdříve přiznat a nikdy nesmíme přestat se navzájem učit. Z těchto a jiných důvodů s okamžitou platností ruším ona ustanovení Kodexu kanonického práva, která vykládají nesouhlas s ne-neomylnými papežskými naukami jako trestný čin (sr. CIC, c. 1371, §1). Omezuje-li se nespravedlivě svoboda čestné diskuze o palčivých problémech vynucenými přísahami věrnosti a hrozbami trestem, nemůže ani římský biskup, ani jeho poradní synoda skutečně vědět, co je v církvi opravdu věřeno a přijímáno. Ilustrujme zcela konkrétně: Otázka, zda mohou ženy být dovoleně a platně svěceny pro kněžský úřad, obzvláště pro eucharistickou službu, nesmí již být tabuizována. Římský biskup spolu se synodou biskupů mohou rozhodnout, poté, až bude otázka na modlitbách, ve svobodné diskuzi a na základě zkoumání vyjasněna, a vytvoří se jednoznačný, svobodný konsenzus. Palčivé otázky jako je uskutečňování odpovědného předávání života a pastorace rozvedených budou brzy náležet k ekumenickému dialogu s ostatními částmi křesťanstva. To samozřejmě předpokládá hluboký a obsáhlý dialog uvnitř katolické církve samotné. Obojí musí jít ruku v ruce.

Potřebujeme nové struktury přijímání výsledků bilaterálního ekumenického dialogu. Jakýsi monopol Kongregace pro věrouku v této otázce se prokázal jako překážka. Nejbližší biskupská synoda tedy má stanovit nové podmínky, kterými má být zaručeno přijetí výsledků dialogu na široké základně. Modlitba našeho Pána „aby všichni jedno byli" se přece týká všech křesťanů na všech rovinách. Podstatným úkolem nástupce svatého Petra jistě je eucharistická podoba církve. Musí se zaručit, že všechny místní církve obdrží ze svých vlastních řad dostatečný počet předsedajících eucharistické slavnosti a eucharistické obce. Nemůžeme předepisovat Duchu Svatému, aby uděloval povolání pouze kanálem celibátního závazku. První křesťané se všude, kde byla přijata víra, ihned starali o pravidelné slavení eucharistie... (Konec vysněného pastýřského listu. Začátek společného „snění".)

G.: Biskup Davídek a jeho spolupracovníci vyvinuli v situaci „když šlo o přežití" alternativu k tradiční struktuře církve: malé skupiny, ženatí duchovní, vydělávající peníze v běžném zaměstnání a navenek vystupující jako normální křesťanští laici, velmi pružné a neformální vztahy a řády. Na druhou stranu však byla tradiční struktura církve tímto vývojem poškozena, nalomena a přeměněna. Co si myslíte o legitimitě, vhodnosti a budoucích možnostech tohoto kroku?

H.: Pokusme se pochopit situaci ve vaší zemi s ohledem na celou církev. Srovnal bych ji s církví Číny: kdyby papež mučednické, utrpením vyzkoušené církvi Číny dal neomezené právo, aby si sama volila biskupy a od zvolených nepožadovala více než požadovala církev prvního tisíciletí - dosvědčit společenství s papežem - mohla by se čínská církev jistě brzy těšit mnohem větší svobodě. Vatikán dosud tento krok neučinil, zajisté i proto, že by se tím vytvořil precedens pro návrat ke staré praxi. Proč však má „Řím" na sebe brát zátěž jmenování 5000 biskupů světa? To přece je nadlidská zodpovědnost. - A nadto by papež sotva mohl prokázat větší službu ekumenické přijatelnosti svého úřadu a prospěchu, atmosféře důvěry v celé církvi, než kdyby se vzdal kreace pěti tisíc biskupů v Římě. Nikdo přece nevěří, že to papež dělá sám nebo by to i jen mohl sám dělat! Pokorné sebeomezení petrovské služby by mohlo mocně posílit její vliv. Rozumné uspořádání situace takzvaných podzemních biskupů a kněží ve vaší zemi by bylo ohromnou šancí pro celou církev, totiž pro zavedení normálního stavu v křesťanských obecenstvích všude po světě: nejde myslím o nic menšího než o eucharistický rozměr církve. Každý křesťan má základní právo na eucharistii. Každé křesťanské obecenství (přehledné velikosti!) má právo na předsedu obce, který současně předsedá slavení eucharistie. Obě funkce patří dohromady. Uspořádala-li by se smysluplně a spravedlivě situace ve vaší zemi, bylo by to prorocké znamení pro eucharistickou církev, slavící ve všech svých obcích pravidelně eucharistii a čerpající z tohoto středu života svoji sílu víry a radost. „To čiňte na mou památku! Vezměte a jezte všichni!!" To je Ježíšův nejposvátnější odkaz, jeho pověření lásky. Toto centrální pověření zjevení nesmí být podřizováno pouhé lidské tradici. S bolestí pomysleme na čtyřsetletou historii Latinské Ameriky, Filipín atd.: kněží byli vesměs „importovaní". A většinou byl i jejich počet tak malý, že většina věřících mohla stěží nebo jen několikrát přijmout eucharistii. Tak se církev nemohla inkulturovat a ještě hůře: nemohla vůbec uskutečnit svou vlastní eucharistickou podobu.

G.: Co byste poradil naším ženatým kněžím a biskupům, kteří se nyní, po letech nebezpečné kněžské služby, mají nechat podmínečně vysvětit a stát se jáhny, v lepším případě řeckokatolickými kněžími? Postižení prožívají svoji situaci často tak, že jim má být zvráceno celé jejich povolání a zakořenění, má jim být ve jménu mocenského sebeprosazení odňata jejich obec a jejich služba a má být zpochybněno vše, co v minulosti vykonali v oblasti svátostí.

H.: Tady je dobrá rada drahá, obtížná. Vážně míněná křesťanská rada by však měla být v linii toho, co jsem právě uvedl. My všichni se musíme solidarizovat v zásadních otázkách naší víry, naší ortopraxie. K tomu patří také, že se solidárně budeme obracet na Řím a požadovat neúnavně základní právo křesťanů a křesťanských obcí: právo na pravidelné slavení eucharistie pod vedením mužů (a žen?), kteří sdílejí svůj život s obcí a mohou posilovat její víru a její lásku. Za normálních okolností to mají být lidé, kteří jsou v eucharistické obci opravdově zakořeněni. Co můžete dělat? Domnívám se, že touto tolik palčivou otázkou prostě nemůžeme zatěžovat jenom vás samotné. Všichni jsme tázáni: co můžeme dělat, aby byla tato otázka řešena smysluplně, férově pro všechny zúčastněné i s ohledem na celou církev? V poslední době jsem stále znovu slýchal o této otázce hovořit lidi z různých vrstev. Je přímo hmatatelné, jak hluboce se tato otázka dotýká věřících zde i v jiných zemích. Jako svědkové víry máte vy první právo pozvednout svůj hlas: nepozvedáte ho přece jen pro sebe samotné. Bůh vám dal prorockou roli v jedné ze základních otázek církevního, křesťanského života. Mluvíte za všechny. Právě tak, ale ještě více, máte právo očekávat od nás, že sjednotíme své hlasy s vaším. Dej Bůh, aby se tak stalo po celém světě!

G.: Děkujeme Vám, pane profesore, za vaši solidaritu a velkorysou starost o nás a přejeme Vám požehnané Vánoce.

H.: I já přeji vám všem milost a Boží požehnání při vašem nasazení pro evangelium.

Rozhovor připravil a přeložil Jan Spousta.