1. Protestantská koncepce církve
Podle augsburské
konfese je církev charakterizována dvěma znaky: (A) čisté kázání
evangelia a (B) řádné vysluhování svátostí, reformovaná
konfese k tomu dodává ještě třetí znak (C) církevní
kázeň.
Jistě by se dalo
diskutovat o tom, jestli tato definice církve je vyčerpávající
(vznikla v době 16. století, tehdejší diskuze reagovala na
jinou situaci církve a života společnosti) a jestli je jedinou
možnou definicí. Dějiny protestantské teologie ukazují, že
každá doba hledala svou definici, ať už to byl pietismus 18.
století nebo liberální teologie století 19. Jsem si jist, že i
v 21. století se dějí v evangelické teologii pokusy
najít definice církve, debata by to mohla být zajímavá, ale
v této chvíli nemohu říci, jestli správná. To by bylo na
jinou diskuzi.
Já se chci držet
ve své vizi právě toho, co předkládá Augsburská konfese.
Domnívám se, že nás to drží při rozletu v úvahách o
vizi církve při zemi, tedy ještě v lůně pravověří, tedy
v rámci apoštolské tradice. Církev se nerozprostírá jen
v horizontální rovině, na rovině mezilidských vztahů, ale
je společenstvím, které je jaksi již jednou nohou již
eschatologické rovině, tedy církev má i svůj vertikální
rozměr, vztah lidí k Bohu a Boha k lidem skrze Boží
slovo a svátosti. Kde jinde se můžete setkat se slovem Božím a
svátostmi, tedy s Kristem než v církvi a skrze existenci
církve, ať už ta či ona forma církevnosti různá co do způsobu
vedení a spravování církve. Můžeme říci, že církev je
v tomto ohledu nenahraditelná. Církev je tělo Kristovo a to
je víc, než jen spolek těch, kteří se vzájemně chtějí nést
a přijímat.
2. Současný stav ČCE
Současný stav
ČCE nemohu vyčerpávajícím způsobem popsat, ale mohu vycházet
ze své praxe evangelického faráře.
Základní znaky lidové evangelické
církve.
Působím na
venkově, na úpatí Vysočiny. Vysočina je oblast, kde se v době
rekatolizace (17. a 16. století) udrželo hnízdo tajných
evangelíků. To připomínám proto, že tato historie stále silně
ovlivňuje povědomí lidí, především evangelíků. Vysočina se
vykazuje dlouhou pamětí. Tato minulost ovlivňuje evangelíky, řekl
bych (tedy ty evangelíky, které tak můžeme zvát) víc negativně
než pozitivně. Proč tak soudím? Jednak proto, že drtivá většina
lidí (čím starší, tím více) jsou zahleděni do minulosti (což
je právě ta vize či spíše ne-vize církve). Minulost, to je ten
zlatý věk, jak by řekl Ovidius, to je to původní evangelictví,
to je ta doba téměř mytických hrdinů, téměř jako z Homéra.
Tak to lidé (evangelíci) často nereflektovaně prožívají.
Utrpení tajných evangelíků a exulantů mnozí dnešní evangelíci
prožívají více než utrpení našeho Pána Ježíše Krista na
kříži a budování sboru v prvních letech po tolerančním
patentu prožívají něco jako apoštolskou dobu budování prvotní
církve. Tedy co bylo v čase před tím, jaksi už neexistuje.
Minulost takto prožívají zvláště proto, že současně vidí,
jak se církev pomalu ale jistě smrskává na malé hloučky ještě
věřících. Z celých velkých evangelických rodin zůstává
aktivním věřícím třebas jen jeden jediný, ostatním je to
úplně jedno, ba mnozí pokřtění, náboženstvím odkojení a
„vykonfirmovaní" žijí v jakési permanentní ostražitosti
a nepřátelství vůči evangelickému sboru (co kdyby něco chtěl).
Vlastně je to dost depresivní. Těžko se mi mluví vůbec o nějaké
vizi církve. Někdy se přistihuji, že mám vizi tak na týden
dopředu.
Působím
v církvi, která by se dala charakterizovat jako lidová
církev. Co si pod tím představit? Kdo to nezažil, je to asi
nepředstavitelné. Hlavní znaky lidové evangelické církve na
Vysočině:
a) Pohřby. Pohřbů se účastní celá vesnice, takže je to
jedinečná příležitost vtáhnout širokou veřejnost do
bohoslužebného dění, schválně říkám do bohoslužebného dění
a ne do kázání).
b) Evangelické rody. Které farář několik let horko-těžko
rozplétá, aby se v nich aspoň trochu vyznal.
c) Křty. Tedy ve vědomí lidu spíše křtiny. Říká se: „pane
faráři, pokřtěte nám to na evangelicko".
d) Svatby. Ty jsou spíše sporadické.
e) Neochota nebo jen velmi malá ochota (často jde o omezený okruh
lidí, kteří se dobře znají) se před druhými a s druhými ve
sboru sdílet. Toto je provázeno ostychem před druhými ve sboru,
před nevěřícími a hlavně před farářem.
f) Vyprázdněnost znalostí Písma a učení církve. Je to
zvláštní: téměř nulová znalost Písma a to v kraji, který
se kdysi mohl vykázat skvělými písmáky. Jistě jsou i tací,
kteří Písmo pravidelně čtou a znají ho, ale jde spíše o
výjimky. Neznalostí myslím to, když čtenář bezradně listuje
Biblí a hledá Nový zákon.
g) Televize. Televize brutálně ničí celkově venkov a jeho
kulturu a odsává lidi nejen od sborových aktivit. Ve městě se to
přece jenom nějak ztratí.
h) Role faráře. Farář je vnímán jako profesionál, jako garant
morální čistoty, často je vnímán jako úřad, často také jako
celebrita vesnice, ale často také jako ten, pro co mají Němci
geniální slovo, tedy Seelsorger, tedy nejen kazatel, učitel dětí,
ale ten, který může pomoci v těžkých životních krizích,
kterému se lidé svěřují, který je ve víře doprovází. Od
faráře se očekává, že má na všechno odpověď, že ihned po
svém příchodu na sbor navštíví evangelické rodiny, že přivede
děti a mládež k víře, že oživí spící členy sboru, že
bude rozumět všem technickým záležitostem, že bude spravovat
úřad.
Jací lidé tvoří evangelický
sbor lidové církve
Můžeme mluvit o
třech okruzích:
a) Jádro sboru, věrní členové, často dost ochotní nést
časové, finanční i pracovní náklady na život sboru. Jsou to
lidé, které bychom v rámci vesnice (kde všichni o sobě něco
vědí a všichni jsou na očích) mohli nazvat skutečnými
vyznavači. Farář se o ně může často opřít.
b) Členové sboru, kteří se občas objeví (nejen jednou za rok,
ale i častěji).
c) Pak jsou tam lidé, kteří se objeví, jen když něco potřebují
(pohřeb a křest). Vztah těchto lidí bychom mohli přirovnat ke
vztahu k zubaři. To by se dalo popsat takto: „Já vím, že
tu je fara a kostel, že tam je farář, platím symbolickou částku
(salár na způsob zdravotního a sociálního pojištění), aby se
neřeklo, zatím faráře nepotřebuji, ale když to přijde, vždy
je nějaký k dispozici, prostě jako zubař, u kterého jsem
také v evidenci. Víc od církve nepotřebuji, protože
návštěva církve je stejně nepříjemná jako návštěva
zubaře."
Jakou mohu mít
vizi v rámci této církve? A) Mohu mít tendenci církev
lidovou změnit v církve vyznávající, B) Mohu církev
lidovou akceptovat a vycházet vstříc jejím požadavkům. C) Ani
jedno ani druhé, ale čekat, že se situace sama nějak vyřeší
(třeba tím, že zanikne časem nebo že se stane zázrak). D) Mohu
odejít a hledat zcela jiné formy církve, což je spíš popřením
vize pro lidovou církev.
Ad A) Tato
vize je sice možná, ale téměř neuskutečnitelná v podmínkách
tradiční vesnice, kde je stále církev jednou ze součástí
veřejného života. Vyznavačská církev by v rámci vesnice
žila spíše uzavřeným životem jako cizorodý element, kterému
by nikdo zvenčí nerozuměl. Dále by to dopředu vyloučilo lidi,
kteří se z různých důvodů nemohou proměnit ve vyznavače
v rámci vyznavačské církve, ale přesto chtějí nějak
patřit k církvi a jsou věřícími v křesťanském
slova smyslu. Tuto vizi zavrhuji jako sice možnou, ale naprosto
nepastorační.
Ad C) Čekat
až se situace vyřeší. To může znít velmi zbožně, jako že to
za nás vyřeší Duch svatý. Ale znamená to vposledku rezignaci,
což je jiným způsobem řečeno, že už ani v moc Ducha
svatého nevěříme, neboť jeho moc s námi také nic
nenadělá.
Ad D) To
je popření jakékoli vize.
Ad B) Považuji
za schůdnou cestu. Akceptace lidové církve, ovšem ne nekriticky,
ale se snahou nosné prvky křesťanství akcelerovat a vyprázdněnou
tradici či zvykovost eliminovat až vymýtit.
Jak to dělat?
Proto volím
definici Augustany (Augsburské konfese), která mi tvoří základ
pro smysluplnou vizi lidové evangelické církve na venkově
tradičních oblastí jako je Vysočina.
Základní těžiště:
a) Konfesijní
čitelnost ruku v ruce s otevřeností vůči ekuméně.
b) Zvěstovat
evangelium a vysluhovat svátosti. Nejlépe se to demonstruje na
příkladě pohřbu: církev má jedinečnou možnost tváří tvář
smrti, nad rakví člověka vyslovit to, co ostatní svět vyslovit
nemůže a často ani nechce.
c) Bohoslužba.
Pracovat na celkovém zkvalitnění bohoslužby. Tedy, neupadat do
povrchních forem, frází, církevního jazyka, nestavět na
subjektivitě kazatele a jeho kazatelských schopnostech, nebýt
v zajetí minulosti, ale snažit se o to, aby bohoslužba byla
výrazem dnešní (tedy, současné) slavící církve, tedy vyhýbat
se archaismům a již nesrozumitelným znakům a symbolům a řeči
(Příklad jeden za všechny: neužívat kralickou bibli, jenom
proto, že je to evangelické stříbro a jenom z úcty
k tradici, ale používat Písmo v současné češtině).
Řekl bych to takhle: slavit bohoslužby bez upatlanosti, aby to
nebyl patvar bez ladu a skladu, nezáživný a uplácaný „tak jak
to přišlo pod ruku". Je třeba promýšlet liturgii bohoslužby
ne jen z hlediska ortodoxie a z hlediska teologie, ale
také z hlediska estetiky a kultury jazyka i formy komunikace.
Bohoslužba by měla být vysoce profesionálním útvarem (řečeno
takto nehezky). Neměla by se slavit bezmyšlenkovitě jenom z úcty
k tradici ve smyslu „jak jsme to dělaly sto let před námi".
Projev bohoslužby je jakousi výkladní skříní toho, čím
vnitřně církev žije. Církev jako celek je viditelná více či
méně při slavení bohoslužby. Nikde jinde. Diakonii, sociální
službu lidem dělají profesionálně a dobře i jiné, právě
i necírkevní organizace a jednak diakonii dělají v církvi
vždy jen vyslaní jednotlivci; kulturu také umějí dělat daleko
lépe naprosto jiné organizace, ale bohoslužbu neumí slavit nikdo,
jenom církev. Proto by právě bohoslužba měla stát v samotném
centru dění církve. Neděle by měla být v církvi vidět.
d) Ortodoxie.
Trvat na učení církve, tedy především na dogmatech prvních
staletí církve: Především na víře v Trojjediného Boha,
na christologii, na konfesijní čistotě. Tedy nemělo by docházet
k podléhání módním trendům. Členové církve by se v učení
církve (shrnutého vyznáními) měli stále vzdělávat, aby jej
uměli aplikovat, myslet a realizovat v podmínkách
současnosti.
e) Otevřenost
vůči veřejnosti. Pod tím rozumím to, že sbor stojí
uprostřed obce a nějakým způsobem ovlivňuje dění ve
světě. Lidé církev tu a tam potřebují (svatby, pohřby, zpověď,
útočiště, kulturní vliv). Je třeba být vůči těmto lidem
otevření, ale také je třeba se vzdát snahy udělat z nich
hned členy církve, křesťany. To lidi spíše odpuzuje. Prostě
rozšiřovat kolem sebe okruh sympatizantů církve a přijímat ty
lidi, které Bůh církvi posílá do cesty, s každým je třeba
jednat individuálně.
f) Vzdělávací
role. Dnešní doba se stále častěji definuje jako doba
začínající nevzdělanosti. (např.: děti už nerozumí
přečtenému textu, upadá zpěv, znalost hudby, upadá všeobecná
vzdělanost a rozhled lidí). Církev dostává šanci nabízet lidem
právě tyto formy vzdělanosti. Jako farář s tím mám osobní
zkušenosti. Dětem mohu otevírat svět dějin, kultury, prostě
všeobecné vzdělanosti, co už dnešní průměrná rodina ani
škola nedokáže. Toto vzdělávání se děje i mezi dospělými
členy sboru. Kdyby nebylo sboru lidové církve, nebylo by faráře
profesionála, který na to má čas i vzdělání a vlastně
reprezentuje církev v tomto směru navenek. Podle mého je toto
velmi důležitá role církve a celkem smysluplná a schůdná. A
nemusíme hned proto zřizovat školní a vzdělávací instituce.
Toto však platí je tehdy, kdy i sama církev se bude neustále
vzdělávat v Písmu a učení, kdy nezakrní v náboženských
frázích a strnulých zvyklostech. To souvisí s bodem
ortodoxie. I lidová církev musí udržovat nadprůměrnou
intelektuální úroveň. Církev si nesmí dovolit být shlukem
prosťáčků, kterým kouká sláma z bot.
g) Církev by
se měla bránit snahám o zesvětštění. V evangelických
kruzích se často mluví o tzv. civilní interpretaci. Církev by
měla pamatovat, že sice patří k tomuto světu jako jeho
nedílná součást, že žije v tomto světě a nikde jinde
(horizontální rozměr církve), ale neměla by zapomínat, že je
dílem Ducha svatého (letnice), že je tělem Kristovým (tady se
silně dere ke slovu křest a večeře Páně), že má také jakési
prorocké poslání dané od Krista (zvěstování evangelia podle Mt
28, 16-20). To všechno by se dalo nazvat vertikálním rozměrem
církve. Podle mého názoru, všechny pokusy o zesvětštění
církve pod heslem, aby nám svět lépe rozuměl a my lépe rozuměli
světu, skončily katastrofálně a to právě vyprázdněním oné
vertikality církve. Církev se stala pouze jiným spolkem a často i
nevábným pro své podivné moralizování, předsudky a zastaralé
zvyklosti, které se právě bez oné vertikality stávají podivnými
a nesrozumitelnými (např. Večeře Páně, křest, modlitba). To
sebou nese logicky zpovrchnění církve a o tu opět logicky nebude
mít nikdo zájem, a zůstanou lidé, kteří již nemají kam jít,
nebo tomu věří, nebo nenašli odvahu jít jinam. Já osobně jsem
odpůrcem civilní interpretace. To neznamená, že budu mluvit jako
velebníček a chodit po vesnici v sutaně. To by byla jen
karikatura vertikálního rozměru církve, jen jakási hra na něco
zvláštního.
i) Diakonie.
Nelze tuto oblast opominout. Církev ji celkem dělat umí, a proto
bych jen dodal, že diakonie je samozřejmě dobrá, ale že ji
církev nedělá (ani by neměla dělat) s nějakými
postranními úmysly (misijními, reklamními), ale čistě z lásky
k bližnímu a k Bohu podle Mt 25, 31-46.
Poslední komentáře