Wessovu úvahu o
základní obci jsme do své malé rekapitulace vybrali pro její
eklesiologickou vizi blízkou tomu, co se Getsemany od začátku
snaží prosazovat. (Getsemany 040 - květen 1994)
V češtině se
dosud neujal ani jednotný překlad: původně jihoamerické hnutí
„základních obcí" či „základních skupin" je známo
prakticky jen odborníkům. Přesto naše domácí „skupinky",
„společenství", „obce" a „svobodné sbory" vykazují
řadu zajímavých shod - a řadu důležitých rozdílů. II.
vatikánský koncil označil církev za lid Boží a znovu postavil
do popředí společné kněžství všech věřících. Co koncil
nahlížel jako vizi, musí být teprve pracně uváděno do praxe.
Vznik a rozvoj základních obcí je k tomu zřejmě důležitým
krokem. Tím naléhavěji je třeba vyjasnit sebepochopení tohoto
hnutí, aby spočívalo na dobrém základě a mohlo se správně
projevovat v církvi. K tomu chce přispět následující pokus
pochopit podstatu základních obcí a oddělit ji od nedokonalých
představ. Dostatečným měřítkem pro to je Nový zákon.
Základní obec
musí v každém případě být obcí. Ve smyslu Ježíšova
pověření to znamená, že věřící lidé, učedníci a učednice
Kristovy spolu v osobní lásce komunikují tak, že lze rozpoznat
Boha jako jejich společného Otce (srv. Mt 23,8n; J 13,35; Mt 5,16
aj.). Křesťanské obce jsou tedy společnosti věřících, jejichž
členové mají navzájem sourozenecké vztahy a jež jsou tím
srovnatelné s rodinou (Mk 3,35 a 10,29n). Nejsou to pouhé funkční
a účelové společnosti, křesťané se v obci milují navzájem. A
to nejen kvůli „Boží vůli", ale kvůli těm druhým (jinak by
to nebyla žádná láska), ovšemže silou víry a s vědomím, že
jim je toto společenství darováno Bohem. Že církev ve smyslu
Nového zákona vlastně musí být takovým společenstvím, bylo
důkladně prokázáno již Gerhardem Lohfinkem (viz G. Lohfink,
Jakou obec chtěl Ježíš?). Co se však zdá být méně jasné, je
otázka, proč musejí v takové církvi být obce a co v té
souvislosti navíc znamená pojem základní obec. V Novém zákoně
může slovo „církev" znamenat jak celou církev, tak místní
obec (např. v Korintě), aniž by toto napětí v pojmu bylo blíže
reflektováno. My používáme pojmu církev pro celou církev, a
pojmu obec pro konkrétní místní křesťanskou obec (v češtině
často farnost nebo sbor, pozn. překl.). Naše otázka nyní
přesněji zní: v jakém smyslu mají tyto obce být „základem"?
Ohledně toho můžeme rozlišit trojí pojetí.
1. Sociologické pochopení základní
obce
První možností
je chápat základní obec sociologicky. Základna se pojímá jako
sociální třída chudých, tvořících nejspodnější rovinu, a
tedy základ společnosti, utlačovaný a práv pozbavený lid. Toto
pojetí má např. Leonardo Boff, který lid chápe „ve smyslu
neprivilegované třídy" (L. Boff, Znovuobjevení církve, str. 65
německého vydání). Vykořisťovaní lidé „se spojují, tvoří
různá společenství a posilují své uvědomění ve smyslu, že
je třeba kritizovat a změnit církev i společnost" (tam. 67).
Ona společenství tedy slouží „třídní solidaritě" (tam.
75). Stejný základ má pojem „církev lidu" (Iglesia popular),
který hraje v teologii osvobození významnou roli. Tak píše Luis
Zambrano: „Církev je pověřena být církví lidu, tj. církví
chudých." (ZMiRe 68 [1984], 227 - 230, zde 229) Podstatné přitom
je, že nejde o to, aby církev udělala něco pro chudé, ale o to,
aby sami chudí byli církví. Je však otázka, zda toto
sociologické pojetí základny ke zdůvodnění základních obcí
postačí.
Z takového pojetí
základních obcí by plynulo, že hlavním důvodem, proč se v
církvi vytvářejí společenství, je solidarita chudých za účelem
odstranění útlaku. To však znamená, že základní obce jsou
nanejvýš přechodnou formou organizace, jež by vlastně měla sama
sebe nakonec odstranit. Nikdo snad přece nebude zastávat názor, že
by třídní rozdíly neměly být překonány. V té souvislosti je
zajímavé, že podle zprávy rakouského odborníka na rozvojovou
pomoc dr. D. Grünberga existovalo v Managuji za dob diktátora
Somozy 200 základních obcí, po sandinovské revoluci již jen 12.
Základní obec
tedy může být předmětem teologie - tedy důsledkem křesťanské
víry - jen pokud není odůvodňována třídní solidaritou.
Jinak by jí totiž mezi křesťany některého místa a v církvi
vůbec nebylo zapotřebí. Pavel píše: „Není již žid ani Řek,
otrok ani svobodný, muž ani žena; vždyť jste všichni v Kristu
Ježíši jedno." (Ga 3,28) V každém církevním společenství
by tedy měla být hierarchie tříd překonána, chudí a bohatí by
se měli sbratřit (srv. List Filemonovi). Neměly by tedy existovat
církevní obce dělníků jako opozice obcí zaměstnavatelů nebo
vysokoškoláků? Příspěvek církve k řešení sociální otázky
by měl spočívat právě v tom, že v ní jsou tyto rozdíly
překonány.
Norbert Lohfink v
této souvislosti mluví o Božím „rozhodnutí (opci) pro chudé"
a píše o počátku a cestě církve jako místa osvobození z
chudoby:
„Opět jde o
počátek nové, bratrské a rozdíly mezi chudým a bohatým již
neuznávající společnosti uprostřed našeho světa. Vzniká okolo
Ježíše. Jeho zabitím již nebudou moci její existenci otřást.
O jeruzalémské prvotní obci se bude moci ve Skutcích apoštolských
napsat: Byli jednoho srdce a jedné duše. Nikdo nenazýval svým
vlastnictvím nic z toho, co měl, ale měli všechno společné...
Také mezi nimi nebyli žádní chudí. (Sk 4, 32-43) ... Nová
boží společnost, procházející nyní od této chvíle dějinami,
nikdy svůj počátek neopustí: v ní se děje zázrak zničení
chudoby... Boží rozhodnutí (opce) pro chudé znamená exodus: Bůh
chudé vyvádí z vykořisťovatelské společnosti a vytváří si z
nich nový, bratrský lid, ve kterém již žádná chudoba
neexistuje... Stačí tu pouze říci, že křesťanská obec je
místem, kde se udržuje vzpomínka, zní prorocká obžaloba a
vzniká kritické vědomí? A až se chudí stanou kritickými,
poslat je zase opravovat egyptské silnice? Nebylo by spíše
zapotřebí ještě více zdůraznit, že sama církev je místem,
kde jsou chudí osvobozováni? Ano, že ona by měla být dokonalou
realizací osvobození, jeho náležitým místem, bez jehož
existence by nikdy nemohla povstat naděje, že nastoupí proces,
směřující k proměně celé společnosti?" (N. Lohfink, StZ 110
[1985], 461 - 463)
2. Základna jako protějšek
hierarchie
Stejně
nedostatečné se zdá být pojetí základních obcí, které chápe
základnu jako protějšek hierarchie. Přenáší sociologické
kategorie marxistického učení o společnosti na vnitrocírkevní
struktury. Podle něho v církvi stojí takzvaní laici na místě
základny, neboť jsou ovládáni hierarchií. Mají jen poslouchat a
vykonávat, co jim nositelé úřadu poroučejí. V zásadě jde o
pojetí církve jako pyramidy, na jejíž špici stojí papež, pod
ním biskupové, pak kněží a zcela dole laici. Taková církev
zřejmě nedrží pohromadě bratrskou láskou svých členů, nýbrž
autoritou nositelů úřadu.
V protikladu k tomu
spočívá smysl základních obcí podle tohoto druhého pojetí
hlavně v tom, obejít se i bez nositelů úřadu (základní obce
jako důsledek nedostatku kněží), či se bránit nadvládě
hierarchie (základna jako spodní společenská vrstva církve; srv.
L. Boff, Církev: charisma a moc) nebo úplně popřít jakoukoli
předem danou autoritu (chápat úřad jen jako funkci obce; srv. E.
Schillebeeckx, Církevní úřad). Podstatné přitom je, že v
základech tohoto modelu základní obce vždy je takové negativní
odůvodnění. Motivem sdružování se v základní obci zde totiž
je nezávislost na hierarchii nebo odpor proti ní. Jakmile by zde
tedy bylo dost kněží a jakmile by hierarchie přestala zneužívat
svoji moc či se stala jen funkcí obce (obcí), nebylo by již
základních obcí třeba.
Mnohem důležitější
však i zde je, že představa církve jako hierarchické pyramidy,
proti které se zde vystupuje, neodpovídá Novému zákonu. Tam se
slovo „kněz" ve smyslu „prostředník spásy" používá
pouze pro Ježíše Krista, resp. pro celou církev (srv. 1 Petr 2,5
a 9). Starší (presbyteři) a dohlížitelé (episkopové) nejsou v
církvi žádnými zprostředkovateli spásy, stojícími nad
ostatními a zaujímajícími místo boží, nýbrž nositeli úřadu,
odpovědnými za předávání víry a soulad v církvi. Jsou bratry
mezi svými bratřími a jsou i takto až do třetího století
oslovováni; teprve když se obce příliš rozrostly a věřící
lid zmizel v anonymitě, nabyla nadměrného významu hierarchie jako
řídící struktura této církve, chápané jako čistě
společenská struktura (srv. J.-P. Audet, Priester und Laie in der
christlichen Gemeinde. in: Der priesterliche Dienst I. Quaestiones
Disputatae 46, 115-175). Tato mocenská pozice kléru byla ve
středověku podle příkladu světských feudálních struktur stále
více upevňována a teologicky podepírána, takže zavdala příčinu
k jakémusi povstání laiků proti nanucenému poručníkování
a povýšenému vedení - což je také motiv popisovaného
chápání základních obcí. Takové motivy mohou sice být
podnětem k vytvoření obce, nemohou však být vlastním důvodem
její existence: ta by měla vycházet z víry. Kromě toho jsou v
nebezpečí, že ve své negaci budou popírat i správné chápání
úřadu.
Jednou z příčin
jistě je, že ani na 2. vatikánském koncilu ještě nebylo toto
nedostatečné chápání církve jako jakési pyramidy úplně
překonáno. Mluvilo se tam sice o kolegialitě, té se však
nerozumělo jako univerzální kolegialitě všech křesťanů, nýbrž
jako kolegialitě na každé z odlišných úrovní: biskupové mezi
sebou, kněží mezi sebou, laici mezi sebou. Poměr těchto kolegií
ke svým příslušným představeným (papež, biskup, kněz) je
poněkud nejasný. Zůstává totiž na představeném, zda sám sebe
chápe jako člena kolegia, se kterým se musí shodovat, anebo zda
rozhoduje sám (čímž je kolegium degradováno na poradní
grémium). Tak se např. o papežovi praví, že je mu ponecháno na
vůli rozhodnout, zda bude rozhodovat osobně nebo kolegiálně
(Dogmatická konstituce o církvi, vysvětlující poznámka 3).
Kdyby smyslem
svěcení nositele úřadu bylo předání vůdcovské pravomoci,
musel by papež podle tohoto modelu obdržet zvláštní svěcení.
Kromě toho vede nevyjasněné postavení těchto představených k
tomu, že se nyní - zajisté ze strachu před hrozbou
demokratizace církve - vracejí k autoritativnímu stylu vlády.
Proto je v pokoncilní církvi opět tendence považovat biskupské
synody a kněžské i farní rady za pouhé poradní orgány. Proti
tomu se zvedá nevůle laiků, kteří také chtějí být považováni
za rovnoprávné členy božího lidu. Na obou stranách se ovšem
ještě příliš málo uvažovalo o tom, jaké by byly předpoklady
takové plné spoluodpovědnosti za církev. Jistě k tomu nepostačí,
je-li někdo pokřtěn jako dítě a nedostane se mu ani dodatečně
jakéhosi katechumenátu, nutně uzavřeného obnovou křestního
slibu v dospělosti. Musíme tedy najít lepší chápání církve,
shodující se s Novým zákonem, které by překonalo hierarchickou
vládu jako pojící princip.
Schematicky by se model církve podle 2. vat. koncilu dal naznačit
asi takto:
3. Základní obec jako mateřská
obec v rámci bratrské církve
Má-li existovat
teologické zdůvodnění základních obcí v církvi, nemělo by se
zakládat na překonatelných společenských poměrech nebo mylně
chápaných strukturách církevní moci, nýbrž by je mělo být
možno odvodit z nadčasové podstaty církve. Proč se tedy církev
musí členit do obcí, musí se z nich nutně skládat, proč musí
být ze své podstaty společenstvím obcí? Nejsou obce tedy jen
.částí božího stádce" přidělenou biskupem knězi
(Dogmatická konstituce o církvi 28), nezakládají se tedy na
knězi, nýbrž jsou základními částmi církve, bez kterých
církev nemůže žít?
Náznak odpovědi
jsme nalezli již dříve, když jsme mluvili o ztrátě bratrskosti
i v souvislosti s nositeli církevních úřadů. Tuto
v církvi tak podstatnou bratrskost ve vzájemné osobní lásce
všech členů je vzhledem k omezenosti lidských možností možno
zakusit, osvojit si, žít a prokazovat jen v obcích přehledné
velikosti. Proto jsou tyto obce stavebními kameny a tedy základnou
církve, jejíž pravá povaha se až v nich uskutečňuje a může
se stát svátostí nové společnosti.
Základní obec je
podle tohoto pojetí „mateřskou obcí" (orig. Stammgemeinde,
kmenová obec, pozn. překl.), ze které vyrůstají zralí křesťané.
Lidský rozměr v ní musí být tak velký, aby se sourozenci mohli
navzájem zdravit jménem (srv. 3 Jan 15). Ztratí-li se toto
přehledné měřítko, nemůže ani jednotlivý křesťan zažít
původní církev, ani církev nemůže uskutečnit sama sebe.
Podle tohoto
pojetí základní obce jako obce mateřské nestojí vysvěcení
nositelé úřadu nad obcí, ale musejí také sami náležet k ní,
být především bratry. Jako nositelé úřadu představených mají
za úkol prosazovat v obci, diecézi, biskupském kolegiu soulad, a
sami přirozeně stojí pod stejným požadavkem. Protože však
jednotlivá obec musí být začleněna do církve Ježíše Krista,
dostávají biskupové a kněží ještě jedno svěcení: svátostné
znamení toho, že jsou dosazeni jako autentičtí představitelé
tohoto spojení, že mají pravomoc pečovat o soulad s celou církví
a skrze ni s Ježíšem Kristem a že mají tento soulad -
především při slavení eucharistie - zviditelňovat. Tento
model církve můžeme schematicky znázornit takto (přičemž jsou
na rozdíl od předchozího schématu všichni členové církve na
stejné rovině - viděno jakoby seshora):
Model
církve základních skupin:
Na tomto schématu
je i papež jako biskup některé diecéze současně knězem v jedné
základní obci. Jako představený biskupského kolegia nemusí být
jakýmsi „svorníkem" celé církve, a proto jako papež
nepotřebuje dostávat žádné zvláštní svěcení. Biskupové
pečují o začlenění svých diecézí do celé církve, kněží
propojují obce s diecézí. Všichni křesťané stojí na stejné
rovině pod nárokem jednoty. Na ní se zakládá boží království,
takže jednota je i místem, kde vertikála přechází do
horizontály. Požadavek jednoty je na obrázku vyjádřen
svazujícími („závaznými") vnějšími kružnicemi. V tom je
rozdíl od modelu církve a kněžství, jaký předložil E.
Schillebeeckx (srv. P. Wess, Ihr alle seid Geschwister).
V tomto pojetí
základních obcí neexistuje žádná „církev dole", která by
oponovala „církvi nahoře" a musela s ní bojovat. Tato církev
je naopak společenstvím, budovaným „shora", tj. Bohem. Není
ani monarchií, ve které jeden panuje nad ostatními, ani
demokracií, ve které každý nebo každá skupina může svévolně
stanovit, co je pravda. Je společenstvím osob pod vládou boží.
Z německého originálu P. Wess, Was heisst eigentlich "Basis"-
Gemeinde, in: W. Bahr, H.-P. Hurka (hrsg.), Basisgemeinden in
Österreich, Wien 1993, přeložil JaS
Poslední komentáře