Tajně vysvěcený biskup Jan Konzal stál u
samotného zrodu Getseman a jako předseda redakční rady jim dával
směr i nadále. Zde přetiskujeme jeho kázání o vztazích v
církvi. (Getsemany 107 - červen 2000)
Jistě jste si
všimli, že dnešní čtení (1 K 1, 10-13) mluví o křesťanské
obci, kde nebylo všechno tak docela v pořádku. Oč tehdy v Korintě
šlo? Co vlastně mladou obec křesťanů rozdělovalo na skupinky
navzájem se trumfující a nemilosrdně číhající na chybu
druhých stran?
Když se
apoštolové a jejich učedníci - ale i nikým nepověření
nadšenci - rozcházeli kázat evangelium, neměli žádný
strategický plán, žádné předem rozdělené sféry misijních
zájmů. Kam se který dostal, tam se dostal. A tak v Korintě,
přístavním velkoměstě, se postupně vystřídalo misionářů
více.
Také je třeba
uvážit, kdo vlastně byli tito Ježíšovi učedníci: Ježíš je
přece nijak pečlivě nevybíral, mnohé z nich jistě ani osobně
nikdy neviděl. Pokud je známe, byli to lidé venkovští i městští,
rybáři zvyklí dřít na vlastním i poroučet najatým, celník
živící se kolaborací s okupantskou mocí, partyzánští
bojovníci, lidé vzdělaní i docela negramotní. Ježíš je
přitáhl kouzlem své osobnosti a oni se rozhodli do věci vložit;
samozřejmě s celou svou minulostí, se svým rozhledem, s životními
ambicemi někdy i prapodivnými. Žili s Ježíšem pár let,
někteří ani to ne. Viděli jeho samorostlé způsoby, slyšeli jej
modlit se, hrozit, odpouštět, viděli jej pomáhat, divili se jeho
moudrosti a jindy jeho bezradnosti. Všichni viděli v podstatě
totéž, ale každý to uvnitř v srdci prožíval všechno podle
svých dispozic, podle charakteru, podle svého vlastního životního
stylu. A takto vybavené je Kristus poslal kázat evangelium.
Nedal jim žádnou
sevřenou nauku, žádný teologický či filosofický systém.
Nenapsal pro ně jedinou knihu, jediný řádek. Měli prostě
svědčit, co zakusili. To nebylo zrovna jednoduché, vždyť sami
Ježíšovi často nerozuměli, nechápali ani řeč ani činy. Ježíš
je konečně sám upozorňoval, že mnohé pochopí až dodatečně,
až po jeho smrti, až v osobním zápase o víru a její
pravdivější vyjádření. A tak se jejich jednotlivá kázání v
lecčems jistě shodovala - co viděli a slyšeli a zakusili; ale
také se od počátku v lecčems i lišila. Ježíš se toho
nebál: Vždyť jim slíbil, že bude s nimi až do konce světa a
dal jim k tomu i svého Ducha. A Ježíš vždycky všechny sliby
dodržel, třebaže neměl tehdy posvátné oficium ani svatou
inkvizici.
Rozdíly byly v
kazatelích, byly ale také v jejich posluchačích. A tak se jedněm
líbilo více kázání Petrovo, jiným Apollovo, dalším Pavlovo či
Timoteovo.
Pavel sám si
ovšem byl správností a přesností svého podání naprosto jist.
Přesto prosí obec, kterou i on s velkým úsilím dříve učil a
kde měl své zasloužené jméno: Neříkejte o sobě, že jste
Pavlovi. Vždyť jste Kristovi! Nezískával jsem vás pro sebe, ale
pro Pána! Nebylo to tím, že by mu na směrování obce nezáleželo;
máme dost zřetelné důkazy o opaku. Jenže Pavel si doopravdy
cenil jednoty společenství, která byla v sázce. Pro její
záchranu raději přechází mlčením rozdíly a zdůrazňuje
společné - Pána.
Už devatenáct
století čtou křesťané o tom, co se v Korintě událo. A přesto
více než polovinu z těchto téměř dvaceti století už trvá
roztržka mezi křesťany východními a západními a zhruba
pět století trvá další roztržka mezi samotnými Zápaďany; od
té doby se západní křesťané drobí do dalších a dalších
společenství a konfesí.
Všichni čtou i
list Korintským, toto boží slovo, ale jeden jen z bible
Jeronýmovy, druhý z Lutherovy, další z Jakubovy či z Kralické.
Ve víře se liší často jen formálně, nicméně ztráta vzájemné
lásky ve jménu litery, ztráta jakékoli možnosti navzájem se
obohacovat hlubším pochopením společného dědictví kázání
Petrova, Apollova, Pavlova a dalších je hotovou věcí: Už se
navzájem ani neposlouchají, tím méně jsou schopni jeden druhého
chápat.
A tak jsme všichni
po krk ve skandální situaci: Ve jménu „čistoty víry", kterou
chápe každý trochu jinak, propadl Ježíšův životní postoj i
jeho výslovný odkaz. Co se Pavlovi tehdy v Korintě podařilo
zažehnat, rozvinulo se v úplnou tragédii ve světovém měřítku;
nejenže rány se nezacelují, ale nové a nové se bližním
zasazují - prý ve jménu pravdy a jen pravdy.
Jako kdybychom
nebyli všichni pokřtěni v témže Kristu, ale jeden v papeže,
druhý v Lutherovi, třetí v Husovi, zdegenerovala naše
společná víra v navzájem různé křesťanské ideologie. Ze
společného života, v kterém chtěl Kristus mezi námi zůstávat,
stalo se bojiště idejí. V těchto zarputilých bojích už ovšem
nemá náš Pán Ježíš Kristus rozhodující slovo: mají ho
bystří teologové a přesní filosofové. Jejich zaujetí „čistou
pravdou" je takové, že její preparáty dle svého vlastního
podání neváhají hájit po celý středověk válkami, hořícími
hranicemi, existenčním znemožněním odpůrce, prostě čímkoli...
Nemyslete si,
přátelé, že toto všechno jsme jen a jen zdědili, že vy ani já
za nic nemůžeme, to že kdysi nějací pyšní preláti... Jsme-li
my dnes nevinní, proč vlastně rozkol ještě existuje? Až tedy
hodí po nich kamenem ten z nás, který je sám bez hříchu, ten,
kdo má pro svého souseda vždycky dostatek pochopení, trpělivosti
i odpuštění. Což nepředchází každé trvalé roztržce
oficiální nepřátelství uvnitř obce, ztráta vzájemné
láskyplné vazby mezi těmi, kdo přijímají Krista u společného
stolu? Přemýšlejte o tom; možná že i vy se ve svém všedním
životě rádi tváříte jako největší znalci, majitelé pravdy,
ve všem zásadoví a neoblomní...
Jestliže se naše
církev na posledním sněmu rozhodla veřejně uznat svou vinu v
tomto směru, jestliže opravdovost pokání chce doložit skromnou
službou všem, nejen svým vlastním, pak se stalo něco velikého,
ale zdaleka ne všechno, co jsme povinni. Protože ne všichni
pochopili, že to tehdy nebylo žádné zbytečné nadbíhání,
žádné unáhlené či taktizující gesto, ale snad poslední
příležitost zastavit hrozivou ideologizaci katolické víry a
zároveň jediná možnost společenství spoluzodpovědného za celá
staletí náboženských válek, inkvisičních hranic a pogromů.
Začala-li církev podle přání papeže Jana se sebepoznáním
poctivě, musela na tuto svou povinnost dřív nebo později narazit
a vyslovit se nahlas.
Pro církev je
takové pokání životně důležité, má-li zůstat církví
Kristovou, svátostí světa. Jak se jí podaří, záleží i na
tom, jak se její jednotlivé obce, my sami dovedeme zbavit zděděného
odporu k jinověrcům. Kristus od nás očekává nejen snášenlivost,
ale laskavé pochopení různosti toho druhého, dokonce i ochotu
skromně se u něho poučit, umí-li v tom či onom ohledu následovat
Ježíše důsledněji nebo věrněji než my sami. Rozdíly ve
vyznáních víry je věc jedna a soužití vpravdě lidské,
společné úsilí všech v Krista doufajících je věc druhá.
Před naším společným Pánem odpovídá každý z nás především
za to druhé, za život ve vzájemné lásce, protože jen tehdy bude
žít Pán uprostřed nás tak, jak si to přál.
A protože jde o
tak důležitou věc, velice vás prosím: Toto poctivé rozhodnutí
musí přerůstat v skutky. A nesmí ani po čase zdegenerovat v
nějakou čistě vnější praktiku. A snažte se, pokud na vás je,
aby pokání naší církve neznehodnocoval formalismem nebo
taktickými manévry ani kdokoli jiný, ať má v církvi postavení
sebevyšší. Musíme přesvědčit křesťany vně i uvnitř své
církve, že chceme být jiní, než nás znali po staletí. Právem
nás budou posuzovat podle ovoce, podle každodenního životního
stylu, jak vycházíme se svými sousedy a spolupracovníky, do jaké
míry se otevíráme jejich dobré vůli, výsledkům jejich snažení,
nakolik stojíme o odpuštění druhých a sami odpouštíme.
Nelze vyloučit,
že přes naprosto upřímnou snahu narazíte někdy u svých bratří
jiné víry na nepochopení či nedůvěru. Ani pak nikomu
nevyčítejte. Svatý Pavel tehdy v Korintě neváhal ustoupit,
protože Kristovo dílo mu bylo dražší než jeho vlastní.
Ustoupil. Není pochyb, že právě tím vyhověl Ježíšovu přání,
jeho závěti, slovům na rozloučenou: Aby všichni jeho přátelé
byli jedno, aby přes všechny různosti názorů zůstali přáteli
i navzájem.
Poslední komentáře