Církev před kvantovým skokem?

Jak by asi Felix Davídek se svou zálibou v aplikaci kybernetiky na církev viděl dnešní církevní situaci? Těžko by se asi ubránil konstatování, že systém je v entropii a roste chaos - v tom by se dokonce shodl i s ultrakonzervativními kruhy. Ty se ostatně horlivě snaží vyrovnávat všechny odchylky, aby se systém vyhnul katastrofě a nezkolaboval. Nebylo by však namístě proti jejich marnému brzdění a přetahování zpět připomenout jako podobenství Prigoginova zkoumání chaosu a destabilizace systému? Prigogin prý prokázal, že pozitivní zpětná vazba na působení okolí (.zhoubné vlivy světa", řeklo by se) nemusí mít vždy katastrofální následky, ale za určitých podmínek, když fluktuace překročí kritickou mez, může systém přeskočit do nové, vyšší úrovně rovnováhy. Takže až se nám to všem vymkne z rukou, může to ještě dopadnout lépe, než se nadějeme. Druhé kybernetické podobenství ovšem říká, že ne uniformita, ale integrace plurality je předpokladem sebezáchovy. Kdo má uši k slyšení, slyš!

Možná, že je to však už dnes všechno jinak. Možná jsme ve svých vnitrocírkevních i ekumenických vizích ještě stále uhranuti představou jednoty, jak ji vytvořilo druhé tisíciletí a centralistický novověk. Model teologicky i fakticky vždycky nepravdivý - centralizace, kterou bylo možno prosadit jen za cenu rozpadu skutečné jednoty křesťanstva, fikce vydávající jednotu jednoho patriarchátu a od reformace už jen jeho jižní části za jednotu církve.  Tento centralistický model řízení přestal fungovat, třebaže technicky jsou dnes pro centralizaci ty nejlepší podmínky. Je to však už jen další utahování šroubu, který se protáčí. Podobenství z politiky: Tuším Ivan Klíma krátce před pádem komunistického režimu upozornil, že drátěné ploty na hranicích už jsou zrezivělé a asi spadnou a my si toho ani nevšimneme. . .  Není to důležité podobenství pro téma jednoty v církvi i mezi církvemi?  Nečekají zejména katolíci marně, až jim někdo řekne, že se to a ono už může? Nejsme ve skutečnosti již v jiné epoše, kdy faktická moc (bezmoc) centrálních orgánů je stejná jako byla v prvním tisíciletí, kdy také z Říma vycházela různá nereálná vyhlášení o nadvládě nad církví? Nejde o progresistické .rozbíjení církve" - byli to přece právě lefébvristé, kdo prokázal, že když si bez souhlasu Říma půjde svou cestou, tak se už vůbec nic nestane, ba že se jeho vztahy k Římu i přes formální exkomunikaci ve skutečnosti zlepší, popř. dosáhne i skvělých privilegií, neboť v Římě raději vždy něco povolí, jen aby se zdálo, že se vše děje pod jejich řízením. . .  Jak se vyjádřil jistý teolog, nelze čekat, že začnu žít, až mi to nějaký úředník povolí. Nebo slovy sv. Ambrože: Rádi bychom to dělali podle Říma, ale co dělat, když máme také vlastní rozum?

I sám Ratzinger ve svých světlejších dobách hlásal, že římská církev nebude moci chtít při sjednocení s pravoslavím více, než měla v prvním tisíciletí.  Analogicky to bude muset platit i na sever od Alp, kde se také až do reformace nepodařilo .zamezit dvojí pastoraci, dvojímu udělování svátostí", přičemž se konflikty vcelku omezily na jeden výprask legáta požadujícího zavedení celibátu a literární zmínky o působení .bulharské sekty" (tj. kněží východního obřadu). Toto (staro)nové pojetí jednoty už ostatně bylo kodifikováno koncilem, když se v Lumen gentium konstatovalo, že k církvi katolické patří nedokonalým způsobem i ti, kdo neuznávají jurisdikci papeže.  Trvat na centralistických představách novověku o jednotě církve znamená rezignovat na ekumenismus. Raději tedy pracujme na zdokonalení jednoty, kterou už nedokonale máme - směrem k plnějšímu společenství, nikoli k uznání větší nadvlády jedněch nad druhými.

jv-