Obec jako „církev v domě“

Malý kurz teologie obce

Někdy mezi r. 360 a 370 zakázala synoda v Laodiceji slavení eucharistie v soukromých domech. Tento zákaz, třebaže se jej v praxi nepodařilo prosadit, je příznačný pro novou, tzv. konstantinskou epochu církve, která přetrvala až do našeho století. Dnes, kdy namnoze musíme budovat církev opět zdola od samých základů, nově objevujeme i "církev v domě" jako základ, na němž pozdější církev, často nevědomky, stála. Nejde jen o to, že dnes, kdy je církev opět nestátní a menšinová, na některých místech tvořená skutečně dvěma či třemi, je pro ni čistě formálně přiměřenější menší shromažďovací prostor; jde o to, že forma .církve v domech" plní určité funkce, které neoddělitelně patří k církvi, má-li být dynamická a misijní.  Antická .církev v domě" byla (1) místem první zkušenosti s církví, (2) základním kamenem místní církve, (3) místem modlitby, křesťanského vyučování a nové solidarity, (4) opěrným bodem misie a (5) místem shromáždění ke slavení eucharistie. Forma církve v domě není původní novotvar křesťanství, ale pokračování diasporní .synagogy v domě", a vyloučit nelze ani inspiraci privátními kultickými spolky oné doby. Na jedné straně umožňovala zažít církev jako familiární skupinu s možností osobních kontaktů i citových vztahů, na druhé straně však se zde prožívalo i překonání všech rodinných a společenských diferencí v solidaritě a bratrství - sesterství založeném na křtu. Křest .všech v domě" byl zřejmě zpravidla i datem založení církve v domě. Siegfried Wiedenhofer, jehož myšlenky z knihy Das katholische Kirchenverständnis, Graz 1992, zde rozvíjíme, si všímá, že novozákonní místa, mluvící o této zkušenosti nového života, souvisí se křtem (Ga 3,28; 1 K 12,13; Ko 3,11). Tato zkušenost nového života (nové solidarity) v církvi v domě (1 K 1,16; Sk 11,14; 16, 15.31nn; 18,8; J 4,53) byla i misijním principem nového křesťanského společenství. Protože k církvi v domě patřilo i zvěstování a večeře Páně, byla to plně rozvinutá forma církve.

Přechod do chrámů však neznamenal konec "církve v domě". Pro dnešní pokusy navázat na tuto formu je důležitá zkušenost mnišství, které se pokusilo tuto duchovní skutečnost obnovit v nové formě. Zejména v benediktinské tradici není klášter jen zvláštní organizační formou, ale tělem Kristovým, místní církví s opatem, který i církevněprávně získává biskupské pravomoci, takže v klášterech žije dál církev v domě s biskupem jako správcem malého společenství.

V naší době se duchovní realita církve v domě obnovila v různé intenzitě ve "společenstvích" různého druhu, od latinskoamerických basic ecclesial communities až po různá skrytá společenství, skupiny a obce v komunistickém období u nás. Tato společenství je pro jejich různost těžko charakterizovat, společné jim je to, že reagují na anonymitu a byrokracii typické pro územní (velko-)farnosti a umožňují zažít církevnost ve vztahu k druhým křesťanům a ke společnosti. Věřící v těchto communautés de base nejsou objektem pastorální péče, ale aktivním subjektem. Některá tato společenství či obce plní všechny funkce, které plnily starocírkevní církve v domě, a zejména v misijní funkci prvního kontaktu s církví se brzy po pádu komunismu ukázaly jako nenahraditelné.

Jsou církevní obce jen alternativou k farní struktuře, zejména např. pro různé hůře socializovatelné jedince, nebo jsou něčím víc? Dnes, kdy se bortí a nefunguje farní struktura a kdy se hledají kořeny této krize, se ukázalo, že farní struktura mohla po staletí existovat a fungovat jen proto, že .církev v domě" jako její základ existovala v podobě křesťanské rodiny. Křesťanská rodina, třebaže křesťanství po vzoru tzv. kulturních náboženství oddělilo rodinu od kultu a na Západě i kněze od rodiny, přesto po celá staletí zůstávala "skrytou církví", která plnila pro oficiální církev životně důležité funkce. Krize rodiny v naší době vyvolala následně krizi farní struktury, která je proto opravárenstvím farností shora neřešitelná. Je zásluhou koncilu (LG 11; AA 11) a jmenovitě papeže Jana Pavla II. (Familiaris Consortio 49 aj.), že byl znovu objeven význam, který má rodina jako Ecclesia domestica.  (Evangelické církve totéž objevily už v době reformační a ověřily si v době protireformační: také ony byly uvedeny do krize, když rodina přestala fungovat jako základní místo, kde se žije a odevzdává víra. Mimochodem:

Je zajímavé sledovat, jak byla rodina v reformaci zpedagogizována a jak dnes, kdy rodina nefunguje, dochází ke zpedagogizování církve. Asi nikdy v dějinách nebyli křesťané tolik školeni jako dnes. . .).  I zde by bylo chybou, kdybychom význam křesťanské rodiny (a dalších malých společenství) viděli a uznali jen z funkčního hlediska. Oddělení kultu od společenství života bylo ve skutečnosti fatální především z teologických důvodů.  V podstatě šlo o odtržení Boha Stvořitele od Boha Vykupitele, stvořených skutečností od realit .vyšších, duchovních", společensko-politických souvislostí od náboženství. Individuum a jeho subjektivita byly předmětem zájmu církve odtrženě od přirozených, materiálních a genealogických souvislostí, s patologickými důsledky pro náboženskou socializaci osobnosti a s důsledkem odtržení církve od světa a světa od církve. Zdravá náboženská socializace se děje především napodobováním v prostředí lásky a důvěry, a to může zabezpečit pouze malé společenství, kde se o víře nejen mluví, ale které je i společenstvím života. Zde se děje i individuace, zde se žije jako realita smíření (jednotlivců, generací, pohlaví, národů, ras, i konfesí. . .), individuální i společné obrácení, individuální i společné vyznání hříchů, odpuštění, uzdravení a růst. Zde synovství neznamená infantilitu, útlak a omezování svobody, ale důvěru, bezpečí a osvobození k životu.  Zde se praktikuje martyria-liturgia-diakonia, žije víra-naděje-láska, zde není žádná propast mezi vírou a životem. Toto vše se děje v "domácí církvi" v otevřenosti k širšímu celku církve a ve vzájemném přijímání a dávání.  Přitom jsou obě strany vztahu - církev v domě a širší církev - existenčně odkázány jedna na druhou.

Znovuobjevení církve v domě se v pokoncilní době promítlo i do praxe katolické církve. Jako misionáři byly v některých případech vyslány manželské páry, takže misionářské dvojice Nového zákona (sv. Petr a jeho žena, Prisca a Aquila, Andronikos a Junia) našly opět své pokračovatele. Církev v domě představuje i jednu z možných odpovědí na otázku, jak lze vybudovat obce ze stávajících farností. Rozumí se samo sebou, že stávající praxe, kdy je ženatý jáhen či pastorační referent svým biskupem přetěžován, takže se rodině věnuje méně než podnikatel, je nepochopením toho, že rodina nepředstavuje překážku, ale naopak účinný nástroj misie.

Poznámka: Podrobný historicko-exegetický rozbor toho, čím byla novozákonní hé kat‘ oikon ekklésia, podává H. - J. Klauck, Hausgemeinde und Hauskirche im frühen Christentum, Theologisches Jahrbuch 1985, s. 144 - 213, Leipzig 1985.