Slovenský časopis Viera a život uveřejnil v č. 2/95
přednášku kardinála Decourtraye Kam ide francúzska cirkev, z níž pro její
závažnost chceme uveřejnit aspoň hlavní myšlenky. Kardinál Decourtray (†1994) patřil ke
generaci koncilu, ale snažil se reflektovat i změnu v katolické církvi,
která v ní nastala v osmdesátých letech. Zatímco my jsme většinou
nakloněni vidět v této změně atentát na pokoncilní vývoj, snaží se
Decourtray vidět oba dva proudy nikoli jako nesmiřitelné alternativy, ale jako
šanci pro církev, pokud dokáží vytvořit syntézu. Od čtyřicátých let byl pro
francouzskou církev charakteristický trend ke skryté církvi - s obrazy
soli země, kvasu v těstě, zrna v zemi, se spiritualitou Nazaretu a
dělnických kněží. Od papežovy návštěvy ve Francii r. 1980 je patrný trend k viditelnosti,
velkým shromážděním, slavnostním svátkům - biblickými obrazy jsou město na hoře
a veliký strom. Církev opravdu musí být
také viditelná - neštěstím by však byl návrat k triumfalismu minulých
staletí. Jiným trendem vedoucím ke koncilu byla cesta od hlásání k dialogu,
spiritualita naslouchání a rozhovoru (encyklika Ecclesiam suam). Velký přínos
se projevil např. v nové pedagogice. Od počátku osmdesátých let se opět
projevuje vědomí, že naším posláním je zvěstovat jistoty, projevuje se touha po
jasném, třeba i strohém a nepedagogickém hlásání, katechezi. Tento nový proud
může být přínosem, pokud nadšené charismatické hlásání vhod i nevhod nepřestane
být nasloucháním, neztratí otevřenost pro otázky druhých a neztratí pro samou
horlivost trpělivost. Od padesátých do
sedmdesátých let se od zdůrazňování nauky přecházelo ke zdůrazňování života.
.Kontakt se životem", .konkrétní fakt", .všední den", to byla oblíbená slovní
spojení. Snad nejcitovanějším Ježíšovým výrokem byla slova o tom, že ne každý,
kdo mu říká Pane, vejde do Božího království, ale ten, kdo plní vůli jeho Otce.
Byla to janovská spiritualita .činění pravdy". V pozdější době se opět
vrací potřeba intelektuálního přístupu k víře, potřeba znalostí, abychom
byli .připraveni vydat svědectví o naději, která je v nás". Odmítat to z pozice
antiintelektualismu by bylo chybou, na druhé straně je třeba dbát toho, aby
vzdělání vedlo k modlitbě, k lásce, k formaci života, a nestalo
se .falešnou gnozí". A konečně - pod vlivem K. Bartha - se na sekularizaci a
odnáboženštění současného člověka reagovalo snahou odlišit křesťanskou víru od
lidské náboženskosti. Kardinál
Decourtray pokládá za štěstí, že mohl duchovně vyrůstat v době, kdy se
projevovala vůle znovu umístit Ježíše Krista do středu katolicismu. Lidová zbožnost byla v této době
předmětem kritiky a posměchu. Od osmdesátých let (podle některých už od r.
1968) se opět vrací náboženskost, .Bůh prohlášený za mrtvého se opět začíná
hýbat". Obnovují se poutě, lidé se uzdravují a obracejí. I tento návrat
přirozeného náboženského elánu je třeba vítat - ale je ho třeba evangelizovat,
čistit a transformovat. Může se stát zdrojem velké obnovy tam, kde se (viz list
Židům) neztratí pohled upřený na Krista a důraz na víru jako pravý základ. Bez
toho je tento elán ohrožen mnoha pokušeními - zdůrazňování mimořádných jevů
místo nenápadné služby, bezprostředních osvícení místo pomalého zrání a tápavého
hledání, sklizně místo setby. Ve smíření obou postojů (místo sakralizování a
absolutizování rozdílů) vidí Decourtray naději pro francouzskou církev. U nás
je dnes nálada pro konflikt a konfrontaci, chuť odpůrce spíše zničit než se
zajímat, zda nemají v něčem pravdu - ale snad i u nás se jednou přejde od
rozptylování ke shromažďování.
Poslední komentáře