Zemřeme doma? Sdílení posledních okamžiků života

Před pěti lety byl při Charitě založen tým rozvíjející své aktivity zřizováním tzv. hospicových center. Ve středu jejich pozornosti stojí myšlenka: nenechat .sklouznout poslední chvíle života do bídy, nýbrž umožnit důstojné umírání".  Sestra Annemarie Gamsjägerová z hospicového týmu při vídeňské Charitě sděluje svou zkušenost, kdy stála tváří v tvář prosbě o .vysvobozující injekci", o eutanázii:

Stará paní postižená rakovinou upadla v noci cestou na toaletu a zlomila si stehenní kost. Ležela bezmocně na podlaze ve vlastních výměšcích. Teprve po mnoha hodinách bolesti ji ráno objevila zdravotní sestra. .Dejte mi injekci, abych už nemusela déle žít," prosila pacientka s pláčem. Po uklidňujících lécích, ošetření nohy a utišení bolesti se však brzy ptá personálu:

"Myslíte, že budu moci ještě někdy lyžovat?"

"Aktivní pomoc umírajícím není žádný problém, pokud je poskytnuta kvalifikovaně a zůstává-li pod kontrolou," prohlašuje diplomovaná zdravotní sestra, členka Společnosti Kristových misionářek, která v hospicovém týmu pracuje od okamžiku jeho vzniku.

Stará myšlenka s novým významem

Před pěti lety zahájila skupina iniciátorů rozhovory o hospicové službě ve Vídni. Hospicová služba znamená nedopustit, aby poslední kroky života sklouzly do bídy, nýbrž umožnit, aby lidé podrobení nesnesitelnému tělesnému i duševnímu utrpení nezůstali sami a mohli důstojně zemřít.  Poněvadž tato organizace získala cenu Františka Josefa I. Lichtenštejnského za zásluhy v oblasti péče o rodinu a tím i sto tisíc švýcarských franků, mohlo se začít s realizací těchto myšlenek, dosud tolik cizích i špičkovým klinikám.  Hospicový tým přijal lékaře se speciálními znalostmi terapie bolesti. Sestra Hildegard Teuschlová CS, ředitelka katedry sociálních služeb vídeňské Charity a iniciátorka projektu, se brzy obrátila na Annemarie Gamsjägerovou s nabídkou spolupráce. Její .ano" vytrysklo spontánně a nadšeně, sestra Annemarie se shodou okolností před časem mohla v Anglii seznámit s prací Cicely Saundersové, velké postavy hospicového hnutí.  Tato anglická lékařka, narozená roku 1918, vtiskla pojmu .hospic", tradičně chápanému jako zastávka na cestě, jako noclehárna, jako místo setkání, nový význam. Během své činnosti v hospicu sv. Josefa v 50. a 60. letech se Cicely stala specialistkou v boji proti bolesti, v péči o nevyléčitelně nemocné. Spolu s pacienty vypracovala koncepci hospicu sv. Kryštofa, který se měl stát vodítkem v péči o umírající.

Ve Vídni byla v roce 1992 otevřena desetilůžková stanice sv. Rafaela v nemocničním Ústavu Božského Spasitele, která nemocným umožňuje zemřít důstojně, v klidu, stranou od .přístrojového" lékařství, v kruhu svých nejbližších.  Byl tím učiněn další krok ke kultuře umírání, jež se v mnoha evropských zemích už stává samozřejmostí. Hospic má tedy v první řadě sloužit jako mezistupeň na cestě k .umírání doma".

Pumpa proti bolesti

Hospicovým týmům jde také o to, posílit příbuzné nemocných natolik, aby byli schopni své drahé na cestě ke smrti doprovodit.  .Můj muž má takové bolesti, co s ním mám dělat?" .Co budu potřebovat, až se má matka s rakovinou vrátí z nemocnice domů?" Tyto a podobné dotazy, většinou na téma zdánlivě téměř beznadějného boje s bolestí, členové hospicových týmů ochotně zodpovídají i po telefonu.  .Místo abychom pacienty zásobovali vysokými dávkami tišících prostředků, až upadnou do kómatu, aby se následně znovu probudili bolestí, když účinky analgetik odezní, je vhodné dodávat prostředky proti bolesti v nepatrných dávkách v pravidelných intervalech," vysvětluje Dr. Franz Zdrahal, šéf anesteziologie v Ústavu Božského Spasitele a ředitel charitativních hospiců.  .Je nesprávné čekat, až bude pacient znovu podroben mučivým bolestem." A když je ústní terapie nedostačující, pak mají lékaři k dispozici ještě další možnost: malou pumpu zvanou PCA (Patient-Controlled-Analgesis-Pumpe), která umožňuje pacientům dosáhnout skutečně neustálou úlevu od bolesti. Bohužel však dosud tomuto .kameni mudrců" v Rakousku důvěřuje pouze zlomek lékařů natolik, aby jej uvedli do praxe.  Díky PCA-pumpě dostává pacient každou hodinu stejné množství morfia a v případě nutnosti - např. před nějakým bolestivým zákrokem nebo před transportem - lze účinky léku stisknutím tlačítka zvýšit. Především pacienti s rakovinou jsou díky této pumpě mobilní - tak dalece, jak jim to umožňuje celkový stav - a stávají se nezávislými na zdravotnickém personálu.

Strach z morfia

.Nemohla bych se tak snadno pohybovat a navštěvovat různé akce, nebýt PCA-pumpy," prohlašuje starší dáma postižená rakovinou, pacientka Dr. Zdrahala. Zcela nezávislá však přece jen není, neboť jen málo lékařů tomuto přístroji důvěřuje. Zdrahal považuje závislost pacientů na zdravotnickém personálu za vyčerpávající - .Musím být v podstatě k dispozici po 24 hodin denně" -, a proto dělá vše, aby kolegy získal pro tuto formu boje s bolestí. Zdrahal rovněž komentuje zdrženlivý postoj lékařů k morfiovým přípravkům: .Mají především odpor k byrokracii," poněvadž každý jednotlivý recept musí být schvalován Zdravotním úřadem, o každém předpisu se musí vést záznam. Ostýchavost vůči podávání většího množství morfia se u mnoha lékařů zakládá také na obavách ze zástavy dechu, které jsou však podle Zdrahalových slov neopodstatněné. Příkladem stejného rizika zástavy dechu z důvodu aplikace morfiových přípravků jsou mnohé druhy narkóz. U pacientů mučených bolestí je horní hranice dávkování dána právě intenzitou bolesti, nebezpečí předávkování nehrozí.

Eutanázii, která již byla uzákoněna v Holandsku, považuje Zdrahal za .smutný vývoj". Protože tím vlastně akceptujeme konstatování, .že proti psychické a duševní trýzni, kterou umírající prožívají, nemůžeme nic udělat".  Zdrahal upozorňuje na to, že touha po zkrácení utrpení vyslovená pacientem většinou odezní. .Před týdnem jsem chtěla zemřít," říká jedna pacientka a dodává, .teď už to ale není pravda".

Místo k umírání

Paliativní lékařství je u nás i mezi lékaři dosud cizím slovem. Vlastní slovo paliativní znamená zmírňující, bolest tišící, a v chápání Hippokratových žáků získalo nepříjemnou příchuť; vždyť cílem každého lékaře, celého zdravotnictví je snaha o zachování života a o jeho prodloužení. Umírání je tedy vlastně důkazem vadného léčení.

Zatímco v Anglii byl už v roce 1987 zřízen na lékařské fakultě samostatný předmět s názvem paliativní lékařství, činil v Rakousku podíl studijních akcí k tomuto tématu pouhé jedno promile, připomíná docent Gernot Sonneck z Institutu lékařské psychologie ve Vídni. Dotazování na klinikách však prokázalo, že 25 % lékařských výkonů má paliativní charakter. A Sonneck poukazuje na to, že se větší počet studentů lékařství zajímá o otázky, které jsou ve vědeckých kruzích stále ještě hanlivě označovány za všední, otřepanou pravdu. .Ale tak jednoduché to, čím si lámeme hlavu, zase není, poněvadž poskytování pomoci umírajícím je banální konstatování, ovšem v praxi je tato banalita nanejvýš náročná." A zatímco úvahy na téma péče o umírající jsou jen nedostatečně podporovány veřejností, nevyléčitelně nemocní a jejich příbuzní zůstávají dále odkázáni na církevní a soukromé iniciativy, vedle Charity např. na Dům míru. Je tomu pouze 11 let, co se šedesátiletá Isabella Benningová odvážila bojovat za zřízení tohoto domu.

.Vídeňané nesnášejí umírání," vysvětloval jí tehdejší šéf Charity, když za ním přišla s přáním udělat něco pro umírající. Smrt vlastní matky v nemocnici v Linci jí ukázala, jak málo umožňují struktury v našich nemocnicích skutečně zemřít v klidu. Odysseova cesta rakouskou byrokracií se bývalé prodavačce opravdu vyplatila: Dům míru nyní čítá 100 dobrovolných členů, z nichž 30 nepřetržitě pečuje o pacienty s rakovinou a o nakažené AIDS, organizují biblické kroužky, zakládají domovy pro staré lidi, střídají se s rodinnými příslušníky, kteří jsou péčí o umírající přetíženi.

Na kolik nás smí umírání přijít?

Teolog Paul M. Zulehner je přesvědčen, že těchto soukromých iniciativ nebude v budoucnu dost, že i nemocnice budou nuceny přizpůsobit se prostorově i po odborné stránce požadavku péče o umírající. Kromě vzdělání v paliativní medicíně bude nezbytná také jistá míra terapeutických znalostí.  .Zde se ukazuje, jak se sdílení posledních okamžiků života podobá péči o duši, pastýřské službě, přičemž ošetřovatelské síly zde často vykazují větší kompetenci než tradičně školení duchovní pastýři v nemocnicích," míní Zulehner a podtrhuje význam spolupráce různých profesních skupin.  V roce 1990 se 56 % Rakušanů vyslovilo pro umírání v kruhu svých příbuzných, v Německu to bylo dokonce 92 %. Cesta k vytoužené .smrti doma" je však ještě dlouhá. Kromě chybějící pečovatelské kompetence a současných dvougeneračních rodin, z nichž jsou starší předem vylučováni, spatřuje Zulehner překážku pro péči příbuzných o nemocného v problému času. A - 20. strana pokud na sebe zaměstnaní muži a ženy vezmou tíži péče o umírající, vystavují se riziku, že toto období - už samo o sobě značně psychicky i fyzicky zatěžující - bude následováno obdobím nezaměstnanosti.  .Otcům a matkám, kteří se rozhodnou zůstat se svými novorozeňaty několik let doma, poskytujeme záruku návratu na původní pracovní místo. Měli bychom podobnou ,čekací lhůtu‚ nabídnout také těm lidem, kteří pečují doma o své umírající," říká Zulehner a zřetelně tím naznačuje, že nás důstojné umírání bude z ekonomického hlediska něco stát. .Ale jsme skutečně přesvědčeni, že lidskost života i umírání je natolik důležitá, abychom za ni byli ochotni i více zaplatit, že zasluhuje finanční oběti ode všech?". . . 

(Podle zahraničních materiálů zpracovala Jana Růžičková)