Rady k vedení a spravování církve a dnešní společnosti podle Řehole sv. Benedikta

Přednáška přednesená 25. října 1997 opatem Schröerem na setkání zájemců o teologii.

Opat Stephan Schröer je druhým opatem benediktinského opatství Königsmünster v Meschede. Narodil se 1. března 1940 ve Freienohlu v Sauerlandu, 15. ledna 1968 složil řádové sliby, kněžské svěcení přijal 17. září 1972 a 16. října 1976 opatské svěcení. Ještě před svým vstupem do kláštera studoval ekonomiku v Münsteru a Kolíně n. R., kde promoval. Ve Würzburgu studoval teologii. Studium křesťanských sociálních věd nemohl dokončit, neboť byl mezitím zvolen opatem.

Klášter Königsmünster byl založen 2. března 1928 v Meschede v Sauerlandu z arciopatství St. Ottilien / Oberbayern, 10. února 1932 byl povýšen na převorství konventu a 18. října 1956 na opatství. Patří ke Kongregaci misijních benediktinů ze St. Ottilien. 19. března 1941 byl klášter národními socialisty zlikvidován a mniši byli vyhnáni. Ti, kteří nepadli ve válce, se vrátili 11. července 1945 zpět. Nyní náleží k mnišskému společenství 71 mnichů, z nichž je více než polovina mladších než 40 let. Mniši jsou zaměstnáni v gymnáziu s 650 žáky a žákyněmi, v Oáze, což je dům meditace a setkávání, pracují v řemeslnických dílnách, v zahradnictví a v zemědělské výrobě, dále plní úkoly uvnitř komunity (opat, převor, podpřevor, novicmistr, vrátný, kantor, sakristián, refektoriář, kuchař, celelář, misijní prokurátor, pečovatel o hosty), v duchovní správě (exercicie, zpovědi, doprovázení, duchovní péče o nemocné, práce ve společenství, duchovní péče o studenty) a v sociální práci (péče o nemocné a bezdomovce). Někteří žijí v misijních klášteřích v Africe a Asii a v Hannoveru, další studují v Bonnu, Münsteru, Mnichově, Innsbrucku a v Jeruzalémě.

Benediktova Pravidla: motivace láskou

Dříve než začnu přednášku na téma, které jste si přáli, chtěl bych vám položit otázku, jaké asociace se vám vybaví, když řeknu slovo klášter. Možná je to hezká architektura, knižní malba, gregoriánský chorál nebo i pivo, likéry, sýry. Třeba i román Umberta Eca Jméno Růže nebo detektivka Edgara Wallace Černý opat nebo i různé reklamní spoty v časopisech a v televizi.  Mohu vám říci ze své vlastní zkušenosti: to všechno jsou často buď romantické výmysly nebo nápady reklamních stratégů. Ovšem s realitou mají jen málo společného.

Benedikt z Nursie žil v Itálii zřejmě v letech 480 až 547. Všechno, co víme o jeho životě, má svůj původ v druhé knize tzv. Dialogů, vydaných papežem Řehořem Velikým (540-604) o světcově životě. Podle ní pocházel Benedikt ze zámožné rodiny, která jej vyslala studovat do Říma. Cítil se zde ale velmi nespokojen a uprchl do samoty, kde byl uveden do mnišské moudrosti jedním poustevníkem a žil z darů okolního obyvatelstva. Okolo něj se shromáždili jiní mladí muži, kteří chtěli žít jako mniši. Po různých dalších peripetiích založil Benedikt se svým společenstvím klášter Monte Cassino, kde vznikla i Regula Benedicti (RB, Benediktova řehole či regule, tj. pravidla mnišského života).

Klademe-li si otázku po charakteru člověka Benedikta, který se vedle Cyrila a Metoděje stal patronem Evropy, je tato regule k tomuto zkoumání důležitým zdrojem. V jeho řeholi se zjevuje něco z jeho ducha. Ukazuje se to především při srovnání se starší mnišskou řeholí - Regula Magistri (RM), která Benediktovi sloužila jako předloha při tvorbě jeho vlastních pravidel.  Tento muž širokého srdce se vyznačoval vyrovnaným a mírným duchem.  Kapitolu o trestech z RM mírní a zkracuje a tvrdí, že nejdůležitější motivací pro život v klášteře je láska. Z RB hovoří velká moudrost, spočívající v Benediktově velké životní zkušenosti a ve vytříbeném smyslu pro realitu.  Když budu dále citovat z Řehole, potom to nebude z důvodu historického a textologického zájmu (Které literární odkazy k dalším zdrojům? Kdy vznikla která kapitola a na kterém místě? Který text Řehole je původní?), nýbrž s otázkou: Jaká životní zkušenost se ukazuje v textech RB a co může RB mně a nám nabídnout pro smysluplné uspořádáním života? Jde tedy o pragmatický zájem bývalého bankovního obchodníka a dnešního opata, který má dbát zvláště o to, aby každý všední den života našeho společenství proběhl v pokoji a duchovně. K tomu má stále znovu probouzet motivaci a vizi. Proto vám nepřednesu žádnou „vědeckou" přednášku, jak byste to asi očekávali na teologickém institutu, nýbrž vám budu vyprávět o našem všedním životě a pokusím se poukázat na rady, odkazy a možnosti, jak by naše zkušenosti mohly být využity ve vašem všedním životě. Mnohé se mi zdá být inspirující. Otázka musí tedy znít: Jak zacházím s dokumentem starým 1500 let, aby jej bylo možné použít i dnes? Při odpovědi na tuto otázku musím mnohé interpretovat a vybírat, neboť i v RB je leccos, co je dobově podmíněné, překonané a pro nás cizí.

Hledej pokoj a usiluj o něj

My, mniši opatství Königsmünster, se pokoušíme utvářet svůj život dnes podle základních pravidel RB. Jako Benedikt hledal na pozadí úpadku své doby kontrastní model, který by sloužil životu, je i dnes naším úkolem, na pozadí naší doby s jejím odcizením, zvěcněním, se symptomy strachu, s jejími hrozbami, s jejím přesvědčivým požadavkem výkonnosti, s mnohostranným ohrožením svobody, s nezakotveností a absencí vztahů - zkrátka: se všemi prvky ochuzování života a se strachem z budoucna - hledat model pro každý den, který bude sloužit životu. Naší úlohou je tedy znovu objevit nadčasové základní rysy RB na pozadí naší doby s konkrétními mnichy a dát jim konkrétní podobu. Jedná se přitom o dvojí pohyb: pouze v příklonu ke zdroji, k počátku, se nám může zdařit smysluplný život podle RB za současného vědomého vnímání naší dnešní doby.

Přitom si uvědomuji, že rady z mého všedního života, o které jste mne prosili, mají své hranice, které jsou zároveň i hranicemi přenosnosti mnišských pravidel do jiných struktur života. Obracíte se na mnichy a já z vás nechci udělat mnichy a jeptišky, i když by to bylo vzrušující! Spíše se chci pokusit vás upozornit na příležitosti vaší vlastní kultury života. V Česku nyní žijete ve zlomové situaci: namísto plánovitého hospodářství nastoupily tržní principy, vznikly nové státní struktury, atd. Možná trpíte i nepohyblivými strukturami ve své církvi. Musím vám říci, že já sám velmi trpím, když vidím zkostnatělou německou církev. Snad vy zde najdete možnosti, jak začít nově!

Důležitější se mi však zdá upřít pozornost na váš vlastní život. Rady, které bych vám chtěl předat na vaši cestu a které se týkají vedení a spravování, jsou směřovány zcela osobně ke každému jednotlivci, který má zodpovědný úkol nebo do něj v rámci svých studií vrůstá. A to se týká každého člověka.  Jak jsem již řekl, chtěl bych upřít pozornost na příležitosti vaší vlastní kultury života. O tento život jde: o váš život, který vám byl darován Bohem, aby byl utvářen a postaven do služby lidem, a o život lidí, kteří jsou vám ve vaší řídící úloze svěřeni.

Slovo „život" je pro mne rovněž klíčovým slovem mé základní teologické a lidské orientace. Je v něm obsažena dobrá víra v úmysl boží vůle, která chce, aby člověk žil v míru. Nechci si nechat vzít sen o církvi, sen o klášteru - nedostatečností obou velmi trpím - které by se staly místem, v němž by se myslelo na nevyhladitelné přání člověka po individualitě, svobodě a domovu.  Jeho omezené naplňování se bude uskutečňovat v našem ohraničeném životě před smrtí. Jako křesťan se tedy chci se vším zápalem spolupodílet na kultuře života, v níž dostane život opravdu příležitost.  Toto vše má v RB solidní základ. Benedikt si klade otázku: .Kdo je člověk, který miluje život a který si přeje spatřit dobré dny? (. . .) Chceš-li mít pravý a věčný život, potom (. . .) hledej pokoj a usiluj o něj" (RB prol 17). Ví sice i o míře praktického uspořádání běžného dne, o selháních, ale především vidí bohaté možnosti člověka. Chce vidět tvůrčího, rozvinutého a dozrálého člověka s „širokým srdcem" (RB prol 49), jak říká, a ne člověka nedospělého, přizpůsobeného, pokřiveného a jednostranného.

Boží cesta mlčení a naslouchání

Jistě jsme zajedno, když se toužíme spolupodílet na dobré kultuře života.  Vytváříte ji ve své práci, při rozhodování, ve své rodině. Tato přednáška je chvílí, kdy se nad tím vším můžete znovu zcela soukromě zamyslet. Proto vynechávám všechna politická a církevní témata, která vás možná zaměstnávají a tíží. Není jich málo. Právě v dobách, kdy hrozí, že vám starosti přerostou přes hlavu, je meditace o těchto osobních věcech obzvláště významná.  Chtěl bych vás proto pozvat, abyste pozorně naslouchali svému nitru.

Slovem týkajícím se slyšení jsem se již dostal do středu RB. Ta začíná vybídnutím:

„Slyš, můj synu, poučení mistra, nakloň své srdce ke slyšení" (RB prol 1) Slyšet není nic tak zvláštního. Celý den je naplněn hlukem. Začíná to ráno budíkem, hlukem na ulicích, tlacháním při zbytečných hovorech, 25 televizních programů večer. . . Celý den musím poslouchat. Nemohu přestat poslouchat. Musím poslouchat. Když musím poslouchat, může mé otevřené, bedlivé naslouchání být bolestně rušeno, ba dokonce i zničeno. Jsme ohlušováni.

A ohlušení pozvolna život umlčuje. K tomu přistupuje ještě něco:

vnitřní hluk mých starostí, moje touhy, plány mé kariéry, moje nezaviněné nebo vědomé chyby a chybná rozhodnutí, mé zraněné sebevědomí. To vše ještě často přehluší hluk, který ke mně přichází z vnějšku.  Jsou však cesty, na nichž je možné se naučit naslouchat? Benedikt nám poukazuje na cestu mlčení. Mlčení znamená být sám se sebou v tichu. Zkuste to někdy! Není to lehké. Pokus o mlčení bude jistě rušit množství vnitřního i vnějšího hluku. Mlčení se však nabízí jako cesta, jak se naslouchání naučit.

Benedikt zmiňuje trojí směr naslouchání:

1.  naslouchat božímu tajemství

2.  naslouchat sobě samému

3.  naslouchat lidem okolo mne

Benediktinská kultura práce

Chtěl bych vás dále poprosit, abyste se někdy zamysleli nad svým vztahem k práci a pokusili se ji vnímat novým způsobem. Pokud budeme přemýšlet o radách pro vedení a spravování, musí se tyto rady osvědčit v části našeho života zasvěcené práci. K tomu ale musíme opět naslouchat a uvidět, jak prožíváme svoji vlastní práci. Chtěl bych nyní promluvit o osobním prožívání práce.

Já často prožívám práci jako břemeno, jsem vyčerpán, nevím, kterému požadavku vyhovět dříve, často se ocitám na hranici svých znalostí a dovedností.  Cítím, jak zůstávám daleko před vytčenými cíli, jak obětuji tvůrčí nápady každodenní rutině, jak přibývající věk nepodporuje tvůrčí síly, jak se střídají období výkonnosti s obdobím únavy, a to ne vždy tak, jak bych si to představoval. Zažívám všechny meze spolupráce a rozhovoru a cítím se zklamán, opotřebován, nepochopen a osamělý. Dělám chyby, které jsou často - pokud vůbec - napravitelné jen s velkým úsilím. . . Takové zpytování svědomí by mohlo pokračovat dále. To je jedna strana mého prožívání práce.

Bohudíky však existuje i další. Pracuji rád a jen obtížně si dokáži představit život bez práce a výkonu. Jsem vděčný za to, že smím pracovat. Jakou ztrátu znamená nemít co na práci, dokáže nejlépe zakusit ten, kdo žádnou práci nemá, kdo již pracovat nesmí nebo kdo nikdy nezakusil její smysluplnost.  Při práci stále s překvapením zakouším své nové možnosti. Smím se formovat, znovu se vyvíjet, dávat prostor novým nápadům, novým snům. Smím něco tvořit. Smím se spolupodílet na božím tvoření i přes svoji omezenost.  Smím nést zodpovědnost za lidi, za společnost, za přírodu. Smím spoluvytvářet kulturu, nové názory, možné změny. Mohu se osvědčovat ve své práci, řešit konflikty, hledat řešení problémů, procházet obtížnými obdobími. Tím vším mohu zrát - a to i neúspěchy - a prokazovat trpělivost a umírněnou bdělost. Práce tu není jen proto, aby se plnila pokladna. Zkráceně: Můj neuspořádaný vztah k práci ukazuje celé napětí mezi radostí a tíží, vstupující do této oblasti lidského života. Není pochyb, že jde o napětí, které je často bolestné. Ale co by bylo, kdyby toto napětí neexistovalo? Byl by potom vůbec život?

A jak vidí práci Benedikt? Dopřejme si pohled do RB. Poslední věty úvodu nám připomínají: „Chceme proto zřídit školu pro službu Pánu. Při jejím založení doufáme, že nestanovíme nic tvrdého ani těžkého. Pokud se však z oprávněného důvodu vyskytne něco přísnějšího, co má napravovat chyby a uchovávat lásku, potom se nedej hned zmást strachem a neutíkej z cesty spásy; na počátku nemůže být jiná než úzká. Kdo však pokročí v klášterním životě a ve víře, tomu se srdce rozšíří a půjde cestou božích příkazů v nevýslovném štěstí lásky" (RB prol 45-49). Benedikt tedy zná výše zmíněné napětí radosti a tíže práce. Námahu lidského konání nezamlčuje, zmiňuje se i o osvobozujícím pocitu naplnění po dobrém výkonu a směřuje svůj pohled na motiv činu. Jde o školu „bohoslužby". V ní je ukryt důraz, po němž jsem chtěl pátrat.

Motivem mého konání jako mnicha je pochopení na základě víry, že Bůh chce pro lidi život v pokoji a plnosti. Existují lidé, kteří jsou uchváceni Bohem, dávají se na cestu, mnohé opouštějí, chtějí být co nejvíce volní kvůli službě jemu. Nepopírají zkušenost tvrdosti lidské omezenosti. Nenechají si však vzít odvahu znovu a znovu se angažovat ve službě lidem, stvoření a kvalitní kultuře života. Aby jejich motiv byl stále živý - všichni známe, jak temnota každodenní rutiny a neúspěchu mohou zastřít správný cíl - musí být denně živen. Pokrmem pro stále novou motivaci jsou pro nás slova bible, pravidla duchovního života, příklad Ježíše Krista s jeho požadavkem lásky k bližnímu a k nepříteli, mnišská řehole, lidské příklady hodnověrného života a práce, tedy světci, povzbuzující slovo stejně smýšlejících, společenství bratří, v solidaritě pracujících na společném díle. Tento pokrm požíváme v různých formách meditace i při společné denní modlitbě církve, tedy v liturgii nesené chorálem. K tomu nám napomáhá vhodný a osvobozující denní řád.

To vše zní velmi zbožně. Je to tak i myšleno, aby bylo zřejmé, že se zde jedná o základní aspekt dobré práce - a to nejen pro řídící síly - a sice o správnou motivaci. Snad lze i říci, že jde o vizi, mobilizující mé síly a umožňující smířeně žít s mými omezeními a zklamáními, kdy se nevzdávám, nýbrž tato vize mne udržuje a umožňuje mi další činnost.  Všichni víte, jak je správná motivace důležitá pro zdar práce. Položte si dnes sami sobě znovu otázku po motivech svého konání. Tyto motivy mohou mít více vrstev: velmi vpředu touha po úspěchu, po uznání, po pozornosti druhých, po penězích, po moci, po odbytu, po výhodách, po publicitě. Pokud však motivy mají být trvalé a vést k pravému životu a k úloze, která je skutečnou službou, mělo by tázání pokračovat. Je zapotřebí mít vizi, která má co do činění s opravdovou stupnicí hodnot ve vztahu k lidem.  Položte si jednou hlouběji otázku: Proč jsem ve svém zaměstnání? Může vás pohánět křesťanská motivace, nebo to může být dědictví jiných náboženství nebo humanistický ideál, mnohé lze považovat za dobrý zdroj motivů.  Mnohé uvede do pohybu dobré síly a vede k „probuzení srdce". Ale považuji za důležité - a to za životně důležité - motiv probudit a stále jej udržovat. Práce, která sice ještě funguje, ale o níž nikdo neví proč a k čemu vlastně je, bývá často předurčena k zániku.

Pro nás mnichy je stabilizujícím faktorem motivace skutečnost, že naši službu vykonáváme ze svobodně vysloveného „ano", které nás váže s určitým společenstvím: je to tedy svoboda ze spojení. A svoji službu nevykonáváme po této stránce pro společenství, ale jako společenství, tedy společně, jako společenství života a práce. Jsme spolu trvale, spojeni jedním cílem.  Pokoušíme se rozvinout cosi jako pocit sounáležitosti, a právě opat je určen k tomu, aby vší silou tuto jednotu budoval.

Dobrá horlivost, kterou mají mniši mít

S ohledem na motivaci se nyní krátce obraťme k obsahu práce. U Benedikta k tomuto tématu mnoho nenajdeme. Mluví se zde o bohoslužbě, o službě u stolu, v kuchyni, v dílnách a na poli, o péči o hosty, o nemocné a staré, o službě čtení a správy. Ve spleti těchto funkcí je skryt jeden důležitý odkaz: poukazuje se zde na jednotu života. Z tohoto hlediska lze poukázat na nedostatek dnešních dnů: radikální oddělení částí života, bydlení a práce.  Dnes se žije v trvalém odcizení, v mnohostranně oddělených „světech".  Jeden o druhém toho mnoho neví a jeho jednotlivé části se ovlivňují jen málo. Mnohost služeb jmenovaných v RB, které jsou v jednom klášteře, tedy pod jednou střechou, je výrazem celistvosti života, na níž mám mít účast. Samozřejmě vím, že nelze zastavit vývoj společenského pracovního procesu, ale stále ve mně přetrvává pocit citelného nedostatku, když je život rozdělen na kousky.

Další Benediktovou starostí je, aby práce nebyla jednostranná. Vedle ruční práce považuje za důležitou četbu, tedy studium, neboť by se měl rozvíjet celý člověk. Musím se zde zmínit i o dalším nešvaru našich dní: jednostranné nároky. Mnozí z nás jsou zpravidla připoutáni k psacímu stolu a náš pracovní nástroj jsou slova a myšlenky. Nedostatek této činnosti si uvědomuji tehdy, když vidím při práci např. našeho mladého uměleckého kováře, našeho tkalce, našeho hrnčíře, našeho pekaře, našeho knihvazače nebo našeho rolníka nebo zahradníka. Mnohé stránky ve mně zůstanou nevyužity. Ani namáhavé programy v tělocvičně - ne že bych se jich účastnil - nemohou tento nedostatek zcela napravit.

Učiňme další krok a položme si otázku, jak bychom tedy měli pracovat.  Regulí prostupují dvě pravidla. První je výzva, aby měl člověk odvahu vykročit vpřed. V předmluvě k RB se praví: „Probuďme se tedy už konečně!  Písmo nás burcuje ze spánku a volá: Přišla hodina, abyste se probudili ze spánku. Otevřme své oči božímu světlu a slyšme vyděšeným sluchem, k čemu nás boží hlas denně vyzývá a volá: Když dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!" (RB prol 8-10). Nebo: „Kdo je ten člověk, který miluje život a přeje si vidět dobré dny? Když to uslyšíš a odpovíš: Já, potom ti Bůh řekne: Chceš pravý a nepomíjející život, zdržuj svůj jazyk ode zlého a své rty od falešné řeči. Vyhýbej se zlému a čiň dobro; hledej pokoj a usiluj o něj!" (RB prol 15-17). Zde je v několika slovech shrnuta vize života. Je připomenut motiv, dávající síly k bystrému vykročení a vyzývající k angažované akci. Výzva k vykročení prochází celou regulí a hezky se uzavírá v 72. kapitole o „dobré horlivosti, kterou mají mniši mít".  To vše podstatnou měrou souvisí s životností, s nadšením a průkopnickým duchem. To jsou pojmy, které se nám v dnešní době zdají být poněkud nemoderní.

Když Benedikt tedy vyzývá k odvážnému vykročení, uvědomuje si i možnost přehánění, které může skončit nezdarem. Proto vyzývá - a to je druhé základní pravidlo ve vztahu k práci - nic nepřehánět. Píše: .Vždy dokáže rozlišovat a dodržet míru (. . .) Dbá na moudrou umírněnost, matku ctností." (RB 64,17.19). Zmiňuje se zde aspekt, zasluhující si pozornosti právě v naší době, vyznačující se nemírností. Mnozí pracují bez míry, užívají si bez míry a přepínají se bez míry. Příliš snadno ztrácí člověk cit pro své hranice. Ztrácí míru svého sebehodnocení. Musí být stále fit, stále velký, stále silný, stále hezký, stále suverénní. Stále musí něco konat. Musí prostě fungovat, a z toho lze i onemocnět. Kdo musí být stále silný, musí potlačovat své slabosti a zapírat své stinné stránky. Následkem toho jsou často psychosomatické nemoci. Tělo se pomstí, neboť okolí reaguje na nezřízenost zničením. Lidé v naší blízkosti buď onemocní, nebo se od nás budou odvracet.

Klíčem k vyrovnanosti a k vnitřnímu pokoji je pravá míra. Kdo tedy nalezne svou míru, zůstane trvale zdráv a bude se těšit ze svého života, vyrovná se se svou pozemskostí a svou lidskostí. Tím se však nemyslí ochromenost nebo lenost. Benedikt píše: „Zahálka je nepřítelem duše." (RB 48,1) Lenoši jsou Benediktem posuzováni a káráni velmi tvrdě. Proto platí: Klíčovými slovy RB jsou razantní odvaha vykročit, síla k činu, horlivost a pravá míra. To mohou být klíčová slova i pro nás, až budeme promýšlet naši práci.

Vést lidi a sloužit osobitosti mnohých

Prvním hlediskem pro naše téma bylo heslo „práce". Dalším je téma „vedení" a „správa". Ve třetím kroku půjde o „život" a o „pokoj". Všechny tři aspekty jsou vzájemně těsně propojeny. Chtěl bych nejprve zdůraznit, že vedení je službou lidem. Lidé jsou řídícím pracovníkům svěřeni v důležité části jejich života - při práci. Služba druhým v neposlední řadě díky Ježíši Kristu dostala nový akcent. Je to znamení, které nám dal a které se událo ve dnech před velikonocemi a které považujeme za jeho odkaz. Při večeři na rozloučenou se svými učedníky se před nimi hluboce ponížil a umyl jim nohy (srv. Jan 13). A tímto znamením mytí nohou nás všechny vtahuje do zodpovědnosti. Hluboká pokora před hodnotou každého jednotlivého člověka a její důsledek, jímž je služba, aby se mohl zdařit život těch, kteří jsou mi svěřeni, jsou zcela konkrétní formou následování Krista v životě těch, kdo mají řídit jiné lidi.

Lidská slabost, lidská nedostatečnost a lidský nárok na moc tento cíl často ohrožují. Proto Benedikt přistupuje k vedoucím silám kláštera se vší myslitelnou nedůvěrou. Tři osoby zmiňuje a napomíná velmi tvrdě: opata, převora (jeho zástupce) a celeráře (tedy mnicha, který má peníze - nebo by je mít měl). Správcům kláštera je neustále připomínána jejich zodpovědná služba a nebezpečí jejich práce. Dovolte mi být konkrétní, když budu z RB citovat Benediktovy „zásady řídící práce":

„Opat ukazuje více svým příkladem spíše než slovy, co je dobré a svaté." (RB 2,12) Jedná se zde o jednotu slova a činu, a čin má opravdu přednost.  Zdravá autorita je autoritou příkladu.

„Opat v klášteře neupřednostňuje nikoho pro jeho vzhled." (RB 2,16) Benedikt jde proti kariéře založené na vztazích.

„Nechá se vést vnímavostí pro pravý okamžik a spojuje přísnost s vhodnou domluvou. Ukazuje rozhodnou vážnost mistra a láskyplnou dobrotu otce." (RB 2,24) Ano, tak má vypadat dobrá vedoucí osobnost. Má v ní být spojena vážnost mistra a dobrota otce, jednota odbornosti s lidskou zralostí, jasnost a porozumění, požadavky a volnost, tvrdost a umírněnost, něha a přísnost. . .

„Uvědomuje si že, komu bylo více svěřeno, od toho se bude i více vyžadovat.  Musí vědět, jak obtížné a namáhavé úkoly na sebe bere: vést lidi a sloužit osobitosti mnohých." (RB 2,31). Osobitost mnohých. . . Nejedná se o pouhé .autoritativní" řízení. Řídit v tomto případě znamená poslouchat druhé, aby poslouchající objevil, kde druhý stojí, čím trpí, po čem touží. Poté si položí otázku: Co mu udělá dobře, co nyní potřebuje, aby postoupil na své cestě. Zkrátka: řídit znamená sloužit, a to druhým v jejich vývoji!  Benedikt má na zřeteli i často neřešitelné konflikty mezi věcnými nutnostmi a lidsky žádoucími podněty, když vybízí: „Především nesmí odhlížet od spásy těch, kdo mu jsou svěřeni, nesmí ji podceňovat. Neměl by si dělat větší starosti o pomíjivé, pozemské a bezpodstatné věci." (RB 2,33) A na doplnění dodává: „Nesmí se zneklidňovat, když je majetek kláštera snad příliš malý." (RB 2,35) Lehce se to řekne, když jde do tuhého. Ale říká to kvůli lidem.

Dobrým shrnutím dobré vůdčí osobnosti je krátká věta: „Usiluje o to, aby byl více milován než obáván." (RB 64,15) Láska má mnoho významů a zde je jistě míněno něco jako upřímný příklon a pravé uznání.  Benedikt si samozřejmě uvědomuje, že „spravování jako služba" lidem je ohrožována slabostí toho, kdo řídí, a proto říká: .Ať se nevzrušuje ani není příliš úzkostlivý, ani nepřiměřený ani svéhlavý, ani žárlivý ani podezíravý, jinak nikdy nenalezne klid." (RB 64,16)

Pokusme se jednou přenést do našeho pracovního dne Benediktovu „nevzrušenost".  Tady to nefunguje a už jsem vám to tisíckrát říkal a konkurence nespí! „Nebýt příliš úzkostlivý" - mám přece své zkušenosti, na něj není žádné spolehnutí, co všechno ten už pokazil! „Ne bez míry nebo svéhlavě" - jsem tady vedoucím já nebo ne? Vždycky to tak bylo a tak to i zůstane!  Tak to nikdy nebylo! „Nebýt žárlivý" - to není samo sebou, že tenhle byl povýšen. Znamená to, že jsem už odstaven na vedlejší koleji? „Nebýt podezíravý" - důvěřuj, ale prověřuj!

Když budeme takto reagovat na pobídky a rady a zůstaneme u toho stylu práce a řízení, který nikdy nedopřeje klidu, brzy získáme žaludeční vředy a zánět střev, zdeformovaná záda, bolesti hlavy a nespavost. Jistě byste mohli ze svých vlastních špatných zkušeností připojit další obtíže. Nakonec se opět vrátíme k tomu, o čem jsme již mluvili: klid a pokoj, míra, moudrá střídmost.

Požadavek lidské kvalifikace pro řídící úlohy je doplněn v kapitole o celeráři:

„Jako celerář kláštera ať je zvolen jeden ze společenství bratří, který je moudrý, je zralého charakteru a je střízlivý. Ať není bezuzdný v jídle, není pyšný, není útočný, není urážlivý, není skoupý a není marnotratný. Spíše ať je bohabojný a celému společenství ať je otcem." (RB 31,1-2) Občas zažíváme u sebe samých nebo u představených právě tu chybu, kterou se zde Benedikt pokouší popsat. Ale v první řadě zde jde o nás samé, o kontrolu našeho vlastního svědomí, o každého jednotlivce. Položme si otázku, kde si my sami musíme dát pozor. Myslím si, že i se šéfy by se mělo zacházet s mírou, a to i při posuzování jejich slabostí.

Přeložil Pavel Kouba; dokončení v příštím čísle