Jedná se vlastně o dvě různá pozvednutí, o „malé" a o „velké".
Při eucharistické modlitbě bere kněz před slovy „Vzal při večeři chléb, a vzdal
ti díky. . ."
chléb a trochu ho pozvedá nad oltář. Když říká slova ustanovení nad kalichem,
bere stejně tak kalich a trochu ho pozdvihuje. Význam tohoto znamení byl již
dávno zapomenut, zvláště když dříve nebylo při celebraci zády k lidu toto
gesto viditelné. Toto prastaré „malé" pozvednutí chleba a kalicha pochází z ritu
při slavení Paschy, obvyklého u Židů až podnes, při němž otec domu (učinil tak
asi i Ježíš při poslední večeři) trochu pozvedne chléb i kalich, když říká
slova požehnání. Zdá se být jasně dokázáno, že toto pozvednutí je obětním
gestem, protože přece i paschální večeře byla zároveň obětním jídlem.
U „velkého" pozvednutí se jedná o něco jiného. Misál k tomu
říká: „(Kněz) ukáže
lidu tělo Páně, položí ho na paténu a pokleknutím ho pozdraví." Podobná formulace
je použita také pro kalich. Toto pozvednutí (elevace) vzniklo až ve středověku
a souvisí s tehdy nastolenou otázkou, kdy přesně dochází při eucharistické
modlitbě k proměně podstaty chleba a vína v tělo a krev Kristovu.
Kolem roku 1200 se prosadil názor, že k proměně chleba dochází
bezprostředně po vyslovení konsekračních slov, tedy ještě před vyřčením
konsekračních slov nad kalichem. Brzy nato pak vznikl zvyk, že kněz okamžitě po
slovech ustanovení nad chlebem poklekne, stejně tak před kalichem. Celebrací
zády k lidu byl ale věřícím zakryt pohled na obě formy, takže obvyklé
pozdvihnutí znamenalo pro věřící výzvu k uctění hostie. Kněz namísto toho, aby se obrátil k lidu
a ukázal mu hostii, ji zvedl vysoko nad svoji hlavu.
Stejný obřad demonstrace se nakonec prosadil pro kalich až
v 16. století - to je zřetelným znamením, že se zde nemůže jednat o žádnou
podstatnou činnost. „Pozdvihování" eucharistického chleba vychází vstříc
všeobecné zálibě tehdejší doby v přihlížení. Protože z přehnané úcty
lidé přistupovali k přijímání jen zřídka, nabyl požadavek pohledu na tělo
Páně podoby „přijímání očima", spasitelného kontaktu s Kristem skrze toto
.zbožné nazírání". Kněz proto musel
držet hostii nahoře co nejdéle, často tak dlouho, že asistenti museli podpírat
jeho ruce, aby se neunavil. Ve velkých kostelích byly mše u jednotlivých oltářů
zorganizovány tak, že věřící mohli chodit v procesí od jedné elevace ke
druhé, od jednoho oltáře ke druhému, aby tak dosáhli bohatšího prožitku plodů
mešní oběti. Toto kvantitativní pojetí milostí ovšem nebylo učením církve, bylo
však v lidové víře hluboce zakotveno.
Z toho lze také pochopit vznik slavnosti Těla a krve
Páně, která do jisté míry navazuje na toto zdůraznění proměny. Nejsvětější
svátost v monstranci je prodloužením toho, co je při mši omezeno na
proměňování: vystavení těla Kristova k uctívání. Podle vídeňského
liturgika Johanna H. Emminghause je tato středověká zbožnost „nevhodnou směsí
lidové zbožnosti s náboženským jádrem a náboženského folklóru". Díky
obnovenému přístupu k přijímání ztratilo toto „zbožné nazírání" po slovech
ustanovení svůj význam. Proto je také v úvodu do misálu uváděn zvyk zvonit
před proměňováním a při pozvednutí chleba a kalicha jen jako možnost (VÚM 109),
která je ale při správném chápání celé eucharistické modlitby vlastně zbytečná.
Na rozdíl od dřívější latinské mše obec při nahlas pronášené eucharistické
modlitbě v mateřském jazyce přesně ví, kdy přijde zpráva o ustanovení. Pro
„velké" pozvednutí postačí, když kněz zvedne chléb a kalich do výše prsou, aby zmizela
připomínka středověkého chybného chápání.
Klemens
Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von
heute, Herder 1988, s. 76-78, přeložil Ondřej Bastl
Poslední komentáře