Poznámky liberálního katolíka
1. Zdá se, že se ekumenismus v církvích mírně „zabydlel" a
současně ustrnul. Není možné nevidět dosažené výsledky, společné aktivity
apod., na druhé straně jakoby ekumenické hnutí přestávalo být kvasem v
církvích. Kde vezme toto hnutí druhý dech? A potřebuje ho vůbec? Není již mrtvé
v tom smyslu, že se vytratily jeho nejdůležitější motivy k dalším činnostem a
úsilí? V mnoha zemích totiž jednotlivé konfese spolu neválčí (výjimky potvrzují
pravidlo, navíc v krizových oblastech jde často o konflikt primárně politický,
nikoli náboženský), odpadá tak nejpraktičtější důvod k dalšímu sjednocování.
Argument „aby svět uvěřil" - povrchně vnímán - také ztrácí svůj význam, protože
„světu" je docela jedno, zda křesťané žijí rozděleni či spojeni, protože ho
často nezajímá křesťanství jako takové. Křesťané navíc sami pokazí i to málo,
čeho dosáhli. Tak např. v naší zemi je k vidění tzv. účelový ekumenismus, kdy
se dají dohromady lidé z různých církví, aby potlačili určitý duchovní či
teologický trend v těchže církvích, který jim není právě po chuti. Etc, etc.
. . Jak tedy pokračovat v ekumenickém díle?
2. Vraťme se ještě jednou k motivům ekumenismu. Jeden z nich
si zaslouží oprášení a teologické zhodnocení. Může mít zpočátku podobu otázek: Vystačím
si (ještě, už) sám, nebo k tomu potřebuji druhého? Je má církev „vybavena"
natolik, že je koneckonců ekumenismus pouhým luxusem,
a nikoli životní potřebou? Neschází mi náhodou něco, když nereflektuji na základní
ekumenický požadavek, totiž chtít druhého dobře poznat (tedy chtít poznat nejen
druhého jako jednotlivce, ale jeho „domov", společenství, duchovní rodinu,
církev) a pokoušet se s ním žít? Vzhledem k těmto otázkám cítím povinnost
kritizovat dokument Druhého vatikánského koncilu, dekret o ekumenismu (UR). Je
nepochybné, že koncil přispěl k prohloubení ekumeny, avšak svými vyjádřeními o „plnosti
milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi" a především známým
výrokem o „katolickém společenství, v němž subsistuje - bytuje - jediná
Kristova církev" umožnil pokračování pocitu výlučnosti,
který stále přetrvává u mnoha římských katolíků. Jsou samozřejmě známy
interpretace těchto míst, které jsou docela přijatelné: katolický lid ale
docela dobře ukolébávají v pocitu, že je vše v pořádku, pokud si zajde každou
neděli na vlastní mši a jednou za rok při cestě ke zpovědi pozdraví evangelíka
na ulici. Ekumenismus se opravdu prohloubí a dostane nový impuls tehdy,
přestane-li se na ty „druhé" pohlížet útrpně (tolerovat = trpně snášet). S
takto pojatou tolerancí nevystačíme, potřebujeme promyslet toleranční hloubky. Nelze
již druhého snášet, je třeba s ním „být", a to ve všem. Pak přestane existovat „ten
druhý", „ten jiný", i když nemusí (a nesmí) zmizet jeho jedinečnost. Dobrým
příkladem mohou být křesťanům občanské společnosti, kde principiálně došlo k
odstranění rasových nerovností. Znovu tedy, parafrázovanými biblickými slovy:
křesťané a jejich církve se už nemohou ničím chlubit, leda křížem Ježíše
Krista. To je jediná opravdová výlučnost, kterou si mohou
křesťané, ať jakékoli denominace, dovolit.
3. K obecným zásadám, jak právě v naší zemi přistupovat k
ekumenické problematice, patří následující: právě římskokatolická církev jako
církev většinová má u nás povinnost být iniciativní v
ekumenických záležitostech, má být takříkajíc „motorem ekumenické transformace".
Co ale prakticky znamená být v tomto ohledu v předních liniích? Znamená to
především zjistit, jaké představy o ekumeně mají partneři v rozhovoru. Mé
církvi nestačí, že bude disponovat jakousi svou vizí, ona ji musí umět vytvářet
a přetvářet v plodných dialozích, které musí být schopna sama iniciovat. Může
to znít velmi náročně, ve skutečnosti ale církev sama o sobě přece říká, že již
je „jakoby svátost neboli znamení a nástroj
vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva". Proč tedy nevzít církev,
která o sobě tvrdí takové velkolepé věci, za slovo? A kdo jiný by měl jít v
této věci příkladem, když ne církevní vedení? A propos, když už je řeč o
církvi: ekumenický dialog se zmrazí ve chvíli, kdy církve začnou příliš hloubat
o své „identitě", když se začnou zabývat příliš samy sebou.
To, co potřebujeme, je především rozšíření zdravé eklesiologie, která by
zabránila tomu, aby se z církve dělalo Boží království či Bůh sám. Proč by
církev neměla uvažovat v ekumenickém dialogu spíše nad tím, jak má „umřít", než
nad zachováním své struktury, svých „identit", pozic a výhod?
4. Mají jednotlivé konfese společný ekumenický cíl?
To je také patrně zásadní otázka. Nedrhne ekumena také
proto, že si každý ze zúčastněných představuje jinou cílovou
pásku? Jak by asi dopadl závod, který by byl dobře zorganizován až na to, že by
běžci nevěděli, kam vlastně mají běžet!? Neexistují náhodou varianty cíle,
které se liší natolik, že neumožňují úspěšné pokračování dílčích etap? Jistě
lze namítnout, že si lze budoucnost těžko přesně představit a že není možné
vyloučit z celé „hry" toho nejpodstatnějšího aktéra, který budoucnost zná,
totiž Boha. Na druhé straně křesťané prostě musí alespoň
rámcově tušit, kam že se má mezikřesťanský dialog ubírat. A proto znovu:
existuje sdílená rámcová představa cíle ekumeny? Výraz sjednocení
je natolik vágní a mnohovýznamový, že se s ním naprosto nelze
spokojit. V čem sjednocení a do jaké míry sjednocení? Sjednocení v nauce či v
určitých pojetích úřadu? Sjednocení ve vzájemném respektu? Sjednocení „pod" či „s"
papežem"? Sjednocení v otázce (ne)svěcení žen? Zdá se, že v církvích kolují
nejen uvedené představy, ale mnoho jiných. Jejich počet dokazuje, že církve,
jejich vedení i členové nemají v podstatě jasno, ale přinejlepším „polojasno". Možná
ale soudím přepjatě. Možná, že dostačuje existence „dílčích", menších cílů, že
jde v podstatě o etapový závod a že tedy stačí dohlédnout jen k příští
zastávce. Proč tedy např. „odpovědný ministr", v našem případě tedy pověřený
biskup, nevydá svůj jasný ekumenický program a nežene se za ním ze všech svých
sil!? Proč se o takovém programu, pokud existuje, více nemluví a nepíše?
5. V křesťanských prostředích se stále setkávám s problémem,
který se stále více jeví jako ústřední. Eucharistická
pohostinnost. Konkrétně se jedná o to, že římskokatolická církev nepovoluje
svým bratřím v Kristu přístup k Večeři Páně a příslušná nařízení hovoří v tom
smyslu, že není možné „přeskakovat" schody a že eucharistie je
výrazem již existující jednoty, která zatím bohužel neexistuje.
Tento postoj je problematický hned z několika důvodů. a) Je otázka, zda ve
chvíli, kdy věřící-nekatolík touží přijímat v katolickém společenství,
nevytváří právě onu jednotu, po které se volá? Jak by ji měl jinak vyjádřit? Má
vysvětlit před příslušným předsedajícím své pojetí svátosti, má mu „složit"
apoštolské či jiné vyznání víry? Jak absurdní!
b) Nejsem tak naivní, abych nevěděl, že ve hře je spíše
uznání tzv. „úřadu" než to či ono pojetí eucharistie. Pokud by tomu tak nebylo,
tak by přece nemohlo přijímat dobrých sedmdesát procent katolíků. Takže
zakopaný pes je v „úřadu". Jenže to je ještě absurdnější. Neuznává právě ten,
který přistupuje k přijímání, „úřad" právě té církve, kde napřahuje ruku (nebo
špulí ústa)? Není navíc toto pojetí, kde hraje takovou úlohu „úřad", vlastně
výsměchem Ježíši Nazaretskému, který říkal (a především činil!) něco v tom smyslu,
že „úředníci" se starají o to, zda je sobota, zatímco jeho zajímá ochrnutý
člověk, kterému je třeba v sobotu pomoci?
c) Třetí argument je velmi „světský". Nepřipustit ke
společnému eucharistickému stolu se podobá podivné situaci hostitele, který
sice hosta pozve do obývacího pokoje, ale už mu nenabídne nic k pití přesto, že
je venku tropické horko. To už není věc náboženství, ale záležitost elementární
slušnosti. Otázka tedy zní takto, i když si uvědomuji její problematičnost: Je eucharistie
pro člověka nebo člověk pro eucharistii? Někteří katolíci by patrně (podle mé
zkušenosti) volili spíše to druhé. V tom případě se ptám, co má takový
katolicismus společného s „pouhým" náboženstvím a co s evangeliem Ježíše
Krista.
d) Je rozšířen jeden důvod, proč prozatím nepovolovat sdílení
společné eucharistie všeobecně, a to obava, že by vyschla jakákoli snaha po
dalším sjednocovacím procesu. Tato obava, vyskytující se občas v katolických
společenstvích, je však hodna pojmu nactiutrhání nebo přinejmenším podceňování.
Uznám-li u jiných křesťanů a jejich církví, že jsou vedeni a neseni Duchem
svatým, je pak nemístný jakýkoli strach z jejich dalšího růstu.
6. Je jistá bolest, kterou trpí římskokatolická církev, a tu
je možno nazvat ekumenické taktizování,
či přímo politizování ekumeny. Nemůže být pochyb o tom, že domlouvat se
současně s rozličnými partnery vyžaduje velkou dávku moudrosti, taktu a
dalších, například intelektuálních schopností. Na druhé straně vznikají
paradoxní situace, které vedou k tomu, že na úkor ochlazení vztahů s jedním
partnerem volí církev „výhodnou" domluvu s jiným. Je to možné výmluvně doložit
příkladem vztahu k pravoslaví, na němž mají římští katolíci eminentní zájem, v
souvislosti s postojem k církvím vzešlým z reformace.
7. V římskokatolické církvi bude do té doby ekumena nevěrohodná,
pokud uvnitř této církve nebude značný prostor pro to, co by se dalo označit jako
nitrocírkevní ekumena. Množí se
případy katolíků, kteří si více „rozumí" s evangelíky či evangelikály než se
svým katolickým spolubratrem. To sice není tak špatné, jak to na první pohled
vypadá, ale jisté je, že bez respektování široké názorové plurality (i
teologické samozřejmě) uvnitř církve ekumenismus ztrácí jakoby půdu pod nohama.
Církev se vyčerpává spory ve vlastním domě a už jí často nezbývají síly na to,
co se děje „venku". Je to opět paradoxní: církev, která je na svou jednotu
pyšná a střeží ji, ji už v podstatě nemá a
jen disciplinárními zákroky ji hodlá zjednávat. Bůh suď takovou církev.
Poslední komentáře