087 - září 1998

Hradby kolem svatého města

Jan Spousta

K nesnadné situaci časopisu AD, napadaného pro údajnou nepravověrnost a ekonomicky ohroženého, nám napsala dlouhý dopis Kateřina Tětivová. Kritizuje jednání některých církevních hodnostářů, kteří se v záležitosti nešťastným způsobem angažovali, a dodává: Ádéčko považuji za velice užitečný prostředek evangelizace. K těm, kteří o skutečném křesťanství nikdy neslyšeli, se obrací civilním jazykem a ukazuje, že být věřícím ještě neznamená odtrženost od normálního života. (. . .) Mladý člověk prožívá svoje každodenní problémy mnohem intenzivněji, zvláště když si nemá s kým promluvit. Před mnoha lety jsem konvertovala, a tak tuto situaci znám. Většinou jsem narážela na zaneprázdněné faráře a nepochopení tradičních katolíků. Ádéčko by mi v tom složitém období jistě velmi pomohlo. Pokřtění od narození mají jinou mentalitu než konvertité, neprošli žádným dramatickým hledáním, ani se nedokážou vžít do pocitů hledajících. AD posuzují ze svého „zbožného pohledu", proto je pohoršuje. Tito katolíci mají ale k dispozici jiná periodika, která zas nedokážou oslovit nevěřící. Je to důležitý postřeh, třebaže nesouhlasím s autorkou v tom, že hranice prochází mezi konvertity a věřícími od narození. Poznal jsem totiž příliš mnoho otevřených a duchovně zralých „tradičních" křesťanů s netradičním myšlením i konvertitů papežštějších než papež. Přesto tu taková - povlovná a nesnadno vymezitelná - hranice existuje. Getsemany nemluví civilním jazykem a neobracejí se na ty, kteří o křesťanství neslyšeli. Naopak, čtou je spíše lidé s jistým teologickým vzděláním, získaným ať na oficiálních školách, ať samostatným studiem. Ale mají a chtějí být na straně těch, kteří jsou kvasem a solí, nikoli těch, kteří pouze opevňují brány církví a stavějí další a další hradby kolem svého pokladu nauky. Článek Na obranu víry, věnovaný novým vatikánským dokumentům, by měl vést k zamyšlení, zda je takový obranářský postoj vůbec perspektivní, zda se římskokatolickému církevnímu vedení může v dnešní duchovní situaci podařit víru ubránit povinnými přísahami a odvoláváním demokratických prvků. Zda se tím spíš nepodpoří atmosféra rezignace, odchod některých lidí z církve, strnulost, fanatismus a strašný funkcionářský cynismus, který tak plasticky líčí Drewermann ve svých Klericích. Zákazy a rozkazy bývají plody úzkosti. Zde pochopitelné a lidské úzkosti, že víra a pravověrnost usychá, že mizí svět jistot, který si dnešní vatikánští hodnostáři pamatují ze svého mládí, prožitého většinou v tradičně katolických krajinách, v Itálii, Polsku, Bavorsku. A sice pochopitelné, ale mravně pochybné úzkosti, že mizí i moc, kterou mají v rukou. Jakou úzkost asi cítí papež?