Má smysl svolat synod?

Zajisté - pokud máme co říci a pokud to říci poctivě chceme. Vážná témata vyžadující dialog opravdu nechybí A tak se to zdá triviální - prosím vás, kdo by nechtěl pravdu?! Inu, jsou situace, kdy kdokoli z nás dokáže nechtít komunikovat. Jsou také situace, kdy nám stud nebo hrdost nedovolí mluvit tak, aby nám ten druhý porozuměl. Jsou situace, kdy strach nás varuje, že si způsobíme zbytečné obtíže kdesi „nahoře" nebo „dole", vpravo nebo vlevo. Je prostě ve všedních i svátečních dnech v praxi dost vážících důvodů nahradit řeč „ano, ano - ne, ne" nějakou oportunní protézou. Pak prostor dialogu „diplomaticky" zamlžujeme, čelíme poctivé kritice nepoctivými diplomatickými manévry a odvádíme pozornost diskuse kamsi na cizí hřiště. Takové praktiky nejen devalvují komunikaci. Úspěšně vyhánějí z takových shromáždění Ducha svatého, kterého jsme modlitbou na začátku pozvali. Víc nebo méně totiž naplňují Augustinovu definici lži[1]. - Někomu se jistě zdá, že je to zase jen pesimistické malování čerta na zeď. Ukáži, že je to nebezpečí zcela reálné. Je známo, že pravdu mluví nejčastěji děti, protože ještě nemají tolik důvodů něco skrýt, překrýt, přejmenovat. To není náhoda. - Naše česká církev zatím rozhodně nepatří mezi vzory pokání, tedy změny smýšlení na základě pokorného a kritického hodnocení minulosti. Zvolila ne náhodou Klausovu metodu „tlusté čáry". A tak vleče svou nesmířenou, pouze tabuizovanou minulost s sebou. Občas se pokusí něco z toho odložit do třináctých komnat, ale komnaty jen přibývají, zakládají časovanou bombu. Dítě je svobodné, dospělí nikoli, mají nesmířenou minulost. - Naše česká církev také nechce riskovat změnu smýšlení směrem k novému. Změně nedůvěřuje, je svým založením v dobrém smyslu slova konzervativní, tedy hodnoty hledá v minulosti, ne zde a teď. Pak ovšem marně volá český primas (věřím, že upřímně) po uplatnění té nebo oné koncilní zásady. - Česká církev nerada kritiku. Kritika prý hanobí Církev. (My starší si ovšem nemůžeme nepamatovat, jak vnímal kritiku kdejaký okresní tajemník strany: Soudruhu, tím nekritizuješ mne, ale Stranu, slyšeli jsme vyhrožovat slovem i písmem. Je možné setkat se s tou mentalitou v katolickém tisku dodnes přinejmenším v ohlasech čtenářů.) - To všechno nás fakticky účinně vzdaluje od bezelstné pravdivosti dětí, přestože se božímu dětmi nazýváme a dokonce jimi jsme[2]. A tady vidím nejsnazší ohrožení smysluplnosti jakéhokoli synodu: V nechuti odkrýt pravdu, pokud by mohla být nepříjemná, pokud by nutila ke změně smýšlení. Máme co skrývat, máme se čeho obávat. Naše dobrá vůle pak nedokáže čelit ideologicky důkladně podpírané snaze realitu kamuflovat. Tak se mi jeví kardinální problém našeho českého a vlastně celého postkomunistického středoevropského prostoru: Máme rozvinutý smysl pro taktiku, pro úhybné manévry a mimikry, ale malý nebo žádný smysl pro královskou cenu pravdy - té, která mění stav člověka i společnosti, protože osvobozuje. Pokud už nás nikdo nezavírá, dost bylo svobody. Jistě to souvisí s konzervativním postojem. Ovšem zapomíná se, že konzervativec chrání skutečné hodnoty, které nashromáždily generace cílevědomým a ovšem kritickým úsilím. Náš „konzervativec" místo toho chrání sklady bolševismem zdevastované, sklady buď prázdné, nebo sklady, kde zůstala jen veteš - například ideová výzbroj apologetiky nebo katolického šovinismu či dokonce antisemitismu z dob kulturního boje prvé republiky proti modernismu a za ultramontánní věrnost.[3] Je tu i další obtíž: Většina věřících sice nerada vysloveně lže, tedy nerada pouští do oběhu informace zcela vymyšlené bez reálného podkladu. Přesto většina věřících mluví pravdu v plném a bezelstném smyslu slova jen málokdy. Příliš jsme si zvykli, že ti, kdo lžou bezostyšně, mají neoddiskutovatelné výhody teoretické i praktické. Přednost má méně opatrný vědec před tím, který váží svá slova na lékárnických vážkách. Přednost má mluvka, která slíbí zvýšení důchodů nebo platů o zcela nereálných sto procent. Zdá se, že málokterý katolík bývalého východu Evropy skutečně věří evangeliu i to, že pravda člověka osvobodí. I pro drtivou většinu křesťanů je třeba Solženicyn jen fanatikem, nikoli prorokem velmi bolestného návratu k pravdomluvnosti. Jinak řečeno: Synod může dát vzklíčit osvobozující pravdě jen tehdy, když zákonným „jednacím jazykem" tam bude řeč ano, ano, ne, ne. Není snadné v to doufat. Bezbožný v případě potřeby bezostyšně lže, manipuluje důvěřivostí bližních, jak se mu zachce, a pod kůží se směje. Věřící to má těžší: Také potřebuje bližními manipulovat, ale má strach z viny, potřebuje zůstat opticky ne-vinen. Přitom polopravda má mnoho pokoušejících iluzivních výhod. Polopravda neúmyslná však vůbec není nevinná, ta přece také pustoší lidské srdce i cesty komunikace mezi lidmi: - Příliš zaujatému líčení dílčí pravdy na úkor pravdy celku se říkalo v církvi od pradávna hereze. - Pokud není pouhým vtipkováním, je polopravda také pololží. V ničivých důsledcích takové pololži pak málo záleží, zda ji diktuje úmysl dobrý, zlý nebo žádný - to vše sice rozhodne o mravní kvalitě takové události, ne však o jejím společenském významu. Jenže většina věřících nechce do života takovou podivnou a nepohodlnou sestru pravdu; je s ní obtížné soužití, velmi podobné obtížnému životu se sestrou chudobou. Vzorem neúprosné pravdivosti nebývají často ani autentické projevy osob v české církvi řádně pověřených relativně vysokou odpovědností, kteří by jistě uplatnili svůj vliv i na synodu. Nemůže být sporu o tom, že tihle lidé opravdu nechtějí lhát, přesto k pravdě mají hodně daleko.[4] Jistě to myslí dobře, ale svými výkony předvádějí leckdy pokleslou předvolební propagandu: Jak známo, propaganda neopatrné voliče získá, ale vposledku také přiotráví. Napříště už nebudou tak snadno důvěřovat. Důsledky ztráty důvěryhodnosti názorně ilustruje současný pohyb mezi rakouskými katolíky, způsobený z velké části právě křečovitými snahami „zachránit čest Církve" tím, že se nepříjemné skutečnosti kamuflují, ať to stojí co to stojí. Rakušané pak mají naléhavý pocit, že jsou ovcemi bez pastýřů. Je to velmi nebezpečný pocit a nelze jej jen tak kanalizovat nálepkou, že jde o kverulanty. Dovedu pochopit, že někteří církevní hodnostáři chtějí věřit, že takovou manipulací nakonec slouží nejen sobě, ale i svému Bohu i církvi. Každá velerada za všechna ta staletí lidských náboženských dějin - nejen ta v době Ježíšově - měla takový pocit a bude jej mít. Jenže evangelium i autentická doktrína katolické církve vyžadují cosi odvážnějšího a tedy i obtížnějšího než takové politikaření. Evangelium slibuje za pravdu dokonce osvobození, ale zatím zdá se o ně nikdo nestojí, leda někteří celníci a některé nevěstky. Přitom lidé dnešního světa znají techniky mlžení důvěrně, a dovedou tedy číst i mezi řádky. Proto když se zamlžuje v záležitostech církve, baví se svět jako při amatérském představení: „pravdu sice nemají, ale lhát se také ještě nenaučili". A tak pro každého ze současníků české reality je velmi důležité, aby směl být aspoň někdy svědkem jednání těch, kdo nejen mluví, ale dokonce i činí pravdu a nelitují toho. I tohle by mohl nabídnout synod, ať už bude jednat o čemkoli. Synod bude mít smysl a dokonce bude blahodárnou událostí právě jen do té míry, do jaké se do naší řeči i činů vrátí pravda, čistá a možná někdy i naivní, pravda jistě zranitelná a občas i zraňující, nicméně pravda svatodušně uzdravující. Musí se vrátit nejen do chalup a paneláků, ale také do paláců. Pravda o nás všech, o stavu naší důvěry v evangelium a důvěry v nosnost Horské řeči. Pravda o kostlivcích v našich skříních i o reálných důvodech naší naděje; pravda o třináctých komnatách i o všem tom, co vyžaduje odvahu, rozvahu a pokoru ke změně smýšlení nejen kosmetické. Rozumím moc dobře, co tomu brání. Ale bez pravdy zbude z kdysi křesťanské Evropy jen něco folklóru a ideologií a ani další koncil, ani synod v Čechách na tom nic nezmění.

[1] Pro Augustina je podstatou lži to, že člověk „říká ne-pravdu s úmyslem oklamat." De mendacio, 4,5; ex: Katechismus katolické církve. Zvon 1995, Praha, str. 601

[2] 1 J 3, 2-3

[3] Tohle všechno najdeme v některých periodikách nabízených v katolických kostelích, v těch, jejichž duchovní správce nedovolí prodávat třeba AD nebo Getsemany. Nemylme se, takový správce nejedná pod tlakem poslušnosti, jedná podle svého vkusu. Je pak samozřejmé, že ani názor místního hierarchy nemá šanci soutěžit s názorem jeho představeného, že bible nemůže soutěžit s katechismem, protože prý všechno důležité z bible najdeme i v katechismu, „co nad to jest, je od Zlého" atd. atd.

[4] Takový příklad snahy nelhat, a přesto se vyhnout pravdě nemilosrdně trpké poskytl třeba děkan pražské KTF v rozhlase 9. 5., jak jsme glosovali v Getsemanech 6/1998. Jeho nepříliš podařené kličkování před neúprosnou logikou redaktorky sledovalo cíl mnohým evidentní: uvést posluchače dál od nebezpečné reality. Status quo diktuje na fakultě vlivná lobby. Děkan neměl, co by uvedl na obhajobu, proto se snažil mlžit. Výsledek je tragikomický: Všichni vědí jen to, že se pokoušel donutit redaktorku a tím i její posluchače, aby aspoň pro nedostatek přiznání připustila, že situace je na dejvické fakultě skoro normální. Dosáhl zcela jistě opaku, „vlk se nenažral a koza nezůstala celá".