Přátelství jako cesta k hledání ztracené víry

Malý princ očima Eugena Drewermanna

Každý z nás si někdy připadá jako malý ostrov v širém oceánu. Přestože mezi lidmi, cítíme se sami, neschopni sdílet své nejvnitřnější myšlenky a city. Zároveň ale toužíme tvořit souostroví, stavět mezi sebou mosty, a překlenout tak svou hlubokou osamělost. Malý princ by asi nemluvil o ostrovech, ale o planetkách v nekonečném vesmíru. On se vypravil z té své, aby překonal samotu, na cestách se učí přátelství a v srdci začne objevovat touhu po někom, koho opustil. Po své růži. Pokusím se podívat na putování malého prince spolu s německým teologem a psychoterapeutem Eugenem Drewermannem. Často budu citovat z jeho knihy Co je důležité, je očím neviditelné (nakladatelství CDK, Brno, 1996) a samozřejmě z Malého prince od Antoine de Saint-Exupéryho. Budu se ptát, jak vypadá čisté přátelství, zda v něm můžeme objevovat cestu k víře a jestli žije malý princ i v nás. O přátelství budu uvažovat na těchto úrovních: jako o předpokladu, předstupni a počátku víry, jako o paralele k víře a jako o prostředí, ve kterém se víra vytváří či znovuobjevuje. Tyto pohledy se ovšem mohou prolínat.

Co je přátelství?

Domnívám se, že růst v přátelství znamená učit se přesahovat sama sebe, vyjít ze svého egoismu a setkat se s druhým. Ve druhé fázi pak náhle poznávám, že prostřednictvím druhého se dovídám mnoho nového o sobě. Z Exupéryho díla je zřejmé, že se pojmy přátelství a láska často překrývají. Jak se ale ,dělá` takové přátelství? Nechme několikrát promluvit lišku z Malého prince. O přátelství mluví takto: „Známe jen ty věci, které si ochočíme. Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!" Přátelství tedy není nějaký prodejný prefabrikát, je to plod vzájemné lidské touhy a vůle. K přátelství je třeba také mít k dispozici dost času. Opět Drewermann: .V lásce - jako ve všem, co je lidsky hodnotné - je absurdní snažit se ,ušetřit` podle měřítka ,dospělých` čas a chtít takříkajíc sklízet ovoce před květem a zráním." Dalším rysem přátelství je jedinečnost. Když malý princ uviděl celý sad růží, byl zklamán, že ta jeho není jediná na světě. Liška ho ovšem učí, že jeho růže je zcela jedinečná: .A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá." Malý princ říká ostatním růžím: .Jste krásné, ale jste prázdné. Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější, než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože právě ji jsem poslouchal,. . . protože je to má růže." Drewermann dodává: „Jedinečnost růže není vůbec objektivní kvalita, není to vnější vlastnost, ale je dána duševním postojem." Dospělý vztah - přátelství - charakterizuje ještě jedna vlastnost, zodpovědnost. .Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži," říká liška.

Přátelství jako předpoklad víry

Můžeme uvažovat o tom, že předpokladem víry jako vztahu k Bohu je možnost poznat druhého, objevení kategorie TY. Samo přátelství je tedy jistým aktem víry. Víry v to, že mě setkání s druhým obohatí a že já mu mohu být prospěšný. Víry v možnost stavět mosty mezi osamělými lidskými ostrovy, komunikovat, sdílet sama sebe a vytvářet soulad. Ten, kdo umí prožívat přátelství tak, jak ho vyučuje liška, může přenést ony vlastnosti lidského vztahu na vztah k Bohu. Zmíněné vlastnosti jsou totiž i předpokladem zdravé víry. Víry jako aktu svobodné touhy a vůle, nikoli strachu nebo zištnosti. Vztah k Bohu také vyžaduje určitý čas a trpělivost v dobách ,temnoty`. Bůh není jednou z mnoha totožných bytostí či jedním z řady nabízených atraktivním předmětů. Lze o něm sice uvažovat i jako o objektivně jedinečném (jeho jedinečnost není dána jen mým subjektivním vztahem k němu), ale ve vztahu Já-Bůh je mé rozhodnutí pro Boží jedinečnost pro mě podstatnější. A jak v tomto vztahu hovořit o zodpovědnosti? Cítit zodpovědnost vůči Bohu není snadné. Předpokládá to víru v skutečně osobního Boha, který je mým partnerem, stává se na mně také závislým, potřebuje mou věrnost tak, jako já potřebuji jeho.

Přátelství paralelou k víře

Stejně jako o předpokladu víry můžeme o přátelství uvažovat i jako o paralele k víře a učit se na něm rysům významným pro víru. „Tak tajemství něžné důvěrnosti začíná tím, že člověk chce o druhém stále více vědět, zakusit a poznat, a čím více mu začíná rozumět, tím více roste touha pronikat stále dále do nepoznaného, dozvídat se a slyšet stále více, stále hlouběji chápat tajemství druhého člověka," píše Drewermann. Touhou proniknout do Božího života a ve vlastním každodenním životě zakusit Jeho vedení a moc se prohlubuje to nejkrásnější přátelství, které může člověk na této zemi zakusit. Víra stejně jako láska nechce být jakékoliv oblasti života uzavřená, ale chce všechno prosytit a proměnit. K tomu Drewermann: .Dokonce i to, o čem se člověk domníval, že musí jako nebezpečné, ,divoké` a ,zvířecí` vylučovat, se v lásce stává přátelským, ,domácím` a ,slušným`: liška jako hlubinně psychologický symbol nevědomí sama prosí o dar ochočení." Myslím, že Drewermann zde usiluje o překonávání škodlivých dualismů, v Jungově analytické psychologii označitelné jako přijetí vlastního stínu. K tomu, co nebývá snadné na rovině rozumu, vybízí malý princ v oblasti srdce - přátelství a lásky.

O smrti

I o konečnosti pozemského života a o smrti je Malý princ. „Konečně příběh o malém princi ústí právě do otázky, která je ústřední otázkou i pro náboženství: otázky smyslu smrti a možnosti lásky tváří v tvář smrti." Drewermann také říká, že Exupéry nepřináší v této otázce perspektivu naděje. „Malý princ neztělesňuje náboženskou postavu znovuzrozené, životu znovu darované existence, nýbrž je vlastně jen poetickým ztvárněním bolestné vzpomínky na cosi, co bylo předčasně zničeno." V přemítání o přátelství bychom mohli navázat tím, že lidské přátelství nikdy nemůže dát člověku vyčerpávající odpověď na otázku smrti a odloučení. Drewermann píše: „A přece je to právě láska, kdo se dokáže se smrtí i smířit. Jedině láska ví v každé chvíli, že tělo je jen vnější schránka, skořápka a nádoba většího života." Toto pojetí lásky se hodně blíží víře. Nadějí těch, kteří uvěří, jsou slova Ježíšova: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít." (Jan 11, 25) Jedině ve víře v Kristova slova je možné považovat touhu po věčném přátelství za naplnitelnou, ne jen tedy za nesplnitelné přání či symbol.

Víra obsažená v přátelství

„Nebudeme moci spatřit Boha svýma konečnýma očima, ale pocítíme ho jako moc lásky ve vlastních srdcích a zcela jako na zemi ho jednou rozpoznáme v očích milované. Protože se shledáme. To nás učí láska, která je sám Bůh." Drewermann píše také, že milující lidé nemusí dobývat nebe, ale to už sestupuje na zem mezi ně. Věřím, že v setkání a lásce dvou lidí je Bůh. V každém člověku je přirozená touha po Bohu, můžeme ji nazvat malým princem, a tato touha se může žít a zpředmětnit se v mezilidské lásce. Mělo by jí být dovoleno, slovy Drewermanna, žít na této zemi. „V Exupérym, jak sám úvodem (své knihy) doznává, žilo dítě, které chtělo malovat své fantazie a vize a kterému malování, kreslení vnitřního světa, nahradili ,zeměpisem`, znázorněním vnějšího světa," píše Drewermann a jinde říká: „Exupéry se v sobě pokusil definitivně potlačit svoji regresivní touhu, namísto, co by v sobě integroval postavu ,dítěte`, odeslal ji definitivně do říše utopie. . ." Jeho přirozená touha po Bohu, spjatá s obdobím raného dětství, reprezentovaným postavou malého prince, byla během života překryta ,zeměpisem` informací o vnějším světě. Dokázal si ji uvědomit, ale ne už integrovat do svého dospělého života a ,nechat malého prince žít`.

Odkaz

Každý z nás jsme pozván, abychom archetyp božího dítěte - snad boží život v nás - pozvali do celku celého svého života. Někdy to možná bude znamenat odmítnutí pouhého pragmatismu, rozhodně to ale znamená učit se niterně setkávat s druhým člověkem: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." (Mt 18,20) Naposledy Drewermann: .Co jiného spojuje náboženství s postavou ,božského dítěte` než to, že se naše srdce bude moci navrátit ke svému počátku a náš život započne ještě jednou jako znovuzrozený uprostřed světa, v němž zvířata hovoří a květiny mluví a hvězdy zpívají jako v Malém princi?"