Občas
(snad dokonce i častěji?) lze pozorovat, že kněz při slovech eucharistické modlitby
„vzal při večeři chléb, vzdal ti díky, lámal, dával svým učedníkům. . ." láme velkou hostii na více částí. Mešní řád to z velmi dobrých důvodů
umísťuje až po pozdravení pokoje při zpěvu „Agnus Dei". Na první pohled by se
mohlo zdát lámání chleba při slovech ustanovení vhodné, je jím však zastíněn
pravý význam lámání chleba. Od samého počátku je lámání chleba nejdůležitějším
přípravným úkonem pro rozdílení eucharistie. Podstatná je přitom symbolika,
která existovala již v judaismu: požíváním jednoho chleba, rozděleného na
části, které jsou rozdávány všem, se uskutečňuje společenství stolu (srv. 1 K
10,16n.). Je to i účast na Kristově těle (srv. 1 K 5,7). Proto si lze přát, „aby
kněz při mši s účastí lidu mohl hostii opravdu lámat na více částí a aspoň
některým věřícím je podat" (VPŘM 283). A kdo jednou zažil, když se v
eucharistickém shromáždění lámalo více velkých hostií (nebo skutečný chléb -
pozn. překl.) pro účastníky večeře, ten jistě dosvědčí, že je to mnohem
působivější prožitek, než lámání jedné hostie při odpovídajících slovech
eucharistické modlitby. Pak je jasné, proč se v rané církvi nazývala celá
slavnost lámáním chleba. A právě tuto symboliku máme obnovit! Jestliže by mělo
být všechno, co se říká v eucharistické modlitbě, okamžitě uskutečněno jako
znamení, pak by muselo ihned po slovech ustanovení následovat rozdílení, a to
jak chleba, tak i vína. Je proto logičtější zůstat u pořadí: přinesení darů,
děkovná modlitba, chvalozpěv, Otčenáš jako modlitba u stolu, lámání a
rozdílení.
Klemens Richter, Was die
Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988,
s. 80-81, přeložil Ondřej Bastl
Poslední komentáře