092 - únor 1999

O cestě a milosti

Jan Spousta

„Žádné křesťanské společenství si již dnes nemůže činit nárok na to, že by představovalo jedinou pravou verzi křesťanství, kterou by ostatní museli přijmout," praví první dokument loni vzniklé iniciativy Kairos 98. A dokonce - jak koneckonců autoři dokumentu naznačují - ani žádné náboženství si nemůže činit nárok na to, že by představovalo jedinou pravou verzi víry, ve všem všudy neomylnou, bezchybnou a pro všechny závaznou. Je to tak dobře a je to i celkem logické (proč by milosrdný a spravedlivý Bůh ponechával většinu lidstva v naprosté duchovní temnotě, zatímco menší či dokonce nepatrné skupině by daroval neuhasínající světlo?!), jen ty důsledky se z toho vyvozují těžko.  

Pokud by toto poznání vedlo k naprosté relativizaci ve stylu „všechno je to vlastně jedno", bylo by to stejně špatné jako předchozí nevraživá uzavřenost. Taková „ekumeničnost" v lepším případě vede k bloudění mezi různými církvemi a směry, aniž by u některého dokázala natrvalo zakotvit, a v horším případě shlíží na všechno náboženské hemžení „prostých lidí" s výšin bohorovné nadřazenosti, schopné sice tu a tam utrousit uznalé slůvko o některém náboženském velikánovi nebo nauce, ale vůbec neschopné se angažovat a přinášet plody. Lepší ekumenismus je schopnost vidět šíře, inspirovat druhé a nechat se jimi inspirovat, znát vlastní cestu a jít po ní, protože je skutečně dobrá, ale nepodceňovat ani cesty jiných lidí, pokud jsou poctivé a chtějí dospět k cíli, jež staří filozofové označovali slovy Pravda, Dobro a Krása sama, pokud jsou otevřené milosti a usilují o ni.

V Getsemanech se soustřeďujeme na problémy křesťanství, ponejvíce dokonce jen na trápení jeho v Česku nejrozšířenější verze s její marnou nostalgií po dobách kolem roku 1700. Je to logické, ale neměli bychom si nechat zúžit duchovní obzor. Přečtěme si knihu Tao-te-ťing - O cestě a ctnosti, jak se někdy překládá, nebo třeba Chasidská vyprávění od Martina Bubera, a nejen načerpáme duchovní moudrost, ale budeme schopni pozorovat sami sebe z většího odstupu. A pochopíme hlubokou potřebu nonkonformismu v pozitivním a konstruktivním smyslu, jak o něm hovoří McCormickův text v tomto čísle, jež prohlášení Kairos 98 v jistém smyslu doplňuje.

Mluvíme o zajištění duchovních do neobsazených míst, o přežití současné formy institucí. Ale otázka dneška je přežití světa, ohroženého ekologickou katastrofou. Dohadujeme se o teologických nuancích svatého chleba, ale po světě žijí tisíce lidí, kteří nemají ani shnilé brambory. Nedokážeme plně usmířit ani rozkoly, ke kterým došlo před staletími kvůli několika téměř nesrozumitelným pojmům - a ve světě stále vypukají války, objevují se masové hroby a lidé zoufale hledají někoho, kdo by jim dokázal dát mír. Nekonformní, pozitivně nekonformní, je uvědomit si správné pořadí hodnot a snažit se podle něho jednat. Víra, naděje a láska jsou životně důležité. Méně podstatná je však správná délka třásní na liturgickém oděvu. Nebude-li naše myšlení směřovat než ke druhořadostem, zůstaneme tragicky mimo. Mimo svou dobu, mimo své poslání.  

„Chceme konat pokání za to, co jsme špatně učinili, a polepšit se, abychom nebyli náhle překvapeni smrtí, a hledat milost, kterou nám svět nemůže dát," cituje Klemens Richter ve svém článku o symbolu popela kající píseň. Ať nám Pán zvláště v postní době dá tento kající postoj, toto prozření a touhu po milosti a odpuštění. Nastupme cestu k Němu.