Druhý vatikánský koncil (1962-65) vyslovil řadu požadavků, týkajících se obnovy
církve a jejích struktur. Striktně hierarchický model, prosazující se stále
více během celého novověkého vývoje, měl být doplněn synodálními strukturami.
Jejich role sice byla především poradní, nikoli rozhodovací; nicméně tento
pokrok, jakkoli nepatrný ze stanoviska sekulárních demokratických principů, se
z hlediska moderního sebepochopení římskokatolické církve jeví právem jako
přelom a mohutné rozevření nových možností života této církve. Specifickým a
bezprecedentním krokem bylo svolání celostátních či celonárodních synod v
některých zemích, jakýchsi „malých koncilů", které měly analyzovat, aplikovat a
pro místní podmínky uzpůsobit pokyny koncilu velkého, aby se do místních církví
prosadil duch koncilu, duch aggiornamenta. Odehrávaly se v prvním desetiletí po
uzavření druhého vatikánského koncilu, poté se již žádné podobné synody v této
podobě nekonaly. Česká církev, která tuto příhodnou dobu nikoli vlastní vinou
propásla, se nyní připravuje na celonárodní sněm, jež jakoby se svým pojetím vracel
o čtvrt století zpět, do doby bezprostřední recepce vatikánského koncilu. Je
proto na místě připomenout si některé rysy a výsledky zmíněných národních
synod. Následující text reprodukuje některá fakta a závěry z rozsáhlého článku
německého teologa Bernarda Francka Erfahrungen mit nachkonziliaren Nationalsynoden
in Europa, uveřejněný v časopise Concilium 28 (1992), sešit 5, str. 408-418.
Holandský pastorační koncil
Takzvaný „holandský koncil" se uskutečnil ve třech fázích mezi roky 1968 a
1979. Na počátku se oficiálně nazýval „národní pastorační koncil", na žádost Vatikánu
byl však postupně přejmenován na „pastorační radu" a nakonec a „národní
pastorační konzultaci", aby nedošlo k nedorozumění a záměně se skutečným
koncilem podle církevního práva. Plánovanou národní radu, která měla být v
návaznosti na „koncil" ustavena, Řím odmítl, protože by byla usnášeníschopná i
proti vůli biskupů, kteří měli jmenovat pouze menší část jejích členů.
„Holandský koncil", jehož cílem bylo umožnit v
duchu II. vatikánského koncilu diskusi všech věřících včetně zástupců
nekatolických církví, pracoval mimo rámec tehdy platného kanonického práva.
Zpočátku se postupovalo bez přesných právních a organizačních směrnic, velmi
spontánně, aby se nekladly překážky víře a myšlenkám účastníků. Brzy se však
ukázalo, že bez pevných pravidel nemůže shromáždění takové velikosti vůbec
fungovat. Následující národní synody se již poučily a přípravu jednacího řádu zahrnuly
do své počáteční fáze.
„Přes své chyby a přehmaty, přehnanosti a
slepé uličky," shrnuje B. Franck (str. 410), „které v Římě i jinde vzbudily
nedůvěru a utlumily zájem, nelze „holandský koncil` hodnotit jako nezdařený či
jen málo úspěšný experiment, jak si někteří snad myslí. Jasně ukázal, že se
spoluodpovědnost všech pokřtěných plně uplatní tam, kde si církev váží
příspěvku každého věřícího k dobru celého božího lidu a kde tuto iniciativu
řídí a podporuje. Vznikla a rozvíjela se nová a vzájemná důvěra mezi biskupy,
kleriky a laiky, byla snaha a podpora ve směru přijímání vzájemné odpovědnosti,
zostřil a zjemnil se společný zájem o velké potřeby církve a světa. To vše jsou
však typické rysy „křesťanského společenství`."
Synodální proces v Nizozemí v podstatě skončil po řadě konfliktů mezi „konzervativci"
a „progresisty" zákazy a zásahy papeže Jana Pavla II. v letech 1978/79.
Společná synoda německých diecézí
Zajímavé je, že ve Spolkové republice Německo iniciativa přišla zdola. Na
Katolickém dni v Essenu v září 1968 požadovala skupina Kritické
katolictví národní sněm po vzoru Nizozemí. Biskupská konference reagovala pozitivně a
ustavila studijní skupinu, jež měla synodu připravit. Svatý stolec plán schválil
a navíc svolil, aby předsednictví synodu převzal předseda německé biskupské
konference, nikoli Římem jmenovaný legát, jak se u národních (podle
terminologie tehdejšího církevního práva „plenárních") sněmů požadovalo. Vůbec
se ukázalo, že stávající CIC z roku 1917 nedostačuje pastorační a
eklesiologické situaci po II. vatikánském koncilu, a bylo třeba hledat cesty,
jak nové myšlenky uplatnit v sněmovní praxi.
Biskupové přijali synodálního ducha doby, ale byli odhodláni proces
zřetelně řídit a zejména se nevzdávat práva veta, práva posledního slova. Sněm měl
317 plnoprávných členů (včetně 58 biskupů). Byla splněna zásadní podmínka Vatikánu,
aby totiž počet duchovních členů přesáhl počet laiků: těch bylo jen 153 (včetně
deseti řeholnic a dvou řeholních bratří) oproti 164 duchovním. Kromě zmíněného
biskupského práva veta si byli delegáti rovni a jejich činná a svobodná účast
byla podporována.
Jako orgán zůstala synoda na půl cestě mezi suverénním rozhodovacím
grémiem a poradním orgánem: směla sice přijímat rozhodnutí s váhou zákona, ta
však byla vázána na následné schválení biskupské konference, Vatikánu a popř. i
místních biskupů, na jejichž území měla být uplatněna. Přesto byla její
rozhodovací kompetence zřetelně vyšší než u synod v Nizozemí, NDR, Rakousku a
Švýcarsku: pokud nepřišlo veto „shora", byla rozhodnutí sněmu v církevněprávním
smyslu závazná. Ke schválení závěrů stačila dvoutřetinová většina hlasů
(zatímco tradice vyžaduje, aby koncily a podobná shromáždění schvalovaly svá
usnesení téměř jednomyslně).
Kromě rozhodnutí vydal synod i přání (vota), adresovaných biskupské
konferenci či Svatému stolci. Jen menší část těchto přání však byla vyslyšena. Tak
se papež žádal o zavedení nových eucharistických modliteb, o připuštění žen
jako lektorek a ministrantek při mši, o obnovu církevního práva ve smyslu
rovnoprávnosti mužů a žen, o přezkoumání možnosti připustit ženy k diakonátu, o
přepracování pravidel laicizace oženivších se kněží včetně možnosti, aby konali
diakonskou službu, o pravidelné konání podobného synodu každých deset let podle
stejných pravidel, o umožnění smíšeného manželství (mezi katolíkem a
příslušníkem nekatolické církve), a zavedení nových překážek manželství
(oklamání budoucího partnera, neschopnost a nezralost k soužití). Sněm se konal
mezi roky 1971 a 1975.
NDR, Rakousko, Švýcarsko, Lucembursko
Pastorační synoda (bývalé) NDR byla pokoncilním národním sněmem na území
bývalého východního bloku. Odlišná politická situace země měla za následek, že
tento sněm důrazně odmítl zaujímat jakékoli „politické" postoje a omezil se
výslovně na církevní a pastorační oblast. Biskupové si zachovali vedení pevně v
rukou, vetovali návrh na zřízení stálé pastorační rady, v níž by laici měli
početní převahu. Je však třeba říci, že nedůvěra k laikům měla v situaci NDR
značné oprávnění, jak ukazuje zkušenost jiných tamních církví, prolezlých
agenty státní bezpečnosti.
Na druhou stranu se hlas zdola nezanedbával: v rámci příprav provedená anketa
mezi celým katolickým obyvatelstvem země přinesla celých 150 000 odpovědí.
V Rakousku se v letech
1973 a 1974 konala tři zasedání Rakouského synodálního procesu, který měl
koordinovat pastorační obnovu, jež osud probíhala a úrovni diecézí. Do jisté
míry se zdařilo do „synodálního procesu" zapojit i základnu, ale právě události
posledních let v Rakousku ukázaly, jak málo trvalé byly dobré úmysly a
spolupráci všech složek Božího lidu.
Ve Švýcarsku se mezi lety
1972 a 1975 odehrál proces, který byl z formálního hlediska jakousi synchronizací
šesti diecézních synod doplněných sedmi společnými zasedáními. Šlo o poučení z
Rakouska, kdy se ukázalo, že diecézní synody je třeba koordinovat a nepřipustit
zcela izolovaný průběh. Zároveň se považovalo za vhodné umožnit konání synody v
každé diecézi, a tím se dospělo k tomuto zajímavému modelu. Jeho vhodnost v
daných podmínkách podtrhuje jazyková rozdrobenost a lokální patriotismus
švýcarského obyvatelstva. Organizátoři procesu se snažili nevycházet ani tak z
dokumentů II. vatikánského koncilu, ale ze zkušeností místních věřících. (Poznamenejme,
že by taková orientace byla velmi namístě i pro chystaný sněm české katolické
církve, který již zpočátku hrozí zadusit stohy od šedesátých let nakupených „závazných
a závažných" textů oficiálních církevních míst, jež je údajně třeba nastudovat
a rozpracovat.) O rozsáhlé účasti věřících svědčí, že na synodální anketu
odpovědělo 350 000 respondentů! Velkým úspěchem bylo i zřízení Mezidiecézního
pastoračního fóra, periodicky zasedajícího poradního orgánu, který představuje
jakési prodloužení synodálního procesu, a který byl Římem nakonec schválen.
Lucembursko sice má
jedinou „celostátní" diecézi, její pokoncilní synodu lze však zařadit do
popisované souvislosti. Byla časově absolutně nejdelší (1972-1981) a odpovědí
na anketu se na ní podílelo téměř 30 % obyvatelstva. Zajímavostí byla povinná
účast přinejmenším třetiny žen na synodě. B. Franck hodnotí tuto synodu kladně
i pro její dlouhodobé působení.
Shrnutí výsledků synodálních experimentů
Poprvé v novodobé historii katolické církve se mohly konat „národní"
synody, a to s požehnáním Svatého stolce. Byl to však časově i regionálně (západní
a střední Evropa) omezený experiment. Nynější kodex kanonického práva na tyto
synody nenavazuje (třebaže tehdejší zkušenosti v něm zanechaly stopy, zejména
co se týče účasti laiků v poradních orgánech) a Řím zřejmě podobné synodální
procesy nepodporuje. Významné bylo jedinečné zapojení celého katolického
obyvatelstva, jehož formy sahaly od přímé účasti až po podporu modlitbou,
účastí v synodních kroužcích či vyplněním ankety. Synody se staly impulsem
ekumenické spolupráce zajímala se o ně i média.
Společné všem synodám bylo, že všichni členové měli
plné právo svobodně se projevit a rovnoprávně hlasovat, že však vždy klérus
tvořil většinu členů pléna a biskupové vždy zachovali své právo sněm řídit a
popřípadě vetovat pro ně nepřijatelná usnesení. Významné bylo, že se biskupové,
kněží i laici naučili vzájemně jednat a spolupracovat v otázkách, týkajících se
společného zájmu. A nakonec si všichni účastníci museli uvědomit, že přes
podobnost vnějších forem není rozhodování v církvi totožné s procesy
rozhodování ve světských demokratických institucích (ať již tuto nestejnost
vnímáme někdy pozitivně a jindy negativně, dodali bychom). Problém správného
pojetí a spojení obou pořádajících principů církve, hierarchického a
synodálního, však nebyl dosud zcela dořešen.
Poslední komentáře