Glosa o boji proti knihám

Motto: „Spálené knihy osvítily svět." (R. W. Emerson)  

V prosinci 1998 proběhla i naším tiskem zpráva o autodafé, konaném nikoliv v „temném středověku", ale na sklonku 20. století: v pravoslavném semináři v Jekatěrinburgu došlo na příkaz místního biskupa Nikona k veřejnému pálení knih již zemřelých pravoslavných „modernistů" (mimo jiné rozhodných stoupenců ekumenismu) Schmemana, Mejendorfa a Meňa.

Podle zprávy, kterou zveřejnily Moskovskije novosti, při obřadu, konaném za přítomnosti duchovních, knihovník nejprve přečetl jména autorů a názvy knih a pak je „slavnostní formou předal ohni".  

Pálení náboženských knih, z nichž některé již svého času v Sovětském svazu oslovily a nadchly celou řadu lidí, mnoha věřícím Rusům připomnělo poměrně nedávné ničení biblí a teologické literatury komunisty a vyvolalo velké rozhořčení řady pravoslavných činitelů, z nichž například ředitel Pravoslavné spolupráce pro mír Jim Forest z Holandska nazval počínání biskupa Nikona „vandalismem".

Jako jedna z příčin Nikonova počínání bývá jeho kritiky označována také teologická jednoduchost osmatřicetiletého biskupa, patřícího k mladé generaci ruských hierarchů, kteří vzhledem k akutnímu nedostatku kněží byli vysvěceni bez dosažení dostatečně kvalitního vzdělání. Podíváme-li se do českých církevních dějin - v množství zničených knih nijak nezaostávajících - může nám tato kritika připomenout třeba tragikomickou událost z roku 1410, kdy tehdejší pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka, pro svou nevzdělanost naprosto neschopný posuzovat pravověrnost teologických spisů, nařídil spálit všechny „bludné a kacířské" knihy Jana Viklefa, na což pražský lid reagoval posměšnými verši „Zbyněk Zajíc abeceda/ spálil knihy a nevěda,/ co je psáno v nich."  

Podobnou „prostotou" myšlení na první pohled vynikali také horliví katoličtí misionáři pobělohorského období, kteří šmejdili po domech českých sedláků a kradli jim jejich bible a další náboženské knihy, aby je mohli .předat ohni". Tyto „prosťáčky Boží" nelze ovšem jen tak označit za lidi nedostatečného vzdělání, jak dokazuje třeba příklad jezuitského misionáře 17. století P. Alberta Chanovského, učitele matematiky a hebrejštiny a vykladače Písma na jezuitských vysokoškolských katedrách, který podle dobového pramene „kacířské knihy téměř nezčíslné, nic nedbaje na žalost a hněv žádného člověka, popálil, a jakkoliv jich v tmavých sklepích a skrejších schováno bylo: však on je chytře nacházel a k hranici na světlo vytahoval". Vzdělaným mužem byl o století později také proslulý P. Antonín Koniáš, který podle svého posmrtného elogia dal spálit 30 000 knih.

Kolportéři zakázaného čtení byli (například podle výnosu císaře Karla VI. z roku 1726) trestáni smrtí; odpůrci cenzury byli (u nás i jinde) upalováni, věšeni, stínáni, topeni. . . Nikoliv až v období nacismu a komunismu, ale již o stovky let dříve byly u nás ideologicky nežádoucí knihy ničeny nebo soustředěny ve zvláštních depozitářích, případně z nich byly barbarsky vytrhávány stránky se škodlivými pasážemi.  

Soupisy „závadných" knih vznikaly od dob reformace a protireformace jak v Římě a podle římských pokynů v jednotlivých katolických diecézích, tak také v jednotlivých zemských církvích evangelických. První katolický soupis .librorum prohibitorum" pocházel z roku 1543, poslední z roku 1948. V roce 1966 sice tento církevní index začal být z nařízení papežského stolce považován jenom za historický dokument, nutnost chránit věřící před škodlivými vlivy nepravověrné literatury je však v Římě pociťována i dnes, jak o tom svědčí například vatikánský výnos z 24. června 1998, varující před spisy známého jezuitského autora Anthonyho de Mella.  

De Mello - paradoxně příslušník téhož řádu, jako kdysi Antonín Koniáš a jeho druhové - tímto „varováním" posmrtně vstoupil do dlouhé řady myslitelů, sahající od Galilea k Teilhardovi de Chardin či od Jana Husa k Hansi Küngovi, jejichž průkopnické myšlenky narazily ve své době na odpor oficiálních církevních míst. Vzhledem ke skutečnosti, že de Mellovy knihy, obsahující duchovní příběhy  

křesťanského, hinduistického, buddhistického, taoistického či islámského původu, přinesly a přinášejí radost a duchovní světlo bezpočtu lidí, jeho řádoví spolubratři (ale i jiní, nejezuitští autoři) od vydání zmíněného výnosu poukazují na to, že si Řím nedal práci s tím, aby tyto knihy před jejich zavržením poznal a pochopil.  

Jejich tvrzení připomínají ve stejné době pronášené argumenty pravoslavných odpůrců paličského činu jekatěrinburgského biskupa Nikona, na jehož adresu například biskup Tichon ze San Franciska, zastávající se svých někdejších kněží Schmemana a Mejendorfa, prohlásil: „Pokud jde o nešťastného ruského hierarchu, který jejich spisy dal spálit, jedná se pravděpodobně o svatou nevědomost toho, co dal spálit. . ."  

Jedná se však v podobných případech skutečně o projevy .svaté nevědomosti"? Nejsou bojovníci proti knihám často vedeni spíše obavami o vlastní uzavřený myšlenkový systém, nepočítající s možností nového poznávání pravdy, a strachem ze svobody myšlení, jež by jim znemožňovala důsledně vést svěřené stádce?  

Je-li tomu tak, vyvstává s velkou naléhavostí otázka, zda je pro dobro a spásu lidí nebezpečnější svoboda, která je může vystavit bloudění a zmatkům, anebo spíše celoživotní setrvávání v závislé, samostatně nepřemýšlející mentalitě dítěte - v duchu někdejšího přání Antonína Koniáše, aby se lidé „celoupřímně s duchovní vrchností poradili, všecky knihy k bedlivému prozkoumání a potvrzení dobrovolně odevzdali a na její ramena celou starost o spasení své složili . . ."  

Ve sporu o správnou odpověď na tuto otázku by měl být slyšen i hlas Mistra z de Mellovy Minutové moudrosti, který o radu prosícím úzkostlivým rodičům, nešťastným z toho, že jejich syn odhodil rodinné náboženské tradice a prohlašuje se za volnomyšlenkáře, odpovídá:  

„Žádné strachy. Jestli hoch skutečně myslí vlastní hlavou, musí to rozpoutat mocný vichr, který ho donese tam, kam patří."