095 - květen 1999

Reprezentantky Krista

Jan Spousta

Jana Šilerová, farářka z Rychvaldu na Karvinsku, byla nedávno zvolena biskupkou olomoucké diecéze Církve československé husitské. Stala se tak vůbec první ženou ve funkci biskupa CČSH. První po téměř půlstoletí, kdy ženy v této církvi mohou vykonávat kněžskou funkci. Protože zde existuje tak dlouhá zkušenost, můžeme se domnívat, že volitelé nerozhodovali o svém biskupovi bezhlavě a bez informací. Jistě vědí, že žena může ve funkci představené selhat (stejně jako muž), ale pokud se osvědčí, není její služba o nic méně požehnaná než služba příslušníka silného pohlaví. Kéž tedy Pán pomáhá biskupce Janě po celých sedm let jejího funkčního období, aby její služba byla ku prospěchu církve a aby také napomohla odstranit předsudky, které snad mohou být s ženami v církevních funkcích spojeny. Její příklad ovšem bude mít hlavní význam pro vlastní církev. Ale současně má tato volba i ekumenický rozměr.

Na jednu stranu samozřejmě bude žena v roli biskupa chápána jako další překážka ekumenického dorozumění s oficiálním katolicismem a pravoslavím. Ortodoxní tradice, které se oba staré proudy křesťanství drží, totiž je neoblomně přísná, co se týče biskupské volby, a jako episkopa si umí představit pouze muže. (Počínaje středověkem navíc ještě „bez závazků": žena nesmí být dokonce ani v těsném okolí takového církevního patriarchy. Pokud býval biskupem zvolen ženatý muž, musela choť vstoupit do kláštera. . .) Příslušná ideologie tvrdí, že Kristus byl muž, vybral si za apoštoly muže a reprezentovat ho smí zase jen muž. Pravda je, že sama bible, když mluví o biskupech, nezakazuje sice výslovně volbu ženy, ale z kontextu je jasně patrné, že si svatopiscové nic takového neumí představit.

Na druhou stranu ale přítomnost žen ve vedoucích rolích církevního života může i katolické a pravoslavné věřící přimět k zamyšlení. Je skutečně naše představa Krista natolik vázána na mužské pohlavní znaky, aby je musel vykazovat i ten, kdo ho má reprezentovat? A pokud ano, proč reprezentant nemusí mít jiné lidské znaky Ježíše z Nazareta a jeho apoštolů, jako je třeba národnost a typ oděvu? A nejsme koneckonců všichni pověřeni reprezentovat Krista, ať už jsou naše chromozomy uspořádány jakkoli? Nemusíme následovat extremisty, kteří při destrukci patriarchálního mýtu nenápadně budují stejně škodlivý mýtus matriarchální: to není cesta ke spravedlnosti, to je pouhopouhý Penisneid, závist penisu, jak ji popsal Freud. Ale měli bychom se vážně zabývat možnostmi, jak v církevních strukturách reflektovat změny, kterými postavení ženy ve společnosti prošlo v posledních staletích.

Toto číslo přináší na dané téma dva články: teoložka CČSH I. Dolejšová otiskuje svoji přednášku o feministické kritice křesťanství, a jezuita R. Leonard hodnotí vývoj papežského učení o ženách. Je zajímavé, že přes celkový konzervatizmus se i zde z dlouhodobého hlediska rýsuje pozitivní vývoj.

Třetí hlavní příspěvek, úvaha P. Skálové, studentky Institutu ekumenických studií ETF UK, hodnotí situaci našich církví v současnosti. Všímá si charakteru společenských změn a reakcí církví na ně.

Konečně text K. Richtera o velikonoční svíci jako symbolu Krista se vztahuje k doznívající velikonoční době spíše než k hlavnímu zaměření čísla. Nicméně si povšimněme, že svíce smí katolíkům reprezentovat Krista, ačkoli je ženského pohlaví.