Ve vstupní modlitbě třetí neděle velikonoční předsedající
obce prosí: „Všemohoucí Bože . . . dej,
ať v nás velikonoční radost stále trvá." Viditelným
znamením této radosti je velikonoční svíce (paškál), hořící po
celou dobu velikonoční vedle ambónu, od nějž je hlásáno evangelium, světlo
světa, a při vše všech bohoslužbách. Při slavnosti světla (velikonoční svíce)
při velikonoční vigilii je paškál zapálena od hořící hranice. Oheň je symbolem
lásky a síly Ducha, jak o tom vypovídá „Veni, Creator": „Přijď, Duchu svatý, naplň
srdce svých věřících a zapal v nich oheň své lásky". Ježíš „přišel uvrhnout
oheň na zemi, a přeje si, aby se už vzňal!" (L 12,49). Tento oheň chápala raná
církev jako symbol Krista a v ohnivých jazycích viděla symbol jeho svatého
Ducha. Proto je při velikonoční vigilii žehnán oheň, aby se v nás „rozhořela
touha po tobě, nepomíjivém světle".
Ve středověku bylo zvykem uhasit všechny ohně v krbech a ve
svícnech, jakoby velikonočním ohněm začal v domech nový život. Do velikonoční
svíce je vyryt kříž, letopočet a písmena Alfa (A) a Omega (). K tomu se říká: „Kristus
včera i dnes (kolmý trám kříže), začátek i konec (příčný trám), alfa a omega.
Kristus je Pán všech věků (první číslice), on vládne dějinám (druhá číslice).
Jeho je království i moc i sláva (třetí číslice) po všechny věky věků (čtvrtá
číslice). Amen." Pět kadidlových zrn může označovat Ježíšovy rány. Zapálení
svíce od ohně provázejí slova: „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo
promění."
Pak je velikonoční svíce vnesena ve slavnostním průvodu do
kostela, v němž jsou zhasnuta všechna světla, s trojím zvoláním „Lumen Christi"
nebo „Světlo Kristovo", na které obec odpovídá zpěvem „Sláva tobě, Pane". Postupně
si všichni zapálí od paškálu svoje svíce. Velikonoční chvalozpěv je oslavou
světla, které dává Bůh své obci (srv. kap. 37): „Pohleď, jak na celém světě
rychle zmizely temnoty", neboť „To je ta noc, o které je psáno: „Noc jako den
se rozjasní". Ta „zahání nenávist, vytváří jednotu srdcí a pokořuje zlé moci.
Přijmi tedy, Otče . . . tento chvalozpěv
jako večerní oběť, když rukama svých služebníků slavně obětuje tuto svíci ze
včelího vosku." Při svěcení křestní vody může být paškál ponořen do
křtitelnice, což bylo dříve u velkých baptisterií povinné, aby bylo vidět: „Ať
skrze tvého Syna sestoupí do tohoto křestního pramene síla Ducha svatého."
Svíce je tedy symbolem Krista, „pravého světla, které osvěcuje každého člověka"
(J 1, 9). Toto světlo zůstává u nás. Proto také již není jako dříve zhášeno při
slavnosti Nanebevstoupení Páně. Až o Letnicích se přenese svíce od ambónu ke
křestnímu prameni (srv. kap. 22), kde by měla správně hořet i během bohoslužeb.
Nyní záleží na místě v kostele, kde se křtí, jakým způsobem
může být začleněna velikonoční svíce mimo velikonoční dobu do liturgie. Pro to
existují v liturgických knihách mimo misál pouze dva pokyny, totiž v liturgii
křtu dětí, podle které „může hořet při křtu a má se od ní zažehnout křestní svíce",
a při pohřebních obřadech, podle nichž má „hořící paškál stát při každé
pohřební mši na vyvýšeném místě, popřípadě u rakve". Chceme-li spolu spojit oba
aspekty, musela by křtitelnice stát z pohledu obce v prostoru oltáře nebo
alespoň v jeho blízkosti, takže velikonoční svíce by i přes její odsunutí od
ambónu zůstala přece v zorném poli obce. Podle okolností by musela být
přenesena od místa křtu k místu slavení pohřební mše. V každém případě má „být
postavena na dobře viditelné místo, aby tak byla dobře viditelná souvislost
mezi křtem, smrtí a vzkříšením věřících se zmrtvýchvstáním Krista", jak to
odůvodňuje pastorační úvod k pohřební liturgii (č. 32).
Protože jde právě o tuto souvislost, která se skrze
velikonoční svíci stává zvláštním způsobem znamením, může být vyjádřena i při
jiných liturgických slavnostech, třeba zapálením svící od paškálu stojícího u
oltáře při svěcení svící a procesí o slavnosti Uvedení Páně do chrámu 2. února
nebo při slavnosti Všech svatých resp. přinesení světla na hroby při Vzpomínce na
všechny věrné zemřelé, nebo také při zapálení adventního věnce nebo vánočního stromku
(svícnu). Mnohem významnější je ale zapojení velikonoční svíce do slavnosti
prvního přijímání, do zapalování svatební nebo primiční svíce a jistě také při
modlitbě obce za mrtvé mezi přinesením zesnulého a pohřebním obřadem. Také o
nedělích by se mohla zdůraznit souvislost mezi každoroční velikonoční paschou a
týdenní paschou nedělní eucharistie třeba zapálením obou svící, které provázejí
v slavnostním průvodu evangeliář, od velikonoční svíce.
Odpovědi na všechny tyto otázky, jak použít velikonoční svíci
jako znamení při liturgických slavnostech, je jistě možné hledat pouze podle
situace každé obce. Důležitý je ovšem odkaz na postní dobu. Zde by mohlo být
podle utichnutí Aleluja na Popeleční středu paralelně k „půstu uší" také
zesílen „půst očí" tím, že po celých čtyřicet dní nebude paškál hořet (srv.
zahalení obrazů a kříže o 5. neděli postní). Také zde jsou ovšem neděle
velikonoční slavností. Zdá se, že zde neexistuje universální řešení, byla by to
však schůdná cesta.
Vhodné by jistě bylo i přenesení velikonoční svíce na
svatodušní neděli. Hermann Reifenberg se přimlouvá za průvod od ambonu ke
křestnímu prameni před slavnostním požehnáním a uvažuje o i bohoslužbě slova
(možná v spojení se svatodušními nešporami?).
Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur
Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, přeložil Ondřej Bastl
Poslední komentáře