V roce 1997 vyšly v nakladatelství OIKOYMENH souhrnné
přednášky prof. Josefa Smolíka z praktické eklesiologie. Nesou název Kristus
a jeho lid. Dílo je pozoruhodné hned z několika stránek. Jednak nám
představuje autory ze zorného úhlu, kterým nahlíží na jednotlivá eklesiologická
témata a církevně-dějinná období, jednak zaujme šíří záběru i strhujícím
podáním látky. Nemluvě o tom, že předložený způsob prakticko-teologického
pojednání o církvi je jedinečným spisem v české bohoslovecké literatuře. A to
již z toho důvodu, že Smolíkův zřetel je primárně doxologický. Autor, i když se
pohybuje chronologicky od novozákonní situace až po ekumenická hnutí 20.
století, se brání historicismu i konfesionalismu. Má na mysli stále tentýž Kristův
lid, který v církvi vítězné i bojující - přes hranice staletí i přehrady jednotlivých
konfesí - stmeluje v jednotu víry, lásky a naděje Duch svatý. Právě proto je to
kniha tak doporučení hodná pro křesťany různých vyznání. Poslední kapitolou Perspektiva
budoucnosti totiž autor poskytl klíč k celému spisu. Nejde jen o dohad,
jak se bude církev Páně vyvíjet v dalších desetiletích. Ta „perspektiva
budoucnosti" je perspektivou božího království. Jen tento eschatologický motiv
nám umožňuje svobodně, pokorně, ale i s úžasnou vděčností pohlédnout na
přítomnost i minulost Kristova lidu, který je nesen božími skutky milosti ve
všech dobách a ve všech svých částkách. Proto ta poslední kapitola je svým
způsobem obsažena i v kapitolách předešlých, a ve své oddělenosti jen málo
doplňuje to, co už bylo řečeno. Sepětí teologického a liturgického prvku od
samého počátku knihy znemožňuje chápat spis jako dílo eklektika. Touto nálepkou
lze odbýt snahu řešit ekumenické spory bez ohledu na svébytnost jednotlivých
křesťanských útvarů a denominací. Smolíkův pohled však tuto jedinečnost nahlíží
a zároveň dohlédá mnohem dál: tam, kde se z těchto zlomkovitých „jednot" tvoří jednota
v Kristu, který je přítomný a činný ve Slovu, svátostech a vůbec ve společenství
svého rozděleného a přece v adoraci Trojjediného stále znovu sjednocovaného
lidu. Profesor Smolík podtrhuje, že základem pro budování církve zůstává sbor,
který je na cestě mezi křtem a eucharistií živen kázáním božího Slova. Odtud
vyplývá všechno ostatní: cesta k presbyterně-synodní odpovědnosti, ekumenické
sounáležitosti, k diakonii, k uměleckému výrazu, a v neposlední řadě k misijní
autoritě. Misijnímu aspektu poslání Kristova lidu věnoval autor více místa a
pozornosti než bývá v evangelických titulech zvykem. Mohl tak pojednat o
revivalismu, misijně plodném americkém denominacionalismu, o němž český
evangelík nemá dosud zevrubnější zdroje z domácí dílny, jakož obecně o otázkách
misie a evangelizace. Jakkoli všechna zpracovaná období cesty Kristova lidu
naleznou své vděčné čtenáře, přece kapitoly zabývající se reformačním zápasem o
církev tvoří „osu" Smolíkových výkladů. Je to konkrétně eklesiologický koncept
Matěje z Janova, k němuž se takto výslovně autor přiznává. Z české reformace
však zejména bratrský model církve, který pokládá za nejlepší i pro současnost.
Živě však promlouvá třeba i Kalvínův řád, když „subjektem služby v církvi chápal
Krista, který užívá různých forem služby (trojího úřadu): kazatelů, presbyterů
a diákonů". U luteránů zaujme např. překvapivě aktuální řešení vztahu církve a
státu, které snad nejlépe připravilo půdu pro své dotvoření v sekularizované
společnosti, o jejíž výzvě Smolík také nemlčí. Poučné je včlenění
římskokatolického, pravoslavného, ale třeba i letničního vhledu do zmíněných
otázek, takže celek vyznívá vyváženě a kniha se stala tím, čím chtěla být: „pomocí
pro ekumenické rozhovory, které by byly rozhovory kvalifikovanými, nezatíženými
předsudky z minulosti ani konfesionálním primitivismem a filosofickou a
teologickou nevzdělaností". Autor však poskytuje víc než vzdělavatelný
materiál. Z jeho líčení je patrné, že bez víry není možné porozumět „tajemství
církve", bez lásky se veškeré mluvení o církvi míjí s Tím, který ji svým
tvůrčím Duchem uvedl, stále znovu uvádí a také v budoucnu bude uvádět v život.
Odtud se rodí i jeho naděje, že „sbory povznesené Duchem na rovinu biblické
víry a zbožnosti" se dle zaslíbení stanou „světlem světa, integračním bodem
nového lidství i nového lidstva".
Poslední komentáře