Co to vlastně papežové řekli o ženách?

V loňském roce se završila Ekumenická dekáda církví v solidaritě se ženami, vyhlášená Světovou radou církví. Nejen v našem prostředí proběhla téměř bez povšimnutí, a proto se k tématu církve a žen vracíme článkem australského jezuity Richarda Leonarda.

Když jsem před pár lety řekl své přítelkyni, že se chystám psát práci o tom, co v uplynulém století řekli papežové o ženách, reagovala: „Bude to malá knížečka špatných zpráv". Mám dojem, že pro muže v církvi je strašně těžké uvědomit si, nakolik některé ženy trpěly a dosud trpí v důsledku různých zpráv z Vatikánu.

Nicméně, poslední komentáře k učení Vatikánu o povolání a důstojnosti žen nejsou tak přesvědčivé, jak by mohly být, protože postrádají ocenění kontextu, ze kterého nyní Vatikán mluví. Více než šedesát prohlášení k ženám nebo o ženách v uplynulém století příliš nenasvědčuje, že by bylo papežské učení o ženách jen tenkou knížečkou, jak si představovala má přítelkyně, ani to nejsou jen samé špatné zprávy. Jak nyní krátce načrtnu, došlo spíše k významnému rozvoji.

Papežové hovoří ke svým „milovaným dcerám"

Lev XIII. v encyklice Rerum novarum učí, že ačkoliv mají lidé různá obdarování a nadání, Bůh svěřil každé ženě a každému muži rovnou důstojnost, a tu je třeba respektovat (část 26). Lev píše, že všichni lidé mají právo účastnit se na životě společnosti (71). Nicméně viděl účast žen z hlediska domácnosti: „Žena se od přirozenosti hodí pro domácí práci a toto prostředí nejlépe uchovává její mírnost, pomáhá k dobré výchově dětí a dobru celé rodiny".[1]

Pius X. hovořil o sociálních problémech zřídka a jeho původní přínos není velký.[2] Ve své jediné zaznamenané řeči o ženách řekl: .Na feministické touze pozvednout ženy intelektuálně a sociálně je mnoho co obdivovat, ale Pán nás chraň před politickým feminismem".[3]

Ve své mariologii uchovávají Lev XIII. a Pius X. Marii jako vzor pro všechny věřící. V roce 1904 shrnul Pius zbožnost své doby v Ad diem illum: .Taková byla Maria . . . že její život je vzorem pro nás všechny . . . Měj tedy před očima jako obraz její panenství a život, ze kterého jako ze zrcadla vyzařuje jas cudnosti a podoba ctnosti" (16).

Benedikt XV. se obával o ženy, které během 1. světové války začaly pracovat. Viděl, že přijímají povolání, která „nejsou vhodná pro jejich pohlaví" a jiné „opustily povinnosti ženy v domácnosti, pro které se hodí, a lehkovážně se vrhly do přítomného života".[4]

Casti connubii, encyklika Pia XI. z roku 1930, vyzdvihuje ctnosti „poctivé a důvěřivé poslušnosti, kterými je žena povinna muži" (74). Papeže moderní feminismus neoslovuje. „Mnoho z nich (feministek) jde ještě dál a tvrdí, že podrobení jedné části druhé není hodno lidské důstojnosti, že práva manžela a manželky jsou rovná" (74). Pius považuje tento přístup za nebezpečný, „znevažující racionální a vyvýšenou svobodu, která náleží vznešené povinnosti křesťanské ženy a matky". Žena nemá být „povýšena" na status muže, ale .jestliže žena sestoupí ze svého pravého královského trůnu . . . znevažuje svůj ženský charakter a důstojnost mateřství" (75). Toto vyvýšené povolání ženy a matky je jí vlastní díky „přirozené dispozici a temperamentu ženského pohlaví" (76).

Pius XI. byl prvním papežem, který podpořil princip „rodinné mzdy", a to v encyklice Quadragesimo anno. Věřil, že pokud bude tato mzda univerzálně zavedena, „ženy a děti nebudou moci být žádným způsobem zneužíváni těmi, kdo kontrolují výrobní prostředky" (71).

Na vánoce roku 1931 vydal Pius XI. encykliku nazvanou Lux veritatis. Pius se obrací k matkám, zvláště k „těm matkám naší doby, které se bojí rození dětí nebo manželského svazku, a tím zanedbaly či poškodily povinnost, která je jim svěřena. Záměrně by měly vzhlédnout k Marii a meditovat o ní. . .". Pius doufá, že díky tomu přijmou tyto matky .skrze Královnu nebe" milost, „aby zalitovaly poskvrny, jež zanechaly na velké svátosti manželství, a byly pohnuty, jak dalece je jen možno, k přilnutí k jejím úžasně vyvýšeným ctnostem" (32).

Ve své Projevu k ženám v Katolické akci z 26. října 1941 promluvil Pius XII. o božím záměru se ženami, aby se staly matkami, neboť pro tento úkol je stvořil. Papež uvedl, že rolí manžela je poskytnout rodině živobytí a rolí matky je .užít bdělé přičinlivosti ve starosti o těch tisíc maličkostí . . . které tvoří součást vnitřní rodinné atmosféry". Plnost povolání ženy nicméně nalézáme naprosto správně ve zrození dítěte. „Toto je svatost manželského lůžka. Toto je vznešenost křesťanského mateřství. Toto je spásou vdané ženy." (1) Pius XII. odmítá ženy, které nechtějí děti nebo chtějí plánovat svou rodinu. „Matka, který naříká, že se k ní tiskne nové dítě a hledá potravu u jejích prsou, je pošetilá, nevědomá sama sebe a nešťastná." (6)

Po skončení Druhé světové války oslovil Pius XII. 21. října roku 1945 členky různých katolických ženských sdružení. Questa grande vostra adunata („O povinnostech žen ve společenském a politickém životě") se stalo nejautoritativnějším papežským prohlášením k ženám do této doby. Pius XII. se staví proti těm, kteří se domnívají, že rozdíly mezi pohlavími (gender) jsou důsledkem socializace. Věří, že jsou zde rozdílné a komplementární kvality, které charakterizují obě pohlaví. Při pravdivém přístupu ke svým konkrétním kvalitám mají křesťanské ženy možnost dvou voleb, kterými mohou rozvíjet své dary: vzít si muže a mít rodinu, nebo zvolit dobrovolný celibát v duchovním životě (4-8).

Podle papeže je vyšším povoláním duchovní život. Ženy mají otevřeny nicméně ještě dvě další volby. Samozřejmě mateřství, které je „funkcí ženy, cestou ženy, přirozenou náklonností ženy . . . Pro tento cíl přizpůsobil Stvořitel celou ženskou přirozenost: nejen její organismus, ale také, a ještě více, jejího ducha a nejvíce její intenzivní citlivost" (11-12). Poslední volbou, kterou Pius XII. nabízí, je „zůstat svobodnou sobě navzdory". Podle papeže je volba pro svobodný život určitě tou nejubožejší a rozumí jí téměř jako osobnímu selhání. „Tváří v tvář nemožnosti žít v manželství rozpoznává své vlastní povolání, a ačkoliv se smutkem v srdci rezignovala, také se zcela zasvětí nejvyššímu dobru v jeho mnohých formách." (9-10)

Katolické ženy jsou volány, aby co nejvíce bojovaly proti politickým doktrínám a sociálním programům, které podrývají rodinu a domov (26). Nicméně se to týká téměř pouze volebních místností.

Mariologie dosáhla během let 1939-1958 svých vrcholů, ale na celém tomto mariánském učení udivuje šíře, v jaké Pius XII. interpretuje Marii jako vzor. Není paradigmatem jen a zvláště pro ženy, ale je ve stejné míře prosazována jako vzor pro všechny. „Křesťané by měli přizpůsobit svůj život podle příkladu . . . Panny . . . neboť nás strhává k nevinnosti a celistvosti života, který uniká před nejmenší poskvrnou hříchem, jejž si oškliví." (17-18)

Znamení času: posunutí důrazu

V Pacem in terris podává Jan XXIII. přehled práv a odpovědností lidí ve světě, a poté se dívá na „znamení doby". V tomto kontextu se obrací k ženám a vnímá právě jejich účast na veřejném a společenském životě ve světě jako ono „znamení doby". Pacem in terris potvrzuje rovnost žen a mužů a tvrdí, že moderní svět nemůže žádným způsobem tolerovat zacházení se ženami jako s podřadnými nebo nižšími bytostmi. Povzbuzuje ženy, aby dosáhly pro dobro celé společnosti svého plného potenciálu (35-37, 44-45).

Gaudium et spes učí, že všichni lidé mají právo na vzdělání, kulturní vyjádření a sociální rozvoj. Koncil si bere jako příklad ženy, aby ukázal, jak se to má dít. „V současné době jsou ženy zapojeny téměř ve všech sférách života: je třeba umožnit jim hrát plně svou úlohu ve shodě s jejich vlastní povahou. Je na každém člověku, aby dbal na uznání a pěstování specifické a nutné účasti žen v kulturním životě" (60).

Pavel VI. potvrzuje v Octogesima adveniens rovnost žen s muži v Božích očích, ale jde dál a tvrdí, že tato rovnost jim dává rovné právo k účasti na všech stránkách společenského, kulturního, ekonomického a politického života (13). Toto je univerzální pravda a každá místní církev je vyzývána k odhalování „znamení doby" ve svém národě a k jednání (42). Později papež Pavel vypočítává, kolik diskriminace na základě rasy, pohlaví, kultury a náboženství dosud existuje, a to i přes opakované volání církve ke změnám ve společenské hierarchii (47). V této situaci je podstatné, aby byly vykořeněny nespravedlivé struktury a byla garantována rovná účast všech lidí (22). Členové církve musí přijmout tuto věc jako svou osobní zodpovědnost (50).

31. ledna 1976 předala Pavlu VI. svou zprávu již polozapomenutá „Komise pro roli žen v církvi a ve světě". Svatému stolci a biskupům doporučila např. toto: posílit účast žen v odděleních kurie, zpřístupnit jim všechny služby nevyžadující svěcení, poskytnout více příležitostí pro spirituální, doktrinální a pastorační formaci. Komise si dovolila předložit náboženským kongregacím návrh, ve kterém naléhavě doporučila úzkou spolupráci se ženami. Dále pak oslovila řády věnující se učení s požadavkem, aby revidovaly obraz ženy a vztahu žen a mužů, který prezentují, a způsob, jakým je prezentují.

Během dvou let schválil Pavel VI. Vyhlášení k jistým otázkám týkajících se připuštění žen ke služebnému kněžství. Toto vyhlášení tvrdí, že církev nemá moc měnit své učení o výlučně mužském kněžství, neboť jde o „neměnnou" pravdu předávanou přes staletí církevní tradicí (18-24). Všechny další argumenty tohoto vyhlášení, s výjimkou posledního, vyplývají z uvedeného předpokladu: katolická církev nikdy neměla ženu-kněze nebo biskupa (6-9), Ježíš předal své apoštolské poslání pouze mužům-apoštolům, ani své matce Marii ne (10-13), raná církev neměla od Ježíše mandát světit ženy, a tak to nečinila (14-17), a konečně - „mužství" je proto podstatným prvkem svátostného svěcení (18-24).

Druhý argument, který kongregace prosazuje, říká, že pouze muž může při eucharistii jednat v osobě Krista (25-33). „Kdyby roli Krista neměl muž, pak by zde nebyla tato „přirozená podobnost", která musí být mezi Kristem a jeho služebníkem. V takovém případě by bylo obtížné vidět ve služebníku obraz Krista. Neboť Kristus sám byl a zůstává mužem" (27).

Vyhlášení trvá na faktu, že toto neubírá na důstojnosti a povolání žen v církvi. Naopak je zdůrazňuje, tvrdí kongregace, protože vyjasňuje rodové role přiměřené mužům a ženám tak, jak byly zjeveny Kristem v přirozeném řádu (29, 30, 36-40).

Hlavním příspěvkem Pavla VI. k mariologii byl Marialis cultus. Papež Pavel se snaží umístit Marii do christologického referenčního rámce (26-27). Následně pak, na rozdíl od dokumentů jeho předchůdců, které jsme si přiblížili výše, je to Ježíš a ne Maria, kdo je prosazován jako prvotní osoba k následování: „Kristus je jedinou cestou k Otci, nejvyšším vzorem, podle kterého musí každý učedník přizpůsobit své jednání" (57).

Maria zůstává modelem svatosti, důvodem pro božskou naději, přímluvkyní a mocnou pomocnicí v úsilí všech mužů a žen připodobnit se Ježíšovi, .v jehož tajemství . . . člověk nachází pravé světlo" (57). Tento posun od nabízení Marie jako modelu pro všechny věřící a prototypu pro panny a matky je velice důležitým v reflexi Mariiny role v životě lidí z hlediska katolické tradice.

Učiňte Marii svým vzorem

V Laborem exercens se Jan Pavel II. obrací proti práci žen mimo domov, pokud pro to nemají významný ekonomický důvod. Nejlepším řešením této situace by byl „plat poskytovaný hlavě rodiny za jeho práci, který by zabezpečoval potřeby rodiny, aniž by si manželka musela vzít placené zaměstnání mimo domov". Aby se vyrovnaly ekonomické potíže některých rodin pochopitelně tímto způsobené, papež též navrhuje spravedlivou náhradu pro matky, které se starají o rodiny (19).

Tři body ve vztahu ke křesťanské antropologii a statusu žen uvádí Jan Pavel ve Familiaris consorcio: ženy mají rovnou důstojnost s muži a následně „nezcizitelná práva vlastní člověku", .Bůh manifestuje důstojnost žen v nejvyšší možné formě tím, že přijímá lidské tělo od Panny Marie . . . a představuje ji jako model vykoupené ženy", Ježíšovo jednání a jeho skutky vůči ženám potvrzují jejich důstojnost a rovnost v Božích očích. Zvláště to vidíme tehdy, když se Ježíš o Velikonocích zjevuje nejdříve ženě, a pak teprve ostatním apoštolům (22).

Familiaris consortio pokračuje zjištěním, že moderní svět mění ideu žen jako výlučně manželek a matek. Pokud je to za cenu plodného rodinného života, tak před tímto posunem varuje: „Pravdivé zdokonalení žen vyžaduje, aby byla jasně uznána hodnota jejich mateřské a rodinné role ve srovnání se všemi ostatními veřejnými rolemi a dalšími profesemi". Dokument soudí, že muži „pravdivě oceňují a milují ženy". Papež varuje před ženami, které se zřekly své ženskosti ve snaze napodobovat muže mimo domov nebo v jeho rámci (23).

Konečně volá Jan Pavel po skončení jakýchkoliv útoků proti důstojnosti žen, tam, kde jsou brány .ne jako osoba, ale jako věc, předmět obchodu nebo zdroj sobeckého zájmu a pouhého potěšení". Aby toto skončilo, volá celou církev k jednání, takže „obraz boží, který vyzařuje ze všech lidí bez výjimky, bude moci být plně respektován" (24).

V závěrečné části Redemptoris mater se věnuje Jan Pavel II. vztahu Marie a žen přímo. Ačkoliv je Maria modelem a obrazem pro všechny lidi (5-6), .je zvláště důležitá ve vztahu k ženám a jejich statusu" (46). Maria zůstává pro ženy modelem v „sebe-nabízející totalitě lásky, v síle, která je schopná nést nejtěžší zármutek, v neomezené věrnosti a neúnavném věnování se dílu, v možnosti spojit pronikavou intuici se slovy podpory a povzbuzení" (46).

Mulieris dignitatem

Encyklika Mulieris dignitatem (MD)[5] byla vyhlášena 15. srpna 1988 a je nejkomplexnějším dokumentem, jaký kdy papežové o ženách napsali. V papežském učení o ženách zde byly rozvinuty čtyři významné oblasti: první je potvrzení jejich rovné důstojnosti s muži (s. 20-27).[6] Mary Ann Glendon to považuje za kontrastní k sekulárnímu důrazu na ženská „práva", MD se zaměřuje na .důstojnost" žen. „Z mého pohledu je to dobré znamení. . . Upozorňuje nás to na ironii naší současné situace, kdy ženy mají více .práv" než kdykoliv předtím, a přesto je jejich důstojnost, jejich pravé ocenění jako lidských bytostí, ohrožena mnoha způsoby, které se zdají být typicky moderní."[7]

Druhou oblast tvoří popis mužské dominance, která je následkem prvotního hříchu (36-41). MD zahajuje novou éru oficiálního církevního učení. Na jednu stranu potvrzuje MD rovnost mužů a žen, kterou sdílejí jako výsledek skutečnosti, že jsou božím stvořením, dále však musí konfrontovat to, co vedlo k pokažení této harmonie pohlaví. Hovoří zde o korelaci mezi porušením vztahu Boha a lidstva a útiskem žen od mužů.

Třetí část je jednoznačným odsouzením zneužívání žen (s. 37-38, 48-49). Silnými slovy MD hluboce lituje všeho, co umenšuje úctu k ženám a jejich důstojnost. Toto učení ovšem také zdůrazňuje, že zneužíváním žen muži nejen urážejí jejich práva, ale též se sami připravují o svou vlastní hodnotu, kterou jim Bůh propůjčil.

Čtvrtou oblastí je volání po společné a rovné zodpovědnosti za rodinu. MD jasně potvrzuje, že oba rodiče mají za výchovu dítěte odpovědnost (68). Toto je základem pro manželství a rodinný život, které mají odrážet tajemství tvoření založené v Bohu, který je matkou a otcem celého stvoření (67). Model rodinné péče jako „ženské práce" má být, podle dokumentu, změněn. Tímto uvádí v pochybnost obecné domněnky o hodnocení pohlaví v rámci rodinných modelů, které diktovaly očekávané chování, postoje a motivace „přiměřené" mužům a ženám.[8]

Nicméně je v MD podobné množství oblastí, které zapříčinily zklamání a diskuse mezi katolickými mysliteli: mariologie, otázky rozlišení a komplementarity mužství a ženství, představování povolání žen v pojmech mateřství nebo panenství a tvrzení, která vylučují ženy ze služeb spojených se svěcením.

MD upevňuje zcela klasickou mariologii. Maria je ukazována jako panenská matka, která nabízí sama sebe v milostiplné svobodě za prostřednici spasení a nyní vládne jako Matka Boží. Mnoho žen zde nenachází příklad, ke kterému by se mohly vztáhnout, ani nedokáží přijímat sama sebe skrze Marii.

Neznamená to, že by si ženy v církvi nevšímaly Marie, ale chtějí ji „osvobodit" z deformací způsobených klasickou katolickou tradicí. V tomto směru ukazují cestu ženy Třetího světa. „Je na církvi chudých, která má dnes podobu základních společenství, aby stále více reflektovala osobu a tajemství Marie ve svém kontextu útisku, zápasu, odporu a vítězství".[9] Maria není pro některé moderní ženy příkladem pasivní poslušnosti vyžadované Bohem, ale obrazem nezávislosti, negací mýtu o ženském zlu a odmítnutím náboženského propadu do porobení se v patriarchátu.[10]

Jedním z nejpřekvapivějších rysů MD je způsob, jakým rozlišuje mezi mužstvím a ženstvím. Jackie Latham poznamenává, že toto užívání mužských a ženských vlastností je odrazem positivismu devatenáctého století. „Problém tohoto pohledu je v tom, že anatomické a fysiologické rozdíly jsou použity jako determinující pro sociálně a kulturně podmíněné role, které byly oběma pohlavím připsány".[11] Dědictvím tohoto hnutí z devatenáctého století je to, že sociologické jevy, které mají být vysvětlovány z hlediska sociálních rolí, popisujeme odkazem k „povaze".

Pravděpodobně podle téhož předpokladu nabádá MD ženy, aby vytrvale naplňovaly cestu ženskosti, která je jim v důsledku jejich ženského původu ve stvoření vlastní (40). Totéž hraje rozhodující úlohu v papežově úvaze, zda mohou ženy předsedat eucharistii. Fyzický fakt mužství je „jasným a nezaměnitelným (znamením), pokud svátostnou službu Eucharistie, při které jedná kněz ,in persona Christi`, koná muž" (94).

Oblastí stálého napětí je pro některé ženy způsob, jakým jsou jako ideální volby pro ženy představovány mateřství a panenství. Zatímco MD vynáší ctnosti žen, které se stávají matkami - v tělesném či duchovním smyslu, a podporuje panenství jako dar a prototyp evangelijních hodnot (74), nikdy nekritizuje „sociální, kulturní a náboženskou instituci mateřství formovanou patriarchátem, a tudíž ne totožnou s potenciálním vztahem žen k jejich reprodukční síle a k dětem".[12]

Následně proto shledalo mnoho žen popis svého povolání v dokumentu jako utiskující, jdoucí mimo a nepřiměřený.[13] Některé matky cítily, že ačkoliv se mateřství považuje za velký lidský úkol, .neznamená to, že je ženám nabídnuta nějaká tomu odpovídající liturgická služba nebo svěcení ke službě. . . Obecně je ideál ,být matkou` zatížen sentimentem, zatímco ve skutečnosti společnost (včetně náboženské) matky zneužívá."[14]

Zdá se, že některé ženy, jejichž panenství je posvěceno, neboli duchovní matky, jak zmiňuje MD, rozumějí svému povolání zcela jinak, než jak nastiňuje dokument. „Pojem duchovního mateřství . . . je poznamenán androcentrickým a theocentrickým pohledem na svět a též hluboce dualistickým pohledem na lidskou přirozenost": posvěcené panny daly zemřít „věcem těla" a přijaly andělský ideál. Nicméně je zde východisko pro skutečně živé spirituální mateřství, zvláště v rozvojových zemích, kde chudé ženy - vdovy, vdané či svobodné matky, které zakusily bolestné utrpení, zmírňují „osiřelost" mužů a žen, kteří čelí útisku, mučení a smrti. .Viděly jsme, že opravdové „duchovní mateřství`, takové, které skutečně pomáhá životu vypuknout, překročilo hranice instituce a ukázalo, že dar zplození života v Duchu se nedá omezit na prefabrikované či pozorně střežené modely."[15]

MD znovu opakuje mnohé z Vyhlášení k jistým otázkám týkajících se připuštění žen ke služebnému kněžství. Jsouce věrná Kristovu příkladu, nemá církev žádnou autoritu ke svěcení žen, shrnuje MD (s. 92-94). Celou otázku svěcení žen vidí v eklesiální perspektivě Nevěsty Kristovy (církve), která je věrná svému Snoubenci (Kristu). MD uvádí, že tento vztah mezi ženichem a nevěstou vrcholí při slavení eucharistie, následně pak má být role obou partnerů „jasná a nezaměnitelná" (94).[16]

Je zajímavé, že poslední a nejkontroverznější papežský dokument o ženách, Ordinatio sacerdotalis (1994), znovu opakující důvody rozvinuté ve Směrnicích a MD, již nezahrnuje tuto manželskou analogii, ač byla pro předchozí učení o těchto otázkách ústřední

Shrnutí

V mnoha industrializovaných zemích rozvířily poslední vatikánské dokumenty o důstojnosti a povolání žen velké emoce. V takové situaci je asi obtížné sledovat vývoj, k němuž došlo v uplynulých desetiletích. Učitelský úřad církve urazil dlouhou cestu od tvrzení, že spása vdaných žen spočívá v manželském loži. Přestal s učením, že ženy se mají držet mimo pracovní proces, ale pokračuje ve volání, aby společnost dala řádnou náhradu těm ženám, které se rozhodnou pro mimořádnou službu, totiž chtějí zůstat v domácnosti a vychovávat děti.

Konsistentně a přímo zavrhuje papežské učení zpředmětnění a zneužívání žen a roku 1995 následoval Vatikán příkladu 34. generální kongregace jezuitů v její omluvě adresované ženám. Uvedený krátký nástin papežských dokumentů upozorňuje pozorného čtenáře na fakt, že došlo k významnému pokroku v myšlení papežů o ženách v církvi a ve společnosti.

Nicméně ještě zbývá mnoho co dělat. Důstojnost žen je něčím, na čem se shodnou všichni lidé dobré vůle. Všichni křesťané, ať jsou kdekoliv, mají přijmout toto učení jako hrdinský závazek. Pozornost se nyní v diskusi soustředí na povolání žen. Při návštěvě biskupů USA ad limina jim papež 21. května 1998 řekl, že „Genius žen musí být stále více silou církve příštího tisíciletí, tak jako tomu bylo v prvních komunitách Kristových učedníků" (Vatikánský zpravodajský servis). Pro dosažení tohoto cíle by mohl Vatikán vzít v úvahu návrh, že kdyby byla odstraněna relativně nedávná podmínka stanovící, že kardinál musí být biskupem (1960) a knězem (1917), pak by mohly být jedinečné dary, zkušenosti, ano „genius" žen obrovským přínosem v kolegiu kardinálů. Za druhé, pokud se církev cítí zmocněna připustit ženy k jáhenství, pak je třeba jej neprodleně zavést. Za třetí by měla být realizována doporučení komise Pavla VI. z roku 1976. Zvláště by měly mít ženy přístup k vysokým pozicím v Římské kurii, konkrétně k těm, které se zabývají směrnicemi a rozhodnutími přímo ovlivňujícími život katolických žen. A konečně by této diskusi mohla v příštím století více posloužit inkluzivnější mariologie Pavla VI. Maria není vzorem pro ženy a Ježíš vzorem pro muže. Ježíš je obrazem, podle kterého musí všichni věřící přizpůsobovat svůj život, a Maria je příkladem, že toto přizpůsobení je možné. Ať bude příští kapitola tohoto nevelkého díla smíšených zpráv obsahovat cokoliv, od nás ode všech vyžaduje smysl pro historii, inteligenci a paměť, která chápe, že zde diskutujeme o citlivých a důležitých pozemských záležitostech.

The Way Supplement 1998/93, str. 108-119 (překlad pnj)

---

[1] Camp, R.: From passive submission to complementary partnership: the papal conception of a woman´s place in church and society since 1878. The Catholic Historical Review vol. 76, no 3, 1990, s. 510

[2] Camp, R.: The papal ideology of social reform. Brill, Leiden 1969, s. 14.

[3] Camp, R.: From passive submission. s. 512.

[4] Camp, R.: cit. d. s. 512.

[5] Český překlad MD vyšel pod názvem O důstojnosti a povolání ženy (Zvon, Praha 1992).

[6] Autor bohužel uvádí čísla stran z anglické verze MD (St Paul´s Publication, Homebush, 1988), které se nekryjí s českým vydáním.

[7] Glendon, M. A.: A greater attention to woman´s dignity. L´Osservatore Romano 45, 1988, s. 5.

[8] Davidson, L. - Gordon, L. K.: The sociology of gender. Rand McNally, Chicago 1979, str. 11-13.

[9] Gebara, I. - Bingemer, M. C.: Mary, Mother of God, mother of the poor. Orbis, Maryknol l NY 1989, s. 169.

[10] Daly, M.: Beyond God the father. Beacon, Boston 1974, str. 84, 86.

[11] Latham, J.: Male and female he created them - not masculine and feminine. The Month 22, 1989, s. 385.

[12] Sowle, C.: Feminist ethics. Theological Studies 51, 1990, str. 58.

[13] K tématu více např. u Fiorenza, E. S. - Carr, A.(ed.): Motherhood. Concilium 206, 1990.

[14] Kohl-Roelin, J.: Mother-daughter-God. Concilium 206, 1990, s. 66.

[15] Gebara, I.: The Mother Superior and spiritual motherhood: from intuition to institution. Concilium 206, 1990, s. 44.

[16] viz. von Balthasar, H. U.: Woman priests? New elucidation. Ignatius Press, San Francisco 1986, s. 195.