V
loňském roce se završila Ekumenická dekáda církví v solidaritě se ženami, vyhlášená
Světovou radou církví. Nejen v našem prostředí proběhla téměř bez povšimnutí, a
proto se k tématu církve a žen vracíme článkem australského jezuity Richarda
Leonarda.
Když jsem před pár lety řekl své přítelkyni, že se chystám
psát práci o tom, co v uplynulém století řekli papežové o ženách, reagovala: „Bude
to malá knížečka špatných zpráv". Mám dojem, že pro muže v církvi je strašně
těžké uvědomit si, nakolik některé ženy trpěly a dosud trpí v důsledku různých zpráv
z Vatikánu.
Nicméně, poslední komentáře k učení Vatikánu o povolání a
důstojnosti žen nejsou tak přesvědčivé, jak by mohly být, protože postrádají
ocenění kontextu, ze kterého nyní Vatikán mluví. Více než šedesát prohlášení k
ženám nebo o ženách v uplynulém století příliš nenasvědčuje, že by bylo
papežské učení o ženách jen tenkou knížečkou, jak si představovala má
přítelkyně, ani to nejsou jen samé špatné zprávy. Jak nyní krátce načrtnu,
došlo spíše k významnému rozvoji.
Papežové hovoří ke svým „milovaným dcerám"
Lev XIII. v encyklice Rerum novarum učí, že ačkoliv mají lidé
různá obdarování a nadání, Bůh svěřil každé ženě a každému muži rovnou
důstojnost, a tu je třeba respektovat (část 26). Lev píše, že všichni
lidé mají právo účastnit se na životě společnosti (71). Nicméně
viděl účast žen z hlediska domácnosti: „Žena se od přirozenosti hodí pro domácí
práci a toto prostředí nejlépe uchovává její mírnost, pomáhá k dobré výchově
dětí a dobru celé rodiny".[1]
Pius X. hovořil o sociálních problémech zřídka a jeho původní
přínos není velký.[2]
Ve své jediné zaznamenané řeči o ženách řekl: .Na feministické touze
pozvednout ženy intelektuálně a sociálně je mnoho co obdivovat, ale Pán nás
chraň před politickým feminismem".[3]
Ve své mariologii uchovávají Lev XIII. a Pius X. Marii jako
vzor pro všechny věřící. V roce 1904 shrnul Pius zbožnost své doby v Ad
diem illum: .Taková byla Maria . . . že
její život je vzorem pro nás všechny . . . Měj
tedy před očima jako obraz její panenství a život, ze kterého jako ze zrcadla
vyzařuje jas cudnosti a podoba ctnosti" (16).
Benedikt XV. se obával o ženy, které během 1. světové války
začaly pracovat. Viděl, že přijímají povolání, která „nejsou vhodná pro jejich
pohlaví" a jiné „opustily povinnosti ženy v domácnosti, pro které se hodí, a
lehkovážně se vrhly do přítomného života".[4]
Casti connubii, encyklika Pia XI. z
roku 1930, vyzdvihuje ctnosti „poctivé a důvěřivé poslušnosti, kterými je žena
povinna muži" (74). Papeže moderní feminismus neoslovuje. „Mnoho z nich (feministek)
jde ještě dál a tvrdí, že podrobení jedné části druhé není hodno lidské
důstojnosti, že práva manžela a manželky jsou rovná" (74). Pius považuje tento
přístup za nebezpečný, „znevažující racionální a vyvýšenou svobodu, která
náleží vznešené povinnosti křesťanské ženy a matky". Žena nemá být „povýšena"
na status muže, ale .jestliže žena sestoupí ze svého pravého královského trůnu .
. . znevažuje svůj ženský charakter a důstojnost mateřství" (75).
Toto vyvýšené povolání ženy a matky je jí vlastní díky „přirozené dispozici a
temperamentu ženského pohlaví" (76).
Pius XI. byl prvním papežem, který podpořil princip „rodinné
mzdy", a to v encyklice Quadragesimo anno. Věřil,
že pokud bude tato mzda univerzálně zavedena, „ženy a děti nebudou moci být
žádným způsobem zneužíváni těmi, kdo kontrolují výrobní prostředky" (71).
Na vánoce roku 1931 vydal Pius XI. encykliku nazvanou Lux
veritatis. Pius se obrací k matkám, zvláště k „těm matkám naší doby,
které se bojí rození dětí nebo manželského svazku, a tím zanedbaly či poškodily
povinnost, která je jim svěřena. Záměrně by měly vzhlédnout k Marii a meditovat
o ní. . .". Pius doufá, že díky tomu přijmou tyto
matky .skrze Královnu nebe" milost, „aby zalitovaly poskvrny, jež zanechaly na
velké svátosti manželství, a byly pohnuty, jak dalece je jen možno, k přilnutí
k jejím úžasně vyvýšeným ctnostem" (32).
Ve své Projevu k ženám v Katolické akci z
26. října 1941 promluvil Pius XII. o božím záměru se ženami, aby se staly
matkami, neboť pro tento úkol je stvořil. Papež uvedl, že rolí manžela je
poskytnout rodině živobytí a rolí matky je .užít bdělé přičinlivosti ve
starosti o těch tisíc maličkostí . . . které
tvoří součást vnitřní rodinné atmosféry". Plnost povolání ženy nicméně nalézáme
naprosto správně ve zrození dítěte. „Toto je svatost manželského lůžka. Toto je
vznešenost křesťanského mateřství. Toto je spásou vdané ženy." (1) Pius XII.
odmítá ženy, které nechtějí děti nebo chtějí plánovat svou rodinu. „Matka,
který naříká, že se k ní tiskne nové dítě a hledá potravu u jejích prsou, je
pošetilá, nevědomá sama sebe a nešťastná." (6)
Po skončení Druhé světové války oslovil Pius XII. 21. října
roku 1945 členky různých katolických ženských sdružení. Questa
grande vostra adunata („O povinnostech žen ve společenském a
politickém životě") se stalo nejautoritativnějším papežským prohlášením k ženám
do této doby. Pius XII. se staví proti těm, kteří se domnívají, že rozdíly mezi
pohlavími (gender) jsou důsledkem socializace. Věří, že jsou zde rozdílné a
komplementární kvality, které charakterizují obě pohlaví. Při pravdivém
přístupu ke svým konkrétním kvalitám mají křesťanské ženy možnost dvou voleb,
kterými mohou rozvíjet své dary: vzít si muže a mít rodinu, nebo zvolit
dobrovolný celibát v duchovním životě (4-8).
Podle papeže je vyšším povoláním duchovní život. Ženy mají
otevřeny nicméně ještě dvě další volby. Samozřejmě mateřství, které je „funkcí
ženy, cestou ženy, přirozenou náklonností ženy . . . Pro
tento cíl přizpůsobil Stvořitel celou ženskou přirozenost: nejen její
organismus, ale také, a ještě více, jejího ducha a nejvíce její intenzivní
citlivost" (11-12). Poslední volbou, kterou Pius XII. nabízí, je „zůstat
svobodnou sobě navzdory". Podle papeže je volba pro svobodný život určitě tou
nejubožejší a rozumí jí téměř jako osobnímu selhání. „Tváří v tvář nemožnosti
žít v manželství rozpoznává své vlastní povolání, a ačkoliv se smutkem v srdci
rezignovala, také se zcela zasvětí nejvyššímu dobru v jeho mnohých formách."
(9-10)
Katolické ženy jsou volány, aby co nejvíce bojovaly proti
politickým doktrínám a sociálním programům, které podrývají rodinu a domov
(26). Nicméně se to týká téměř pouze volebních místností.
Mariologie dosáhla během let 1939-1958 svých vrcholů, ale na
celém tomto mariánském učení udivuje šíře, v jaké Pius XII. interpretuje Marii
jako vzor. Není paradigmatem jen a zvláště pro ženy, ale je ve stejné míře
prosazována jako vzor pro všechny. „Křesťané by měli přizpůsobit svůj život
podle příkladu . . . Panny .
. . neboť nás strhává k nevinnosti a celistvosti života, který
uniká před nejmenší poskvrnou hříchem, jejž si oškliví." (17-18)
Znamení času: posunutí důrazu
V Pacem in terris podává
Jan XXIII. přehled práv a odpovědností lidí ve světě, a poté se dívá na „znamení
doby". V tomto kontextu se obrací k ženám a vnímá právě jejich účast na
veřejném a společenském životě ve světě jako ono „znamení doby". Pacem
in terris potvrzuje rovnost žen a mužů a tvrdí, že moderní svět nemůže
žádným způsobem tolerovat zacházení se ženami jako s podřadnými nebo nižšími
bytostmi. Povzbuzuje ženy, aby dosáhly pro dobro celé společnosti svého plného
potenciálu (35-37, 44-45).
Gaudium et spes učí, že všichni lidé
mají právo na vzdělání, kulturní vyjádření a sociální rozvoj. Koncil si bere
jako příklad ženy, aby ukázal, jak se to má dít. „V současné době jsou ženy
zapojeny téměř ve všech sférách života: je třeba umožnit jim hrát plně svou
úlohu ve shodě s jejich vlastní povahou. Je na každém člověku, aby dbal na
uznání a pěstování specifické a nutné účasti žen v kulturním životě" (60).
Pavel VI. potvrzuje v Octogesima adveniens rovnost
žen s muži v Božích očích, ale jde dál a tvrdí, že tato rovnost jim dává rovné
právo k účasti na všech stránkách společenského, kulturního, ekonomického a
politického života (13). Toto je univerzální pravda a každá místní církev je
vyzývána k odhalování „znamení doby" ve svém národě a k jednání (42). Později
papež Pavel vypočítává, kolik diskriminace na základě rasy, pohlaví, kultury a
náboženství dosud existuje, a to i přes opakované volání církve ke změnám ve
společenské hierarchii (47). V této situaci je podstatné, aby byly vykořeněny nespravedlivé
struktury a byla garantována rovná účast všech lidí (22). Členové církve musí
přijmout tuto věc jako svou osobní zodpovědnost (50).
31. ledna 1976 předala Pavlu VI. svou zprávu již
polozapomenutá „Komise pro roli žen v církvi a ve světě". Svatému stolci a
biskupům doporučila např. toto: posílit účast žen v odděleních kurie,
zpřístupnit jim všechny služby nevyžadující svěcení, poskytnout více
příležitostí pro spirituální, doktrinální a pastorační formaci. Komise si
dovolila předložit náboženským kongregacím návrh, ve kterém naléhavě doporučila
úzkou spolupráci se ženami. Dále pak oslovila řády věnující se učení s
požadavkem, aby revidovaly obraz ženy a vztahu žen a mužů, který prezentují, a
způsob, jakým je prezentují.
Během dvou let schválil Pavel VI. Vyhlášení
k jistým otázkám týkajících se připuštění žen ke služebnému kněžství.
Toto vyhlášení tvrdí, že církev nemá moc měnit své učení o výlučně mužském
kněžství, neboť jde o „neměnnou" pravdu předávanou přes staletí církevní
tradicí (18-24). Všechny další argumenty tohoto vyhlášení, s výjimkou
posledního, vyplývají z uvedeného předpokladu: katolická církev nikdy neměla
ženu-kněze nebo biskupa (6-9), Ježíš předal své apoštolské poslání pouze
mužům-apoštolům, ani své matce Marii ne (10-13), raná církev neměla od Ježíše
mandát světit ženy, a tak to nečinila (14-17), a konečně - „mužství" je proto
podstatným prvkem svátostného svěcení (18-24).
Druhý argument, který kongregace prosazuje, říká, že pouze
muž může při eucharistii jednat v osobě Krista (25-33). „Kdyby roli Krista
neměl muž, pak by zde nebyla tato „přirozená podobnost", která musí být mezi
Kristem a jeho služebníkem. V takovém případě by bylo obtížné vidět ve
služebníku obraz Krista. Neboť Kristus sám byl a zůstává mužem" (27).
Vyhlášení trvá na faktu, že toto neubírá na důstojnosti a
povolání žen v církvi. Naopak je zdůrazňuje, tvrdí kongregace, protože
vyjasňuje rodové role přiměřené mužům a ženám tak, jak byly zjeveny Kristem v
přirozeném řádu (29, 30, 36-40).
Hlavním příspěvkem Pavla VI. k mariologii byl Marialis
cultus. Papež Pavel se snaží umístit Marii do christologického
referenčního rámce (26-27). Následně pak, na rozdíl od dokumentů jeho
předchůdců, které jsme si přiblížili výše, je to Ježíš a ne Maria, kdo je
prosazován jako prvotní osoba k následování: „Kristus je jedinou cestou k Otci,
nejvyšším vzorem, podle kterého musí každý učedník přizpůsobit své jednání"
(57).
Maria zůstává modelem svatosti, důvodem pro božskou naději,
přímluvkyní a mocnou pomocnicí v úsilí všech mužů a žen připodobnit se
Ježíšovi, .v jehož tajemství . . . člověk
nachází pravé světlo" (57). Tento posun od nabízení Marie jako modelu pro
všechny věřící a prototypu pro panny a matky je velice důležitým v reflexi
Mariiny role v životě lidí z hlediska katolické tradice.
Učiňte Marii svým vzorem
V Laborem exercens se
Jan Pavel II. obrací proti práci žen mimo domov, pokud pro to nemají významný
ekonomický důvod. Nejlepším řešením této situace by byl „plat poskytovaný hlavě
rodiny za jeho práci, který by zabezpečoval potřeby rodiny, aniž by si manželka
musela vzít placené zaměstnání mimo domov". Aby se vyrovnaly ekonomické potíže
některých rodin pochopitelně tímto způsobené, papež též navrhuje spravedlivou
náhradu pro matky, které se starají o rodiny (19).
Tři body ve vztahu ke křesťanské antropologii a statusu žen
uvádí Jan Pavel ve Familiaris consorcio:
ženy mají rovnou důstojnost s muži a následně „nezcizitelná práva vlastní
člověku", .Bůh manifestuje důstojnost žen v nejvyšší možné formě tím, že
přijímá lidské tělo od Panny Marie . . . a
představuje ji jako model vykoupené ženy", Ježíšovo jednání a jeho skutky vůči
ženám potvrzují jejich důstojnost a rovnost v Božích očích. Zvláště to vidíme
tehdy, když se Ježíš o Velikonocích zjevuje nejdříve ženě, a pak teprve
ostatním apoštolům (22).
Familiaris consortio pokračuje zjištěním, že
moderní svět mění ideu žen jako výlučně manželek a matek. Pokud je to za cenu
plodného rodinného života, tak před tímto posunem varuje: „Pravdivé zdokonalení
žen vyžaduje, aby byla jasně uznána hodnota jejich mateřské a rodinné role ve
srovnání se všemi ostatními veřejnými rolemi a dalšími profesemi". Dokument
soudí, že muži „pravdivě oceňují a milují ženy". Papež varuje před ženami,
které se zřekly své ženskosti ve snaze napodobovat muže mimo domov nebo v jeho
rámci (23).
Konečně volá Jan Pavel po skončení jakýchkoliv útoků proti
důstojnosti žen, tam, kde jsou brány .ne jako osoba, ale jako věc, předmět
obchodu nebo zdroj sobeckého zájmu a pouhého potěšení". Aby toto skončilo, volá
celou církev k jednání, takže „obraz boží, který vyzařuje ze všech lidí bez výjimky,
bude moci být plně respektován" (24).
V závěrečné části Redemptoris mater se
věnuje Jan Pavel II. vztahu Marie a žen přímo. Ačkoliv je Maria modelem a
obrazem pro všechny lidi (5-6), .je zvláště důležitá ve vztahu k ženám a jejich
statusu" (46). Maria zůstává pro ženy modelem v „sebe-nabízející totalitě
lásky, v síle, která je schopná nést nejtěžší zármutek, v neomezené věrnosti a
neúnavném věnování se dílu, v možnosti spojit pronikavou intuici se slovy
podpory a povzbuzení" (46).
Mulieris dignitatem
Encyklika Mulieris dignitatem (MD)[5]
byla vyhlášena 15. srpna 1988 a je nejkomplexnějším dokumentem,
jaký kdy papežové o ženách napsali. V papežském učení o ženách zde byly
rozvinuty čtyři významné oblasti: první je potvrzení jejich rovné důstojnosti s
muži (s. 20-27).[6]
Mary Ann Glendon to považuje za kontrastní k sekulárnímu důrazu na
ženská „práva", MD se zaměřuje na
.důstojnost" žen. „Z mého pohledu je to dobré znamení.
. . Upozorňuje nás to na ironii naší současné situace, kdy ženy
mají více .práv" než kdykoliv předtím, a přesto je jejich důstojnost, jejich
pravé ocenění jako lidských bytostí, ohrožena mnoha způsoby, které se zdají být
typicky moderní."[7]
Druhou oblast tvoří popis mužské dominance, která je
následkem prvotního hříchu (36-41). MD zahajuje
novou éru oficiálního církevního učení. Na jednu stranu potvrzuje MD
rovnost mužů a žen, kterou sdílejí jako výsledek skutečnosti, že
jsou božím stvořením, dále však musí konfrontovat to, co vedlo k pokažení této
harmonie pohlaví. Hovoří zde o korelaci mezi porušením vztahu Boha a lidstva a
útiskem žen od mužů.
Třetí část je jednoznačným odsouzením zneužívání žen (s.
37-38, 48-49). Silnými slovy MD hluboce lituje
všeho, co umenšuje úctu k ženám a jejich důstojnost. Toto učení ovšem také
zdůrazňuje, že zneužíváním žen muži nejen urážejí jejich práva, ale též se sami
připravují o svou vlastní hodnotu, kterou jim Bůh propůjčil.
Čtvrtou oblastí je volání po společné a rovné zodpovědnosti
za rodinu. MD jasně potvrzuje, že oba rodiče mají za
výchovu dítěte odpovědnost (68). Toto je základem pro manželství a rodinný
život, které mají odrážet tajemství tvoření založené v Bohu, který je matkou a
otcem celého stvoření (67). Model rodinné péče jako „ženské práce" má být,
podle dokumentu, změněn. Tímto uvádí v pochybnost obecné domněnky o hodnocení
pohlaví v rámci rodinných modelů, které diktovaly očekávané chování, postoje a
motivace „přiměřené" mužům a ženám.[8]
Nicméně je v MD podobné množství
oblastí, které zapříčinily zklamání a diskuse mezi katolickými mysliteli:
mariologie, otázky rozlišení a komplementarity mužství a ženství, představování
povolání žen v pojmech mateřství nebo panenství a tvrzení, která vylučují ženy
ze služeb spojených se svěcením.
MD upevňuje zcela klasickou mariologii.
Maria je ukazována jako panenská matka, která nabízí sama sebe v milostiplné
svobodě za prostřednici spasení a nyní vládne jako Matka Boží. Mnoho žen zde
nenachází příklad, ke kterému by se mohly vztáhnout, ani nedokáží přijímat sama
sebe skrze Marii.
Neznamená to, že by si ženy v církvi nevšímaly Marie, ale
chtějí ji „osvobodit" z deformací způsobených klasickou katolickou tradicí. V
tomto směru ukazují cestu ženy Třetího světa. „Je na církvi chudých, která má
dnes podobu základních společenství, aby stále více reflektovala osobu a
tajemství Marie ve svém kontextu útisku, zápasu, odporu a vítězství".[9]
Maria není pro některé moderní ženy příkladem pasivní poslušnosti
vyžadované Bohem, ale obrazem nezávislosti, negací mýtu o ženském zlu a
odmítnutím náboženského propadu do porobení se v patriarchátu.[10]
Jedním z nejpřekvapivějších rysů MD
je způsob, jakým rozlišuje mezi mužstvím a ženstvím. Jackie Latham
poznamenává, že toto užívání mužských a ženských vlastností je odrazem
positivismu devatenáctého století. „Problém tohoto pohledu je v tom, že
anatomické a fysiologické rozdíly jsou použity jako determinující pro sociálně
a kulturně podmíněné role, které byly oběma pohlavím připsány".[11]
Dědictvím tohoto hnutí z devatenáctého století je to, že
sociologické jevy, které mají být vysvětlovány z hlediska sociálních rolí,
popisujeme odkazem k „povaze".
Pravděpodobně podle téhož předpokladu nabádá MD
ženy, aby vytrvale naplňovaly cestu ženskosti, která je jim v
důsledku jejich ženského původu ve stvoření vlastní (40). Totéž hraje
rozhodující úlohu v papežově úvaze, zda mohou ženy předsedat eucharistii.
Fyzický fakt mužství je „jasným a nezaměnitelným (znamením), pokud svátostnou
službu Eucharistie, při které jedná kněz ,in persona Christi`, koná muž" (94).
Oblastí stálého napětí je pro některé ženy způsob, jakým jsou
jako ideální volby pro ženy představovány mateřství a panenství. Zatímco MD
vynáší ctnosti žen, které se stávají matkami - v tělesném či
duchovním smyslu, a podporuje panenství jako dar a prototyp evangelijních
hodnot (74), nikdy nekritizuje „sociální, kulturní a náboženskou instituci
mateřství formovanou patriarchátem, a tudíž ne totožnou s potenciálním vztahem
žen k jejich reprodukční síle a k dětem".[12]
Následně proto shledalo mnoho žen popis svého povolání v
dokumentu jako utiskující, jdoucí mimo a nepřiměřený.[13]
Některé matky cítily, že ačkoliv se mateřství považuje za velký
lidský úkol, .neznamená to, že je ženám nabídnuta nějaká tomu odpovídající
liturgická služba nebo svěcení ke službě. . . Obecně
je ideál ,být matkou` zatížen sentimentem, zatímco ve skutečnosti společnost
(včetně náboženské) matky zneužívá."[14]
Zdá se, že některé ženy, jejichž panenství je posvěceno,
neboli duchovní matky, jak zmiňuje MD,
rozumějí svému povolání zcela jinak, než jak nastiňuje dokument. „Pojem
duchovního mateřství . . . je poznamenán
androcentrickým a theocentrickým pohledem na svět a též hluboce dualistickým pohledem
na lidskou přirozenost": posvěcené panny daly zemřít „věcem těla" a přijaly
andělský ideál. Nicméně je zde východisko pro skutečně živé spirituální
mateřství, zvláště v rozvojových zemích, kde chudé ženy - vdovy, vdané či
svobodné matky, které zakusily bolestné utrpení, zmírňují „osiřelost" mužů a
žen, kteří čelí útisku, mučení a smrti. .Viděly jsme, že opravdové „duchovní
mateřství`, takové, které skutečně pomáhá životu vypuknout, překročilo hranice
instituce a ukázalo, že dar zplození života v Duchu se nedá omezit na
prefabrikované či pozorně střežené modely."[15]
MD znovu opakuje mnohé z Vyhlášení
k jistým otázkám týkajících se připuštění žen ke služebnému kněžství. Jsouce
věrná Kristovu příkladu, nemá církev žádnou autoritu ke svěcení žen, shrnuje MD
(s. 92-94). Celou otázku svěcení žen vidí v eklesiální perspektivě
Nevěsty Kristovy (církve), která je věrná svému Snoubenci (Kristu). MD
uvádí, že tento vztah mezi ženichem a nevěstou vrcholí při slavení
eucharistie, následně pak má být role obou partnerů „jasná a nezaměnitelná"
(94).[16]
Je zajímavé, že poslední a nejkontroverznější papežský
dokument o ženách, Ordinatio sacerdotalis (1994),
znovu opakující důvody rozvinuté ve Směrnicích a
MD, již nezahrnuje tuto manželskou
analogii, ač byla pro předchozí učení o těchto otázkách ústřední
Shrnutí
V mnoha industrializovaných zemích rozvířily poslední
vatikánské dokumenty o důstojnosti a povolání žen velké emoce. V takové situaci
je asi obtížné sledovat vývoj, k němuž došlo v uplynulých desetiletích.
Učitelský úřad církve urazil dlouhou cestu od tvrzení, že spása vdaných žen
spočívá v manželském loži. Přestal s učením, že ženy se mají držet mimo
pracovní proces, ale pokračuje ve volání, aby společnost dala řádnou náhradu těm
ženám, které se rozhodnou pro mimořádnou službu, totiž chtějí zůstat v
domácnosti a vychovávat děti.
Konsistentně a přímo zavrhuje papežské učení zpředmětnění a
zneužívání žen a roku 1995 následoval Vatikán příkladu 34. generální kongregace
jezuitů v její omluvě adresované ženám. Uvedený krátký nástin papežských dokumentů
upozorňuje pozorného čtenáře na fakt, že došlo k významnému pokroku v myšlení
papežů o ženách v církvi a ve společnosti.
Nicméně ještě zbývá mnoho co dělat. Důstojnost žen je něčím,
na čem se shodnou všichni lidé dobré vůle. Všichni křesťané, ať jsou kdekoliv,
mají přijmout toto učení jako hrdinský závazek. Pozornost se nyní v diskusi
soustředí na povolání žen. Při návštěvě biskupů USA ad
limina jim papež 21. května 1998 řekl, že „Genius žen musí být stále
více silou církve příštího tisíciletí, tak jako tomu bylo v prvních komunitách
Kristových učedníků" (Vatikánský zpravodajský servis). Pro dosažení tohoto cíle
by mohl Vatikán vzít v úvahu návrh, že kdyby byla odstraněna relativně nedávná
podmínka stanovící, že kardinál musí být biskupem (1960) a knězem (1917), pak
by mohly být jedinečné dary, zkušenosti, ano „genius" žen obrovským přínosem v
kolegiu kardinálů. Za druhé, pokud se církev cítí zmocněna připustit ženy k
jáhenství, pak je třeba jej neprodleně zavést. Za třetí by měla být realizována
doporučení komise Pavla VI. z roku 1976. Zvláště by měly mít ženy přístup k
vysokým pozicím v Římské kurii, konkrétně k těm, které se zabývají směrnicemi a
rozhodnutími přímo ovlivňujícími život katolických žen. A konečně by této
diskusi mohla v příštím století více posloužit inkluzivnější mariologie Pavla
VI. Maria není vzorem pro ženy a Ježíš vzorem pro muže. Ježíš je obrazem, podle
kterého musí všichni věřící přizpůsobovat svůj život, a Maria je příkladem, že
toto přizpůsobení je možné. Ať bude příští kapitola tohoto nevelkého díla
smíšených zpráv obsahovat cokoliv, od nás ode všech vyžaduje smysl pro
historii, inteligenci a paměť, která chápe, že zde diskutujeme o citlivých a
důležitých pozemských záležitostech.
The Way Supplement 1998/93, str. 108-119 (překlad
pnj)
[1] Camp, R.: From passive submission to complementary partnership: the papal
conception of a woman´s place in church and society since 1878.
The Catholic Historical Review vol. 76, no 3, 1990, s. 510
[2] Camp, R.: The papal ideology of social reform. Brill, Leiden
1969, s. 14.
[3] Camp, R.: From passive submission. s. 512.
[4] Camp, R.: cit. d.
s. 512.
[5] Český překlad MD vyšel pod názvem O důstojnosti a povolání ženy (Zvon, Praha 1992).
[6] Autor bohužel
uvádí čísla stran z anglické verze MD (St
Paul´s Publication, Homebush, 1988), které se nekryjí s českým vydáním.
[7] Glendon, M. A.: A greater attention to woman´s dignity.
L´Osservatore Romano 45, 1988, s. 5.
[8] Davidson, L. -
Gordon, L. K.: The sociology of gender.
Rand McNally, Chicago 1979, str. 11-13.
[9] Gebara, I. -
Bingemer, M. C.: Mary, Mother of God, mother of the
poor. Orbis, Maryknol l
NY 1989, s. 169.
[10] Daly, M.: Beyond God the father. Beacon, Boston 1974,
str. 84, 86.
[11] Latham, J.: Male and female he created them - not masculine and feminine.
The Month 22, 1989, s. 385.
[12] Sowle, C.: Feminist ethics. Theological Studies 51, 1990,
str. 58.
[13] K tématu více
např. u Fiorenza, E. S. - Carr, A.(ed.): Motherhood.
Concilium 206, 1990.
[14] Kohl-Roelin, J.: Mother-daughter-God. Concilium 206, 1990, s. 66.
[15] Gebara, I.: The Mother Superior and spiritual motherhood: from intuition to
institution. Concilium 206, 1990, s. 44.
[16] viz. von
Balthasar, H. U.: Woman priests? New
elucidation. Ignatius Press, San Francisco 1986, s. 195.
Poslední komentáře