Efekt Streisandové

Říká se tomu prý „efekt Streisandové": V roce 2003 kdosi na internetu uveřejnil fotografii domu slavné herečky. Její advokáti mu poslali žádost, aby fotografii okamžitě stáhl. V té době snímek znali asi čtyři lidé, právníky Streisandové nepočítaje. Když případ prosákl na veřejnost, začaly se dít věci. Každý chtěl najednou vědět, jak Barbra bydlí. Během následujícího měsíce si obrázek prohlédlo skoro půl milionu zvědavců a snímek domu na pobřeží bude nejspíš kroužit po internetu až do chvíle, kdy anděl posledního soudu definitivně vypne elektřinu.

Cenzura zvyšuje zvědavost. I tam, kde předmět zvědavosti vlastně nestojí za to. Při vší úctě k odvaze zkombinovat v jednom stavebním celku rustikální usedlost, snobský bazén a antický chrám měli advokáti Barbry Streisandové pravdu: před tímto druhem architektury by opravdu bylo lépe veřejnost chránit - u mladého člověka takový pohled může úplně rozvrátit estetický vývoj.

Jsou však i případy, kdy efekt Streisandové pomůže dobré věci. Nedávno mě potěšilo toto: Devítiletá Skotka Martha Payneová uveřejňovala na svém internetovém deníku NeverSeconds fotografie produktů své školní jídelny a popisovala jejich chuť, dietní vhodnost a počet vlasů v nich obsažených. Když si věci všiml místní bulvár a nevlídně okomentoval kvalitu školního stravování, úředníci z okresu Martě zakázali fotky pořizovat. Tím záležitosti okamžitě dodali celostátní význam, vytvořili si image pitomců s diktátorskými sklony a zmnohonásobili počet návštěvníků blogu. Zákaz vydržel dva dny, dokud horlivým úředníkům neumyl hlavu místní poslanec. Martha smí publikovat dál; a co je nejdůležitější, díky okresnímu zákazu během měsíce vybrala sto tisíc liber na školní stravování chudých afrických dětí.

Ale jakýsi efekt Streisandové působil dávno před vznikem internetu. Církevní odsudky jsou prominentním příkladem. Někdy se týkaly věcí stejně hloupých jako Barbřina vila. S hrdostí přesto můžeme říci, že církev na Indexu zakázaných knih často propagovala díla nesporných kvalit, ba texty zcela zásadní: Galileiho, Rabelaise, Montaignea, Pascala a mnoho jiných. Bývalé Posvátné officium, správce indexu, si tím sice rovněž vytvořilo image pitomců s diktátorskými sklony, to však lze považovat za přijatelnou cenu zaplacenou ve prospěch šíření nových myšlenek.

Index byl po koncilu zrušen, Posvátné officium přejmenováno. I dál však církev vydává odsudky a kritiky. V tomto čísle Getseman píše Martin Vaňáč o sporu mezi vatikánskými úřady a částí řeholnic v USA. Jedním z aspektů je římská kritika sexuální etiky Margaret A. Farleyové. Vatikán je zneklidněn tím, jak profesorka Farleyová odbývá masturbaci a homosexualitu; nebere však ohled na to, že hlavní pozornost americká teoložka ve své knize věnuje sexuálnímu násilí. Jsou sexuálně etické problémy, jež trápí celibátníky za zdmi jejich kongregací, opravdu tím, co by v této oblasti mělo trápit celou církev? Kdyby římská cenzura profesorky Farleyové pomohla obrátit víc pozornosti na problémy sexuálního násilí a sexuálního vykořisťování, byl by to příznivý efekt. I za cenu image, který si někdo vytvoří.

Jsou prázdniny, příští číslo Getseman vyjde až v září. Přeji vám radostné léto.