Jste zde

Katolictví zdola

autor: 

Obrazy této války: Zraněná muslimka v nemocnici – přežila americké bombardování, ale její dítě zahynulo. Mrtví křesťané poskládaní před kostelem, kde je přepadla banda vraždících islamistů. Hořící sklad humanitární pomoci. Nové tanky pro nové bojovníky. Davy táhnoucí ulicemi měst; transparenty, výkřiky a všude jakýsi pocit bezmoci. Co můžeme udělat? Co můžeme udělat my, teď a tady? Nejsme už jen hračky v rukou různých Usámů, Umarů, Georgů a Donaldů?

Ano, nejdůležitější klíče mají v rukou jiní. Ale i my můžeme pomáhat alespoň někde, a především stále vyzývat zodpovědné, aby se nepřestávalo hledat mírové řešení, aby sílila skutečně účinná humanitární pomoc a aby neustávala snaha o minimalizaci škod. A mít vlastní oficiální církevní představitele k tomu, aby i oni pozvedli hlas. Tohle je důležitější než církevní zákon v parlamentu.

K obsahu dnešního čísla Getseman: První dva příspěvky se – každý jiným způsobem – týkají otázky, jak lze dělat církevzdola, především katolickou církev zdola.

O. H. Pesch, autor ze slavné generace druhého vatikánského koncilu ahorlivý propagátor koncilových myšlenek, se ve svém větším textu, kterýpřibližujeme v prvním příspěvku, zabývá otázkou ekumenismu z pohledutakzvané hierarchie pravd, myšlenky, která se v katolické teologiiobjevila právě na posledním koncilu a stala se i součástí koncilních dokumentů. „Hierarchie pravd“ v tomto smyslu vlastně znamená, že ne všechny součásti církevní nauky a praxe jsou stejně zásadní a pro ekumenické sblížení podstatné. Podstatná společná víra v Boha Stvořitele, Vykupitele a Posvětitele zajisté není na stejné úrovni jako různice o tom, zda je dejme tomu pomazání nemocných třeba počítat ke svátostem, anebo zda pro tento obřad slovo svátost nebudeme používat: Tam je Zdroj, Hybatel a Cíl všeho stvoření, zde pouhý nástroj k dosažení tohoto cíle.

Věříme-li takto, uvažuje dále Pesch, neměla by ekumena právě pro katolíky být zásadní problém: s pohledem rozlišujícím mezi podstatným a věčným – tedy cílem spásy – a pomocným, časným – tj. prostředkem spásy – byměli mít schopnost být velmi, velmi tolerantní právě vůči mnoha takovým sporným bodům, které pro současný oficiální katolický ekumenický dialog představují největší problém. K úplné jednotě to sice nestačí, ale k „předběžnému společenství“, umožňujícímu v případě potřeby i společenství eucharistické, to je dostatečné.

Následující příspěvek je ukázkou praktického katolictví zdola. Paralelně k římské biskupské synodě probíhala i „stínová synoda“ katolických organizací, které vyrůstají zdola a představují často i jakési „ostrovy vzdoru“ v jinak perfektně uspořádaném moři katolicismu. Stínoví synodálové nakonec přijali závěrečné prohlášení, z něhož vyjímáme některé body. Zatímco Peschův příspěvek je v jistém smyslu konzervativní (nechme věci běžet tak, jak běžely dosud, ale přijímejme je v duchu tolerance a bratrství), zde cítíme ducha spíše „revolučního“. Bohužel nikoli prostého salonního levičáctví západních rebelů; ale to je možná smutný důsledek toho, když se konzervativci spokojují s pouhým konzervováním.

A ještě vás pozveme na pouť s Egerií do Jeruzaléma. Příjemnou plavbu.