Ekumenická hierarchie pravd dle O. H. Pesche

V mezinárodním ekumenickém časopise Concilium 3/2001 (str. 298-311 německého vydání) vyšel zásadní článek katolického teologa Otto Hermanna Pesche, nazvaný Hierarchie pravd a ekumenická praxe („Hierarchie Wahrheiten“ und die ökumenische Praxis), jehož vybrané části přinášíme. Autor, emeritní profesor teologie v Hamburku, je v našem prostředí znám především svou vynikající monografií o druhém vatikánském koncilu.

Výsledky ekumenických dialogů, především těch na vysoké úrovni hierarchie, jako třeba Společné prohlášení k nauce o ospravedlnění (1999), mají reálnou šanci být přijaty „církevním lidem“ jen tehdy, pokud se prakticky nic nezmění pro všední život v církvi a společnosti. To je zkušenost všech ekumenicky činných duchovních pastýřů. Rádi spolupracujeme tam, kde je to možné a cestu ukáží ekumenicky angažovaní faráři a farníci. Pořádají se společné vzdělávací akce (přednášky, biblické semináře a podobně). Konají se ekumenické bohoslužby o významných dnech, např. v modlitebním týdnu za jednotu křesťanů (18. – 25. ledna). Ale církevní všední den – bohoslužba, kázání, svátosti, osobní zbožnost – se děje pouze ve vlastní církvi. Jen tam má osobní víra svůj „domov“, jen tam vytváří své specifické projevy.

Ekumenická grémia mohou tedy konstatovat shodu a otevírat cestyk nové jednotě církve jak chtějí a jak mohou, ale církevní obce nebudou akceptovat sjednocení, vedoucí k uniformitě církevního života a – jako její základně – k jednotné církevní ústavě. „Ekumenická ústava církve“ – otevřeně řečeno ekumeny schopná ústava církve – může mít za (blízký) cíl jen vzájemné uznání církví tak, jak jsou; všechno ostatní je iluze. Každá (z katolické perspektivy řečeno) „ekumena návratu“ – jen s námahou potlačované očekávání katolíků – ale i každá „ekumena připojení se“ – občas otevřeně přiznávaná naděje reformovaných teologů – je tak znemožněna věřícím common sense křesťanského lidu. (…) Pokud různé životní formy v církvích, které fakticky nemohou být uniformovány – od institucionálních struktur přes formyúřadů až po různé zvyklosti – z teologických důvodů ani nemusejí, ba nesmějí být uniformovány (…) dostáváme se k velmi diskutovanému heslu o hierarchii pravd (hierarchia veritatum), jejíž uznání v ekumenickém dialogu požaduje ekumenický dekret druhého vatikánského koncilu Unitatis redintegratio (čl. 11). Co to znamená teologicky a následně i prakticky?

V další části článku autor cituje příslušné pasáže dekretu UR a analyzuje okolnosti jejich vzniku v diskusi koncilních Otců. zajímavé je, že v provopočáteční ideji jinak vcelku neznámého biskupa S. Ferraze šlo spíše o „pedagogickou ideu“, podle níž by protestanti měli při svém sbližování s katolickou církví (ve Ferrazově chápání samozřejmě jedině pravověrnou) měli postupovat podobnými etapami porozumění, jaké podstupují i mladí katolíci na své cestě k dospělé víře; ekumenický proces se tu tedy chápal jako vyučování katechismu, při němž se začíná se základními a jednoduchými pravdami, z nichž se potom postupně odvozují další – hlubší a složitější výsledky. Další rozvoj této Ferrazovy myšlenky v koncilních diskusích přes klíčový projev gorizijského arcibiskupa A. Pangrazia (který rozlišil pravdy, jež náležejí řádu cílů, jako je tajemství Trojice či Vtělení, a pravdy, náležející řádu prostředků spásy, jako je sedm svátostí, hierarchická struktura církve nebo apoštolská posloupnost) až ke konečnému návrhu kard. Königa vlastně původní návrh změnil k nepoznání, Peschovými slovy „postavil na hlavu lstí Ducha svatého“.

Rozhodující jednota ve víře působená Duchem svatým tedy přesahuje pozemské putování církve, zatímco různice o „prostředcích“ jsou spolu s těmito prostředky samotnými předznamenány eschatologickým znamením zániku (viz LG 48 odst. 3). Musí tedy existovat opravdu silný důvod k tomu, aby to, co beztak je předurčeno k zániku, smělo rozdělovat křesťanstvo existující v zásadní jednotě víry. Arcibiskup Pangrazio měl odvahu jako příklady pro takovéto pravdy oprostředcích podřazené řádu cílů jmenoval právě ty, které jsou i v ekumenickém dialogu nejspornější: svátosti, hierarchickou strukturu církve, apoštolskou posloupnost. Ničeho z toho, co v tomto ohledu v katolické církvi vyrostlo, není třeba se vzdávat, leda by to ovšem byla zkaženost protivící se evangeliu. (…) Má-li arcibiskup Pangrazio pravdu, má ekumenický dialog obrovskou šíři možností, zúženou během rozhovorů pouze leností lidského ducha a srdce. A totéž platí pro ekumenickou praxi.

Nyní O. H. Pesch analyzuje dvě konkrétní sporné otázky, v nichž by mohl přístup inspirovaný myšlenou hierarchie pravd pomoci: možnost zachování plné „konfesní identity“ a otázky struktury úřadu v církvi – i toto patří do řádu prostředků, nikolicílů. Církve by se tak mohly semknout k „předběžné jednotě“ (Lukas Vischer),„předběžnému společenství církví“, čímž se ekumenické rozdíly stanou vnitřními rozdíly, podobnými sporům uvnitř rodiny, týkajících se prostředků k dosažení cílů.

Kdy dojde k plnému společenství všech předběžně sjednocených církví mezi sebou i s ještě nesjednocenými, to smíme a musíme přenechat historii s jistotou, že Duch svatý i v tomto směru působí podivuhodné věci (Pangrazio). Pokud žádným způsobem k takovému „předběžnému společenství“ nedojde, mohlo by se stát, že na konci tohoto století bude křesťanství existovat již jen ve dvou podobách: jednak v podobě několika velkých sekt a mnoha drobných sektiček v kontextune přehlédnutelného, vše relativizujícího náboženského pluralismu; a jednak jako „kulturní dědictví“ Západu, podobně jako existuje i řecká filozofie a římské právo. To by bylo výsledkem lidské vzpoury proti Duchu svatému. (…)

Co by měl křesťan ve své obci (…) již nyní činit, aby žil ekumenicky ve světle hierarchie pravd? Zde pochopitelně přichází silně ke slovu různý kulturní kontext, takže se nedají vyslovit žádná všeobecná pravidla. (…) Pro západní kulturu (…) lze říci následující: Ekumenicky uvědoměle žijící křesťan smí činit s dobrým svědomím to, co svědomitá ekumenická teologie prokázala jako legitimní. Musí si ovšem uvědomit: Církve/církev jako celek, jejich nositelé úřadu nejen smějí, ale dokonce musejí být zdrženlivější. (…)

Tuto zdrženlivost autor vysvětluje ohledem na ty, kteří ekumenickému přístupu nedorostli nebo ho nevzali na vědomí. „Brzdící“ oficiální vyjádření proto je třeba brát jako odkaz na ještě nevyřešené otázky, ale nikoli jako poslední slovo v dané věci.

Nesmějí si nechat zabránit v tom, aby oddělené církve nepovažovali za „sesterské církve“. Smějí jejich duchovní považovat za nositele církevních úřadů (…). Smějí v jiných církvích uznávat i to, co jim samým snad je zcela cizí (…) Smějí a měli by se s nimi společně modlit a slavit bohoslužby. Smějí v sesterské církvi s informovaným svědomím i přistupovat ke stolu Páně.

Pro katolíky to autor zdůvodňuje poukazem na možnost takovéto výjimky v případě konfesně smíšeného sňatku, kterou však lze logicky rozšířit i najiné existenciálně závažné pastorační situace.

„Předběžné společenství církví“ by po tom dospělo k nejkrásnějšímu předběžnému cíli, kdyby konverze z jedné církve do druhé (…) už nebyla posuzována jako zrada a odpadlictví, ale byla respektována stejně jako přestup z jedné farnosti do druhé, kde přestupující najde lepší, osobně přiměřenější domov, jaký jeho víra potřebuje.

Sestavil a ukázky z němčiny přeložil JaS