Jste zde

Svatební obřad jisté „neliturgické“ denominace v praxi

Jsa zvědav, jak probíhá svatba v nejmenované protestanské denominaci, rozhodl jsem se zpestřit si časné sobotní odpoledne – jak jsem doufal – pro mě přínosnou liturgickou akcí. Jelikož tito křesťané využili – z důvodu prostornosti – kostel naší církve, nemusel jsem chodit daleko. Očekával jsem jako oddávající mladou duchovní z města T., když však se namísto ní objevil postarší farář, obecně v kraji známý coby podivuhodně necharismatická osobnost, ubezpečil mě zkušený kolega, že s žádným duchovním obohacením počítat nemohu. Jeho odhad nebyl nepřesný.

Protože jsem na internetu objevil fotografie českého duchovenstva oné denominace v albách, počítal jsem s tímto úborem oddávajícího. Farář ovšem zvolil obligátní černý talár s bílou štolou. (Netřeba asi připomínat, že talár je původně oděvem stavovským, nikoli liturgickým.) Hned zpočátku nám tento dobrý duchovní oznámil, že Bílkův reliéf s Kristem, rozdávajícím Eucharistii, musí být zakryt ubrusem, aby nerušil. Ocenili jsme, že nechce odstranit rovněž Bílkův Krucifix a začernit jeho obrazy Madony a Piety.

Začínalo se tradičně svatebním pochodem Mendelssohna-Bartholdyho, tradiční – pro snad všechny křesťanské akce, co znám – bylo i čtvrthodinové zpoždění. Farář uvedl obřad trojiční formulí, při níž se asi pětina ze sto padesáti hostů pokřižovala. Po mdlém úvodu následovalo čtení z První knihy Mojžíšovy (1, 26-28; 2, 24), čtené samotným farářem, čímž už bylo předestřeno, že můžeme očekávat „one man show“. První, zhruba desetiminutové kázání, pronesené monotónním hlasem a plné nejbanálnějších nábožných klišé, způsobilo, že se děti počaly neklidně vrtět, dospělí se však dosud statečně drželi. Následující píseň „Pán Bůh je přítomen“ ukázala, že jí buď drtivá většina účastníků vůbec nezná, nebo nedokáže vyzpívat. Nesnesu pohled na trpící děti a přítomná robátka trpěla natolik, že se začínala přemisťovat z lavic pod lavice. I někteří dospělí se už neklidně ošívali a kradmo pohlíželi do mobilů.

Následovalo farářovo čtení z Písně písní (8, 6-7) a další kázání, o nic hodnotnější než první, zato dvojnásob dlouhé. Jediná neotřelá myšlenka, tam pronesená, byla ta, že „prsten nemohl být od počátku znamením manželské věrnosti, neboť ho člověk při práci na zahrádce, hrabaje se v hlíně, může ztratit.“ Dítka se pod lavicemi bavila po svém, dospělí už docela bezostyšně klábosili v lavicích a telefonovali. Obřad si zjevně užíval pouze oddávající, který působil dojmem, že neustane v krasomluvě, dokud zůstane naživu poslední svatebčan. Kolega hlasitým šepotem prohlašoval, že už nikdy nedopustí, aby tato denominace páchala svoje duchovní aktivity v našem kostele.

Po zpěvu písně „Pojď k Spasiteli“, který dopadl trochu lépe než ten první, konečně došlo na manželské sliby, výměnu prstenů a podpisy novomanželů i svědků, čemuž formálně nebylo co vytknout. Jednalo se navíc o milé oživení dosud nezáživného rituálu. Ani tak se ovšem nedá říct, že šlo o něco zajímavého nebo liturgicky hodnotného, pouze zazněly prostorem i jiné hlasy, než farářův. (Jekot a smích dětí - jakož i polohlasné glosování akce znuděnými dospělými - nepočítám, neboť to zřejmě nebylo plánovanou součástí obřadu.) Po novomanželském polibku, který patřil k nejzdařilejším liturgickým úkonům bohoslužby, následovala velmi pěkná sólová píseň, jíž využili k návštěvě toalety ti z hostů, kteří jí dosud nenavštívili (což mnozí během obřadu učinili, někteří i opakovaně).

Následovala modlitba, po níž konečně farář prohlásil sňatek za platně uzavřený a pronesl během vkládání rukou svatební požehnání v hebrejštině, zřejmě aby ukázal, jak hluboké „utrpěl vzdělání“. Pochybuji však, že to na někoho udělalo dojem. Krom novomanželů nepožehnal pak už nikomu z nás. Možná proto, že jsme vyrušovali. Nakonec, neboť dvě kázání mu asi přišla hříšně málo, začal vyprávět o tom, kterak má pro novomanžele uchystán „virtuální dárek“ (ano, čtete dobře) a hle - vytáhl odněkud Rubikovu kostku. Kolega se zdvihl ze židle a opustil kostel se slovy, že je mu špatně a musí rychle na vzduch. Následoval jsem jeho příkladu, neboť jsem nikterak netoužil zvědět, jaké duchovní poselství hlavolam ukrývá.

Shrnu-li to: Více než hodinová akce byla pro liturgicky zaměřeného křesťana celkem nepřínosná – nedošlo vůbec na zásadní řeč symbolů: nestali jsme se svědky společného pití z kalicha, o korunovaci ve stylu východních obřadů nemluvě. Nezazněla ani slova evangelia, nebyla vysluhována Večeře Páně. Ve vitríně plné zkamenělých trilobitů je liturgický život možná pestřejší.

Když nás svatebčané opustili, usoudil kolega hlubokomyslně, že „slovo vopruz dostalo zcela nový rozměr.“ Shodli jsme se na tom, že bude jistější kostel znovu vysvětit a sehnat k tomuto účelu na internetu levnou kadidelnici, třeba i použitou. Neboť s „duchem fosilního náboženství“ není radno si zahrávat.