Jste zde

Římskokatolická svatba pod Tatrami

Mnohé nedomyšlenosti obřadu byly podobné, jako na jiných místech – ženich s nevěstou měli místa připravená tak, abychom mohli sledovat jejich záda... Jakoby nebyli důležití, důležitý je důstojný pán. Ženich přicházel s matkou, nevěstu přiváděl otec – zvyk z doby, kdy svatba byla věcí rodiny a svatební liturgie neexistovala. Římský Ordo celebrandi matrimonium vydaný před 50 lety předpokládá, že do kostela vchází ženich s nevěstou v doprovodu oddávajícího.

Další průběh byl zřejmě specifický pro dané místo. Zatímco římskokatolický rituál předpokládá, že uzavření manželství přechází blok slova a případně následuje eucharistický blok, zde hned po příchodu následoval formou otázek předříkaný manželský slib, přísaha, požehnání prstenů, jejich předání a prohlášení manželství za uzavřené. Kněz byl oděn v pluviálu. Při prohlášení manželství si navlékl ještě druhou štólu na pluviál (jednu už měl pod pluviálem), kterou novomanželům několikrát omotal ruce – úkon, který již 50 let římskokatolický rituál nezná. Je v něm napsáno, že při prohlášení kněz může položit ruku či štólu na ruce novomanželů. Kněz mi připomínal legendárního týnského kostelníka Karla Davídka, který měl někdy také dvě kravaty. Ráno si ji podle zvyku uvázal, ale včerejší si zapomněl večer sundat… Pak kněz i s asistencí odešel a za pár minut se vrátil v ornátu. Následoval úkon pokání. Takový novotvar jsem ještě nezažil. Buď se jednalo o jeden obřad v jehož úvodu byla jakási (nouzová) forma ritu manželství (kde chyběly klíčové prvky jako boží slovo a eulogie nad manželi) - pak by měla následovat orace. Nebo se jednalo o dva nezávislé úkony, pak chyběl obvyklý začátek eucharistické slavnosti. Biblické texty byly vybrány i čteny ženichem a nevěstou a koncelebrantem zdařile. Pozitivní i bylo, že kantorky zpívaly žalm od ambonu (zatímco schola byla ukrytá na kůru). Alelujový zpěv měl recitovaný veršík, což je velmi nouzové řešení zvláště když řada jiných částí byla zpívána ačkoli to nebylo nutné a někdy i vhodné.

Kázání se však, ani náznakem, bible nedotklo. Kazatel (koncelebrant) vycházel z jakési pověsti z pod Kriváně, kde jednoho dřevorubce zavalil strom. Žena se dvěma dětmi také zemřela žalem. Děti zůstaly samy, ale pomohly jim víly, které jim prozradily jak v plese pod Kriváněm najít zlato, aby měly z čeho žít atd. Zlato je skryté v malých zrníčkách v křemeni. Jako láska v manželství se musí v té hlušině kolem hledat… Už jsem měl cukání odejít, ale nechtěl jsem pohoršovat. Pak následoval exkurz o těžbě zlata pod Kriváňem ve středověku. Jsou tam vyhloubeny „stovky kilometrů“ chodeb… Zakončeno výzvou novomanželům, aby se tam podívali a předání kousku tamní? horniny. Kazatel se snažil o osobní přístup, ale byly to bláboly.

Následovalo zpívané Apostolikum. Málokdo zpíval, publikum bylo zřejmě spíše sekulární. Přímluvy měla připravené svědkyně s jedním hochem na základě biblických textů. Dobře.

Přinášení darů spojené s rozhovorem a podáváním rukou. Aklamace Sanktus nahrazena jiným zpěvem. Závěrečné amen anafory zcela nepostřehnutelné - bylo to smutné. Eulogie nad manželi na místě embolismu Otčenáše tak, jak je v současném rituálu.

Přijímání ve frontě pod obojí namáčením. Podávající kněží si stoupli zády za novomanžele a svědky, takže kommunio s nimi bylo znemožněno. Váhal jsem, zda v takovém případě přijímat (navíc asi po 40 letech do úst), ale nakonec jsem tak učinil. V Čechách i jinde ve světě to řeším tak, že nastavím ruku, dostanu částku a pak si sám namočím. Ještě se mi nestalo, že by to nešlo, byť jsou někdy zřejmě překvapeni. Zde jsem nechtěl provokovat. Na Slovensku není dodnes podávání na ruku povoleno, cizincům ale podat mohou.

Jakémusi závěrečnému slovu předsedajícího jsem skoro nic nerozuměl. Mluvil tiše, v nářečí – zřejmě bylo dosti osobní.

Šel jsem se raději projít na vzduch.