Jste zde

Křesťanská demokracie a liberální demokracie – spojenci či nepřátelé?

Následující text je mírně upraveným příspěvkem na úvod panelové diskuse na téma „Křesťanská demokracie a liberální demokracie – spojenci či nepřátelé?“ v rámci V. Fóra dialogu pořádaného Českou křesťanskou akademií ve spolupráci s Konrad-Adenauer-Stiftung dne 19. října 2019.

Je mi ctí a radostí být součástí zdejší milé společnosti. Což je mimo jiné důvod, proč jsem přes určité zdráhání nakonec přijal pozvání do tohoto panelu, přestože nejsem politolog a necítím se být příliš kompetentní diskutovat k takto politologicky formulovanému tématu. Byl jsem ujištěn, že mohu téma uchopit svobodně podle svého uvážení. Takže ve svém úvodním slovu si dovolím přednést několik svých subjektivních poznámek.

1) Je dilema v názvu, tedy napětí mezi křesťanskou a liberální demokracií, skutečné nebo jen uměle vyvolané?

Odpověď neznám a nedozvěděl jsem se jí ani z malého soukromého výzkumu, který jsem si k této otázce ve svém okolí udělal. Jen jsem si potvrdil, že existuje značná nejistota a nejasnost v chápaní a užívání obou pojmů.

Jedním z mužů, který napětí mezi liberální a křesťanskou demokracií velmi vyhrotil, je maďarský premiér Viktor Orbán (nar. 1963), který po vyhraných volbách v dubnu 2018 a po opětovném zvolení premiérem v květnu 2018 prohlásil: „Nahradili jsme ztroskotanou liberální demokracii křesťanskou demokracií 21. století, která zaručuje lidem důstojnost, svobodu a bezpečnost. Podporuje tradiční rodinný model, zadržuje antisemitismus, brání naši křesťanskou kulturu a dává našemu národu šanci přežít a prosperovat.“1

Ponechme stranou, že by bylo zajímavé sledovat proměny tohoto muže: Od mladého stipendisty, který v roce 1989 díky stipendiu od Sorosovy nadace studoval několik měsíců v Oxfordu, poté v rámci aktivního působení v politice v polovině 90. let postupně přešel od liberalismu k národně-konzervativní orientaci (v roce 1998 vyhrál volby s heslem „obhajoby zájmů celého maďarského národa“), až nakonec od roku 2010 zakotvil v premiérském křesle, když ve třech volbách po sobě (2010, 2014, 2018) získal v koalici s křesťanskými demokraty 2/3 ústavní většinu v parlamentu.2

V létě roku 2018 premiér Orbán na letní univerzitě pro mládež představil svých pět tezí pro posílení Střední Evropy, která by podle něj měla utvořit Alianci svobodných národů a taky definoval úkol křesťanské demokracie:

I) Podle Orbána má každá země právo bránit křesťanskou kulturu a odmítnout ideologii multikulturalismu.

II) Dále má každá země právo bránit tradiční model rodiny a má právo definovat, že každé dítě má právo na jednu matku a jednoho otce.

III) Bránit důležité ekonomické sektory z pohledu vlastní národní strategie.

IV) Bránit svoje hranice a odmítnout přijímat imigranty.

V) V nejzásadnějších otázkách trvat na právu „národ rozhodne“ a Evropská unie to musí respektovat.

Úkolem křesťanské demokracie je podle Orbána ochrana existence národů a komunit, které vzešly z křesťanské kultury. Nemá jít o proniknutí otázek víry do politiky, ale má se jednat o obranu „způsobů života“, které vzešly z křesťanské kultury. Konkrétně Orbán zmínil například důstojnost života, rodinu a národ.3

Jenže znalci politických poměrů v Maďarsku upozorňují, že ve skutečnosti jsou tradiční demokratické prvky oslabovány. Např. od roku 2010 probíhají reformy soudnictví, které ohrožují nezávislost soudnictví, tudíž i klasický kontrolní mechanismus, kdy je od sebe oddělena moc zákonodárná, výkonná a soudní. Příkladem je plánovaný vznik tzv. správních soudů, podřízených ministru spravedlnosti a předsedovi Nejvyššího správního soudu, který je v Maďarsku volený parlamentem. Po protestech doma i v zahraničí byla sice posunuta účinnost nového zákona na neurčito, ale riziko stále existuje.

Obdobně např. doplněk ústavy z června 2018 o „ochraně křesťanské kultury“ a nový zákon o svobodě shromažďování z října 2018 představují omezení veřejného projevu nesouhlasu. Rovněž byla přijata řada zákonů namířených proti neziskovým organizacím, vzdělávacím institucím a nezávislým médiím, tedy sektorům, které jsou považovány za určité kontrolní mechanismy v demokratických režimech.

Panuje tedy obava, že Orbánova „křesťanská demokracie 21. století“ je krycím názvem pro posilování nedemokratických či totalitních prvků státu. Zdá se, že Orbán nabízí „neliberální demokracii“.

Každopádně už zde je třeba zopakovat to, co zaznívá z různých stran – naposledy jsem o tom slyšel mluvit ve středu paní Annette Schavan, spolkovou ministryni pro vzdělání a výzkum (2005-2013) a německou velvyslankyni při Svatém stolci (2014-2018) – že „obranou křesťanských hodnot“ se v současnosti zaštiťují především populisté a politici s autoritativními sklony.

Podobně bychom mohli mluvit o Polsku, kde výsledek nedávných parlamentních voleb ukazuje, že lidé na tato hesla slyší. Podobně jako v Maďarsku.

Zde je na místě připomenout, že demokracii netvoří jen svobodné volby, jak se s tím setkávám v řadě rozhovorů, ale celá řada dalších principů a institucí, které jsou určitými pojistkami, tzv. brzdy a rovnováhy. K nim patří např. nezávislý Ústavní soud, aktivní občanská společnost, svobodná média atd. Historie ukazuje, že řada diktátorů a totalitních režimů původně vzešla ze svobodných voleb.

2) Když uděláme malý exkurz do historie, tak zjistíme, že napětí mezi liberalismem a křesťanstvím je přece jen hlubší povahy, tudíž politici typu Orbána mají na co navázat.

Když to opravdu velmi zjednoduším, tak novodobý liberalismus ve svém důrazu na ochranu občanských práv a svobod, tj. především práv jedince před svévolnými zásahy vládní moci, usiloval o pomyslné osvobození i od církevních struktur, v našem prostoru (tedy v rámci habsburské monarchie) konkrétně od církve katolické, která byla vnímána jako jeden z hlavních obhájců trůnu a pomyslného „starého režimu“.

Naopak „křesťanská demokracie“, pokud je možné vůbec tento termín použít pro počátky katolických politických stran v monarchii na přelomu 19. a 20. století, se rodila – těžce a složitě – jako určitá reakce mimo jiné právě na liberalismus, který byl vnímán negativně. Katolické strany (před rokem 1918) důsledně odmítaly liberalismus coby „falešné svobodnářství, jež zavedlo moderní otroctví a tyranii“.4

Zatímco negativní hodnocení liberalismu v kontextu zápasů počátku 20. století mě příliš nepřekvapilo, tak jsem byl překvapen, že jsem ho našel i v pozdějších textech. Např. v knize respektované církevní a odborné autority v otázce sociálního učení církve a pozdějšího kardinála (1985) Pietro Pavana (1903-1994), jednoho z hlavních ideových tvůrců encykliky Pacem in terris (1963).5 Ten se v knize Člověk a demokracie, vydané v českém překladu římských exilovým nakladatelstvím v roce 1967, rovněž vymezil vůči „demokracii založené na liberalismu“. Takové demokratické režimy podle Pavana na jedné straně vyzvedají všechny lidské svobody, na druhé straně však v nich stát stále rozšiřuje rozsah své působnosti: „A nakonec osudně končí v tyranství totalitarismu. Liberální demokracie tedy chovají ve svém nitru zárodek vlastní zkázy.“6 Stejně tak kritizuje „pokrokovou demokracii“, tj. komunistické režimy, ty jsou demokracií jen podle jména, ve skutečnosti jde o jednu z nejtužších forem totalitarismu.7

K tomu jen na okraj podotýkám, že postoj nejvyšší hierarchie katolické církve byl k demokracii dlouho odmítavý. Materiál Konrad-Adenauer-Stiftung (z roku 2010), vysvětlující základy „křesťanské demokracie“, odkazuje už k textům papeže Lva XIII.8 To byl papež, který sice posunul katolickou církev od silně negativní opozice vůči všemu modernímu, projevovaný jeho předchůdcem Piem IX. (viz např. jeho Syllabus omylů z roku 1864), ale ještě zdaleka nepatřil k příznivcům demokratického uspořádání.9 Ještě musely přijít dvě světové války, aby se papež Pius XII. ve svém vánočním poselství z roku 1944 vyjádřil relativně kladně k demokratickému zřízení.10

3) Jak se to napětí mezi křesťanskou a liberální demokracií týká nás?

S odkazem na výše zmíněné dění v Maďarsku (i děni v Polsku) je dobré zpozornět, když český premiér Andrej Babiš označuje Viktora Orbána za více než svého přítele a podporuje koordinaci společné politiky v rámci tzv. Visegrádské čtyřky.

Zdá se, že pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka projevuje určité sympatie k dění v Maďarsku. Resp. nevím o tom, že by se k němu vyjádřil nějak kriticky, v květnu 2018 přijal z rukou maďarského prezidenta Jánose Ádera vysoké státní vyznamenání Střední kříž s hvězdou řádu za zásluhy Maďarska, v listopadu 2018 přijal premiéra Orbána na přátelské setkání v Arcibiskupském paláci .

Ostatně podobně jako Orbán na politické úrovni uvažuje o Alianci svobodných národů ve Střední Evropě, tak také kardinál Duka má určité plány v tomto prostoru na úrovni církevní. V komentáři z letošního července mimo jiné uvedl: „Nyní Velehrad čekají nové, možná ještě složitější výzvy: je tedy třeba dát cyrilometodějské pouti zajímavou náplň a využít Velehradu pro širší mezinárodní spolupráci, využít jeho tradice při formování Visegrádské skupiny a jejich pozic při reformě evropských struktur. Do popředí se musí opět dostat otázka člověka, jeho svobody a nároku na důstojný život – od začátku až do konce. Úkoly to nejsou snadné, ale /pro/ udržení demokracie a svobody v našem prostoru nezbytně nutné.“11 Ostatně společná podpora homofobních vyjádření krakovského arcibiskupa Marka Jędraszewského v srpnu 2019 byla jednou z ukázek spolupráce této církevní Visegrádské skupiny.12

Čeští lidovci jsou vůči Orbánovi poněkud kritičtější:

Když se začátkem roku 2019 jednalo o vyloučení Orbánovy strany z Evropské lidové strany, tak čeští lidovci sice tento krok nepodpořili, ale vyjadřovali se poměrně kriticky. Tehdejší předseda Pavel Bělobrádek uvedl: „Je lepší mít Fidesz v Evropské lidové straně, protože tak můžeme lépe ovlivňovat kroky, které Fidesz dělá v Maďarsku. Ještě kritičtější byl tehdejší europoslanec Pavel Svoboda, který řekl: „Já mám u Viktora Orbána a Fidesz schizofrenní pocity. Maďarské poslance z této strany považuji za dobré kolegy, ale samozřejmě jim nikdo neodpáře, že pocházejí z Fidesz, a to, co dělá premiér Orbán,“ K tomu dodal, že on sám považuje Orbánovo jednání za čirý populismus, kterým maďarský premiér boduje u lidí.13

Tehdy se jednalo o kampaň, ve které maďarská vláda na billboardech a v celostránkových inzerátech v novinách tvrdila, že se předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker a americký miliardář a filantrop maďarského původu George Soros snaží otevřít Maďarsko migrantům.

4) Přiznám se, že se zdráhám hodnotit „křesťanskou demokracii“ prostřednictvím politiky KDU-ČSL. Je to pro mne dost osobní, zvlášť když v této straně mám řadu přátel a známých, kterých si vážím.

Lidová strana je v českých zemích zatížena úzkým propojením s katolickou hierarchií. Občas hrála roli prodloužené ruky hierarchie ve veřejném a politickém životě, zvlášť bezprostředně po vzniku republiky v roce 1918, do které katolická hierarchie nevstupovala s dobrou pověstí. O propojení politického katolicismu s hierarchií svědčí i skutečnost, že pražský arcibiskup František Kordač, jmenovaný v září 1919, nebyl jen univerzitním profesorem a kazatelem, ale také stál v době I. světové války v čele sjednocovacích snah katolických politických stran, což vyvrcholilo založením lidové strany v roce 1919.

Přestože vztah strany lidové s hierarchií nebyl vždy ideální, angažovali se v ní ve velké míře kněží. Negativní postoj ke kněžím v politice prosazoval arcibiskup Josef Beran po II. světové válce. Přesto v 1. Gottwaldově vládě (předúnorové) 1946-1948 byli dva kněží: Jan Šrámek a František Hála. V tomto dědictví kněží v politice, tentokrát již s výslovným nesouhlasem církevních představených, pokračoval Josef Plojhar (1902-1981), kněz, který zastával od února 1948 dvacet let post ministra zdravotnictví.

Dnes se sice již kněží v lidové straně neangažují, ale z některých kroků mám pocit, že občas ještě i dnes se zdá být lidová strana prodlouženou rukou hierarchie.14

Za určitý problém u současné KDU-ČSL považuji riziko již výše zmíněného pokušení, že někteří její představitelé pod záminkou ochrany „tradičních nebo křesťanských hodnot“ sklouznou k podpoře populistické politiky. Ukázkou podlehnutí tomuto pokušení byli někteří politici, kteří se zapojili do ostudné a lživé kampaně proti Úmluvě Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí, tzv. Istanbulské úmluvě. Problémem však je, že téma ochrany tradičních a křesťanských hodnot si dávají do štítu jiné, třeba nově vznikající strany a uskupení, takže podobné populistické tendence nepřinesou KDU-ČSL větší volební zisk. Spíš jen odradí liberálněji laděné středové voliče.

Přestože KDU-ČSL má ve svém programu v podstatě všechny klasické body křesťanskodemokratického programu vycházejícího ze sociální nauky církve jako je např. subsidiarita a solidarita, mám pocit, že se jí s ním příliš nedaří oslovit širší veřejnost. Ve veřejném prostoru se její nejvyšší představitelé spíš diskreditují necitlivými nebo hloupými komentáři, které vzápětí omlouvají coby bonmoty, např. rada předsedy Pavla Bělobrádka ženám samoživitelkám, že si musí najít jiného chlapa15 nebo přirovnání stejnopohlavních sňatků ke svazku „pejska a kočičky“ od Marka Výborného.16

Přestože dnes vnímám křesťanskou demokratickou politiku v České republice na určitém rozcestí, nemám pocit, že by od lidí z jejích řad existovalo riziko podobného vývoje jako v Maďarsku nebo v Polsku.

5) Ještě je tu poslední věc, kterou jsem chtěl v souvislosti s naším tématem zmínit. Původně jsem jí plánoval více rozvinout ve svém příspěvku, ale nakonec jí nechám spíš jako podnět pro diskusi nebo další přemýšlení.

Mrzí mě, když sleduji, jak velké množství křesťanů v českých zemích podléhá pokušení přitakat populismu některých politiků a již zmíněnému zneužívání „obrany křesťanských hodnot“.

Když jsem o tom přemýšlel, tak jsem došel k závěru, že pro křesťany je důležitou zkušenost, jakou mají s fungováním „demokratických principů“ v praxi, a to včetně zkušeností se strukturami církevními. Myslím si, že v českém prostředí je tato rozdílná zkušenost křesťanů znát. Důraz na svobodu svědomí, antiautoritářství a všeobecné kněžství v Českobratrské církvi evangelické se podle mne projevuje i v jejích vyjádřeních ke společenským a politickým otázkám. Naopak v postojích představitelů a některých členů římskokatolické církve a také církví pravoslavných, evangelikálních, letničních či charismatických, kde se v praxí více uplatňuje autoritativní princip, je znát rezervovanější přístup k některým tématům veřejné diskuse a možná i menší míra resistence vůči populismu politiků.

Samozřejmě je to jen moje soukromé pozorování, nedělal jsem si k tomu nějaký reprezentativní průzkum.

Erazim Kohák v článku Křesťanství a demokracie uvedl, že demokracie se rodí z přesvědčení, že i prostí lidé mají co mluvit do věcí veřejných a společně rozhodovat o svých osudech. Pro totalitu je typický bojový postoj – tedy myšlení v kategoriích přítel/nepřítel. Jde o to protivníka překřičet, umlčet, porazit a rozdrtit. Ve skutečné demokratické diskusi nejde o překřikování, ale o naslouchání. Naslouchám druhému, abych mu porozuměl.17

Sami si odpovězte na otázku, s jakým pojetím se ve svých církvích, farnostech, sborech, náboženských obcích nebo společenstvích setkáváte a jaký to má dopad na vztah křesťanů k demokracii ať už křesťanské nebo liberální nebo obojí.

1 ‚Éra liberální demokracie skončila.‘ Maďarským premiérem je podle očekávání opět Orbán. Lidovky, 10.5.2019. Dostupné online: https://www.lidovky.cz/svet/madarsky-parlament-podle-ocekavani-potvrdil-...

2 Ústavní většinu po prvním výrazném vítězství ve volbách v roce 2010 využil Orbán k důležitým změnám maďarské Ústavy (v roce 2011 s platností od roku 2012) a ke změnám v maďarském volebním systému, který je poměrně složitý a bývá nazýván jako „supersmíšený“, protože kombinuje více principů. Úpravou došlo např. ke snížení počtu poslanců z 386 na 199 a zrušení druhého kola ve většinové složce.

3 Anglický překlad projevu viz Prime Minister Viktor Orbán’s speech at the 29th Bálványos Summer Open University and Student Camp, 29.7.2018. Dostupné online: https://www.kormany.hu/en/the-prime-minister/the-prime-minister-s-speech...

4 K počátkům českých katolických stran v Čechách a na Moravě před rokem 1918 viz Marek, Pavel. Český politický katolicismus a katolické strany. In Malíř, Jiří, Marek, Pavel a kolektiv. Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004, I. díl. Brno 2005, s. 255-311.

5 Encyklika o míru mezi všemi národy v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě Pacem in terris Jana XXIII. Z 11. dubna 1963 bývá spolu s vánočním rozhlasovým poselstvím papeže Pia XII. z roku 1944 a pastorální konstitucí o církvi v dnešním světě Gaudium et spes (články 73-76, i když slovo demokracie neuvádí) z roku 1965 považována za důležitý dokument k postupnému smíření katolické církve s demokracií (oproti dříve upřednostňovaného pojetí hierarchicky uspořádaného státu, např. v textech papeže Lva XIII.). V článku 52 encykliky Pacem in terris je uvedeno: „Z toho, že autorita pochází od Boha, nelze však naprosto vyvozovat, že lidem nepřísluší možnost volit ty, kteří mají stát v čele státu, určovat formu státu a vymezit způsob a rozsah výkonu moci. Proto je tato nauka slučitelná s každou opravdu demokratickou formou vlády.“ Sociální encykliky (1891-1991). Praha 1996, s. 194.

6 Pavan, Petr. Člověk a demokracie, Řím, 1967, s. 171.

7 Tamtéž, s. 168.

8 Christliche Demokratie: Grundsätze und Politik-Gestaltung. Handbuch für die Europäische und Internationale Zusammenarbeit der Konrad-Adenauer-Stiftung. 2010. Dostupné online: https://www.kas.de/c/document_library/get_file?uuid=331efc1e-a5e0-fb70-5...

9 Obsahově se spíše než o „křesťanskou demokracii“ jednalo o rozvíjení tzv. sociální nauky církve, jejíž začátky se kladou právě do pontifikátu papeže Lva XIII. (1878-1903), konkrétně od vydání encykliky o dělnické otázce Rerum novarum z roku 1891. Aktuální souhrn sociální nauky církve viz Kompendium sociální nauky církve. Kostelní Vydří 2008.

10 Velkou diskusi o vztahu k demokratickým režimům vyvolala encyklika papeže Pia XI. Quadragesimo anno o uspořádání společnosti, obnově společenského řádu a jeho zdokonalení podle zásad evangelia ke 40. výročí vydání Rerum novarum z roku 1931, ve které papež představil ideu „stavovského státu“. K určité diskreditaci této ideje došlo vzhledem k její blízkosti a zneužití např. v praxi italských fašistů a jejich sympatizantů. Soulad s myšlenkou demokracie obhajoval např. Alfréd Fuchs v knize Demokracie a encykliky. Praha 1936. O vlivu myšlenky stavovského státu v Československu ve 30. letech 20. století viz Pehr, Michal. Návrhy české pravice na reformu československého parlamentu v době první republiky. In: Doubek, Vratislav, Polášek, Martin a kolektiv. Parlament v čase změny. Případové studie z vývoje českého a československého parlamentarismu. Praha 2011, s. 45-70 (především s, 58-69).

11 Malá visegrádská poznámka k Velehradu, 12. července 2019. Dostupné online: http://blog.aktualne.cz/blogy/dominik-duka.php?itemid=34410

12 Více viz Vaňáč, Martin. Polská homofobní kampaň se přelévá do české církve. Getsemany, č. 318, září 2019. Dostupné online: https://www.getsemany.cz/node/3657

13 Bednárová, Lucie. Evropským lidovcům dochází trpělivost s Orbánem. Češi ho ale z EPP vylučovat nechtějí. Info.cz, 26.2.2019. Dostupné online: https://www.info.cz/volby/volby-do-evropskeho-parlamentu/evropskym-lidov...

14 Historik Jaroslav Šebek na ideové konferenci KDU-ČSL v lednu 2012 uvedl, že v minulosti (zvlášť v době komunistického režimu) lidová strana částečně suplovala roli církve ve veřejném prostoru a že určité propojení mezi stranou a církví pokračuje i po roce 1989. Za jednu z výzev pro KDU-ČSL proto uvedl, že by se měla umět pohybovat v sekulárním prostředí. Záznam Šebkova příspěvku je dostupný online: https://www.youtube.com/watch?v=d8F7fzfbE5w

15 Kosíková, Terezie, Kašparová, Karolína. Pavel Bělobrádek: Některé Čunkovy výroky o EU mohou být důsledkem nedostatku informací, možná i vzdělání. E15, 23.4.2017. Dostupné online: https://www.e15.cz/the-student-times/pavel-belobradek-nektere-cunkovy-vy...

16 Kosová, Pavlína. Lidovci chtějí změnit ústavu. Manželství je prý jen svazek muže a ženy, nikoliv pejska s kočičkou. Seznam.cz, 14.6.2018. Dostupné online: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/lidovci-chteji-zmenit-ustavu-rodina-j...

17 Kohák, Erazim. Křesťanství a demokracie. Křesťanská revue, 2000, č. 4, s. 95-101