Jste zde

Keltští ochránci zvířat v legendách vrcholného středověku

Ne všichni keltští svatí byli přísní vegetariáni, laskavý vztah ke zvířatům měla ovšem většina z nich, rozhodně ti, kdo vedli - aspoň po určité období – život poustevnický. Přátelili se se zvířaty a ochraňovali je. Za mnohé tu chci předložit tři epizody z velšských legend dvou svatých mužů a jedné svaté ženy, které to velmi dobře ilustrují. Osobnosti, kterým budeme věnovat pozornost, pocházely podle legendistů z nejvyšších kruhů – Cybi „Snědý“ se narodil do aristokratické britsko-římské rodiny v Kernowu (Cornwallu), Monacella/Melangell byla irskou princeznou a Cadog dědicem království Gwynnliog na jihovýchodě Walesu. Přesto se rozhodli sloužit Kristu v chudobě, samotě a rozjímání.

Zároveň stojí za povšimnutí, jakým způsobem jsou potrestáni (skoro by ale se chtělo říct „pokutováni“) pronásledovatelé – odráží to do značné míry dobu, kdy tyto příběhy dostaly konečnou podobu, tedy 11. a 12. století. Neboť tehdy se v Británii vyhrotily vztahy mezi církevní a světskou mocí.1

Cybi zachraňuje horskou kozu

§ 17. „Za onoho času panoval nad zemí Gwynedd král Maelgwn. Jednoho dne se vydal do horských oblastí lovit. Uviděl kozu a poštval své molosské psy, aby ji chytili. Koza se spěchala zachránit v chýši svatého Cybiho. (….)2 A koza nalezla ochranu.

§ 18. A král Maelgwn pokračoval v jejím stíhání, až k Cybiho chýši. I řekl jemu král: ´Pusť tu kozu.´ A Cybi řekl: ´Nenechám ji jít, pokud neušetříš její život.´ A rozhněvaný král řekl: ´Když ji nenecháš jít, vypudím tě z této země´. I řekl požehnaný Cybi: ´To není ve tvé moci, vypudit mě z této země, to je (jen) v moci Boží. Ale přesto pustím tuto kozu kvůli tobě, jestli budeš ochoten Všemohoucímu Bohu a mně obětovat veškerou zemi, kterou ona oběhne před tvými molosskými psy.´ I řekl král: ´Dobrovolně to obětuji.´ A svatý Cybi pustil kozu, a molosští psi ji pronásledovali po celém hřebeni, a ona se opět vrátila do chýše svatého Cybi.

§ 19. Potom vznikl spor mezi králem Maelgwnem a svatý Cybi, ale (král) nedokázal odolat Božímu služebníku. A tak vydal svou pevnost všemohoucímu Bohu a svatému Cybi jako na věky obětovaný milodar.“3

Příběh opata Cybiho se odehrává na velšském poloostrově Llyn před polovinou 6. století a – přes nespornou historičnost obou lidských protagonistů – má blíže k mýtu. Je tu však podstatný rozdíl: Mytologické schéma ukazuje mladého hrdinu, pronásle-dujícího zvíře – (často bílého) jelena, laň, nebo, jako zde, kozu - které zastává roli psychopompa4, a vede ho do „Jiného světa“, kde se setkává s archetypální postavou moudrého (svatého) starce či kouzelné ženy, kteří ho „zasvětí“. V legendách ovšem dochází k posunu - hlavním aktérem je právě světec či světice. Bez ohledu na to, dojde-li mezi nimi k přímému konfliktu, světský hrdina – v jakousi odměnu za setkání s moudrostí „Jiného světa“ – obdaruje svatou osobu pozemky světa tohoto, zde mimo jiné polozřícenou římskou pevností u pobřeží (kdysi druidského ostrova) Ynys Mona.

Co se zde zmiňovaného gwyneddského krále týče, pak Malegwn (zemřel roku 547) je rozhodně postava dvojznačná. Na jedné straně štědrý podporovatel církve, na straně druhé je ve spisu O dobytí a pádu Británie (II, 33- 35) svým současníkem Gildou – spolu se čtyřmi dalšími britskými předáky – ostře kárán a nazván „ostrovním drakem“ (insularis draco). Kromě biblického obrazu,5 vtipně spojeného s rudým okřídleným ještěrem ve znaku gwyneddského královského domu, tu snad můžeme chápat draka i jako kulturní archetyp barbarské síly, s níž se musí světec utkat. (Ano, světský hrdina hraje totiž v legendách často spíše úlohu anti-hrdiny.) Cybi není ani zdaleka jediným keltským představitelem duchovenstva, který se s Maelgwnem dostane do konfliktu, nakonec je však pokaždé král zahanben. V Maelgwnovi ostatně poznáváme ten běžný středověký obraz korunovaného ničemy, vykupujícího si odpuštění ze zločinů štědrými dary církvi.

Ochranitelský postoj svatého muže ke štvané zvěři, má možná neprivilegovanému obyvatelstvu zvěstovat: „Církev je tu proto, aby přijímala a bránila vás, utiskované a nespravedlivě stíhané světskou mocí.“ Nakolik to – především ve vrcholném středověku - odpovídalo většinové praxi a bylo čisté od vedlejších úmyslů, ponechme stranou. Pokorný, leč rozhodný Cybi se zde otevřeně staví proti krutému králi, oponuje mu a zdůrazňuje, že podléhá pouze samotnému Bohu. Určitě mohl být vzorem kněžím, kteří ve sporu Jindřicha II. s Tomášem Becketem, stáli na straně arcibiskupově.

Dívka, zajíc a kníže

Za tehdejších časů žil v Powysu jistý nejjasnější kníže, jménem Brochwel ´Ysgithrog´,6 konzul z Chesteru, který tenkrát pobýval v Pengwern Powys, což latinsky znamená ´Caput paludis Powys´.7 (…) Jednoho dne Léta Páně šestistého čtvrtého se vydal zmíněný kníže lovit na jedno místo v Británii, Pennant zvané, v oblasti zmíněného knížectví Powys, a když ohaři tohoto knížete začali pronásledovat zajíce, tito psi ho následovali, zatímco on hledal záchranu v ostružinovém křovisku, to křoví bylo veliké a trnité, v tomto houští pak nalezl (kníže) jakousi pannu, krásnou na pohled, modlila se co nejvroucněji a odevzdala se božskému rozjímání, spolu se zmíněným zajícem, ležícím pod okrajem či záhybem jejího šatu – s tváří obrácenou ke psům – směle a neohroženě. Pak se kníže rozkřikl: „Lovte, pejsánci! Lovte!“ Ale čím víc řval a pobízel je, tím víc psi ustupovali a utekli před malou šelmičkou. Nakonec se ohromený kníže zeptal panny, jak dlouho pobývá v jeho zemi tak sama, v pustině, i odvětila panna, že po patnáct let nespatřila lidskou tvář; poté se zeptal panny, kde se narodila a vyrostla; a ona ve vší pokoře odpověděla, že je dcerou irského krále Jowchela8 a ´protože můj otec zamýšlel mne učinit manželkou jistého velkého a vznešeného muže v Irsku, uprchla jsem z rodné hroudy - Bůh mne vedl - a přišla sem, abych mohla Bohu a neposkvrněné Panně sloužit svým srdcem a cudným tělem, dokud nezemřu.´ Potom se kníže zeptal na jméno té panny. Odpověděla, že se jmenuje Monacella. Kníže pak, který ve svém nejhlubším nitru rozjímal o zdárném – byť osamělém – stavu panny, vyhrkl tato slova: „Ó, nejvzácnější panno Monacello, zjistil jsem, že jsi děvečka pravého Boha a nejupřímnější ctitelka Kristova, pročež – jelikož to těší Nejvyššího a Všemohoucího Boha – pro tvé zásluhy poskytuji bezpečnost tomuto divokému zajíčkovi, s bezpečným vedením a ochranou před útokem a pronásledováním hltavých a kousavých psů; tobě pak dávám a odevzdávám s nejpřátelštější myslí tyto země, aby se staly azylem věčným, útočištěm a obranou ke cti tvého jména, ó panno nejjasnější…“9

Téměř stejný příběh, jen s trochu jiným obsazením, dalo by se říct. A přece tu máme několik provokativních odlišností. Předně je literární styl vytříbenější a nepřipomíná už tak výrazně lidové vyprávění. Svatým protivníkem vladaře není starý poustevník, nýbrž půvabná žena – navíc žena, která neskončí mučednickou smrtí, jak je u keltských světic obvyklé. Ale především – namísto tradiční vysoké zvěře – je ochráněn zajíc.

Zajíc představuje určitý problém. Ve středověku a raném novověku se na něj pohlíželo jako na „ďáblovo zvíře“, zřejmě však nikoli proto, že by měl vazby na předkřesťanský kult silnější než vysoká zvěř a divoká prasata. Jeleni a kanci byli považováni za zvířata „královská“. Zajíc se mohl jevit jako příliš „lidový“ nebo „ženský“. Podobu zajíce na sebe údajně brávaly vědmy, jak o tom – mimo jiné – vypovídá proslulý proces s Isabel Gowdie (1632 – 1662), skotskou venkovankou, obviněnou z čarodějnictví.10 Měl zásah irské panny zajíce chránit i před špatnou pověstí, které snad už tenkrát v některých (klerických) kruzích nabýval?

Přejděme k hlavní hrdince. Irský původ Monacelly je trochu problematický, neboť v Bonedd Y Seint, je jako její otec označován Kynelch, případně Ricwlff, každopádně však je jejím dědečkem Tidwal/Tudawal, král britonského Alt Clutu. Matka jejího otce však údajně měla irský původ („Eithni Wydeles“).11 Navíc se tamtéž dozvídáme, že panenská světice byla manželkou jistého Petrona a matkou poustevníka Collena, hubitele příšer.12 Není vyloučeno, že tato tradice je původnější a nějaká vdaná žena – či vdova – Monacella založila monastýr v Pennantu. Klerikům vrcholného středověku se však jevil panenský stav pro takové dílo vhodnější než manželský a došlo k určité úpravě životopisu. (Další problém: V roce 604, kdy mělo k legendárnímu setkání dojít, byl konzul Brochwel Ysgithrog dávno mrtev. Pokud je uvedený letopočet věnování pozemku na stavbu monastýru správný, pak stojíme před otázkou, kdo byl skutečným donátorem. Pokud jím byl tehdejší powyský vladař Selyf, proč legendista výslovně jmenuje jeho děda Brochwela?)

Cadogův incident s vlky

§ 30. Další zázrak neméně nádherného božského Soucitu, který se rozhodl uskutečnit pro zásluhy svého věrného služebníka Cadoga. Když se jeho ovce pásly na výše zmíněném ostrově Echni, hle, z Anglie doplavali dva vlci na toto místo. Roztrhali několik ovcí, některé také zabili svými dravými zuby a pokusili se přeplavat kanál směrem do Británie, (neboli) Walesu. Když se dostali doprostřed, byli božským Soudem proměněni v kameny, neboť dráždili služebníka Božího a roztrhali jeho ovce.“13

Zde, v Lifrisově „Životě svatého Cadoga“ z konce 11. století, je situace opačná. Světec – respektive „božský Soud“ – tu nechrání divokou zvěř (horskou kozu nebo zajíce) proti zvířatům domestikovaným (loveckým psům), nýbrž domácí ovce proti šelmám. Případ je ovšem hlubší, než se zdá. Když pomineme, že se jedná o ukázkovou etiologickou pověst, která má vysvětlit nějaké útesy v Bristolském kanálu, pak si povšimněme oné velšské – poněkud zarputilé – symboliky. Hodné ovce zjevně představují britonské křesťany, zlí vlci z Anglie (nejspíš z Wessexu, neboť v 6. století ještě Anglie jako taková pochopitelně neexistovala) pohanské útočníky, kteří míří dál do keltských zemí, ale jsou Mocí Cadogova Boha zastaveni. Psi královských lovců v předchozích příbězích nejsou potrestáni – protože jde o skutečná zvířata; vlci jsou potrestáni zkameněním, nejsou totiž zvířaty skutečnými, nýbrž obrazem nepřátelské síly pohanství. Ovce – aspoň některé – zahynou, neboť znamenají velšské mučedníky; koza a zajíc dojdou záchrany, protože představují symboly staré víry, kterým Církev dává nový smysl a bere je pod svou ochranu.

„Mučednická“ smrt ovcí na Ynys Echni předznamenává ovšem mučednickou smrt samotného Cadoga, který jakožto opat, biskup a král naplňuje kristovský ideál „pastýře duší“, byť neumírá za ovce, nýbrž solidárně spolu s nimi. Podle Lifrisovy legendy byl totiž Cadog zavražděn během eucharistické slavnosti v italském Beneventu, které napadlo vojsko nejmenovaného tyrana. Protože nesl světec přízvisko „Moudrý“ (řecky „Sofias“), byl prý nad jeho hrobem vystavěn chrám, podle něj nazvaný.14 Svatyně Santa Sofia v Beneventu stojí dodnes, zasvěcena je však „Svaté Moudrosti“, nikoli beneventskému biskupu britonského původu, jehož seznamy tamních hierarchů ani neznají. O několik desetiletí pozdější Cadogův životopisec Caradog z Llancarfanu uvádí světcovu smrt jako přirozenou.15

Závěr

Kdybychom srovnali legendární životopisy těchto osobností, viděli bychom, že osudy Cybiho a Monacelly jsou téměř idylické, obejdou se bez větších konfliktů. Vždyť ani král Maelgwn se k Cybimu nechová zdaleka tak surově jako k jiným světcům (například k Padarnovi) a jediný dlouhodobější spor má zbožný kernowský rodák s irským knězem Crubtthirem16 Fintamem, na jehož počátku stála zatoulaná kravička. - Cadogova legenda je naopak dramatická a drastickými efekty se tam věru nešetří. Zatímco Monacella s Cybim v zájmu svých zvířecích chráněnců krotí divoké vladaře laskavostí a vlídnou neústupností, Cadogovi protivníci někdy zkamení, propadnou se pod zem, nebo aspoň dočasně oslepnou. (Ačkoli, to nelze popřít, Maelgwenovo válečné tažení zastavil Cadog prostou domluvou). I on má samozřejmě blízko ke zvířatům – nicméně to, že použil jeleny při stavbě monastýru, by jistě velmi zamrzelo jeho současníka, opata-biskupa Davida z Menevie, který byl nejen vegetariánem, ale také rozhodným odpůrcem zvířecí práce.

Legendy byly sepsány v době, kdy se církev nesmlouvavě vymezovala vůči nárokům panovníka a jeho dvora, což se pochopitelně odráží i na zpracování některých příběhů. Duchovní síla keltské spirituality z nich přesto vyzařuje a (takřka sourozenecká) láska ke zvířatům je tam rovněž patrná, byť snad o trochu méně než v legendách irských. Ale nezapomínejme – keltští svatí staré Británie nejsou jen ochránci skutečných zvířat, nýbrž i božských symbolů, které se za nimi ukrývají.

1 K podporování zbojníků církevními kruhy v Anglii srv. např. Heers, Jacqoues, Svátky bláznů a karnevaly, Praha, 2006, str. 62 - 63.

2 Vynechal jsem – do textu nelogicky vloženou – vsuvku o mučednictví mnicha Caffa.

3 Vita I. Sancti Kebii in: http://www.maryjones.uc/ctexts/cyybi1.html (navštíveno 14. 7. 2017)

4 von Franz, Marie - Louise, Psychologický výklad pohádek, Praha: Portál, 1998, str. 96. Motiv poustevníka s jelenem či laní se objevuje v evropských legendách velice často, z našich světců lze uvést jako příklad Ivana a Prokopa.

5 Srv. Zj 13, 1 - 4

6 S kančími kly?“ Smysl a původ přezdívky není jasný.

7 Hlava bažin v Powysu“.

8 Zřejmě zkomolené gaelské „Eochaid“. Jmenovalo se tak několik irských králů, mýtických i historických.

9 Historia Monacelae, http://www.maryjones.us/ctexts/melangell.html (navštíveno 8. 7. 2019)

10 Callow, John, Embracing the Darkness: A Cultural History of Witchceaft, London, 2018, str. 132 - 145

11 Genealogies of the Welsh Saints, Peniarth 16, http://www.celticchristianity.infinitisolutions.com/saints_genealogy.html (navštíveno 7. 7. 2019)

12 Tamtéž.

13 The Life of Saint Cadog (by Lifris),http://www.maryjones.us/ctexts/cadog.html (navštíveno 28. 8. 2019)

14 Tamtéž, (§ 39). Město skutečně bylo v 6. století vypleněno ariánským králem Gótů Totilou. Učený autor to možná věděl a umístil svého hrdinu do tohoto místa barbarského krveprolití.

15 Butler´s Lives of the Saints (September), rev. Thomas, Sarah F., Collegeville, 200, str. 201. Brooke; Christopher N. L., Churches and Churchmen in Medieval Europe, London, 1999, str. 27.

16Crubtthir“ je zřejmá zkomolenina z řeckého „presbyteros“, i další náznaky ukazují, že nešlo o místního statkáře (jak to píší někteří současní interpreti), ale o hlavu konkurenční mnišské komunity.