Jste zde

Albert Veliký

Hrabě Albert von Bollstädt (kolem 1200 až 1280) vstoupil do dominikánského řádu po roce 1220. Studoval v Padově a pak přednášel na německých školách. V letech 1245 až 1248 vykládal filosofii v Paříži, potom v Kolíně nad Rýnem. Opakovaně se zříkal nejrůznějších církevních hodností a vracel se k intelektuální práci do Kolína. Je tvůrcem scholastické metody dominikánské školy.

Albert Veliký je opředen mnoha legendami, které poukazují na jeho alchymistickou praxi. Z tohoto kontextu prý pochází i jeho přídomek „Veliký“, ač jej univerzitní tradice obdařila čestným titulem doctor universalis. Tak prý několika šlechticům v Kolíně ukazoval v zimě svou zahradu s kvetoucími citroníky a předváděl transmutaci stříbra i olova ve zlato. Byl znám jako Magnus in magia. Magia naturalis je však v té době běžný výraz pro přírodní vědy.

Albert Veliký skutečně není jenom filosof, ale také (a možná především) přírodovědec, který v četných přírodovědných pojednáních nejenže seznámil latinský svět s řeckou i arabskou vědou, ale přinesl také mnoho vlastních pozorování a teorií. To se týká především biologie, geologie, fyziky, alchymie a astronomie.

Albert byl největším znalcem celé dosavadní přírodovědy, ale nejdůležitější bylo, že nad tuto znalost mínění autorit cenil i vlastní zkušenost, a někdy dokonce i plánovitý experiment. Ten měl rozhodnout, která ze dvou sporných autorit správně vypovídá o přírodní skutečnosti. V jeho poznámkách se prý často objevuje přípis: „Byl jsem při tom, viděl jsem to a zakusil“, Fui, vidi et experiri. To je sice skromný, ale velmi podstatný počátek experimentální vědy, zatím alespoň jako testu mínění autorit.

Pro další vývoj západního myšlení je podstatné Albertovo rozsáhlé přijetí téměř celé Aristotelovy filosofie. Albert Aristotela podrobně studoval a napsal k jeho dílům sbírku komentářů a parafrází. Byl ovšem inspirován též augustinovskou tradicí, řeckou mystikou, Avicennou i Avicebronem, a na základě této své filosofické orientace i přírodovědné zkušenosti se pokusil nově replikovat Aristotelovo dílo.

Albert přejímá Aristotela pod vlivem Dominika Gundisalvivo (a tím i Avicenny). Projevuje se však jako samostatný myslitel. Podle něho se lidské poznání začíná od smyslových vjemů a cestou celistvých poznávacích představ se dostává k abstraktním pojmům. Stále dokonalejším poznáním dochází intelekt vrcholu své dokonalosti, kdy je sám skrze sebe schopen poznávat Boha. Tato cesta intelektu je však vedena darovaným světlem. To působí v lidské duši jako „aktivní intelekt“ a osvěcuje její „receptivní intelekt“, skrze který jsou abstraktními obsahy osvěcovány i smysly. Proto mohou smysly vnímat tvary hmotných věcí. Tělesné věci jsou složeny z látky a formy, ale v různých sférách je látka různého druhu. Pod pojmem materia inchoata (započatá látka) rozpracovává Albert Veliký nauku o tom, že látka není jen ryze pasivní stránkou existence věcí, ale že sama preferuje určité typy forem a modifikuje jejich působení. To je ozvěna hylozoistického pojetí hmoty, která může mít původ jak v Albertově hermetické mystice, tak v jeho biologické nebo alchymické zkušenosti. Látku tedy nelze při filosofickém a přírodovědném zkoumání ignorovat jako pouhý pasivní základ jevů a mnohosti věcí.

Albert Veliký emancipoval přírodovědu od teologie a od církve, což bylo nutné v době, kdy církevní instituce zasahovala do všeho. Současně tím ale nechtěně vyjádřil i jakousi mimoběžnost přírody a víry, které na sebe mohou navzájem pouze poukazovat. Je to celkem pochopitelné řešení u člověka, který se tolik zabýval přírodou a současně byl zakotven v augustinovské tradici, jež zakouší duchovní hodnoty v odlehlosti od přírody.

Tomáš Akvinský byl Albertův nejvýznačnější žák, přičemž Albert měl i méně tvůrčí žáky, kteří uchovali jeho nauku živou až do renesance, často doplněnou o metafyziku světla (Ulrich ze Štrasburku). Rozdíl mezi „albertisty“ a „tomisty“ postupně poroste a v 15. století povede ke sporům. Na „albertisty“ naváže také německá mystika (Eckhart) a Mikuláš Kusánský. Tento typ novoplatonismu působí i ve východní části evropského Západu. V Krakově působil kolem poloviny 13. století novoplatonik Witelo, filosof a optik, kterého si později velmi vážil mistr Jan Hus.