Jste zde

Výzva k pokání ke dni 8. listopadu 1939

V souvislosti s blížícím se 400. výročím bitvy na Bílé Hoře se v příštím roce chystají různá akce. Ekumenická rada církví v ČR se na svém valném shromáždění v listopadu 2018 rozhodla připravit spolu s Českou biskupskou konferencí na rok 2020 ekumenické shromáždění pokání. V červnu 2019 představila Martina Viktorie Kopecká, farářka Církve československé husitské a členka výkonného výboru Světové rady církví, spolu s Davidem Mackem, členem římskokatolické církve, ředitelem Nadace DRFG a členem hnutí Comunione e Liberazione, projekt Roku smíření 2020-2021, v jehož rámci má proběhnout Národní pouť na Bílou horu.1 Také výroční konference Sdružení Ackermann-Gemeinde v únoru 2020 se bude věnovat tomuto výročí a dají se očekávat další akce. Proto považuji za zajímavé si připomenout, jak bylo bělohorské výročí připomínáno před 80 lety, krátce po rozbití Československé republiky a jeho okupaci, což bylo vnímáno jako určitá paralela k situaci po bitvě na Bílé hoře.

Ve fondu synodní rady Českobratrské církve evangelické (ČCE) v ústředním archivu ČCE je v souvislosti s činností Svazu evangelických církví v Československu2 zachováno několik zajímavých textů z roku 1939. Souvisí se starší snahou o prohlášení neděle před 8. listopadem za den pokání, jak se usnesl už III. synod ČCE v červnu 1925. Rovněž konference křesťanského studentstva, která se konala ve dnech 29. června až 6. července 1939 v Jimramově, vyzvala Svaz evangelických církví k vydání „společného evangelizačního prohlášení (vyznání)“ a výzvu k věřícím a celému národu pod heslem: „Pokání čiňte, nebo přiblížilo se království nebeské“ (Mt 3, 2).3

Předsednictvo Svazu evangelických církví se na svém zasedání v polovině října 1939 rozhodlo přijmout podnět konference křesťanského studentstva a rozeslalo českým evangelickým církvím v Čechách a na Moravě žádost, aby dala svým farářům a kazatelům pokyn, aby v neděli 5. listopadu 1939 kázali na text „Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mk 1, 15). Pro tento účel jim v dopise z 18. října 1939 rozeslala nástin kázání od prof. Františka Žilky, který např. synodní rada ČCE rozeslala sborům v dopise z 28. října 1939. Jedná se o následující text:

Pokání a víra

Text: Mar 1,15: Čiňte pokání a věřte evangeliu.

Osnova:

Dvě výzvy stále platné. Kdy a komu by nebylo nutné káti se z hříchů? Vždyť hřích je stálým průvodčím lidského života. A jak lze obstát bez víry v Boha? Mimo Boha není naděje ani síly.

Někdy jsou obě výzvy mimořádně naléhavé. Jsou období, kdy se hříchy a viny hromadí a proto se stupňuje zoufalství. Pod tlakem neštěstí jest nadevšecko potřebí víry a síly z víry.

Nebudeme dnes mluvit o životě jednotlivcově. V blízkosti 8. listopadu máme na mysli a na srdci celek církevní a národní.

Den 8. listopadu znamená církevní a národní pohromu. Na Bílé Hoře byla zahrabána svoboda a existence reformační církve a samostatnost státu.

Ale nejen pohroma, také vina. Porážka byla následkem zpronevěry vůči Bohu i sobectví stavů, nedostatek obětavosti a hrdinství, tvrdost mocných naproti slabším (robota), vlažnost v náboženství, opuštění Boží pravdy.

Naši otcové byli potrestáni. My podnes jako církev a národ neseme důsledky. Ale ptejme se, zda-li sami jsme bez viny na našem dnešním neštěstí a ponížení. I my jsme se odchýlili od cesty Boží vůle, hřešili jsme proti Bohu a proti lidem.

Neštěstí nám citelně připomíná naši osobní i společnou vinu. Má-li nastati náprava, kajme se a napravme své cesty.

Skutečné a plodné pokání je možné jenom silou víry. Jen vroucí víra v Boha, v Boží milost zjevenou v evangeliu a danou v Kristu dovede překonat zoufalství.

Kajme se, pokořme se, ale nespouštějme se Boha. V Bohu je zdroj naděje, jistota pomoci a nápravy. Evangelium jest ujištění o Boží lásce, o moci ku spáse pro jednotlivce, pro církev, pro národ.

Proto dnes v den pokání vedle výzvy k nápravě života klademe výzvu k nezlomné víře v evangelium. Bůh, ovšem jedině Bůh může zachrániti, vysvoboditi.

Vzorem je dnes více než jindy náš Komenský, hlasatel pokání, prorok víry.

Živ buď, národe posvěcený Bohu.

Ve fondu je zároveň uchován text vytištěného letáku, který podle připsané poznámky rukou zřejmě rovněž sepsal prof. Žilka. Jde jednak o delší text, ve kterém jsou provedeny škrty. Podle rukopisné poznámky se jednalo o škrty české cenzury Dále je připsáno, že „říšsko německá“ cenzura „nepropustila nic“. Uchována je také vytištěná kratší verze letáku, která vynechala ještě o trochu více pasáží, než byla vyškrtnuta českou cenzurou. Blíže nedatovaný (uveden je pouze říjen 1939) koncept průvodního dopisu k letákům s prosbou o jejich rozšíření jak mezi členy sboru, tak „případně i mezi jinověrce“, neumožňuje posoudit způsob jejich rozšíření.

Následující text je kratší verzí letáku. V poznámkách pod čarou jsou uvedeny vynechané pasáže z původního znění letáku „před cenzurou“:

Bratři a sestry! Výroční den Bělohorské pohromy je pro nás odedávna tím, co mají velcí evangeličtí národové jako Němci a Anglosasové ve dni pokání. Také den Bílé hory volá k pokání, a to především onu část národa, která se hlásí k odkazu české reformace. K ní hovoří zajisté den velkého hněvu božího zvlášť výmluvně. Neníť Bílá hora pouze pohromou českého státu, ale hlavně dnem velikého soudu nad tehdejší církví a nad jejími hříchy. Jen tenkráte, když si uvědomíme tuto vinu v celém jejím rozsahu a dosahu, budeme s to, abychom přispěli k jejímu vykoupení. Toť vlastní poslání našeho dne pokání všem, kdož se hlásí k dědictví české reformace.

Zkušenost loňského podzimu4 činí nám srozumitelnějším tento hluboký smysl Bílé hory. Ve tmách toho otřesu5 se přemnohým z nás rozsvítilo světlo: Krok za krokem6 jsme poznávali, že projdeme bouří neporušení jen tehdy, postavíme-li život svého národa na základ dosti hluboký a neotřesený, přidržíme-li se božích přikázání. Volali7 jsme k Bohu, aby nám nedal zajít v nespravedlnosti a falešném pokoji a aby i k naší generaci promluvil tak, jako v různých dobách různým způsobem mluvil k našim otcům. Umiňovali jsme si, že Jemu odevzdáváme své životy i rodiny, Jemu zasvětíme znovu svůj národ; a tu jsme slyšeli s novým porozuměním hlasy minulosti: Husovu modlitbu pravdy, plamenné výzvy doktora osmera blahoslavenství Chelčického i velkého apoštola míru a pokoje Komenského.

Dnes, ve výroční den Bílé hory, se obracíme zvláště k tomuto vznešenému prorokovi. Prožilť sám strašnou tu pohromu a její nevýslovné hrůzy a právě z krutých těch zkušeností vyvážil odkaz lepší, třeba tehdy ještě daleké budoucnosti. Jako nikdo jiný z jeho pokolení popatřil poslední senior Jednoty do propastných hloubek velikého pádu a stal se velikostí své víry a naděje kazatelem opravdového pokání.

„Nezatvrzujte srdcí svých, zní jeho hlas, ale obměkčete je, pokořte se, napravte se a na cestě pravdy ustanovte se! Pláč poroučím vám, pokání a modlitby, jaké Bůh poroučel v čas velikého rozhněvání svého. Aspoň nyní ještě se obraťte celým srdcem svým k Hospodinu, nebo jest milostivý a lítostivý, dlouho čekající a hojný v milosrdenství svém. Chcete-li však užíti milosti od Pána, mějte se statečně ke skutečné nápravě a navraťte se na první opuštěnou lásku.

Jaká pak to a na čem obnova bude, Bůh o tom takto nařizuje: Odvraťte se každý od cesty své zlé a polepšete každý cest svých. Boží, pravím, rozkaz a pěkné naučení toto jest. Nebo ptal-li by se kdo: „V čem pak se napraviti máme?“ odpovídá Bůh, že rozdílně, protože každý nějakou cestu má, rozdílnou od cest Božích: tento nestřídmost, onen nečistotu, jiný lakomství, jiný pýchu, jiný zlost a hněvivost, jiný ukrutnost. Protož Boží rada jest: zpytuj každý sebe sám, číms hřešil proti Bohu a naprav každý v tom, v čem se znáš. To bude nejlepší pokání. Čas jest, čas přestati drážditi Boha a začíti darů Božích se zbožnou šetrností užívati.

Řekne-li pak kdo: „Těžké jsou to věci!“ odpovídá Bůh: „Ne, silou ani mocí (lidskou) stane se to, ale Duchem mým.“8

Právě v tento den pokání a smíření se chceme také přiznat k jediné církvi Ježíše Krista, která není dílem lidským, ale vznikla z Boží vůle a trvá jako skutečnost, přesahujíc všecky hranice mezi zeměmi, národy, plemeny a církvemi. Chceme ze slabých svých sil přispět k tomu, aby všude, kde se káže evangelium, vznikaly nové a nové sbory vyznavačů a věřících, a aby padaly všechny přehrady, které zdržují naplnění modlitby našeho Pána, aby všichni byli jedno. Čím více je roztrháno lidstvo v osamocené kusy, tím vroucněji roste mezi námi touha, abychom v Kristu všichni křesťané tvořili jednotu, jednu rodinu, jedno bratrstvo.

Tato duchovní jednota těch, kteří uvěřili v Ježíše Krista, nechť jest i tmelem našeho národa. Nechť z této jednoty víry, naděje i lásky vyroste mezi námi bratrský řád, jenž by pomáhal rušit třídní výsady a nadpráví, plynoucí z moci peněz.

Národ, zasvěcený takto Bohu, dobude si zase dědictví, které mu ústy Jednoty bratrské odkazoval Komenský památným svým šesterem, klada mu na srdce lásku k pravdě Boží čisté, úsilí o vždy plnější a jasnější chápání této pravdy, uložené v bibli, lásku k církevním řádům a kázni, práci o spojení všech evangelických církví v duchu české reformace, snahu o tříbení a vzdělávání našeho milostného otcovského jazyka i snažnou péči o mládež. A stane se také účastným požehnáním, kterým Komenský končí svoji závěť, když praví: „Živ buď, národe posvěcený Bohu, a neumírej!“9

Svaz evangelických církví

1 Rok smíření. Křesťan Dnes. Dostupné online: https//www.krestandnes.cz/rok-smireni/

2 Svaz evangelických církví v Československu byl založen v roce 1927. Stručný přehled ekumenických snah v období tzv. první republiky viz Vaňáč, Martin. Ekumenické styky v období let 1918-1960. Getsemany, č. 119, léto 2001, s. 176-186. Dostupné online: https://www.getsemany.cz/node/301

3 Konference křesťanského studentstva. Český bratr, 16, 1939, č. 9, s. 190-191.

4 Krutá zkušenost loňského podzimu, který nás všecky přiblížil zoufalství, aniž národ do něho strhnul, činí...

5 Ve tmách těžkého toho otřesu…

6 Naše srdce a mysli počaly se obracet k Tomu, jehož majestátu nemůže uškodit žádná moc pozemská. Jemu jsme odevzdali svou při, do Jeho ochrany jsme dali svoji zemi. Krok za krokem…

7 S bázní a novou důvěrou jsme naslouchali znovu prastarému poselství, že Bůh sám vykonává soud nad těmi, kdož přestupují Jeho zákony, a že vysvobozuje ty, kdož jsou v soužení. Volali jsme…

8 …ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů, nebo milost, milost stane se Jeruzalému. Dí-li kdo: „Těžce se to stane.“ Odpovídá Bůh: Kdož by pohrdal dnem malých začátků? Dí-li kdo: „Kdyby to jen jíti mohlo a chtělo!“ Odpovídá Bůh: Jen se posilněte, Zorobabeli kníže, Josue, nejvyšší kněže, a všecken lid země této, a dělejte! Nebo já s vámi jsem, dí Hospodin zástupů. Podle smlouvy mé stane se. Duch můj stane uprostřed vás.“

Od těchto modliteb pokání a po vyznání hříchů vstáváme v nové důvěře v Boha: ať jest zmatek i rozvrat kolem nás sebe větší, Bůh řídí dále osudy národů i osudy jednotlivých lidí. Jako za dnů Madiánských (Izaiáš 9, 4, 5), i nyní poláme Hospodin jeho břemene, prut a hůl… Aj, dnové jdou, praví Hospodin, že přestanu kazit a hubit a plenit a začnu vzdělávat (Jer. 31, 28). A ti, co byli rozptýleni, zase budou shromážděni. Začneme-li v den pokání, v „den malých začátků“, s Bohem, jenž se nám zjevil v Ježíši Kristu, budeme nakonec i státi v moci síly Jeho. Smíříme-li se v Kristu s Bohem, nastane i smíření mezi lidmi a mezi národy na základě slova Petrova (Sk 10, 34-35): „Bůh nečiní rozdílu mezi lidmi, nýbrž každý, kdo se ho bojí a koná spravedlnost, je mu v každém národě vítán.“ Tak se stává naše víra v Boha, jenž vládne světu, nadějí lidstva, příslibem i varováním.

9 …a neumírej; muži tvoji ať jsou bez počtu! Požehnejž, ó, Hospodine, rytěřování jeho a v práci rukou jeho zalib se tobě! Zlomuj ledví nepřátel jeho a těch, kteříž nenávidí, aby nepovstali! Přijdiž čas tvůj, aby říkali národové: Blahoslavený jsi Izraeli; kdo jest podobný tobě, lide vysvobozený skrze Hospodina, jenž jest pavéza spomožení tvého a meč důstojnosti tvé? Tvoji zajisté nepřátelé poníženi budou, ale ty po vyvýšenostech jejich šlapati budeš (5. Mojž. 33, 6, 11, 29). Tvéť jest, ó, Hospodine, spasení, nad lidem tvým požehnání tvé. Sélah. (Žalm 3, 9.)“