Chci vám napsat o svém životě a o tom, že Bůh miluje každého člověka, který v něho věří

Hana Sedláková

Narodilajsem se na východním Slovensku jako třetí z pěti dětí. Už jako dítě jsemmusela pomáhat mamince, která těžce pracovala, aby nás mohla uživit. Maminkabyla Romka a tatínek Slovák. Tatínek často požíval alkohol a mamincev ničem nepomáhal. Dělal rozdíly mezi námi dětmi. Které bylo světlejší,bylo jeho. Já jsem byla tmavší, tak jsem musela trpět jeho narážky až do doby,než jsem se vdala. Do školy jsem chodila ráda, ale trpěla jsem tamméněcenností, kterou mi spolužáci dávali dost najevo.

Už jakomalá jsem milovala děti. Maminka mi říkávala, že nebudu mít své děti, protožekde měli malé dítě, skoro nikde jsem nechyběla. Když jsem končila devátoutřídu, moc jsem si přála pracovat někde, kde jsou děti. To se mi všaknesplnilo. Vyučila jsem se cukrářkou a v oboru jsem pracovala asi osmlet. Kvůli častým nemocem jsem musela této práce zanechat a hledat sijinou.

Pocházím z katolickérodiny. Moje maminka byla katolička, chodila do kostela a já jsem chodilas ní. Nejvíc se mi líbila májová pobožnost, při které se zpívaly písničkyk Matce Boží. Jednou jsem chtěla jít na pobožnost. U dveří kostela stál kluk,jehož matka byla kostelnicí. Řekl mi: „Odkdy chodí cikáni do kostela?“a nechtěl mě tam pustit. Byla jsem moc smutná. Pak jsem chodila tajněposlouchat zpěv za kostel, aby mě zase nevyhodil.

U nás navesnici se říkalo, že která se nevdá do dvaceti, je stará panna. Když mi bylo23 let , našla jsem si druhou práci ve Východoslovenských železárnácha začala jsem chodit do kurzu pro jeřábníky. Tam jsem se seznámilas jedním klukem z Košic. Já jsem bydlela na vesnici, on ve městě.Jednou se mě zeptal, jestli by se mohl podívat k nám na vesnici.Souhlasila jsem. Jednou v neděli se objevil s kyticí pro mojimaminku. Lidé seděli na lavičkách a odpočívali. Někteří viděli, žek nám jde pohledný kluk a hned ho udělali mým snoubencem. Pak mi mojemaminka řekla, že si ho musím vzít, protože ho lidé viděli, jak k nám šel.Mamince jsem vysvětlila, že je to jenom kamarád, nic víc. Já jsem k němunic necítila, žádný vztah, i když on byl do mě zamilovaný. Moje maminkanám koupila prstýnky a trvala na tom, že si ho musím vzít. Nakonec jsems tím souhlasila, protože jsem nechtěla vidět smutnou maminku, kterou jsemmoc milovala.

Začalijsme chodit do kostela na svatební přípravu. S Petrem jsme se znali necelétři měsíce. Jednou při přípravě se mě zeptal kněz, který cítil, že něco nenív pořádku, jestli mám Petra ráda. Odpověděla jsem, že ne, ale že naši tochtějí, tak si ho vezmu pro klid v rodině, ale že se stejně rozvedu,protože ho nemiluji. Náš kněz mi řekl, že nás nemůže oddat, dokud mu neslíbím,že s Petrem budu mít děti. Všechno jsem mu slíbila, jen aby svatba byla.Večer ten kněz přijel k nám za maminkou a řekl jí, co jsem mu říkalaa že proto tu svatbu musí zrušit.

Když jsempřijela domů, maminka plakala, co jsem to provedla, že je to ostuda po celévesnici. Já jsem jí slíbila, že ta svatba bude, protože už bylo všechnopřipravené. Byl pátek. Ten týden zemřela babička, ve středu měla pohřeba já svatbu v sobotu. Nakonec vše dobře dopadlo. Svatba byla,i když se říkalo, že to dopadne špatně, protože pohřeb a svatba v jednomtýdnu je smůla. Já jsem věděla, že to bude pravda.

Slíbilajsem, že budu mít dítě. Čekala jsem tři měsíce, jestli otěhotním. Když jsem sedozvěděla, že čekám mimino, byl jsem šťastná, protože děti miluju, ale současnějsem podala žádost o rozvod. Když se Janička narodila, byla jsem užrozvedená. Když jsem se rozváděla, ta paní, co Petra vychovala, mě prosilao prominutí, že přede mnou zatajili, že je Petr alkoholik. Myslela si, žese Petr polepší, když se ožení, ale nestalo se to. Po čase jsem se dozvěděla,že se Petr znovu oženil a měl tři děti, z toho dvě v ústavu.

Byla jsemšťastná, že mám Janu. Starala jsem se o ni až moc přehnaně. Byly jsmešťastné pět let. Po pěti letech jsem potkala svého druhého manžela. Byl téžrozvedený a měl dvě děti, o které se starala jeho bývalá manželka.Byl moc hezký. Mně učarovaly jeho krásné modré oči a vůbec jsem nepátralapo tom, proč se rozvedl. Věřila jsem mu vše, co mi napovídal. Maminka, která seo našem vztahu dozvěděla, mi ho začala rozmlouvat, ale já jsemneposlechla. Řekla jsem, že jednou jsem ji poslechla a udělala to, cochtěla ona, a teď si zařídím život podle svého.

Začalijsme spolu chodit. Asi po dvou měsících jsem se dozvěděla radostnou zprávu, žečekám dítě. Pro něho to byl šok a chtěl, abych šla na potrat. Já jsemodmítla, ale nakonec pod nátlakem jsem s tím souhlasila. Jednou večer měvzal k lékaři, vše měli domluveno. Šla jsem tam, jako bych šla na svůjpohřeb. Doktor mi píchl nějakou injekci a řekl mi, když do tří dnůnepotratím, tak pak ta injekce účinkuje jako podpora plodu. Když jsme jelidomů, cestou jsem brečela a prosila Tatínka, aby mi to dítě nechal. Čekalajsem tři dny s napětím, aby se plod udržel. Díky Bohu se udržel. Pak měmuž znovu přemlouval, ale já jsem důrazně odmítla, že si dítě nechám.

K mojíJaně se muž nejdřív choval docela hezky. Peklo začalo po narození Zuzany. Janase těšila na sestřičku, že ji bude koupat a bude mi s ní pomáhat.Raději holku koupal sám, aby k ní Jana nemohla a neublížila jí.Nesměla sahat na její hračky, nesměla se k ní přiblížit, prostě nic. Janase stáhla do své ulity a začala sestřičku nenávidět. Pořád mi vyčítala, žeji nemám ráda, žárlila, když jsem malou kojila, přebalovala a podobně.Ujišťovala jsem ji, že ji mám stejně ráda jako malou Zuzanku, ale nevěřila mi.Když jsem nebyla doma, manžel Janičce ubližoval a mlátil ji za všechno.Přede mnou to tajil a nedělal to, ale já jsem pozorovala, že sez Jany stává zamlklé dítě.

Zuzankarostla. Když jí bylo šest let, ptala se mě, proč jí táta pořád dává sladkostia Janě ne. Dokonce Zuzce říkal, aby Janě nic nedávala, jinak Zuzku sámzmlátí. Zeptala jsem se ho na to, ale všechno popřel. Potom mi Jana řekla, žemi nesměla nic povědět, protože jí táta vyhrožoval, že ji zmlátí, kdyby sedozvěděl, že o tom vím. Začala jsem pomýšlet zase na rozvod, ale litovalajsem Zuzanku, že by ztratila otce.

Můj mužměl z prvního manželství syna, který trpěl ve své nové rodině a chtělk tátovi. Ten si kluka odmítal vzít. Řekla jsem mu, že dítě za jejichrozvod nemůže a že si jeho kluka vezmu. Mirkovi bylo asi 12 let, když jsmesi ho po velké domluvě vzali. Po deseti letech manželství mě přešla míratrpělivosti. I jeho syn mě prosil, abych se rozvedla a zachránila Janu,protože nevím, co s ní dělá, když nejsem doma.

Kvůličastým Zuzančiným nemocem nám doktorka doporučila přestěhování do hor. Bydleníjsme našli až v Orlických horách. Manžel tam pracoval a dostali jsmebyt. Bydleli jsme tam rok, když mi kluk říkal, ať zachráním Janu. Manžel odjeldo Bratislavy na nějakou kontrolu a já jsem se rozhodla, že mám možnostodejít, jinak možnost nebyla. Když jsem odcházela, Mirek brečel a chtěljít se mnou. Řekla jsem mu, že jedu do Kladna za bráchou, který mi může pomoct,a když najdu nějaký podnájem, že se pro něj vrátím.

Na Kladnojsem přijela jen s oblečením pro děti. Brácha bydlel v bytě 2+1.Nechtěl nás nechat na ulici, tak jsme po dobu jednoho roku bydleli společně.Ale ani tady mě nic dobrého nečekalo. Se švagrovou jsem prožívala další peklona zemi. Brácha o ničem nevěděl. Nic jsem mu nechtěla říkat, aby ses manželkou nehádali. Po roce se mi podařilo najít podnájem na jeden rok.Byla jsem za to vděčná.

Když jsemse odstěhovala, začalo moje třetí peklo na zemi. Dcera Jana začala navštěvovatučiliště, prožívala první lásku. Nevím přesně, co se přihodilo. Jednou přišladomů a viděla jsem v jejích očích smutek. Nevím proč, ale ten večerjsem cítila, že se něco stane. V noci jsem slyšela, že Jana odešla nazáchod a já jsem věděla, že spolykala prášky, ale nemohla anebo nechtělajsem jí v tom zabránit. Začala jsem přemýšlet, co jí obléknu, když umře,protože pořád nosila kalhoty. Když si Jana lehla, vstala jsem a sedla sik její posteli. Viděla jsem, že v ruce drží nějaký lístek. Vzala jsemho. Bylo tam napsáno: „Promiň, mami“ a domalované srdíčko. Ten lístek jsemdržela v ruce a na nic jsem se nezmohla.

Pak mizrak zabloudil na obrázek Pána Ježíše, který visel nad její postelí. Začalajsem v myšlenkách s Ježíšem mluvit o celém svém zpackanémživotě. Seděla jsem u Jany do dvou hodin do rána. Najednou se pod obrazemzjevilo nějaké světýlko. Trochu jsem se lekla, ale to světlo mě uklidnilo.Cítila jsem lásku k tomu světýlku, které mě ubezpečilo, že si mám lehnouta Janě se nic nestane. Poslechla jsem. Lehla jsem si, ale nechala jsemrozsvícenou lampičku, kdyby se něco přihodilo. Pak jsem byla upozorněna, abychlampu zhasla, ale neudělala jsem to. Vtom se Jana probudila, šla k méposteli, zhasla světlo a znovu si lehla. Ráno normálně vstala do školya vůbec jsme nemluvily o tom, co se večer stalo. Asi třetí den jsemse jí zeptala, kolik těch prášků snědla. Koukala na mě a ptala se, jak tovím. Řekla mi, že si vzala 50 prášků na spaní, myslela si, že už se neprobudí,a ráno se divila, že je v pořádku. Domnívala se, že o tom nicnevím, tak mi to neřekla. Vyprávěla jsem jí, co se stalo.

Se Zuzkoujsme chodily do kostela, kde jsem se seznámila s ing. Norkem, kterýpracoval ve skautu. Zeptal se mě, jestli bych mu chtěla pomáhat při prácis romskými dětmi. Souhlasila jsem a udělala jsem si potřebné zkoušky.V kostele také zpíval sbor pod vedením p. Čambála. Jednou mě oslovil,jestli bych nechtěla dát Zuzku do sboru. Zpívali nádherně, tak jsem souhlasila.Když jsem dceru doprovázela na zkoušky, p. Čambál se mě zeptal, jestli nechcizpívat také. Řekla jsem, že to zkusím. Zuzka už ve sboru nezpívá, já jsem tamuž deset let. Udělala jsem dobře, že jsem tam zůstala. Viděla jsem kus světa,se sborem jsme navštívili třeba Norsko, Itálii, Německo. Jinak bych se tam asinikdy nepodívala. Vrátím se ale zpátky do děje svého života.

Když jsemslavila svoje 40. narozeniny, přišla za mnou Jana, jestli může jít načarodějnice. (Mám narozeniny 1. května a čarodějnice jsou den předtím.)Souhlasila jsem. Jen jsem ji upozornila, že večer musí být do desíti hodindoma, protože bych o ni měla strach. Když odešla, cítila jsem nějakoulítost. Tehdy začalo moje čtvrté peklo na zemi.

Jana setu noc nevrátila domů. Věděla jsem, že se něco stalo, ale nevěděla jsem co.Ráno jsem jela na policii nahlásit, že se dcera nevrátila domů, což nikdypředtím neudělala. Tam se mi vysmáli, že žádnou mrtvolu nenašli a kdyžnajdou, dají mi vědět. Ani nevím, jak jsem odešla. Pak mě napadlo, abych šla zaadvokátem, který mě rozváděl. Ten mi doporučil, ať se obrátím na ministerstvovnitra. Tak jsem všeho nechala a jela domů. Přijel za mnou bráška Norek,který se to dozvěděl, a začali jsme se za Janu modlit. Po třech dnech seobjevila. Znásilněná, nadopovaná, samá modřina.

Když měuviděla, chytila mě okolo krku a začala vyprávět, co se jí stalo. Kdyžodjela na čarodějnice, zastavilo nějaké auto a chtěli po ní, aby jim řeklanějakou ulici. Když jim odpovídala, říkali, že neslyší, ať jde blížk autu. Pak ji vtáhli do auta a něco jí píchli. Probrala sev nějakém domě. Tam jí vzali všechny věci od občanského průkazu po klíčeod bytu. Vysvětlili jí, co ji čeká, kdyby chtěla utéct: mají její adresu,najdou si ji a zabijou ji. Potom ji postavili na E55, navlékli na ni suknia musela stopovat auta. Pohrozili jí, že musí stopovat jen zahraničníauta. Jednou se pokusila utéct. Utekla na autobusové nádraží, oni ji chytili.Volala o pomoc, ale nikdo nezasáhl. Pak ji zmlátili a postavili znovuna trasu. Pasáci ji hlídali na druhé straně. My doma jsme se modlili,a tam stálo dítě, které potřebovalo pomoc. Tatínek to zařídil tak, že pasácisi odskočili koupit něco k jídlu. Vtom jelo auto, které dcera zastavila.Byl to Němec, Jana trochu německy uměla. Řekla mu, co se jí stalo a on topochopil. Odjel s ní na stanoviště taxíků a zaplatil za ni cestu doKladna. Když se vrátila, zrovna jsem nebyla doma. Byla jsem u své nejlepšíkamarádky, která viděla, že na tom nejsem psychicky dobře, tak mě vzalak sobě.

Pasáciměli Janinu adresu a začali ji hledat. Zvonili u nás a ptali sena nějaké jméno. Přitom koukali všude po pokoji. Pak se dozvěděli, kam chodí napraxi a čekali na ni. Já jsem jí chodila naproti. Nahlásila jsem to napolicii, ale řekli mi, že únosy jsou na denním pořádku a hlídat jinemohou. Pak pro mě začalo páté peklo na zemi. Dcera se bála chodit domůz práce, takže přestala chodit do školy a byla zavřená doma. Jednouchtěla jen na chvíli ven a oni ji chytili. Začala křičet, tak ji ještěnakopali. Já jsem musela do práce a nemohla jsem ji hlídat.

Pak seJana seznámila s nějakou partou, která jí slíbila, že ji ochrání podpodmínkou, že s nimi bude brát drogy. Jana přestala chodit domů, pořádjsem ji hledala. Bylo jí šestnáct a půl, když mi začala domů vodit nějakékamarády. Já jsem s tím nesouhlasila, tak mi utíkala a byla radějis nimi než doma. Stále mi říkala, že oni ji ochrání a já neudělámnic.

Končil mipřechodný pobyt a musela jsem se zase stěhovat. Prosila jsem Tatínka, abymi nějak pomohl, protože už dál nemůžu. Nájemník naléhal, že se musímvystěhovat, jenže jsem neměla tušení, kam půjdu. V kostele jsem se takéseznámila s ředitelkou Charity Helenkou. Řekla jsem jí, že mám probléms bydlením. Přišla za mnou se zprávou, že se v kostele objevilinzerát, že jedna paní chce pronajmout garsonku nějaké věřící ženě. Helena miřekla, že ten vzkaz je pro mě. Poděkoval jsem Tatínkovi a zase jsme sestěhovali. Norek mi pomáhal se stěhováním a když nesl na zádech peřiny,řekl mi: „My Romové to máme těžké!“.

Ponastěhování mě čekal další šok. Dozvěděla jsem se, že Norek má nádor na mozkua musí na operaci. To už na mě bylo moc. Dítě drogy a Norek smrtelněnemocný.

Norekpořádal pro romské děti skautské tábory. Jezdila jsem s ním, byl vůdcenašeho oddílu. Když odcházel na operaci, požádal sestřičku Janu, která bylajeho zástupkyní, zda bychom ten tábor nezkusili bez něho. Nejprve jsme váhali,že to nezvládneme. Norek řekl, že by to byl nejhezčí den po operaci, když zaním přijdeme do nemocnice ve skautském kroji a řekneme mu, že jsme tozvládli. Tak jsme se vydali na tábor bez Norka. Já jsem cítila jeho přítomnostpo celý tábor, který dobře dopadl. Nejhezčí pro Norka bylo, když jsmes Janou-Rybičkou napochodovaly do nemocnice a podaly hlášenío táboře. Náš Norek měl v očích slzy.

Když jsemjezdila s romskými dětmi na tábory a se sborem na soustředění, mádcera Jana využívala byt jako doupě s narkomany. Jednou jsme měliv kostele zkoušku se sborem. Nemohla jsem se soustředit, protože jsemneměla peníze ani na chleba na druhý den. Když jsem zaplatila nájema koupila něco k jídlu, Janina parta stále ledničku vyprazdňovala,takže jsem neměla jídlo pro mladší dceru. Všiml si mě p. Čambál a ptal se,jestli dneska nezpívám. Odpověděla jsem, že zpívám, ale pořád jsem myslela nato, co dám ráno Zuzce k snídani. Když zpívání skončilo, chtěla jsem jítdomů, ale něco mě otočilo a řeklo, abych jela na opačnou strnu, než jsem bydlela.Zuzka se divila, kam to jdeme. Odpověděla jsem, že třeba k tetě Janě. Šlyjsme k autobusové zastávce pár kroků od kostela. Na zastávce niko nestála na zemi ležela jedna, druhá a třetí stovka. Zvedla jsem jea koukala, jestli někomu nevypadly, ale nikdo tam nebyl. Zuzka se ptala:„Mami, co to sbíráš po zemi?“. Odpověděla jsem, že peníze. Otočily jsme sea šly domů. Dcera se ptala: „A to už nejedeme k tetě Janě-Rybičce?“.Odpověděla jsem, že už nemusíme. Ty peníze mi vydržely , dokud jsem nedostala výplatu.

Pracovalajsem tehdy v pekárnách. Pekli jsme dorty a různé pečivo. Kdyžv práci viděli, že jsem Romka, stále proti mně něco měli. Hlavně mistrová.Když si všimla, že chodím stále čistá a mám bělejší plášť než ona sama,pořád mi nadávala, že asi nic nedělám, když se ani neušpiním. Nebyla to pravda.Vedoucí chodil na kontroly a chválil mě, že jsem šikovná a rychle seučím.

Mistrovářekla, že mě dá dělat s čokoládovou polevou. Předtím jsem pracovalau koblížků, takže jsem se nemohla umazat. Souhlasila jsem, protože jsemnechtěla přijít o práci. Vymyslela jsem si a ušila gumovou zástěru,kterou jsem si oblékala při práci s čokoládovou polevou. Po skončení prácejsem ji svlékla a stále jsem byla čistá. Mistrová pěnila a zase minadávala, že nic nedělám.

Do prácejsem začala chodit s pláčem a prosila jsem Tatínka, aby něco udělal,že už dál nemůžu. I Zuzanka si všimla, že pořád pláču, když mám jít do práce,i když mě ta práce bavila. Ani nevím, jak to dcera řekla mému andílku strážnému– Helence. Jednou jsem seděla doma. Někdo zvonil. Byla to Helenkas ředitelkou MŠ a přišly se mě zeptat, jestli nechci jít pracovat doškolky. Pracovala bych jako pomocnice u dětí, protože jsem neměla vyššívzdělání. Mně se zdálo, že je to sen. Řekla jsem, že to zkusím. V prácivedoucí s mou výpovědí nesouhlasil a říkal, že jsem šikovná. Řeklajsem mu, že mám jinou práci, která mě bude bavit, tak mě pustil.

Když jsemnastoupila do školky, práce mě moc bavila, protože jsem děti milovalaa Tatínek mi splnil můj sen z dětství. Chodila jsem tam moc ráda. Pakjsem zjistila, že se v té školce děje něco, co se mi nelíbilo. Asi po rocejsem to řekla ředitelce. K mému překvapení mi řekla, že musím z práceodejít. Byla jsem zoufalá a když jsem přijela domů, moc jsem brečela.

Najednoumi něco říká: „Už dlouho sis nečetla Bibli. Máš ji na poličce v obýváku,vezmi si ji a přečti si Žalm 56.“. Poslechla jsem. Četba mě moc uspokojilaa dostala jsem nějakou novou sílu. Když se Zuzanka vrátila ze školy, bylojí tenkrát asi 12 let, dala jsem jí žalm přečíst a zeptala se jí, jestlitomu rozumí. Řekla: „Mami, vždyť se tam píše o tobě a o školce.“

Ráno jsemvstala a jela do práce. Ředitelka mi řekla, že mám ještě dovolenou, ať siji vezmu a odevzdám klíče. Myslela jsem, že budu brečet a prosit, alemůj Tatínek mi dal sílu. Ředitelce jsem řekla o příhodě s Biblí, žeona ji má na stole a ať si Žalm 56 také přečte. Odpověděla mi, že jsemšťastný člověk, když se mi takové věci stávají.

Odešlajsem, ale venku jsem se ale rozbrečela a prosila Tatínka o novoupráci, že to doma nevydržím a že už nechci pracovat v kolektivu, kdejsou samé ženy. Ještě ten den jsem jela, nevím proč, zeptat se na práci doPoldi Kladno. K mému překvapení mě tam hned vzali. Když jsem pak jela doškolky pro výpověď, všichni se divili, že už mám nové zaměstnání. Během zbytkudovolené jsem si v klidu vyřídila nástup do práce.

Mezitímmi peklo na zemi ještě neskončilo. Jak jsem už psala, když jsem jezdila natábory a soustředění, narkomani měli u nás doma doupě. Když jsem sejednou vrátila, měla jsem doma vzkaz, že se mám dostavit na úřad. Tam mioznámili, že se musím z bytu odstěhovat, protože v domě bydlí samístaří nájemníci a mají strach z těch lidí, co navštěvovali můj byt,když jsem nebyla doma. Na jedné straně jsem to chápala, ale neměla jsem kamjít. Na úřadě mi dali ultimátum. Té paní, která nám byt pronajala, byt vzalis odůvodněním, že ho nepotřebuje, když ho může pronajímat. Bylo mi jí moclíto, ale když jsem jí řekla, co mám za potíže s dcerou, tak mě pochopila.

Nikoho naúřadě nezajímalo, kam se odstěhujeme. Byla jsem zoufalá. Když jsem to řeklasvému andílkovi Helence, slíbila, že něco vymyslíme. Pak jsem se dozvěděla, žebyla za mě prosit na bytovém družstvu, protože žádost o byt jsem mělapodanou. Řekli jí: odkdy chodí doktorka orodovat za Romy? Nakonec jela na farníúřad, kde zjistila, že ve Vrapicích je prázdná fara, kterou mi Charita dátrochu do pořádku a že se tam můžu nastěhovat.

Fara bylav hrozném stavu. Opadané stropy, bez topení, ale byla jsem vděčná, že mámstřechu nad hlavou. Jenže podmínkou bylo, že tam nemůže Jana, aby se tam zasenescházeli narkomani. Souhlasila jsem, ale když jsem viděla svoji dceru, kteráse občas doma objevila, nemohla jsem ji vyhodit na ulici. Když jsem jí řekla,jakou mám podmínku, byla moc vzteklá, začala mi rozbíjet nádobí a pořád miněco prováděla. Ale já jsem ji nepřestávala milovat, protože to byla mojedcera. Pořád jsem si opakovala, že to zlo, co je v ní, to není ona, ale tadroga.

Když seJana dlouho neobjevila, se Zuzkou jsme ji hledaly. Věděla jsem, že musí míthlad. Když jsem aspoň trochu tušila, kde by mohla být, dala jsem jídlo dotašky, pověsila ji na branku u toho místa a odešla jsem. Jestliz toho něco měla anebo si to někdo vzal, to nevím.

Prosilajsem každého věřícího, kterého jsem znala, aby se za Janu modlil. Už to trvaločtyři roky. Byla jsem už moc vyčerpaná a psychiku jsem měla narušenou.Napsala jsem Janě báseň o drogách a o ní. Ona na to vůbecnereagovala, žila ve svém světě. Jednou se neobjevila asi tři týdny. Myslelajsem, že se zblázním. Všude jsem ji hledala, nikdo o ní nic nevěděl.Myslela jsem si, že ji zase unesli. Opět jsem jela na policii, oznámila jsem,že se mi ztratila dcera a že bere drogy. Jeden policajt na mě začal řvát,kde na ně bere, jestli mi bere peníze nebo nějaké věci, aby měla na drogy.Odpověděla jsem, že mi nic nebere. Dodal, že kdyby jeho dcera bral drogy, zabilby ji. Pořád chtěl vědět, odkud dcera bere peníze a jak se dostávák drogám. Řekla jsem mu, že není problém dostat se k drogám, protožese dnes nabízejí i dětem před školou. Pak jsem řekla, aby mě pustil, žeodvolávám pátrání a chci domů. Začal na mě řvát, abych si sedla. Kdyžneposlechnu, dá mě do cely. Jakmile jsem to slyšela, začala jsem se celá klepata hrozně řvát. Když to slyšeli ostatní policisté, seběhli se ke mněa ptali se, co se stalo. Já jsem nemohla mluvit a jen jsem seklepala. Pak zavolali záchranku, protože si mysleli, že mám epilepsii. Běhemněkolika minut přijela sanitka a píchli mi nějakou injekci, abych seuklidnila. Pak jsem jela domů.

Večerjsem začala zase blouznit a prosila jsem zemřelé rodiče, aby mi dalinějaké znamení, že Jana žije. Pak jsem si řekla, že se obrátím na nějakouvěštkyni, aby mi sdělila, kde má dcera je. Moc jsem u toho brečela. Kdyžjsem se trochu uklidnila, můj Tatínek mě neopustil ani v tuto chvíli. Zasemi řekl: „Vezmi si bibli a přečti si…“. Už si to nepamatuju, vím jen, žeto bylo ze Starého zákona. A bylo tam: proč se ptáš zemřelých, kteří jenomreptají, proč se ptáš mrtvých na živého? Tím mně Tatínek dal na vědomí, že mojedcera žije. Dále tam stálo: proč se chceš ptát věštců a proč se neptášsvého Boha? Cítila jsem, jako by mi někdo dal pořádnou facku, abych seprobrala.

Moc mipomohlo, když mi můj milovaný Tatínek odpověděl, že má dcera žije. V pátekjsem šla do kostela a začala jsem prosit, když žije, ať mi ji pošle domů,jinak se zblázním, když ji neuvidím. Po mši jsem přišla domů a večer asiv devět hodin jsem šla zamknout branku. Když jsem chtěla zavírat,u branky zastavilo auto. Z něj vystoupila nějaká slečna, bylaoblečená do hezkých šatů a měla pěkný účes. Když na mě promluvila, málemjsem omdlela, protože to byla moje milovaná dcera, kterou mi můj Tatínekposlal, jak jsem ho o to prosila. Pochopila jsem, jak se to stalo.Pověděla mi, že spala, když ji něco probudilo a musela za mnou. Říkala:„Mami, ty ses za mě modlila.“

Když jíbylo 18 let, nevěděla jsem, jaký dárek jí mám koupit. Věděla jsem, že ji žádnýmůj dárek nepotěší, protože ona vnímá jen svůj svět. Jednou, když jsem šlakolem novinového stánku, něco mi řeklo, že jí mám koupit otvírací pohled, vekterém byl telefon. Ten zvonil vždy, když se pohled otevřel. Koupila jsem hoa napsala přání. Řekla jsem jí: „Tady máš telefon. Když ti bude špatně, toje číslo na mě. Zavolej a já budu vědět, že se za tebe mám modlit.“ Jájsem doma tenkrát žádný telefon neměla. Ona se usmála a řekla, že tozkusíme. Pak odešla, pohled nechala doma a já jsem na něj zapomněla.

Jednoujsem přijela domů z práce a začala jsem něco dělat. Najednou seozvalo zvonění telefonu. Lekla jsem se, protože jsem přece žádný telefonneměla. Šla jsem ho hledat po hlase a v dětském pokoji jsem našlaležet otevřený pohled s telefonem, který vyzváněl. Já jsem ho zavřelaa vůbec jsem tomu nevěnovala pozornost. Za několik dní přijela Jan domůa povídá: „Mami, říkala jsi, když jsi mi dala ten pohled, až mi budešpatně, že tě mám zavolat. Já jsem tě volal a ty jsi mi nepomohla.“ Ptalajsem se, kdy to bylo a byl to přesně ten den, kdy telefon vyzváněl. Pakjsem si uvědomila, že jsem prosila Tatínka, aby to fungovalo. Ten pohled pakvyzváněl vždycky, když moje dcera potřebovala pomoc, když se třebapředávkovala. Jeden čas vyzváněl skoro každý den. Zvonil jenom když jsem bylasama doma. Začala jsem si to psát do kalendáře – den a hodinu.

Jednoujsem byla z toho zvonění celá špatná. Věděla jsem, že dcera potřebujepomoc víc než jindy, tak jsem se za ni víc modlila. Pak mi řekla, že bylazavřená v nějakém bytě a dealeři drog na ní zkoušeli drogy, kterévyráběli. Jednou ke mně přijel na návštěvu můj bratr. Když jsem mu to vyprávělas tím pohledem, tak se mi vysmál a vzal mě k sobě domů, protoževiděl, že jsem na tom psychicky špatně. Odjela jsem s ním. Když jsem sevrátila domů a byla sama, pohled zase zvonil. Jednou se stalo, že zvonilve dvě ráno. Tenkrát to probudilo i mou dceru Zuzanu.

Jednoupotkali pasáci moji dceru Janu a řekli jí, že už jí dají pokoj. Dozvědělise, že mám ještě jednu dceru, hezčí než Jana, a na té se pomstí. Jana miřekla, abych dával na Zuzanu pozor. Začalo to, když byly prázdniny. Zuzka byladoma, já jsem musela chodit do práce, tak jsem ji upozornila, že nesmí nikomucizímu otevírat. Jednou, když jsem přijela domů z práce, dcera mi řekla,že stále vyzváněl telefon, který jsem si mezitím pořídila. Když ho zvedla,nikdo neodpovídal. Tak si zjišťovali, že je dcera doma. Jednou přijelo velkéčerné auto, zazvonili u branky a dcera se z okna ptala, cochtějí. Zvali ji, aby s nimi jela do cukrárny. Ona jim řekla, že jsem jíto zakázala, tak se ptali, kolik je jí let, že ještě poslouchá mámu. Když mi toZuzka řekla, dostala jsem panický strach o druhou dceru. Chodila jsem dopráce a stále jsem telefonovala domů, jestli je v pořádku. Pak jsemto nervově nezvládla a poslala jsem ji na prázdniny na Slovenskok příbuzným. Potom se mnou jela na skautský tábor a na soustředění sesborem, a tak byla se mnou, dokud nezačala škola.

Když jsemještě bydlela na faře, vodovod byl napojený na nějaký statek. Majitel statkuneměl zaplacený dluh za vodu, tak nám vodu odpojili. Začal nový problém. Najídlo jsem si nosila vodu z práce. V zimě jsem na mytí sbírala sníh,který jsme rozehřívaly na vodu. Když se to dověděli bráška Norek, sestřičkaRybička a můj andílek Helenka, začali mi vozit vodu v barelech.Charita pak udělala sbírku, aby se fara mohla připojit na městský vodovod.

Na fařejsem bydlela pět let. Za tu dobu byl třikrát vykradený kostelíček. Když jsemviděla tu spoušť po vandalech, bylo mi smutno. Lehla jsem si a začalabrečet, proč Tatínek dopustí, aby byl vykradený jeho chrám. Vzala jsem si Biblia můj Tatínek mi hned odpověděl:

„Já vím,co se děje. Pachatelé ničemností budou potrestáni.“ Pak jsem si uvědomila, ženemám právo soudit lidi já, od toho tady máme Tatínka, který soudí na nebii na zemi.

Když jsemse modlila a za něco prosila“stále jsem viděla jen sama sebe, jak trpíma proč trpím právě já. Bráška Norek mi řekl, že dokud neodbourám to svojejá, budu vidět jenom sama sebe, tak se mi nebude dařit. Že mám svůj životsvěřit Tatínkovi a odevzdat mu celou svou duši, a pak budu vidět světjinýma očima. Když jsem to tak udělala, viděla jsem svět tak, jak říkal Norek.Začala jsem vidět jiné lidi, kteří jsou na tom hůř než já. Tady jsem vidělaBoží milost, jak miluje každého člověka, který mu svěří celý svůj života duši do rukou. Pak cítí jeho lásku na každém kroku. Takovou láskou můžemilovat jenom náš Tatínek. Jednou mi to ukázal, otevřel mi oči, abych uviděla,co jsem dosud neviděla.

Když jsemse jednou vrátila z práce dřív domů, dcera Jana spala, byla pod vlivemdrog. V kuchyni seděl nějaký kluk. Seděl za stolem, četl si a nastole měl hrnek s kávou. Když jsem vešla, lekla jsem se a on také.Začala jsem mu nadávat, aby vypadl. Bylo mi z toho špatně, protože jsemslíbila, že se na faře nebudou scházet žádní narkomani. Ten kluk se hned sbalila chtěl odejít. Viděla jsem na stole nedopitou kávu, tak jsem ho zavolalazpět, aby si ji dopil a vypadl. On to udělal. Otevřela jsem mu brankua řekla, že ho už u nás nechci vidět. Když jsem šla nahoru do pokoje,něco mi řeklo, abych se šla podívat k oknu na toho kluka. Viděla jsem, žešpatně chodí, protože má něco s páteří. Začala jsem cítit hroznou lítosta slyšela jsem hlas, který říkal: „To, co jsi udělala, jako bys udělalamně. Vůbec sis s ním nepromluvila o jeho problémech, proč beredrogy.“ Začaly mi samy od sebe téct slzy. V noci jsem se budilaa stále jsem byla uplakaná. Znovu jsem slyšela hlas: „Ty si spíšv teple, ten kluk nemá domov a je mu zima.“ Trvalo to tři dny, stáléprobouzení a pláč. Po třech dnech jsem jela na nákup a toho klukajsem potkala.

Omluvilajsem se mu za to, že jsem na něj byla zlá. Řekla jsem mu, že si s ním chcio všem promluvit a on souhlasil. Řekl mi, že bydlí v lese, že homatka kvůli drogám z bytu vyhodila. Neměl deku ani spacák, protože mu topokaždé někdo vzal. Možná někdo, kdo byl na tom ještě hůř než on. Nabídla jsemmu, že k nám může chodit, když se vrátím z práce domů, že mu vyperua dám jíst. Dala jsem mu spacák, který pak stále nosil s sebou nazádech. Začala jsem s ním otevřeně hovořit o všem, co ho trápilo, ažjsme došli ke kořenu věci – jak se dostal k drogám. Já jsem mu zase začalaříkat o Tatínkovi, že jen on mu může pomoci, nikdo víc. Ten kluk byl užtřikrát na léční a pokaždé to začalo znovu. Já jsem se za něho modlila a onmi po čase řekl, že přestal brát drogy a že se bude snažit z tohodostat. Já jsem mu věřila, protože jinak by mi ho Tatínek nesvěřil.

Pokaždé,když jsme něco řešili, pozorovala nás moje dcera Jana, která na tom byla pořádhůř. Jednou mi vyčítala, že se o jiné starám a na ni jsem sevykašlala. Že se za ni nemodlím, a přitom je moje dcera. Já jsem říkala,že se za ni modlím, jenomže ona pro to nic nedělá, aby to skončilo. Prosilajsem ji, aby také se sebou něco dělala. Dávala jsem jí za příklad teď uži mého kamaráda, který na tom teď byl poměrně dobře, až na absťáky, kterézvládal díky modlitbám.

Jednou,když se mnou začal chodit do kostela, přijel ke mně a při odchodu se misvěřil, že ho něco trápí a pociťuje duševní neklid. Řekla jsem mu, že vím,co to je. Vyprávěla jsem mu, že na člověka, který se přibližuje Bohu, útočí tenzlý a dělá vše pro to, aby ho neztratil, aby se člověk k Bohunedostal. Když odcházel, pociťovala jsem lítost a cítila jsem, že se něcostane. Byli jsme domluveni, že mi aspoň jednou týdně zavolá, aby mě ujistil, žeje v pořádku. Uběhl celý týden, čekala jsem, že zavolá, a pořád nic.Po týdnu jsem ho sháněla, ale marně. Asi po dvou týdnech se mi konečně ozval.Omluvil se za to, že nezavolal, že se stydí za to, co udělal a mě zradil. Pozvalajsem ho k nám. Když přijel, začal vyprávět, co se všechno přihodilo, kdyžposledně odešel. Povídal, že šel lesem (to jak mi říkal, že cítí nějaký neklidv duši) a najednou uviděl růst muchomůrky. Zlý ho naváděl, aby jesnědl, že mu bude dobře. A on to udělal. Upadl do bezvědomí. Pak viděl, jakduše opustila jeho tělo a vznášela se a viděl se, jak ležív lese. Duše se začala hádat s tělem. Chtěla se vrátit do těla, tělonechtělo. Neví, jak dlouho to trvalo. Nakonec duše zvítězila a vrátila senazpátek. Když se probral, bylo mu špatně z toho, co prožil. Styděl se zato, že mě zradil. Řekla jsem mu, že nezradil mě, ale Pána Ježíše. Po čase sez toho dostal

Mojedcera Jana mě jednou překvapila. Řekla, že se rozhodla jít na léčení dokřesťanského centra Teen Challenge do Šluknova. Povídala, že začala chodit napřípravu do Prahy, abych o tom nevěděla. Mělo to být překvapení. Byla jsemmoc šťastná, že Tatínek vyslyšel mé prosby. Trvalo to sedm let. Modlila jsem sea doufala, že se něco musí stát.

Když jsmeji tam s bratrem vezli a blížili se ke středisku ve Šluknově,najednou začala panikařit a brečet, že ona tam nechce, že si torozmyslela. Na střechách viděla příšery, nějaké rozplácnuté upíry. Bylo mi jímoc líto. Už jsem jí chtěla říct, aby tam tedy nechodila, ale musela jsem topřekonat, protože jsem věděla, že když to řeknu, měli bychom prohráno. Kdyžjsem se vracela bez ní, hrozně jsem brečela, bylo mi jí moc líto.

Když užJana byla na léčení, padl na mě nějaký smutek. , bylo na mě všeho dost.Přestala jsem jíst, měla jsem narušenou psychiku. Když jsem myslela nanejhorší, že už nechci žít, v noci se mi zdál sen. Viděla jsem PánaJežíše, jak nese kříž. Třikrát pod tíhou kříže upadl. Třikrát vstal a dálnesl svůj kříž. Ráno jsem byla moc unavená. Bráška Norek, který se asi dvaměsíce neukázal, v ten den ke mně přišel. Když mě viděl v takovémstavu, držel mě za ruce. Cítila jsem, jak mi dodává svou energii. Držel mě,dokud neviděl, že jsem aspoň trochu v pořádku. Řekla jsem mu, co se mizdálo. Ptal se mě, jestli jsem sen pochopila. Odpověděla jsem, že ne. Řekl:„Pán Ježíš ti ukázal, že nesl o mnoho větší kříž. On ho nesl za všechnylidi na celém světě. A ty neseš jenom jeden, a vzdáváš svůj život, nechcešjít dál.“

Napadlomě, co říká Ježíš: „Vezmi svůj kříž a následuj mě“. Udělala jsem to.

V prácimě čekalo další překvapení. Pracovala jsem ve strojírnách Poldi. Práce začalaubývat a začalo propouštění. Často jsem marodila, tak jsem byla mezipropuštěnými. Byl to pro mě šok. Sama sebe jsem se ptala, jak uživím rodinu.Bývalý manžel mi neplatil výživné na dceru Zuzanu, do dnešního dne mi dlužívelkou částku. Doma jsem na to musela pořád myslet, jak budu dál žít, když budubez práce. Nakonec jsem onemocněla, začala mě bolet záda a bylo mi špatně.Můj andílek Helenka se to dozvěděla, přijela k nám a odvezla mě napohotovost. Tam mi píchli nějakou injekci. Druhý den byla neděle. Musela jsemznovu na pohotovost pro druhou injekci. Když jsem chtěla nastoupit do auta, abymě Helenka odvezla domů, nohy mi vypověděly službu a nemohla jsem chodit.Když to viděl doktor z pohotovosti, na chodníku mi napsal příjem donemocnice. Tam jsem zůstala skoro dva měsíce a byla jsem na vozíčku.Zjišťovali všechno možné, ale nic mi nenašli a stále jsem nechodila. Kdyžmi někdo sáhnul na nohy, začaly se mi klepat, až nadskakovala postel. Chodil sena mě dívat kdo mohl, protože nikdo z lékařů se s tím nesetkal. Janabyla stále na léčení a dozvěděla se, co se mnou je. Volala do nemocnicea já jsem jí musela lhát, že už chodím, protože jsem se bála, že utečez léčení.

Když jsemtam ležela víc než měsíc, každou neděli mi jeden bratr nosil do nemocnice nosilTělo Páně a modlili jsme se. Někteří pacienti se mi posmívali, proč mě Bůhneuzdraví. Jednou mi ten bráška, co za mnou chodil, řekl: „Vstaň a choď“.Odpověděla jsem mu: „Co když tady mám nějaké poslání a Tatínek to takchce?“

Po časemě v nemocnici zaujala jedna sanitářka. Když byla u násv pokoji, nevím proč, ale chtěla jsem po ní její adresu. Koukala dostpřekvapeně a ptala se, proč ji chci. Odpověděla jsem, že nevím.

Když jsembydlela na faře, tak jsme tam byly s mladší dcerou pořád nemocné. Byt bylv zimě studený, stropy byly vysoké, pokoje veliké, takže jsem je nemohlavyhřát. Jednou nám dokonce v pokoji v umyvadle zamrzla voda. Můjandílek Helenka, která má dost své práce, protože je ředitelkou pojišťovny, mizase začala shánět byt. Na faře totiž končil můj pobyt, který jsem měla na pětlet. Stále jsem nechodila, tak se rozhodla, že mi musí něco najít v bezbariérovémdomě. A také jsme nevěděli, jestli vůbec ještě budu chodit. Helenka měla sesháněním bytu hodně práce, ale nakonec se jí to podařilo. Konečně, po desetiletech, jsem měla mít svůj byt a svůj domov.

Druhýměsíc mi primářka v nemocnici řekla, že musím do Beřkovic, protože zabírámmísto a nevědí, co se mnou. Zjistili, že ta nemoc je nervového původu.Měla jsem se rozhodnout, jestli půjdu do Beřkovic nebo domů. Rozhodla jsem se,že raději půjdu domů. Stále ještě jsem bydlela na faře a neměla jsempředstavu, jak se tam dostanu s vozíkem, protože jsem bydlelav patře. Jednou v pátek mi řekli, že do pondělí se musím rozhodnout,co udělám. V sobotu a v neděli jsem začala prosit Tatínka, abyzase něco udělal. V pondělí, když byla vizita, jsem řekla, že chci domů.Tak mi řekli, abych se postavila a udělala nějaký krok. Měla jsem holea když jsem se postavila, udělala jsem asi dva kroky. Doktoři žaslia ptali se, co se stalo. Řekla jsem, že jsem se modlila a Tatínek měvyslyšel. Když to slyšela jedna terapeutka, řekla mi, že mě pozorovala celýpobyt v nemocnici a že jsem se modlila stále. Odpověděla jsem, žejsem se modlila, ale za své uzdravení jsem neprosila. Koukali se nějak divně,já jsem si myslela své a oni také.

Kdyžprimářka viděla, že začínám chodit, řekla, že mě nechá ještě asi týden, abychmohla chodit do schodů. Začaly masáže nohou, které byly vyhublé a bezživota. Snažila jsem se chodit o berlích. Když mě propouštěli, udělalajsem několik kroků a vystoupila jsem na tři schůdky s velikounámahou. Domů jsem ještě nemohla, tak si mě k sobě vzala moje kamarádkaa sestřička Rybička. Byla jsem u ní ještě 14 dní a učila sepomalu chodit. O dcerku se mi starala Helenka. Zuzka u ní bydlela po celoudobu mého pobytu v nemocnici.

Domů jsemse vrátila, ale nemohla jsem chodit po schodišti. Schodů bylo moc a ještěk tomu točité. Tehdy mi moc pomohli kamarádi a dcerka Zuzanka. Domajsem byla asi měsíc. Na psychiatrii mi dali léky, po kterých jsem začala lépechodit, ale začala jsem koktat. Musela jsem chodit na logopedii, a učit semluvit. Chodila jsem tam asi dva měsíce. Jednou jsem řekla logopedce, že zpívámve sboru. Doporučila mi, abych zkusila chodit na zkoušky, že lidé, kteříkoktají, mohou zpívat bez koktání. Moc jsem tomu nevěřila, ale zkusila jsem to.Než jsem to vysvětlila našemu sbormistrovi p. Čambálovi, chvilka utekla. On tovysvětlil ostatním. Styděla jsem se za to, jak mluvím. Moc jsem se divila tomu,že při zpěvu vyzpívám i vysoké a hluboké tóny, a při mluvenístále koktám. Jedna kamarádka přišla na zkoušku pozdě a viděla mě zpívat.O přestávce se mě ptala, proč jsem tak dlouho chyběla. Chtěla jsem jíodpovědět, ale začala jsem hrozně koktat. Dívala se na mě a říkala, coblázním, vždyť jsi normálně zpívala a teď si děláš legraci, že nemůžešmluvit. Nedivila jsem se tomu, už jsem tobrala jako svůj osud a přestala jsem se divit nad tím, co mě ještě čeká.

Jednoudoma, když jsem marodila, jsem se dívala na televizi. Najednou jsem cítilavelkou lítost a začaly mi téct slzy. Když to Zuzka viděla, ptala se, co mije, když v televizi nedávají nic takového, proč bych měla brečet. Mojemyšlenky byly pořád u paní, od které jsem v nemocnici chtěla adresu.Ptala jsem se Tatínka, co se děje. Byl už večer, asi devět hodin. Zuzce jsemřekla, že nevím, co se děje, ale že musím za tou paní. Od chvíle, kdy jsem poní chtěla adresu, uplynuly už asi tři měsíce. Našla jsem adresu, kamarád mi daldo ruky mapu města a ukázal mi, kde může bydlet. Vydala jsem ses mapou a hůlkou tu paní hledat. Když jsem to místo našlaa zazvonila u ní, ptala se, co tam chci a jak jsem ji našla.Připomněla jsem jí, že mi před třemi měsíci dala adresu. Byla v ubohémstavu, řekla, že už nechce žít. Spolykala nějaké prášky a chtěla spáchatsebevraždu skokem z balkonu ze sedmého patra. Měla jsem o ni strach,tak jsem ji vzala s sebou domů. Pak se to opakovalo ještě asi třikrát,zase pláč a lítost. Dvakrát jsem k ní musela zavolat záchranku.V nemocnici mi lékařka řekla, jestli vím, že jsem její anděl strážný,protože jsem jí zachránila život. Odpověděla za mě: „Kdyby jen jednou, alezachránila mě už potřetí.“ Když jsem ji našla poprvé, bylo mi řečeno, žetřikrát jí pomůžu a víc pro ni nemůžu udělat. Moc jsem tomu nerozuměla.Tak jsem ji nastěhovala ke mně domů. Byla rozvedená a bydlela sama. Já jsemstále marodila, ona také, proto jsem ji chtěla mít pod kontrolou. Měla jsemstrach, aby zase něco neprovedla.

Jednouv létě jsme si užívaly sluníčka a kamarádka byla dost v pohodě.Byl pátek. Prosila jsem Tatínka, jestli někoho má, kdo potřebuje pomoc, aby miho ukázal. V sobotu dopoledne, nevím proč, jsem si začala číst knihuo sebevraždách. Dočetla jsem se, jak se má s takovými lidmi jednat,aby jim člověk ještě víc neublížil. Odpoledne jsem právě uvařila kávu pro sebea pro kamarádku, když někdo zazvonil Podívala jsem se z okna, kdo tamje. Viděla jsem nějakou mladou paní. Ptala jsem se jí, co si přeje. Chtěla,abych šla dolů, že musí se mnou mluvit. Když jsem otevřela branku, stála tam.V jedné ruce držela hůlku a ve druhé ruce mi ukázala plnou dlaňnějakých prášků. Řekla mi: „Jestli máte telefon, tak mi zavolejte policii nebopohotovost. Když to neuděláte, tak tady před vámi spáchám sebevraždua budete mě mít na svědomí.“

Leklajsem se, ale pak mi přišlo na mysl, že potřebuje pomoc, že jsem o to včeraprosila Tatínka, aby mi někoho takového ukázal. Když jsem viděla, že to myslívážně, řekla jsem: „Vaše přání je mi rozkazem“. Trochu se tomu se tomupousmála. Pospíchala jsem nahoru vytočit číslo pohotovosti. Tam mi řekli, aťzavolám policii. Rozčílila jsem se a řekla, že žádnou policii volat nebudua přeji si, aby ihned přijeli, protože jsem viděla, že ta paní dole seo sebevraždu pokoušela víckrát. Viděla jsem její zápěstí, na kterých mělajizvy. Ptali se, kolik je jí let. Odhadla jsem ji asi na třicet. Pak mi řekli,že přijedou. Při čekání na sanitku a lékaře jsem si s ní začalapovídat. Řekla mi, že má dítě, a ukázala mi fotku chlapečka. Vypadal jakoandílek, měl blond kudrnaté vlasy jako prstýnky, modré oči jako nebe. Říkala,že nemá kde bydlet a ukázala mi dopis na rozloučenou. Pak se jí mojekamarádka zeptala, odkud je, a proč přijela právě sem. Byla z Prahya sama nevěděla, proč přijela sem. Když vystoupila z vlaku,nastoupila do autobusu a věděla, že má u mě zazvonit.

Mezitímpřijela pohotovost. Řekla jsem lékaři, aby s ní promluvil as kamarádkou jsme šly nahoru dopít si kávu. Po nějaké době mě něcovymrštilo ze židle a utíkala jsem k oknu. Dole jsem viděla, že lékařse řidičem sedí v sanitce a ta paní utíkala po silnici. Rychle jsemseběhla dolů a běžela za ní. Když jsem ji dohnala, chytila jsem jia řekla jsem, že jí asi jednu vrazím. Ptala se, jestli ji šmíruju.Odpověděla jsem, že ne. Pak se rozbrečela. Chytila jsem ji kolem ramen řeklajsem jí, že si půjdeme sednout na lavičku. V ruce držela pořád ty práškya v druhé ruce láhev s čajem. Když jsme si sedly, řekla jsem jí,ať si nevšímá doktora, který nás ze sanitky pozoroval. Začaly jsme si znovupovídat. Řekla mi, že chodila s nějakým klukem, který bral drogy, alerozešli se. Ona je bezdomovec a chce do Beřkovic, protože nemá kde bydleta má hlad. Řekla jsem jí, že když odjede do nemocnice, tam se můževykoupat a najíst. Pak jsem jí říkala, že má cenu žít pro její dítě,o které se zatím starají prarodiče. Řekla jsem jí, že má nádherné dítě, aleže prarodiče nebudou pořád žít a že se o to dítě musí postarat sama.To dítě ji bude potřebovat a až vyroste, musela by mu vysvětlit, proč seo něho nestarala. Najednou mi dala ty prášky, které držela v ruce,a řekla, že s nimi pojede. Napsala jsem jí moji adresu a telefonníčíslo. Řekla jsem jí, ať mi napíše, ale hezčí dopis než ten na rozloučenou. Akdyž to půjde, ať zavolá. Jak to s ní dopadlo, to jsem se už nedozvěděla,protože jsem se mezitím odstěhovala do bezbariérového bytu. Když jsem se ještěo berlích stěhovala do nového domova, zjistila jsem, že v denstěhování mi končil pobyt na faře.

Tem kluk,o kterém jsem psala, se mi pravidelně ozýval. Moje klientka, která jižbyla mojí kamarádkou, bydlela stále se mnou. Jednou jsem jí řekla, aby senepovažovala za mého zajatce, až bude cítit, že už zvládne být doma sama, že jinebudu násilím držet u sebe. Znaly jsme se už dva roky. Jednou za mnoupřišla a řekla mi, že zkusí být sama. Začala pobírat důchod na psychikua začala pracovat na poloviční úvazek. Dojížděla za prací do Prahya řekla mi, že ze svého bytu má lepší spojení do práce.

Když odnás odcházela, pociťovala jsem zase lítost, a ta lítost byla opodstatněná.Po čase jsem zjistila, že to doma sama nezvládla, znovu začala pít a alkoholemzapíjela velké množství prášků. Tentokrát jsem ji nenašla já, ale její kolegyněz práce, se kterou se kamarádila. Splnilo se to, co jsem jí říkala nazačátku, že jí třikrát pomůžu a víc pro ni nebudu moct udělat. Doma sepokusila zase o sebevraždu. Když ji její kamarádka našla, rozhodla se, žepojede na psychiatrické léčení. Domluvila si s doktorkou nástup dosanatoria a byly jsme domluvené, kdy pojede. V den odjezdu jsem jíměla pomoct s věcmi a vyprovodit ji. Měla jsem k ní jít kolemjedenácté hodiny dopoledne. Doma mi pořád něco říkalo, abych za ní jela dřív.Jela jsem už v devět. Zazvonila jsem, otevřela mi, ale lekla jsem se. Bylaopilá, sotva mluvila, vynadala mi, proč jsem přijela tak brzo. Oznámila mi, žese rozhodla, že nikam nepojede a začala si vybalovat věci. Dala jsem jívšechno nazpátek, ona si mezitím došla koupit ještě rum a začala předemnou pít. Nevěděla jsem, co mám dělat. Pak mě napadlo, že ji musím dostat vena zavolat taxíka, aby nás odvezl na kliniku, kde na ni měla v polednečekat sanitka. Nakonec jsem ji dostala ven. Tahala mě do hospody, kde se chtělaještě napít. Lidé se na nás ohlíželi, protože mě tahala po celém chodníkua pořád zakopávala. V restauraci, kam mě dotáhla, chtěla dalšíalkohol. Řekla jsem prodavačce, ať jí nic nedává a prosila jsem ji, jestliby nám zavolala taxi. Odsekla, že nejsou žádná taxislužba, ale vysvětlila jsemjí situaci a že telefon zaplatím, tak to nakonec udělala. Kamarádku jsemsotva dostala do taxíku.

Když jsmedojely na místo, odvedla jsem ji k doktorce a ta koukala, jak je zřízená.Kamarádka po ní pořád chtěla něco na uklidnění. Stála jsem za nía ukazovala doktorce, kolik toho vypila. Ona to pochopila a poslalanás do čekárny, abychom tam počkaly na sanitku. Kamarádka z čekárnyodešla, že si jde koupit něco k jídlu. Myslela jsem, že by mohla utéct.Vzala jsem tašku a šla čekat dolů na sanitku. Byla jsem už tak popletená,že když sanitka přijela, málem jsem do ní sama nastoupila. Vtom se vrátilakamarádka a já jsem si uvědomila, že to ona má odjet. Když si sedla do sanitkya viděla jsem její vražedný pohled, cítila jsem, že omdlím. Sanita odjelaa já jsem šla za ní. Pak jsem si uvědomila, že jdu úplně jiným směrem nežmám. Bylo mi špatně, začala jsem brečet. Měla jsem pocit, že jsem ji tamposlala já a pořád jsem viděla ty její oči a pohled. Byl to snad můjnejhorší den v životě.

Tatínekvšak pamatoval i na to, jak to budu prožívat. Asi za hodinu jsem muselaodejít na autobus, který nás měl odvézt do Orlických hor. Tam jsme měli zpívatjedné sestřičce, která vstupovala do řádu. Ve sboru je nás celkem šedesáta nevím, proč jsem byla vybraná právě já a šest dalších děvčat.V autobuse jsem stále myslela na ni. Večer, když jsme dojeli na místoa měli jsme zkoušku, všechna tíha pominula.

Po dobuléčení jsem se starala kamarádce o byt. Byla tam tři měsíce. Když jsemměla volno, navštěvovala jsem ji. Jezdily jsme za ní se sestřičkou Rybičkou.Jednou v neděli, když tam měla zůstat ještě asi tři týdny, zase jsemzačala cítit lítost a stále jsem na ni musela myslet. Věděla jsem, že ses ní něco děje. Rybička nebyla doma, nevěděla jsem, jak se mám dosanatoria dostat. Když jsem přišla domů z kostela, najednou zvoniltelefon. Na druhé straně byl náš kněz a ptal se, co budu dnes dělat.Vysvětlila jsem mu, co mě trápí a on mi nabídl, že mě tam odveze. Děkovaljsem Tatínkovi, že myslí na všechno.

Když jsemk ní přijela, viděla jsem v jejích očích smutek. Řekla mi, že mipsala dopis, že už tam nevydrží, že chce v pondělí odjet domů. Když jsemřekla, že jsem žádný dopis nedostala, divila se, jak jsem to mohla vycítit, žese něco děje a přijet v pravý čas. Odchod z léčení jsem jízačala vymlouvat. Říkala jsem jí o Tatínkovi, kterému na ní záleží,jenomže ten zlý také nespí a dělá všechno možné, aby se ze svých problémůnedostala. Nakonec slíbila, že to vydrží. Když se z léčení vrátila,vydržela doma měsíc a zase se to všechno opakovalo. Nakonec se samarozhodla, že to sama nezvládne a znovu odešla na léčení. Mezitím jsem jiv kamarádství pomalu přibližovala k Tatínkovi. Chodila se mnou namše, modlily jsme se spolu. Četla jsem jí z Bible a vyhledávala jsemjí , co bylo pro ni.

Teď jsemnechápala, proč mi ji Tatínek ukázal, když jí nejsem schopná pomoct, že jepořád tam, co byla na začátku. Když odjela na léčení, prosila jsem Tatínka, abymi odpustil, že nechápu, co po mně chtěl. Prosila jsem ho, že ji vracím zpátkydo jeho rukou, protože už dál nemůžu. Dva roky jsem se o ni starala, jakoby byla moje dítě, pokračování mé Jany, která se z toho dostávala.

Napsalajsem kamarádce , že jsem ji svěřila do Božích rukou a přestala jsem za ninést odpovědnost. Urazila se, ale odepsala mi, že mě chápe, a jestli se jíještě naposled postarám o byt, než se vrátí z léčení. Když sevrátila, jela jsem za ní, že si promluvíme a nabídnu jí přátelství, víc jíuž dát nemůžu. Když mi otevřela, tak mě vyhodila a nechtěla se mnoumluvit. Prosila jsem ji, že jí to musím všechno vysvětlit, ale řekla, že mádoma partnera, se kterým žije a nemůže mě pustit dál. Za dva dny ponávratu z léčení toho tedy zvládla hodně. Já jsem dvanáct let sama,partnera jsem si žádného nehledala a zatím ani nechci, dokud nebudu mítzaopatřené děti. Vrátila jsem jí klíče od bytu a odešla jsem. Bylo mi moclíto, že jsme prožily dva roky a muselo to takhle dopadnout. To je Božítajemství, proč to tak bylo.

Kdyžještě kamarádka bydlela u nás, jednou seděla v kuchyni, pila kávua kouřila. Dívala jsem se na ni z obýváku, jak je bezstarostná.Neměla jsem peníze na jídlo, nějak nám došly. Přemýšlela jsem, co mám dělat,abychom měly druhý den co jíst. Ji jsem nechtěla nějak zatěžovat, aby neudělalanějakou hloupost. Šla by peníze někam půjčit a já jsem nechtěla, abychomměly dluhy. V pokoji mám udělaný malý oltářík, kde stojí soška Panny Mariea andělíčci. Nevím proč jsem pohladila jednoho andělíčka a urovnávalajsem pod ním dečku, která se mi zdála trochu zmuchlaná. Jak jsem ji rovnala,cítila jsem, že pod ní něco zašustilo. Dečku jsem nadzvedla, abych zjistila, coje pod ní. Byla to pětistovka. Trochu jsem se zděsila, protože jsem o tomteď přemýšlela a Tatínek to hned vyřešil. Pro jistotu jsem se kamarádkyzeptala, jestli si náhodou neschovala peníze pod sošku. Řekla, proč by todělala, protože měla jiné místo, kam si dávala peníze. Byly jsme oběpřekvapené. Já jsem měla také svoje místo a nikdy bych peníze pod soškunedala. Zůstala už jenom moje dcera Zuzana. Když přijela domů ze školy, ptalyjsme se jí, ale také ona řekla, že má jinou skrýš a do obýváku si penízenikdy nedává. Dodnes zůstalo tajemstvím. od koho se tam peníze najednou vzaly,když jsem je potřebovala.

Vrátím setrochu nazpátek k mé dceři Janě. Jana byla na léčení už jeden rok,několikrát jsem ji tam navštívila. Viděla jsem, jak Tatínek může proměnitčlověka, který se mu odevzdá a prosí, aby ho přijal za svého syna nebodceru. On to udělá a přijme každého, kdo má třeba duši černou jak uhlí.Když se vrátila domů, prosila mě, abych jí odpustila, co dělala. Řekla jsem jí,že jsem to už dávno udělala, že jsem ji nikdy nepřestala milovat a že jsemnikdy neměla Zuzku raději než ji. Divila se, ptala se, jak jsem ji mohlamilovat, když dělala samé zlé věci. Řekla jsem, že milující matka miluje svéděti pořád.

Pak měprosila, abych se modlila i za její kamarády, kteří s ní byli naléčení, ale rodiče je zavrhli. I když se vrátili vyléčení, rodiče je nechtějípřijmout. Začala jsem pociťovat lítost a modlila jsem se za ně i zajejich rodiče. Vždyť Pán Ježíš chce, abychom si navzájem odpouštělia milovali jeden druhého, i svého nepřítele. Nechápala jsem rodiče,kteří nechtěli odpustit svým dětem.

Dcera sepo léčení nechtěla vrátit domů a bydlet se mnou, protože tady měla svékamarády, se kterými dřív brala drogy. Zůstala bydlet v Praze, kdeotevřeli nové středisko pro holky a ve Šluknově nechali jen kluky.V Praze si našla práci, prodává v jednom větším obchodním domě.Začala navštěvovat své kamarády a přemlouvat je, že jedině Tatínek je můžezachránit a uzdravit. Její nejlepší přítel, když viděl, jak ji Tatínekproměnil, poslechl ji a odjel také do Šluknova na léčení. Už je tam rok.Potkala jsem již několik lidí, kteří vyprávěli o jednom klukovi, kterýbral drogy a teď chodí k nim do sboru, že je úžasné, jak Bůhproměňuje člověka, který o to stojí. Když mi řekli jeho jméno a žeděkuje mojí Janě, která ho tam dostala, byla jsem na svou dceru hrdá. DěkujiTatínkovi, že ji mám. Někdy se stane, že se doma škádlíme s mladší dceroua Jana zaslechne, že řeknu něco nevhodného. Zeptá se mě: „Mami, kam sepoděla tvá víra?“

Když Janavidí, že jsem smutná a myslím na Zuzanu, ona to pozná a říká: „Mami,vím, že teď čekáš na Zuzanu, stojíš u okna a čekáš na ni, jako jsičekala na mě sedm let.“ Pak mě prosí, abychom se za ni modlily. Já si sednu dokřesla, ona si klekne, drží mě za ruce a prosí Tatínka za Zuzanu, aby sejí nestalo to, co se stalo jí. Mně tečou slzy dojetím a myslím na Tatínka,jak je mocný a milostivý ke všem, kdo v něho věří. Nejraději si čtuz Bible pasáž 1. Kor 10-13: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh jevěrný, nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet,nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abystemohli obstát.“

Když jsempřišla o práci, musela jsem se nahlásit na Úřadě práce do evidenceuchazečů o zaměstnání. Chodila jsem tam dva měsíce a stále jsemnedostala žádnou nabídku. Tak jsem si začala hledat práci sama, protože doma seto nedalo vydržet. Pořád jsem chodila po bytě a čekala aspoň na dceru,která studuje střední kolu. V novinách jsem četla, že potřebují jeřábnici.Ta práce mě kdysi bavila, tak jsem se rozhoda, že to zkusím. Když jsem na pracákuřekla, jakou práci jsem si našla, úřednice se mi vysmála. Ptala se, jestli vím,jaké beru prášky a jestli jsem si na letáčku přečetla, že pacient nemůžepracovat ve výškách. Řekla jsem jí totiž o své nemoci. Pak mi říkala, pročtak pospíchám do práce, že někteří lidé jsou na podpoře víc než rok. Řekla jsemjí, že jsem zvyklá být mezi lidmi a doma to nemůžu vydržet.

Když jsempřijela domů, začala jsem zase prosit Tatínka. Za tři dny od prosby zazvoniltelefon a ozval se můj andílek Helenka. Řekla mi: „Zítra nastupuješ dopráce“. Byla jsem překvapená, do jaké práce. Řekla, že mě to bude určitě bavit,protože jsou tam děti a maminky. Pracuji tam doposud a moc se mi tamlíbí. Je tam výborný kolektiv, což jsem doposud v práci nezažila.

Vestrojírnách jsem pracovala pět let. V šatně nás tam bylo asi deset. Celáléta mi nikdo neodpověděl na pozdrav, protože jsem Romka. Když jsem přišla našatnu, šatnářka mi přidělila skříň, kam jsem si měla dávat své věci. Paní,která měla skříňku vedla mě, šla hned poprosit chlapy, aby její skříňkuodstěhovali na druhou stranu šatny, protože nechce mít místo vedle cikánky.Když jsem to viděla, sama pro sebe jsem si řekla, že budu mít aspoň víc místaa větší plac. Koukali udiveně, protože čekali, že budu řádita nadávat. Nestalo se to, jsem na urážky zvyklá. Přesto jsem je měla rádaa modlila jsem se za to, aby je Tatínek proměnil.

Když jsmeještě bydleli na Slovensku, stalo se, že jsem musela nastoupit do práce. Bývalýmanžel totiž polovinu peněz propil. Začal mě mlátit a vyhazovatz bytu. Zuzanka byla ještě malá, tak jsem si našla úklidv restauraci. Práce mi vyhovovala, protože jsem tam jezdila brzo ráno, pakjsem pospíchala domů, abych stihla starší holku poslat do školy a postaratse o malou. Té byly asi tři roky. Jednou se v práci ztratil nějakýfotoaparát, který byl dost drahý. Když jsem přijela do práce, čekali na měpolicajta a ptali se, kde je ten foťák. O žádném jsem nevěděla, tak jsemřekla, že nevím. Pak jsem se styděla chodit do práce, protože mě podezírali.Tak jsem nahlásila volno a byla jsem doma. Jednou jsem starší holkuposlala do školy a s mladší jsem byla doma. Někdo zvonil. Když jsemotevřela, byli to policajti a zase se ptali na ten foťák. Pak vešlidovnitř a začali se mi hrabat ve věcech, i když neměli povoleník prohlídce. Když nic nenašli, ptali se mě, proč nechodím do práce. Řeklajsem, že se tam stydím chodit, protože mě stále obviňují. Jedenz policistů mi řekl, že se mnou chce mluvit vedoucí, abych vzala dítěa jela s nimi, že si to jedeme do práce vysvětlit. Poslechla jsem,vzala malou a jela s nimi. Když jsem viděla, že jsme projeli kolemrestaurace, kde jsem pracovala, ptala jsem se, kam jedeme. Neodpovídali.Odvezli mě na policejní stanici, vzali mě do nějaké kanceláře a řekli mi,že mě nepustí, dokud se nepřiznám. Odpověděla jsem, že se nemám k čemupřiznat, protože jsem nic nevzala. Odešli z kanceláře a nás tamzamkli. Drželi nás tam asi tři hodiny. Malá začala brečet, protože měla hlad.Když uslyšeli velký pláč dítěte, otevřeli a pořád se ptali, kde je foťák.Řekla jsem, aby mi dali pokoj a víc neotravovali. Pak mě pustilia řekli, že mě stejně jednou dostanou. Když jsem přijela domů, hrozně jsembrečela a víc jsem do práce nešla. Asi po měsíci jsem dostala pozvání napolicii. Oznámili mi, že se foťák našel. Vzala ho jedna pokojská, která tamtaké pracovala a byla už několikrát trestaná. Jenomže ona byla bíláa já Romka. Čekala jsem aspoň na omluvu, ale žádná nepřišla.

Teď, kdyžjsem měla dobrou práci a bydlení, jsem se dozvěděla, že můj milovanýbráška Norek umírá. Navštěvovala jsem ho v nemocnici a pak doma.Stále byl jako sluníčko. I když umíral, myslel na jiné jen ne na sebe, protoževěděl, že se potká s naším milovaným Tatínkem, který na něho čekal. Přestožebyl o deset let mladší než já, byl můj bratr, tatínek i maminkasoučasně. Jednou, když ležel v nemocnici a viděla jsem, jak trpí,prosila jsem Tatínka, aby si vzal raději mě, protože Norek může pomoct spoustělidí a já ne. Když jsem v duchu za to prosila, pocítila jsem hroznoubolest hlavy. Moc jsem se lekla, co je se mnou. Pak mi došlo, že mi Tatínekukázal, že ne každý člověk vydrží tu bolest, kterou měl Norek, a taky ženemáme prosit za to, co nemůžeme od Tatínka dostat.

Když jsemještě bydlela na faře a dcery nebyly doma , dostala jsem takovou horečku,že jsem ani nemohla chodit. Chtěla jsem se jít napít a nemohla jsem vůbecdojít do kuchyně. Začala jsem Tatínkovi říkat, že mi dal na starost dvě děti,které jsou jeho. Prosila jsem ho, aby mi odpustil, že jsem děti nezvládlavychovat tak, jak by si přál on. Myslela jsem si, že umírám. Vtom jsem usnula.Když jsem se ráno probudila, divila jsem se, že jsem živá. Jako každý den ránojsem si vzala Ranní chvilky a četla. Pro ten den tam bylo psáno velkýmpísmem: „Neboj se, nezemřeš!“ Musela jsem se smát, protože můj Tatínek měmiloval a nedopustil, abych se bála o svůj život. Ráno jsem vstala,jako by se večer nic nedělo.

Děkujisvému Tatínkovi, který se o mě stále staral a stará. I když jeneviditelný, miluji ho víc, než jsem milovala svého tátu, který se o měmoc nestaral. Maminka mi říkala, že když můj táta umíral, viděl na smrtelnéposteli jenom mě. Stále říkal mamince, že mě vidí za dveřmi a za oknem,aby mě pustila, že chci s dětmi dovnitř. Když mě maminka k němuzavolala, hned jsem vzala děti a pospíchala k němu. Když jsem přijeladomů, tatínek už nemluvil. Díval se na mě a v jeho krásných modrýchočích jsem viděla smutek a prosbu, abych mu odpustila. Hned jsem mu odpustila.Vzal moji hlavu na prsa, tiskl mě k sobě a tekly mu slzy. Já jsem muje utírala. Ráno jsem k němu pospíchala, abych ho ještě viděla. Když jsemvystoupila z vlaku, slyšela jsem zvonit umíráček. Věděla jsem, že zvonítatínkovi, kterého jsem začala milovat tehdy, když už nebyl mezi živými.Sourozenci se divili, proč si nevzpomněl na ně, které miloval.

Člověk semusí naučit odpouštět i takovému člověku, který mu nejvíce ublížil. Kdyžto udělá, pocítí, že se s ním něco děje, něco krásného, že si tak otevírácestu k Tatínkovi.

Chtěla bychpoprosit rodiče, aby své děti neodsuzovali, když mají podobné problémy,o jakých jsem psala. Právě tehdy nejvíce potřebují rodičovskou láskua oporu. Je to sice někdy moc těžké, ale ten, kdo své děti milujeopravdovou láskou, neopustí je, když tu lásku a pomoc nejvíc potřebují.Raději se máme za ně modlit a odevzdávat své starosti našemu Tatínkovi,který miluje každého z nás stejnou láskou.

Mně totrvalo sedm let, než se dcera uzdravila, ale čekání se vyplatilo. Trpělivostpřináší ovoce, které zraje někdy hodně dlouho. Každý z nás musí za svůjživot vytrpět dost, každý z nás má svůj osud a musí nést svůj křížtak, jak mi ho ukázal ve snu Pán Ježíš.

Kdyžodevzdáme svůj život do správných rukou a dáme se vést tou správnoucestou, vyplatí se žít, protože člověk začne poznávat nové věci, které předtímneviděl, protože byl zaslepený. Tatínkovi nevadí, jaké jsme národnosti, milujenás opravdovou láskou, kterou může milovat jen On. Tu lásku nám svět nemůže dátani vzít.

Psáno na podzim 2001