Vyznání víry – stručný přehled dějin vývoje

Ondřej Bastl

Vyznáním víry nazývámeúkon vyznání víry nebo jazykovou podoba víry církve. Úkon i text patřík sobě a odkazují jedno na druhé. Poznávacím znamením křesťanů je: Ef4, 5 „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“. Křest, který spojuje věřícís Kristem v jeho smrti a zmrtvýchvstání (Ř 6, 3), vyžaduje víru.Můžeme říci, že všechny symboly obsahují dvě základní tvrzení:

1.   že Kristus, který zemřelv aktu obětující se lásky, žije i nadále

2.   že Bůh je Trojicí

I ve Starém zákoně najdeme vyznání víry – SlyšIzraeli! (Šema Jisrael, Dt 6, 4-9; 11, 13-24; Nu 13, 37-41), kterým dodnes židéstvrzují svoji víru.

V Novém zákoně sesetkáváme s vyznáním víry v několika podobách:

·        formou aklamace (zvolání, např.Ježíš je Pán 1 K 12, 3) – shrnutí evangelia do krátké formule (např. 1 K 15,3-5, Ř 1, 3n, 10, 9)

·        hymnus (např. Fp 2, 6-11, Ef 2,14-16)

Všechny tyto výpovědi představují jádro NZ spisů.

Před vznikemdvanáctibodového Apostolica existovala ve všech křesťanských obcích krátkávyznání víry, předávaná katechumenům před křtem. Nejstarší známé krédo pocházíz II. stol. z apokryfní, gnosticky zabarvené „Závěti našeho PánaJežíše Krista v Galileji“:

Věříme v Otce panujícího nad celým světem

a v Ježíše Krista,

a v Ducha Svatého,

a ve svatou církev,

a v odpuštění hříchů.

Dále jsou doloženy symboly z II. stoletíz Horního Egypta, arménské krédo ze IV. století a jiné.

První použitívyznání víry při křestní liturgii mělo velmi brzy trinitární podobu. Přiteologických disputacích se používala obsahově příbuzná tzv.“pravidla víry“.

Největšího významudosáhly v křesťanství Apoštolské vyznání víry (Apostolicum, DS 30),nejvíce používané od 3. století na Západě pro údajné autorství apoštolů,a velké vyznání víry Nicejsko-cařihradské (DS 150) z roku 381, ježvzniklo potvrzením Nicejského vyznání víry (r. 325), a bylo pak potvrzenona Chalcedonském koncilu v roce 451. Používá se při liturgii např. připřejímání církevního úřadu.

Další verzevyznání víry vznikaly kvůli obsahové neúplnosti nebo údajné nesrozumitelnosti(např. vyznání Tomáše Akvinského, „Krátká formulace víry“ Pavla VI. atd.).

Reformační církvepřevzaly do své věrouky starocírkevní vyznání víry, aby vyjádřily svojikontinuitu s ranou církví.

Při připomínce1600. výročí Cařihradského koncilu v roce 1981 byl v ekumenickémhnutí podniknut pokus učinit z Velkého vyznání víry symbol společné víry,tento pokus však ztroskotal. Vedl však k tomu, v Evropské radě církvízačalo společné studium Kréda z r. 381.

Apoštolskévyznání víry

Základní podobatohoto Kréda se vytvořila během 2. a 3. st. ve spojení s udílenímkřtu podle původně římského textu, který vznikl pro tuto potřebu. Křestní obřadse orientoval podle slov zmrtvýchvstalého Krista (Mt 28, 19): „Jdětea učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Synai Ducha svatého!“ Podle toho dostal katechumen tři otázky (věříšv Boha, Otce všemohoucího… ?), jaké dostává i dnes, na něž odpovídalCredo – Věřím.

Tato jednoducháforma byla od druhého století dále doplňována. Zvláště v prostředníotázce, týkající se Ježíše Krista, se krátce vyložilo, co pro křesťana znamenáKristus. Podobně tomu bylo i s třetí otázkou týkající se Ducha svatého –byla upřesněna a rozvinuta jako víra v přítomnost a budoucnost.

Od 4. století semění schéma otázka – odpověď a původně řecký text přešel do latinskéliturgie v latinském překladu (list Marcela z Ancyry papeži Juliovi Iz let 337 – 341). Z Říma se pak „symbolum“ šířilo po celém latinskymluvícím území (slovo pochází z řec. symbolon = poznávací znamení,původněji symballein = házím dohromady, spojuji, dvě části jednoho předmětu dosebe zapadající – prsten, mince apod.; hezky je to dochované v polskémslovu sklad, např. sklad apostolski). V průběhu doby došlo k několikamalým změnám, až je Karel Veliký přijal za platné pro celou svoji říši.Konečnou podobu dostal text v 9. stol. v Galii.

Legendao apoštolském původu tohoto textu vznikla již ve 4. století (viz Lochman,text Rufina z Akvileje v Latinské patrologii). První zmínkao tom je v listu milánské synody papeži Siriciovi (r. 390). Podobnátvrzení nalezneme i v kázání, připisovaném svatému Augustinovi.Protože na Východě nebyl tento římský text znám, došlo při unijním koncilu veFlorencii (ještě během zasedání ve Ferraře) k překvapení, že tento domněleapoštolský text se v Řecku neužívá. Marek z Efesu ho odmítls tím, že v případě pravdivosti legendy by text musel být obsažen veSkutcích apoštolských. To ovšem na pravdivosti obsahu Apostolica nic nemění.

Nicejsko-konstantinopolskékrédo

Na Východě bylysymboly různé, téměř každá obec používala měla vlastní formulaci – chyběla zdecentrální autorita Říma. Můžeme si povšimnout odlišného pojetí řeckých vyznánívíry – římská jsou zaměřena více na dějiny spásy, christologicky, přijímajíprostě skutečnost, že se Bůh stal pro naši spásu člověkem, a nepokoušejíse ptát na důvody křesťanských dějin ani nezkoumají souvislost s celýmbytím. Východ se pokouší naopak porozumět křesťanské víře v kosmicko –metafysické perspektivě, totiž postavit christologii a víru ve stvoření dovzájemného vztahu (v tomto směru byl pro západní myšlení důležitý přínosznámého jesuity Teilharda de Chardin).

Z východníchsymbolů se zmiňme alespoň o textu Řehoře Divotvorce, žáku Origena (autoremjeho životopisu byl Řehoř Nysský), který je odrazem jeruzalémskéa alexandrijské tradice (BF 609). Dále si připomeňme Eusebiův symbol,který je považován za vzor Nicejského vyznání víry. Jeho text je dochován díkydílu sv. Atanasia „O dekretech nicejské synody“.

Vyznání víryodrážela ve svém obsahu obranu proti bludným naukám, které se – zvláštěv prvních staletích církve – hojně objevovaly. Velký ohlas získalo Ariovoučení, že Kristus není podstatou (usia) roven Otci (ne homoiousios –soupodstatný, ale homoios – podobný, že prý je genetos (stvořený), ne zrozený(gennetos). Proto byl roku 325 svolán do Niceje koncil, který zavrhl Ariovoučení a vytvořil text vyznání víry, obsahující správné učení (v dalšíchsetkáních). Nicejské vyznání víry pak bylo po šedesáti let bojů upřesněno na 2.konstantinopolském koncilu r. 381.

Nicejské vyznánívíry nebylo dokonalé, nebylo v něm jasně zakotveno božství Ducha svatéhoa teologické termíny, vyjadřující podstatu, nebyly přesně odlišeny. Tohosi byl vědom Epifanius, kyperský biskup ze Salaminy, a proto napsal roku374 k nicejskému symbolu patřičný komentář, který zaměřil proti nověvzniklému apolinarismu = synusiatismu (biskup Apolinarius z Laodicejetvrdil, že Kristus sice byl bohočlověkem, ale místo lidské duše a myšleníměl božský Logos).

Po nicejskémkoncilu se východní část světa rozdělila na dva tábory – jedni zamítali jehozávěry s odůvodněním, že je není možné doložit z Písma, druzí hobránili. Mezitím se ariánský tábor rozdělil na několik frakcí, které si zároveňvytvářely nové symboly. V řadách zastánců Niceje byli vynikajícíteologové, jako např. Řehoř Naziánský, Basil Veliký, Řehoř Nysský. CísařTheodosius svolal proto r. 381 do Konstantinopole nový koncil, který mělvyjasnit sporné body. Koncilu se nezúčastnil papež Damasus, který o němvěděl, ale ani ho oficiálně neschválil, ani nezavrhl, jen s ním tišesouhlasil.

Vzhledemk důležitým rozhodnutím byl koncil rychle uznán za ekumenický (=celosvětový), např. papež Vigilius ho na 2. konstantinopolském koncilu r. 553uvádí mezi ostatními, taktéž i papež Řehoř Veliký ve svých listech.Výsledkem tohoto koncilu je naše „velké“ krédo, které obnovuje víru Nicejskéhokoncilu, a odsuzuje souhrnně různé bludy ariánů, semiariánů (kteří hlásalipodobnost podstat) nebo pneumatomachů a sabeliánů (=modalisté, kteřítvrdili, že Otec, Syn a Duch svatý jsou jen jakési masky, které sinasazuje jeden „herec“ v jedné roli). Ve 3. kánonu přiznává tento koncilKonstantinopoli zvláštní postavení hned za Římem.

Toto vyznání sestalo směrodatným vyznáním řecké církve a prosadilo se také v Západnícírkvi, ovšem s malým dodatkem – Filioque, který byl do Kréda zaveden natoledské synodě a který později sehrál osudovou roli. Řekové totižtvrdili, že Duch svatý vychází „z Otce skrze Syna“, latinská církev zase dávalapřednost formulaci, že vychází „z Otce a Syna“. Tento dodatek se vyskytlpoprvé ve Španělsku a stal se sporným bodem mezi východní a západnícírkví, protože Řekové to chápali jako zfalšování posvěceného textu. Můžeme sijen připomenout, že sv. Augustin zmiňuje mnohokrát Filioque ve svém spiseo Trojici (De Trinitate) a bylo potvrzeno na již zmíněném koncilu veFlorencii, že dodatek byl vložen do Kréda správně (to ostatně potvrdili Řekovéjiž na unijním koncilu v Lyonu 1274).

Konstantinopolskýsymbol byl začleněn do eucharistické liturgie Petrem (Valchářem), monofysitskýmpatriarchou Antiochie (476-488). Císař Justin II. ho nařídil jako závazný procelou východní církev. Na Západě se první zmínka o Symbolu při mši svaténachází v aktech III. toledské synody (589). Ze Španělska přešel symbol doGalie a synod v Cáchách (809) požádal papeže Lva III. , aby ho zavedlpro celou církev. Souhlas však získal až císař Jindřich II. r. 1014 od papežeBenedikta VIII. při příležitosti své korunovace v Římě.

Další významnéstarší symboly

Vyznání víry svatého Jeronýma (kolem r. 380) je pravděpodobně vzorem I.Toledské synody (400). Obsahuje prvky východní teologie, neboť sv. Jeroným, žákŘehoře Naziánského, žil v Konstantinopoli, by (BF s. 618)

Údajný Komentář sv. Augustina k Symbolu víry – parafrázeApostolica až ze 6. století, vzniklé však na kázání sv. Augustina

Tzv. Athanasiovo vyznání víry (Ps. -Athanasianum Symbolum „Quicumque“=kdokoli, DS 75 n) vzniklo v letech 450 – 500, a dosáhlo významuspíše v teologii než v liturgii. Bylo až do XVII. stol. připisovánosv. Atanasiovi (+372), vzniklo však až po Konstantinopolském koncilu r. 381a je latinského původu. Užívá ho anglikánská církev.

Toledské symbol r. 675) – jediný zbytek této XI. synody. VlivyAtanasiova kréda. Možno říci, že tímto Kredem se uzavírá období patristiky naZápadě.

Středověkávyznání víry

Sv. Lev IX. (1053) Rok před rozkolem s Východem panovaly meziŘímem a Konstantinopolí poměrně dobré vztahy – nově zvolený patriarchaKonstantinopole poslal papeži list o své volbě a podle zvyku připojilvyznání víry. To složil kardinál Humbert da Silva Candida na základě listu sv.Řehoře Velikého. Jeho význam spočívá v tom, že představuje článek mezikřesťanským starověkem a středověkem. Toto Krédo bylo podkladem prosymbol, který předložil Klement IV. r. 1276 císaři Michalovi VIII. Palailogovipři jednáních o unii.

Symbolum Michala VIII. má dvě části:

·        samotné vyznání společné víryZápadu a Východu

·        dodatek, týkající se hlavníchsporů mezi latiníky a Řeky:

·        nové udělování křtu těm, kteříbyli pokřtění v latinské církvi

·        očistec

·        počet sedmi svátostí, který Řekovéneuznávali

·        primát římského biskupa

Ve vyznání víry složeném na XII. lateránském konciluse odrážejí dogmatické problémy s katary, zvláště dogmata o Trojici,osobě Krista, církvi a svátostech (opakovaly se již vyvrácené staréherese!).

Novověký vývojv římskokatolické církvi

Na tridentském koncilu bylo roku 1564 rozhodnuto, že všichni hodnostářicírkve musejí podepsat pravověrné vyznání víry, formule však nevyjmenoval.

Tridentské Krédo obsahuje: konstantinopolský symbol, všechny definiceschválené tridentským koncilem, prohlášení o přijetí církve jako matkya učitelky (Mater et Magistra) a slib věrnosti papeži.

V roce 1877, tedy sedmlet po 1. vatikánském koncilu byl připojen přídavek o neomylnosti papeže,roku 1910 pak také byla připojena antimodernistická přísaha. V podstatětedy nepřibylo nic nového, než co rozhodl tridentský koncil. Církev vypracovalapřesné seznamy osob, které takové vyznání víry musejí povinně složita podepsat (BF s. 643):

1.   biskupové před nunciem (doŘíma se odesílá vlastnoručně podepsaný text)

2.   členové diecézní kapituly (dodvou měsíců po promoci)

3.   faráři

4.   řádoví představení

5.   doktoři a profesořikatolických universit

6.   noví magistři a doktoři

7.   kandidáti svěcení vyššíhostupně

8.   katoličtí censořitheologických děl

9.   novokněží

Výběrovýpřehled literatury

Beinert Wolfgang, Slovník katolické dogmatiky, Olomouc1994

Denzinger – Schönmetzer Enchiridon Symbolorum, Herder1967

Glowa Stanislaw, Breviarium Fidei, Poznaň 1989

Jedin Hubert, Malé dějiny koncilů, Praha 1988

Ratzinger Josef, Úvod do křesťanství, Řím 1978

Přehlednejdůležitějších symbolů víry

Nejstarší známé Krédoz gnosticky zabarvené „Závěti našeho Pána Ježíše Krista v Galileji“ze II. století (Dz 1)

Věříme v Otce vládnoucího nad celým světem,i v Ježíše Krista, i v Ducha svatého, i ve svatoucírkev a odpuštění hříchů.

Řecký symbol (jeden z nejstarších) na papyru ze IV. st.z Horního Egypta (původ textu asi z II. st.)

Věřím v Boha Otce vševládnoucího,i v jednorozeného Syna Jeho Pána našeho Ježíše Krista,i v Ducha svatého, těla vzkříšení jak věří katolická (= všeobecná)církev.

Arménské křestní vyznání víry ze IV. st. (pravděpodobně z II. st.)

Věřím v nejsvětější Trojici, Otce, Synaa Ducha svatého, v Gabrielovo zvěstování, v Kristovo narození,křest, umučení a kříž, třídenní pochování, v zmrtvýchvstání,v správné (čestné?) nanebevstoupení, umístění po pravici Otcea v hrozný návrat.

Vyznání víry sv. Řehoře Divotvorce (III. stol.)

Vyznání víry Eusebiaz Caesareje (kolem r. 300, = vzor nicejského vyznání víry):

Věříme v jednoho Boha Otce všemohoucíhoStvořitele všeho, co je viditelné i neviditelné.

I v jednoho Pána [našeho] Ježíše Krista, SlovoBoží, Boha z Boha, světlo ze světla, život ze života, Syna jednorozeného,prvorozeného ze všeho stvoření, zrozeného z Otce přede všemi věky. Skrzevše vzniklo, a On pro naši spásu přijal tělo a žil mezi lidmi.Vytrpěl muka a třetího dne vstal z mrtvých. Vrátil se k Otci [nanebesích] a znovu přijde ve slávě, aby soudil živé a mrtvé.

Věříme také v jednoho Ducha svatého.

Epifaniův symbol (r. 374)

Nicejsko – konstantinopolské vyznání víry (r. 381, vizKatechismus)

Apoštolské vyznání víry (viz Katechismus)

Vyznání víry sv. Jeronýma (kolem r. 380, pravděpodobně vzor Toledskéhosymbola)

Katolickou víru vyznáváme následujícím způsobem:

Věříme v jednoho Boha Otce, Syna i Duchasvatého, ne tak, že by Otec byl totéž co Syn, ani Syn tím samým, co Otec, aniOtec či Syn tím samým, co Ducha svatý.

Otec totiž je ten, který řekl: „Vydalo srdce mojeSlovo dobré“ (Ž 44, 2).

Synem je podle apoštolova vyjádření: „Prvorozenývšeho stvoření“ (Kol 1, 15), protože je psáno: „Všechno povstalo skrze něj“ (J1, 3).

Duchem svatým je ten, který – pocházejíce od Otce –je zároveň a soupodstatný s Otcem i Synem, protože je psáno: Bůhje Duch a je Duchem Otce, i Syna a také: Jeden je Duchak službě tomu, díky kterému věčně a s kterým věčně existuje (J 4, 24,sr. Mt 10, 20, Gal 4, 6). Je v pravdě nepochopitelný, ale věrně působív tajemství naší víry, aby byl Syn poznán jako jednorozený z Otce,jediným ne zrozený.

Vyznávám Syna jako zrozeného z Otce před věky,Bůh z Boha, celek z celku, dokonalost z dokonalosti, věčnýz věčného, rovného Otci ve všem a skrze vše. Bludem by bylopřisuzovat Synu Božímu narození v plném slova smyslu a upírat mubožskou přirozenost.

Vyznávám Svatou Trojici dokonalou v jednotě,jednoho Boha ne v osobě, ale v podstatě, protože v tajemstvínaší víry Otec, syna i Duch svatý jsou třemi osobami ne tak, že by bylitřemi bohy, jsou však jedním Bohem, ale ne jednou osobou.

Vyznávám, že všechny jiné znaky Syna patřík řádu ekonomie (spásy), jak tvrdí Apoštol: „Veliké je tajemstvízbožnosti“ (1 Tm 3, 16), že – zůstávajíce Synem Božím – narodil se ze SvatéPanny jako Syn člověka. Zůstávajíce tím, čím byl, dostal nové znaky, kteréneměl, ne tak, že by se Bůh proměnil v člověka, ale tak, že Bůh se stalčlověkem, ne tak že by zdegeneroval, přijímaje člověčenství, ale tak, abyčlověčenství, které přijal, povýšil. Zůstávaje Synem „způsobem bytí rovným Bohuvzal na sebe způsob služebníka“ (sr. Fp 2, 6.7). Byl poslušný až k smrti,a to smrti na kříži, trpěl a byl ukřižován podle svatých Písem,snášeje všechny prohry naší přirozenosti bez újmy pro vyšší přirozenost.Umíraje zničil smrt, když – ukřižován – překonal utrpení, byl mučen, aby udělilživot, byl pohřben, aby vstal z mrtvých. Třetího dne vstal z mrtvýchne jako Bůh proměněný v člověka, ale jako člověk v Boha. A po čtyřicetidennímpobytu mezi učedníky vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce, očekávaný námi vevíře ve zmrtvýchvstání našeho těla jako soudce živých i mrtvých. Onkaždému odplatí podle jeho činů, odměnu za dobro, trest za zlo.

Komentář sv. Augustina k Apostolicu (VI. stol.)

Athanasianum(„Quicumque“, V. – VI. stol.)

Kdokoli chce být spasen, musí především vyznávatobecnou víru, kterou kdyby kdo nezachoval, bez pochyby zahyne pro věčnost. (…)

Toledský symbol (r. 675)

a)   Teologie

1.   Bůh-Otec

2.   Bůh-Syn

3.   Bůh-Duchasvatý

4.   Poměr osobv Trojici

5.   Oddělenostosob

6.   Jednotaa přivlastnění

b)   Boží plán spásy – „ekonomie“

1.   TajemstvíVtělení

2.   Dvěpřirozenosti – jedna Osoba: hypostatická unie

3.   Theotokos(Bohorodička)

4.   Vykupitelskédílo

Středověk

Vyznání sv. Lva IX. (r.1053) (Dz 680-686)

Usilovně věřím, že svatá Trojice, Otec, Syna Duch svatý jsou jedním Bohem všemohoucím a že celé Božstvív trojici tvoří jednu podstatu, substanci, souvěčnoua spoluvšemohoucí, v jednotě vůle, moci a majestátu. Věřím, jestvořitelem všeho stvoření: z Něho, skrze Něho a v něm jevšechno (Řím 11, 36), co je v nebi i na zemi, viditelnéi neviditelné. Věřím také, že jednotlivé osoby ve svaté Trojici jsoujedním Bohem, pravým, úplným a dokonalým.

Věřím také v Syna Boha Otce, Slovo Boží, odvěků zrozené z Otce přede všemi věky, soupodstatné, spoluvšemohoucía spolurovné Otci ve všem, co do božství, zrozené v čases rozumnou duší působením Ducha svatého z Marie vždy Panny. Má dvojínarození: jedno odvěké z Otce, druhé v čase z matky. Má dvě vůlea dvě působnosti: pravý Bůh a pravý člověk, zachovávající svévlastnosti, pravý a dokonalý v obou přirozenostech. Nezakusil anismísení, ani rozdělení přirozeností, není synem adoptovaným ani fiktivním. Nesloženýa jediný Bůh, Syn Boží, ve dvou přirozenostech, ale v jedinosti jednéosoby. Netrpělivý a nesmrtelný jako Bůh, ale jako člověk byl umučen za nása naši spásu skutečným lidským utrpením těla. Pohřben třetího dne vstalz mrtvých skutečným zmrtvýchvstáním těla, díky čemuž jedl pokrm se svýmiučedníky z vlastní iniciativy a vůle. Čtyřicátého dne pozmrtvýchvstání s tělem, ve kterém vstal z mrtvých, vstoupil is duší do nebe a sedí po pravici Otce. Odtud seslal desátého dneDucha svatého. A tak, jak vystoupil, přijde soudit živé a mrtvém a dákaždému podle jeho zásluh.

Věřím také v Ducha svatého, úplného, dokonalého a pravéhoBoha, pocházejícího od Otce a Syna, rovnoprávného a soupodstatného,souvšemocného a spoluvěčného ve všem Otci a Synu, který mluvil skrzeproroky.

Věřím a vyznávám, že svatá a nedělitelnátrojice nejsou tři bohové, ale jeden všemohoucí Bůh, věčný, neviditelnýa neměnný, v třech osobách a v jedné přirozenosti, tedypodstatě. To znamená, že bez váhání vyznávám Otce nezrozeného, jednorozenéhoSyna, Ducha svatého ani nezrozeného, ani zrozeného, ale pocházejícího od Otcea Syna…

Věřím, že svatá, obecná, apoštolská církev jejedinou pravou církví, v níž je jeden křest a pravé odpuštění všechhříchů. Věřím také pravé zmrtvýchvstání toho samého těla, které nyní mám,a v život věčný.

Věřím také, že je jeden Starého a Novéhozákona, Zákona, Proroků a Apoštolů, Pán a Bůh všemohoucí. Věřím, žeBůh určil pouze činy dobré, předvídal ale zlé i dobré. Věříma vyznávám, že milost tovaryší a je s člověkem tak, že seneodříká rozumné svobodné vůle. Věřím a vyznávám, že duše není částí Boha,ale byla stvořena z ničeho a před křtem podlehla prvotnímu hříchu.

Dále zavrhuji všechny herese protivící se svatécírkvi obecné a také vylučuji ze společenství věřících toho, kdo by protiPísmům, které přijímá katolická církev, uznával jiná písma nebo je uctíval.Celkem přijímám čtyři koncily a ctím čtyři evangelia…

Vyznání víry Michala Palailoga (r. 1274)

a)   Obecné vyznání katolické víry

1.   SvatáTrojice

2.   Syn Božía dílo spásy

3.   Duch svatý

4.   Katolickácírkev a život věčný

b)   „Bludy“ Řeků

1.   Opakováníkřtu uděleného latiníky

2.   Poslednívěci

3.   Sedmsvátostí

4.   Primátřímské církve

Tridentské vyznání víry (r. 1564)

1.   Konstantinopolský symbol(381)

2.   všechny definice tridentskéhokoncilu

3.   potvrzení přijetí církve jako„Mater et Magistra“

4.   slib věrnosti papeži

+ 1877 dodatek o neomylnosti papeže

+ 1910 antimodernistická přísaha