Víra v proměnách a proměny víry

Urs Baumann

Výběr z autorovy přednášky na IES ETF UK 21.března 2002

Večdnes lidé vlastně věří? Na čem stavějí svůj život? Podle čeho se orientují? Čehose drží, když jsou postaveni před důležité rozhodnutí? Skutečností je, že prostále větší počet lidí v celé Evropě představuje křesťanství nanejvýš jenpodmíněně směrodatnou instanci náboženské orientace. Pod vlivem stálepostupující modernizace se zásadně změnil společenský význam tradičníchlidových církví. V zemích jako Česko nebo nové spolkové země Německa senadto ukazují následky politiky, která považovala náboženskou příslušnostdůsledně za sociální závadu a podnikala všechno možné, aby církevní životvytěsnila z veřejného vědomí. Podobný proces proběhl – samozřejmě trochujinak a s časovým zpožděním – i na takzvaném Západě. Tam dokonce bezpolitického nátlaku.

Tím se stalozřejmým, že evropská společnost, ve které žijeme, už není tou „lidově církevní“,křesťanstvím přinejmenším kulturně ovlivněnou společností dřívějška.V nejlepším případě jen Polsko zde dosud tvoří jistou výjimku.V Evropě se rychle a důrazně vyvíjí společnost, která je jakkulturně, tak i světonázorově a nábožensky pluralitní. Křesťanství sestává jedním náboženstvím mezi mnoha jinými starými i novýmináboženstvími, která se všechny dohromady postupně stávají ve společnostimenšinou. Do konkurence s tradičními církvemi vstupuje a náboženskýtrh definuje nepřehledné množství křesťanských a kvazikřesťanskýchspolečností, nových náboženství a esoterických spolků, synkretistickýcha psychoreligiózních skupin od A jakoantroposofie po Z jako zen.

Církve tímztrácejí svůj po dlouhá léta nenapadnutelný monopol na náboženství, to znamenásvoji nepostradatelnost při náboženských životních aktech lidí. A ještě více:„Funkce“ náboženství v každodenním životě, v myšlení, cítěnía jednání lidí se nyní zřejmě zásadně mění. Tento zlom tradic a epochnemá žádné srovnání.

Lidé dnes skutečněžijí ve velice rozdílných světech víry. Zatímco jedni svoji religiozitu ještěprožívají zcela pod ochranou tradiční církve, jiní si už dávno věří na vlastnípěst, pokud už dokonce nedali přednost otočit se k církvi zády a buďse přidat k velké skupině lidí bez vyznání, anebo dát přednost jinémunáboženství, světonázoru, spiritualitě či esoterice.

Mnozí, kteří sednes vydávají za lidi bez náboženství anebo za přesvědčené ateisty, se přestosnaží vážně vyrovnat s prvními a posledními otázkami po smyslua cíli svého života a světa, ve kterém společně žijeme. A naopakkřesťanům, dokonce i když se vyznají v teologii, se zdá být stáletěžší nalézt přesvědčivá slova pro to, co vlastně je jejich křesťanství, kdyžrozhovor třeba někdy pozdě večer přijde na otázky Boha a světa.

Mnozí paks úlekem konstatují, že už skutečně nemohou věřit mnoha věcem, kterécírkve ve svých vyznáních předpokládají. Cítíme se přistiženi, stydlivě mlčíme,místo co bychom se odvážili spolu otevřeně mluvit o tom, čemu skutečněvěříme. Mnozí si stále ještě myslí: Vlastně bych měl být připravenbezpodmínečně věřit všemu, co mi církev předkládá k věření – i kdyžse mi to nezdá být věrohodné. Mnozí ale dnes takto už věřit nemohoua považují se proto za špatné křesťany. Ale víra nemůže být nikomu poručena.Je to záležitost osobního přesvědčení, a ne heroického sebeklamu nebovynuceného sebepřemluvení. Kdo proti svému osobnímupřesvědčení považuje něco za „pravdivé“, protože mu to poručili, není veskutečnosti nijak zvlášť věřící, nýbrž klame sám sebe!

To pro církvea jejich vyznání znamená, že musejí věc Ježíšovu zastávat jazykem, kterýzasáhne a přesvědčí lidi v jejich konkrétní duchovní a kulturnísituaci. jak mám věřit, když mě nikdo nepřesvědčil? Úkol, ale i problémdnešní inkulturace křesťanství tak spočíváv tomto:

·        Ježíšovu řeč je třeba vyjádřitprostředky myšlení, jazyka a kultury reálně existujících lidí.

V podmínkáchglobalizace a velmi pluralistické a individualizované společnosti toovšem znamená:

·        Jazyk uniformních formulací, jaké jsou například v Apoštolském neboNicejsko-konstantinopolském vyznání víry, jazyk vycházející s nám jižtéměř neznámé kultury, se již jen podmíněně hodí k tomu, aby vytvářelreálné společenství víry mezi křesťany.

Tradiční systémcírkevního myšlení a interpretací nejpozději v 20. století faktickyztratil u většiny křesťanek a křesťanů svoji pochopitelnost, duchovníautoritu a použitelnost pro život. Když takový člověk příležitostněnavštíví nedělní bohoslužbu, „modlí“ se sice způsobně apoštolské vyznání vírys ostatními a často si ani sám nepovšimne, že v myšlenkách větuza větou reinterpretuje, protože nerozumí původnímu smyslu anebo protože vůbecani nechce vyznávat to, co v Krédu stojí psáno. Tím je u konce pojetínáboženství, které v návaznosti na osvícenství považovalo křesťanstvív první řadě za náboženský světonázor anebo za teologickoua dogmatickou konstrukci. Sociologické výzkumy po celé Evropě zřetelněukazují, že to, co lidé dnes očekávají od náboženství, není dogmatická jistotapravdy, nýbrž přede vším ostatním osobní setkání s božím tajemstvím,náboženská zkušenost a autentická životní pomoc.

Tuto proměnunáboženských očekávání a postojů dokumentuje doslova fascinujícím způsobemprojekt, který byl zahájen roku 1999 nezávislým Časopisem kritických křesťanůPublik Forum. Na jaře 1999 uveřejnil tento časopis materiál s titulem HansKüng: Krédo pro lidi 21. století. Jean-Louis Gint, belgický učitel náboženství, měl nápad shrnoutnejdůležitější tvrzení a otázky Küngovy knihy Credo, věnované pokusu o současnou interpretaciApoštolského vyznání víry. Vyšel z toho krátký přehled nejdůležitějšíchobsahů křesťanství. Publik Forum povzbudilo čtenáře, aby si tento pokusosvojili a sami se pokusili formulovat své osobní vyznání víry.V rámci tohoto Projektu Krédo (CREDO-Projekt) se sešlo více než 2000dopisů. Ty tvoří důležitý zdroj k poznání aktuální situace víry.

Osobní vyznáníProjektu Krédo časopisu Publik Forum dramaticky odhalují právě popsanénáboženské rozštěpení. Mnozí autoři si ho zjevně uvědomili až během pokusu sepsatsvé vlastní krédo. Zjistili, že svoji osobní víru mohou ve ctihodných formulíchvyznání křesťanských církví rozpoznat již jen s velice dobrou vůlí.Zároveň však ještě prakticky neexistuje žádná společná kultura náboženské řeči,která by jim umožnila obecně srozumitelným způsobem vyjádřit to, čemu skutečněvěří.

To zřetelněukazuje, že nestačí opakovat a komentovat staré formulace vyznání, nýbržže křesťanské církve společně stojí před takřka nesplnitelnou úlohouv podmínkách postmoderní kultury nově vyslovit, co vlastně znamenákřesťanství. (…)

Zvláštní obtížnosttakového úkolu spočívá v tom, že je třeba promlouvat nejen donejrozličnějších kultur a jazyků, ale že i v rámci jedinéspolečnosti je třeba brát ohled na zcela odlišná prostředí. Teologie a církevse tak musí naučit, že mluvení o víře už nelze definovat jednotlivýmiformulacemi, ale že jde o samotné obsahy, které musejí být vždy znovuvyjasňovány, vyslovovány a předávány. To předpokládá zacházenís teologickou řečí, které se vážně vyrovnává s tím, že nejen významyjednotlivých slov, ale i pojmy samy se mohou s rozvojem kulturyměnit. Teologie a církev musejí vědět:

·        Lpění na jednou hotovýchdogmatických formulacích automaticky nezaručuje „pravou“ víru.

Texty ProjektuKrédo přinášejí mnoho příkladů toho, že si jejich autoři tento problémuvědomili. Je dojemné, s jakým úsilím a tvořivostí se pokoušelirozpor vyřešit. Nemálo textů obsahuje nově vytvořená slova, symbolya metafory, které by i profesionální teolog měl brát zcela vážně.Texty však ukazují i rozpolcenost současné víry:

·        na jedné straně problém rozpoznatsvoji víru v starobylých formulacích vyznání,

·        na druhé straně obtíž, jakvyjádřit srozumitelně to, čemu člověk „skutečně“ věří.

(…)

Osm tezí, vyslovených na základě Projektu Krédo:

1.   Víra je věcí přesvědčení.Nevěřím tomu, o čem nejsem přesvědčen!

2.   Uniformní formulace, jak jepředstavují Apoštolské a Nicejsko-konstantinopolskévyznání víry, už nezprostředkovávají reálné společenství víry.

3.   Pouhé opakovánía komentování starých formulí vyznání nedostačuje. V podmínkáchpostmoderní kultury je třeba nově vyslovit, oč vlastně v křesťanství jde.

4.   Vyznání nemají býtalegoriemi, které znamenají něco jiného, než co říkají.

5.   Nezáleží na formulích, ale naobsazích (změna významu důležitých pojmů ve vyznáních víry).

6.   Témata, která lidé považujíza důležitá (příklady):

·      teodicea(deismus, spoluutrpení boží)

·      život po životě

·      Ježíšovo synovství božía christologie

·      kritika a znejistění vůčireálně existující církvi

·      poměr křesťanství a světovýchnáboženství

·      Bůh nebo božstvo – prvotní sílanebo osoba

·      Bůh mimo náboženství

7.   Důležité aspekty

·      osobně prožívaná víra

·      najít Boha v sobě samém

·      nežít „mimo“ život

·      synkretistická otevřenost

8.   Kriteria a krokyk případnému novému Krédu církví

·      To, čemu křesťané věří, je třebavyslovovat vždy novým způsobem.

·      Uniformní jazykové předpisynedostačují. Spíše potřebujeme množství textů, ve kterých by lidé mohlizakotvit svoji osobní religiozitu.

·      Společné Krédo nelze prostězkonstruovat, ale z iniciativ jako Projekt Krédo mohou vyjít texty, kteréosloví mnoho lidí a budou postupně přijímány stále širším okruhem křesťanů(viz evangelia nebo Prohlášení ke světovému étosu).

·      Z tohoto recepčního procesumůže postupně vzejít synopse křesťanských vyznání, obsahujících společnou věckřesťanství způsobem překračujícím hranice kultur, jazyků a mentalit.

·      Paralelně musejí být jazykemdnešní zkušenosti s vírou zpracovávány teologické deficity a problémyv této oblasti.

·      To, co lidé dnes potřebujía často postrádají, není nová dogmatika, nýbrž nová zkušenosts božskou dimenzí.

Vybral a z němčiny přeložil JaS